Mladí v ČR neodmítají nadpřirozeno, ale církev. V každém případě milují hudbu
Kdysi jsem slyšel jedno výstižné rčení: Na každý složitý problém existuje jedno snadné, nesprávné řešení.
V dnešní církvi slyším jedno nebezpečné klišé: Mladí lidé jsou otevřeni pro nadpřirozeno, ale uzavřeni pro církev. Proto, vyjděme jim vstříc ze „svého ghetta“ a naplňme jejich potřeby. Vím, opakuji se, ale stále mne znepokojuje ta fascinace církví růstem, nadměrné zaměření se jen na mládež a touha naplňovat potřeby mladých. (Opravdu je evangelium o naplňování lidských potřeb, potažmo o naplňování potřeb teenagerů? Existuje větší potřeba než odpuštění hříchů a smíření s Bohem?)
Položme si tedy otázku, na co mladý člověk slyší? Protože jsem se od útlého věku věnoval hudbě, vím, co s mladým člověkem dokáže udělat „správný“ rytmus a „správná“ melodika. Pokud zvolíme synkopický, čtyřčtvrťový rytmus, opakující se refrén a jednoduché, úderné a hlavně procítěné texty, snadno srdce mladého člověka zaujmeme. Hudba vytvoří atmosféru, náboj, razanci nebo naopak melancholii, patos až nirvánu. Každý indický guru, každý africký šaman a každý woo-doo kněz ví, co způsobí například nekonečný, opakující se, rytmický motiv. Co nastolí střídání rychlých a pomalých poloh, jak je možné náhlou změnou hlasitosti uvolnit atmosféru…
Zdá se, že právě tuto věc objevila v poslední době část církve. Ve své snaze až podbízet se mládeži, dělá prakticky totéž, co se naučili první rockeři jako J. Lewis nebo E. Presley ad. Oba měli pozadí letničního křesťanství a oba se s církví z důvodu hudby rozešli. Zato se skamarádili s alkoholem a podobnými věcmi. Stejně tak se naučili ovládat mládež esoteričtí Beatles nebo satanští Rolling Stones.
Hudba sama o sobě má transcendentní rozměr. Stejně jako evangelium překračuje hranice, kultury, zaujme srdce, rozum i city a podmaňuje si celého člověka. Ovšem zatímco evangelium člověka osvobozuje, některá současná moderní hudba člověka – aniž by si to uvědomoval – zotročuje. Že ne? Zkuste v nějaké internetové diskusi poukázat na nějakou negativní věc ohledně moderní hudby. Mnozí mladí křesťané reagují velice podrážděně. Jsou na hudbě závislí a nechtějí slyšet ani vidět žádná rizika a chtějí mít „svoji“ hudbu ve „svých“ modlitebnách. Pokud jim ji vezmete, půjdou za ní kamkoliv.
Podobně, jako ve světě, tak dnes můžeme v církvi vidět jakési žebříčky popularity. Zpěváci se stávají populárními a snad každá charismatická konference je pak v Životě víry rozebírána z hlediska hudební produkce tzv. „chval“. Zda byly hlasité, jak byly kvalitní…, a krom adorace kázání často heterodoxních amerických učitelů a proroků, následuje takřka profesionální hudební recenze.
A nyní, části církve, často vyhecované řadou falešných proroctví o přicházejícím probuzení a vedené učením, že církev má mít především vliv na společnost, a která zpravidla již ztratila moc kázaného slova, nezbývá než sáhnout po řízné hudbě. Ta zatím funguje, přivádí lidi do sálů, kempů a festů a podobně jako torontští kazatelé vyplavuje adrenalin.
Vážení vedoucí, dám vám onu jednoduchou, nesprávnou radu, inzerovanou na začátku. Chcete-li mít opravdu úspěch, buďte důslední. Nekulhejte na obě nohy a nesnažte se mladým lidem nějak podstrčit církev „s lidskou tváří“. Nechtějte zabalit do moderní hudby zbytky křesťanství. Chcete-li mít úspěch, pak rovnou zrušte kázání, nemluvte o pokání, hříchu, smrti a vzkříšení Krista. Zrušte nedělní bohoslužby. Otevřete církev pro mladé lidi tím, že pozvete nějakou opravdu hutnou metalovou skupinu a pořádně to rozpalte. Zaručuji vám, že vaše modlitebny budou praskat ve švech mladými lidmi. Můžete pak do refrénu nenápadně propašovat „haleluja“, „gloria“ a mezi refrény třeba rapovat bengálsky evangelium. Věřte mi, bude to fungovat!