Proroci a osobní proroctví
Věří Assemblies of God, že by dnešní církev měla mít proroky, kteří fungují jako proroci Starého Zákona? Jaké je stanovisko Assemblies of God ke služebníkům/prorokům, kteří udílejí osobní proroctví, která se týkající budoucích událostí, a pokyny pro život člověka? Věří církev, že v místním sboru má být služebnost proroka?
Assemblies of God z celého srdce věří v současnou prorockou službu. Nicméně máme určité výhrady ohledně současných důrazů, které se zdají být biblickým popisem a návodem k proroctví a službě proroka.
Bible charakterizuje proroka jako toho, kdo je Božím mluvčím. Jedním z významů hebrejského slova Nabi, které je překládáno jako prorok, je „ten, kdo je povolán mluvit“. Petr nám sděluje, že taková promluva vycházela z pobídky, zmocnění a vedení Ducha svatého. (2 Petr 1:20,21).
Z obsahu Starého Zákona víme, že proroci byli „služebníky“ Božími, kteří svůj lid volali k věrnosti smlouvě skrze poslušnost Zákona a k pokání v případě hříchu." (srov. Iz 58:6–9, Ezechiel 18; Míkajáš 6:6–8, Ozeáš 6:06, Amos 2:4; 5:21–24). Poselstvím starozákonních proroků bylo častěji „říkat předem“, než „předpovídat.“ Samozřejmě, že starozákonní proroci někdy viděli a předpovídali budoucnost (např. 1 Samuel 3:11–14), ale předpovědi byly zaměřeny na Boží vůli a Jeho plán s lidem smlouvy. V důsledku toho před letnicemi byli proroci primárně vyvoleni k volání Božího lidu k poslušnosti tím, že apelovali na minulost i budoucnost Izraele (tj. Boží požehnání v minulosti a budoucí soud skrze neposlušnost).
Po letnicích může úloze proroka vyhovět každý Duchem naplněný věřící, kterého Bůh vybere. V každé další bohoslužbě se mohou různí věřící stát nástrojem prorockého daru. Účelem novozákonního daru proroctví, stejně jako ostatních darů Ducha svatého, bylo vzdělávat tělo Kristovo skrze povzbuzení, útěchu a napomenutí. Petr nám říká, že: „Každý by měl sloužit druhým tím darem milosti, který přijal [včetně duchovních darů] a věrně spravovat Boží milost v jejich rozličných podobách.“ (1 Petr 4:10).
Zkušenosti z Korintské církve nám dokazují, že se do praxe duchovních darů může vplížit nesprávné používání a zneužití, pokud nádoby nejsou plně podřízeny a poslušny vedení Ducha svatého. To je důvod, proč Pavel říká, že poselství proroka v novozákonní církvi musí být rozsuzováno všemi, kdo poselství slyšeli. Rozsouzení s největší pravděpodobností byla otázka, nakolik proroctví odpovídá celému Písmu. V tom spočívá i rozdíl od starozákonního proroka. Není zde žádná známka toho, že by zpráva starozákonního proroka byla rozsuzována. Nicméně pokud se proroctví nenaplnilo nebo vedlo lid k uctívání jiných bohů, prorok byl prohlášen falešným prorokem a byl zabit.
Assemblies of God věří, že čtyři dary (apoštolé, proroci, evangelisté, pastýři/učitelé), byly dány do církve, a že žádný z darů neustal. Přesto nevěříme, že je nutné používat titulů apoštolů a proroků k tomu, aby se dnes tyto služebnosti staly ve světě a církvi funkčními. Pouhé pojmenování osoby evangelistou, pastýřem nebo učitelem neříká nic o tom, zda Bůh tuto konkrétní osobu pod tímto úřadem povolal. Teprve služba dané osoby ukazuje, zda se některý z těchto vůdčích darů v církvi projevuje, či nikoliv. Proroci v Novém zákoně nikdy nejsou popsání jako ti, kteří zastávají rozpoznatelné postavení, či úřad, jako je to v případě pastýřů a evangelistů. Prorocky mluvili k tělu k jeho napomenutí a poučení. Když hovořili z inspirace Ducha, jejich služba byla známá, ale nebyli ustanoveni do úřadu, funkce nebo veřejné pozice. Mohli být vskutku povoláni za proroky, aniž by byli označeni jako ti, kdo splňují podmínky tohoto úřadu.
Ten, kdo by se sám označil za proroka, který se náhle objevil v místní církvi, by byl jistě v podezření, pokud by se nestal lépe známým. Jako ochranu proti takovému zneužití Pavel učí, že všechny prorocké promluvy by měly být rozsuzovány tělem (1 Kor. 14:29). Občas se vyskytuje nebiblická tendence dát konečnou autoritu předpovědím a osobním proroctvím ohledně toho, co by měl člověk dělat, koho by si měl vzít atd. Pastýř, evangelista nebo učitel mohou občas splnit službu proroka, ale nikdy jako nevyzkoušený, nezpochybnitelný a autoritativní hlas Boží. Pokusy o nápravu těchto zneužití se často střetávají s obviněním z uhášení Ducha nebo pohrdáním prorockou výpovědí (1 Tes. 5,19–20). Avšak Pavel, který varoval před uhášením Ducha, hned v dalším verši pobízel ke zkoumání všeho a držení se jen toho, co je dobré (vs 21). V dopisu Korintským Pavel požadoval, aby po vyřčeném prorockém poselství „ostatní pečlivě rozsuzovali, co bylo řečeno“ (1 Kor. 14:29). Pavlova rada nevede k uhášení Ducha, ale k uhášení takového ducha, který by mohl nechtěně bránit tomu, co chce Duch svatý činit.
Jelikož Nový Zákon nepožaduje ustanovení proroka v hierarchické vedoucí struktuře církve, Assemblies of God nesouhlasí s formálním jmenováním nebo prohlašováním jednotlivců za proroky v církvi. Proroctví je pokračujícím darem Ducha svatého, který je všeobecně v letničních církvích přijímán jako vůle Ducha svatého. Pavel vysoce oceňuje osobu, která věrně mluví z vůle Ducha svatého. „Držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíce o dar prorocké řeči.“ (1 Kor. 14:1). Potřebujeme skutečné prorocké slovo Ducha v našich sborech, nikoliv lidská slova, která se prohlašují za hlas Ducha.
Výše zmíněné prohlášení je založeno na společném chápání biblického učení.