Bůh je dobrý
Přiznám se, že při čtení Bible se mne občas zmocňuje tíseň. Tíseň nad tím, kolik pádů a hříchů je člověk schopen učinit i to, jak je Bůh přísný. Dříve jsem odsuzoval chování Izraelců na poušti, kteří znovu a znovu nedůvěřovali Bohu a stále reptali. Nestačilo jim vidět egyptské rány, průchod Rudým mořem, křepelky, vodu ze skály… Hořce plakali, že na další zkoušku už nemají. Byli tak ustrašení a bez víry, že si mysleli, že je Bůh vyvedl z Egypta jen proto, aby je na poušti umořil hlady, žízní a nechal je pobít nepřáteli. Zázraky samotné proto nemohou dát víru bez toho, abychom si uvědomili, že ten, kdo za tím vším stojí, nás miluje a záleží mu na nás.
Nemohu se nechvět před tím, že většina národa, kromě dvou lidí, Káleba a Jozua, nevešla. Někdy se bojím takového Boha, který je tak přísný, že své stvoření nechá za neposlušnost celou věčnost trpět. Peklo je něco tak děsivého, že ho mnoho teologů jednoduše vyškrtlo ze svého učení, protože nedokážou věřit, že by dobrý Bůh mohl něco takového člověku uchystat. Učenci mezi sebou opakovaně polemizují, zda má člověk svobodu ve své zkaženosti svůj hřích uvidět a prosit o milost nebo zda záleží jen na Bohu, nad kým se smiluje a koho nechá zahynout. Dá se tedy věřit, že Bůh je skutečně dobrý? My, kdo jsme Boha zakusili o tom nepochybujeme, ale přesto je Bible plná příběhů lidí selhávajících, padajících, chybujících, těžce hřešících… Někteří znovu povstali, jiní nikoliv. Samson, skrze utrpení dostal milost, Saul nikoliv. David, vrah a cizoložník se vzchopil, jeho syn Šalomoun ale zemřel v modloslužbě. Jak mohu mít naději, že obstojím, když stovky a tisíce, kterým byl Bůh tak blízko, kteří byli obdarovaní, viděli anděly, otevřené nebe, zakusili skutky Boží moci, nakonec nevešli?
Vkrádá se mi do mysli příběh, kdy služebník, který dostal hřivny, je raději ze strachu před Bohem zakopal, protože měl představu, že Bůh není spravedlivý a je v podstatě vydřiduchem. Je skličující, že podle této své představy byl později odsouzen. Tento zkreslený pohled v něm však vypůsobila jeho lenost. Vždycky, když odbočíme z Božích cest, začneme vidět Boha pokřiveně, jako zlého, úskočného, nadmíru přísného, který z rozmaru trestá, nechá své děti bez pomoci procházet nemocemi a strádáním. Pak máme dvě možnosti. Buď si Boha upravíme ke svému obrazu a všechny věci, kterých se v Bibli lekáme, alegorizujeme nebo jim sice budeme věřit, ale nikdy si nebudeme jisti, jaké zlo nám Bůh ve svém rozmaru a nevypočítatelnosti způsobí. Jakmile se nám začne do naší mysli drát takovýto obraz nespravedlivého Boha, je zle. Budeme sice Bohu sloužit, vždyť nic jiného nám v podstatě nezbývá, ale nikdy si nebudeme v srdci jisti, jak zareaguje a co na nás zlého uchystá. Někde ale musí být kořen našeho mylného pohledu.
Jedním ze základních Božích atributů je, že Hospodin je dobrý, milující, laskavý, dlouho čekající… A proto ať jsme spáchali cokoliv, ať na nás dotírá hřích, nemoc, nevěra… v dobách zkoušek, rodinných tragédií, strachu o své blízké, o své zdraví… je třeba si jasně před oči položit Boha, který je dobrý, laskavý, shovívavý a milující. Ať se děje cokoliv, On se nezměnil. Nemusím Bohu ve všem rozumět – ve skutečnosti zjišťuji, jak málo mu rozumím – abych věděl, že je dobrý. Toto si potřebovali uvědomit Izraelci na poušti. Bůh je nechtěl zničit. Jednal s nimi zvláštně, dokonce se v prorocích píše, že je uváděl v soužení, aby zjistil, co mají ve svých srdcích.
Když procházíš lisem a výhní zkoušky, máš v srdci tu jednoduchou pravdu, že Bůh je dobrý? Jeden křesťan prohlásil, že Bůh si libuje v tom, když vidí, jak jeho děti „padají na hubu.“ Řekl to jistě v nadsázce, ale obávám se, že přesně v duchu pohledu Izraelitů na poušti. Mnoho z nás si ve chvílích zkoušky myslí totéž. Možná to nevyslovíme nahlas, ale vidíme Boha jako toho, kdo je nespravedlivý, málo ohleduplný, málo soucitný, lhostejný, netečný, podrážděný a úskočný… Jeden liberální teolog napsal, že Ježíš nás vysvobodil před úzkostným a neurotickým trestajícím Bohem. Ačkoliv je to rouhání, Ježíš nás vysvobodil před naší představou takového Boha! Písmo říká, že jsme stvořeni k Božímu obrazu. Jsme jakýmsi zrcadlem Božího charakteru. Čím více jsme pokřiveni, tím pokřivenější je i Boží obraz na naší tváři. Pokud budeme mít v srdcích takovýto obraz Boha, pak i na naší tváři lidé budou číst, jaký „náš“ Bůh je.
Jestliže je jaká cesta z jakékoliv zkoušky a Písmo říká, že On nám z každé zkoušky připravil i východisko, pak je potřeba si ve svém srdci uvědomit, že Bůh je dobrý. Bůh mě miluje. Miluje mě víc než jakýkoliv člověk. Miluje mne tak, že za mne dal svého syna. Jób ve své tísni už viděl, že Bůh k němu není spravedlivý. Jób nebyl žádným bezbožníkem a Bůh mu jeho slova neměl příliš za zlé. Aniž by to snad Jób sám věděl, zvítězil ve zkoušce. I v té největší tísni si totiž připomínal, že Bůh je svatý a spravedlivý, jen nechápal, jak může být spravedlivý Bůh k němu tak nespravedlivý. Jestliže nás tíží cokoliv, přikažme svému srdci, že Bůh je dobrý, že je nám blízko, že nás miluje a touží po nás. Slitovává se nad naší bídou, chce nás těšit jako matka. Izraelce svedlo jejich srdce k tomu, že z Boha udělali lháře a podvodníka. No řekněte – má cenu žádat podvodníka a lháře o milost? A proto se k němu neobraceli a jeho proroka chtěli kamenovat jako falešného. Když král David po několikáté těžce zhřešil, stále viděl Boha jako dobrého. Nečinil ho zodpovědného za své hříchy jako Adam v ráji, když si stěžoval na ženu, kterou mu Hospodin dal. Když mu prorok oznámil trest, volil raději upadnout do rukou Božích než lidských.
Dnes žijeme v době Nové smlouvy, ale Bůh je stále stejný. Stal se člověkem, aby nám ukázal svůj charakter a příklad, jak jedná dokonalý člověk, podaný všem lidským bídám. Řekněte, vidíte někde u Krista podraz, úskok, lest, nedodržení slibu nebo krutost…? Máme-li pochybnost o Boží dobrotě, pohleďme na Krista a čtěme evangelia. On i Otec jsou jedno a kdo vidí Syna, vidí i Otce. Když učedníci toužili vidět Otce, dostalo se jim odpovědi: „tak dlouho jsem s vámi a ty mne neznáš.“
A tento Ježíš nejenže celý svůj život sloužil lidem, konejšil, dodával naději, uzdravoval a křísil mrtvé, ale i dobrovolně za nás přišel položit život tou nejkrutější smrtí, opuštěn, popliván, zrazen i odmítnut. Člověk by musel být opravdu slepý, aby v něm neviděl vtělenou Boží lásku, vždyť Bůh je láska. A tento Bůh se rozhodl přebývat v našem srdci skrze Ducha svatého. Nech se jím utěšit. Svěř mu všechny své boje, vyznej mu všechny své pochybnosti, pros ho, aby ti zjevil Boha v jeho skutečné podstatě. Ale vzdej mu i úctu a čest a respektuj ho! A to nejen v jeho skutečné lásce, ale i spravedlnosti. On ví co dělá a nepotřebuje tvé rady, jak řídit svět. Jestliže kdokoliv vidí Boha zkresleně, je to jeho vina, nikoliv Boží. Je to hřích, který nám zastírá pohled na Boha. Klíčem k většině, ne-li ke všem zkouškám je uvidět Otce takovým, jakým je. K tomu potřebujeme zjevení Ducha svatého a moc Kristovy očišťující krve. Potřebujeme prožít obnovu své mysli, potřebujeme jeho pokoj, který převýší každé naše pomyšlení. Slyš Izraeli, tvůj Bůj je dobrý!
Ať jsi kdokoliv, ať prožíváš cokoliv, ať jsi světec nebo hříšník, jehož hřích se hnusí i nejtěžším kriminálníkům. Ať trpíš nevyléčitelnou nemocí, ať máš takové deprese, že jen ztěží přežíváš dny, minuty a vteřiny, Bůh je k tobě stále dobrý a miluje Tě! Pro něho není žádný případ beznadějný. Ustav se pevně v srci na tom, že On je dobrý a jen z této, a žádné jiné pozice, ho začni hledat. Kdo hledá, ten nalézá a kdo tluče, toho On nevyžene ven!