Od hnutí k sektě
Motto:
V církvi je dovoleno myslet. V sektě je dovoleno myslet stejně.
Pavel Kosorin
Co je to hereze
Když se řekne slovo sekta, většina lidí – i křesťanů – si představí destruktivní skupinu lidí, zastávající nauky popírající křesťanská učení. Člověku se dere na mysl nějaký spolek, v kterém jsou lidé schopni páchat sebevraždy, odmítat transfuze, tančit na hrobech při úplňku, provozovat bizarní rituály apod. Pro některá náboženství ale pojem sekta vůbec pejorativní není. Například v judaismu byla sekta farizejů nebo saduceů a toto označení nebylo pohoršující. Ve východních náboženstvích tento pojem rovněž není hanlivý a popisuje většinou jen určitou větev resp. odnož daného náboženství. Z tohoto pohledu jsou různé církevní řády nebo vesměs denominace sektami, ale našemu uchu to zní jako soud. Ve zdejších zeměpisných podmínkách zřejmě zůstane slovo sekta pojmem hanlivým a nechtějme to změnit.
Pokusím se proto najít pojem synonymní, ale přesto artikulující trochu jiný úhel pohledu, který dále rozvedu. Namísto latinského slova „seco“ (oddělovat, sekat, odsekávat), použiji řecké slovo hereze – „hairesis“ (výběr, volba). Heretik je tedy někdo, kdo si vybírá určité důrazy aniž by zohlednil pohledy ostatní. Je možné, jak řekl jeden křesťanský publicista, že každý z nás si hýčkáme nějakou „svoji herezi“, která nám vyhovuje, které věříme a věřit chceme, protože nám dává odpovědi na otázky, na které se jinak odpovídá velice nesnadno. Jsem dokonce přesvědčen, že každý z nás má své specifické pohledy a důrazy, které se překrývají s naším obdarováním. Jedině ve společenství s ostatními jsou tyto důrazy vyváženy a rozvinuty důrazy odlišnými, s nimiž vytvoří harmonický celek. Izolovaně však mohou být nebezpečné. Něco podobného nalezneme v Písmu. Například existují čtyři evangelia a každé je jiné. Každý pisatel zdůrazňoval specifické aspekty a oslovoval jimi jinou skupinu lidí. Ještě nikomu se nepodařilo tato evangelia sladit a přesto, dáme-li si některé náhledy do souvislosti, dostaneme mnohem plastičtější obraz.
Pravda jako dokonalá harmonie
Pro lidské oko je přirozené pozorovat věci ve světle. Rovněž Písmo přirovnává pravdu ke světlu, ve které mají být věci nahlíženy. Proto máme přicházet ke světlu a ve světle žít. Ze světla jsme zrozeni a jsme proto jeho dětmi. Písmo, když užívá těchto metafor, mluví o denním světle. To ovšem není nic jednobarevného, monochromatického. V 17. století křesťan, Isac Newton, dokázal, že denní světlo není „bílé“, ale že se skládá z množství jednotlivých barev. Můžeme to pozorovat při difrakci světla v duze, kaluži, při průchodu čočkou apod. Jinde Bible popisuje například sněhobílé, zářící roucho. Tam, kde se jedná o sněhovou bělost, není žádná barva převládající, není zde žádný žlutavý, modravý nebo růžový nádech. Jinými slovy není zde žádná „hereze“. Žádný důraz není upřednostněn před jiným. Vše je v dokonalé, Boží harmonii.
Když je člověk dlouho v prostředí, které má určitý nádech, přestane jej vnímat. Na internátě jsem bydlel společně s očními optiky a protože sám nosím brýle, často jsem s nimi diskutoval o funkci lidského oka. Dozvěděl jsem se například, že když se barví skla, nepoužívá se jen jedna barva, ale směs doplňkových barev. Při použití jediné barvy by oko tuto barvu jednoduše „vygumovalo“ aniž by to člověk zaznamenal a začal by být částečně barvoslepý. Podobně když jsme dlouho v prostředí umělého osvětlení, kde chybí některé barvy spektra, za čas přestaneme vnímat určitý odstín, ale také nejsme schopni určité barvy rozeznat. Dokonce se v nepřirozeném světle předměty jeví v barvě, kterou nemají. V takovém případě rozlišujeme pouze jasy, kdy oko rozezná, který předmět je světlejší a který je tmavší, nikoliv však jakou barvu předměty mají. Myslím, že toto je jeden z důsledků hereze. V monochromatickém světle ovšem můžeme lépe zkoumat tvary a ostrosti předmětů. Pro tuto svoji specifickou vlastnost používají monochromatického zdroje osvětlení některé optické mikroskopy. Rozpoznáváme tak něco, čeho bychom si za denního světla těžko povšimli.
Pokud ve společenství převládne určitý důraz resp. vliv jedné specifické osoby, dochází pak k vytvoření určitého odstínu. V daném světle pak nerozeznáme to, co je třeba rozeznat, ale zato začneme rozlišovat věci, které bychom za normálních okolností nerozlišili nebo jim nedali takový význam. Takové společenství díky monochromatickým důrazům zastává radikální a vyhraněné postoje, aniž by bylo schopné rozlišovat skutečnou podstatu předmětů a jejich barevnou škálu. Tak se často stává, že cedíme komára a pijeme velblouda. V mnohých sektách se proto klade důraz na poslušnost autoritě, aniž by se dokázalo rozlišit, zda má daná autorita pravdu, či nikoliv. Důležitá je zde pouze forma (tvar) nikoliv obsah (barva).
Názorové spektrum jako ochrana před herezemi
Písmo obsahuje mnoho zdánlivých, ale i skutečných protikladů, které nelze pochopit lidským rozumem. Přesto jsou důležité, inspirované a teprve když je přijmeme, uvidíme věci v pravém světle. Písmo například mluví o vyvolení a přesto každého člověka nabádá k rozhodnutí. Ježíš zemřel jak za vyvolené, tak za hříchy světa. Písmo uvádí, že není možné svést vyvolené a přesto jsme na mnoha místech varováni abychom nebyli svedeni. Je pravda jen jedna část? Pokud bychom si vybrali jen jeden pól, pak vytvoříme teologický systém, v jehož světle uvidíme i ostatní pravdy nutně jako zkreslené a vše předefinujeme podle našeho poznání. V prvním případě popřeme lidskou svobodu volby a z člověka učiníme nesvéprávné individuum, které nemá jinou možnost, než být odsouzen. Jak by ale Bůh mohl soudit svět? V druhém případě může člověk dospět k tomu, že vše závisí na něm, na jeho snaze a může vidět Boha jako toho, který pouze udává směr, ale jeho záměry musíme naplnit z vlastních sil a lidskou snahou. Na dvou případech uvedu extrémní dotažení obou izolovaných směrů. Jeden teolog dospěl k závěru, že Bůh není vševědoucí, protože pokud by věděl vše předem, předurčil by tím i naše rozhodnutí. Druhý naopak logicky vyvodil, že Bůh již na počátku světa vyvolil většinu lidstva k zavržení a předem zavržený člověk „ať dělá co dělá“, stejně skončí v pekle. I když ne každý „dotáhne“ dané věci do jejich „logických konců“, zastánci teologických systémů nezřídka mají určité předporozumění Bible a Bůh se pro ně stal někým, koho uzavřeli do svého chápání a do doktrinálních mezí svého učení.
Ale vraťme se od herezí k sektě. Hereze sama o sobě ještě nemusí být zhoubná, pokud je aplikována v prostředí plurality a harmonie. Každý kazatel je tak trochu umělec, který vykresluje, pod inspirací Ducha, duchovní podstatu. Pokud určité barvy preferuje k tomu, aby vykreslil realitu, je to jen dobře. Má svůj úhel pohledu a v určité části „svého“ spektra popisuje co vidí. Například Josef Lada dokázal černými tahy vykreslit atmosféru vesnice lépe než digitální fotoaparát. Přesto každý při pohledu na jeho obraz ví, že jde o nadsázku, zkratku a parabolu. Pokud by ale byl jeho pohled vydáván za realitu a návštěvníci galerií nuceni jeho obrazy považovat za objektivní skutečnost, nikoliv dílčí popis, nastala by diktatura jednoho pohledu – hereze. Když se podíváme na socialistický realismus, můžeme si povšimnout snahy vtisknout člověku ten jediný správný pohled na svět. Pochybovat o socialistickém realismu se proto stalo trestným činem. Pravda pak nebyla založena na tom, jak člověk věci viděl, ale na tom, jak mu byly předloženy, že je má vidět. Socialistickému realismu je velmi podobný étos Strážné věže. Usměvaví lidé s papouškem na rameni a bezstarostné děti hrající si s tygrem se nám snaží vtisknout doktrínu milénia, které bude jen pro oddané ctitele Jehovy. Otcové rodin čtoucí si u čaje ten jediný správný překlad Bible proto neodráží atmosféru zákonictví a strachu, detailně naplánovaného času pro jedinou pravou organizaci… Každý umělec, stejně jako kazatel, zachytí jen určitou část, určitý aspekt a pohled. Pravda je však komplexní, nelze ji plně obsáhnout, stejně jako nelze plně pochopit Krista, který je personifikovanou Pravdou. Samotný silný důraz – pokud se nestane oficiální doktrínou – tedy není špatný, ale nesmí převládnout.
Lék i jed zároveň
Boží slovo je často připodobněno k medicíně, k léčivu. Jako farmaceut vím, že určitý lék, který pomůže nemocnému, může zdravého člověka poškodit. Pokud například člověk nemá určité hormony, je třeba mu je dodat. Pokud bychom je ale dali zdravému člověku, způsobíme u něho dvojnásobnou hladinu a tím jej poškodíme. Konkrétně: v prostředí autoritářství a zneužívání autority se kázání o poslušnosti autoritě může stát škodlivým. Na druhou stranu v prostředí anarchie, může být takovéto slovo lékem. V Bibli je uvedeno, že žena má být poslušná muži. Přesto se Abigaila svému manželovi Nábalovi vzepřela a udělala pravý opak toho co žádal a nazvala jej bloudem. Získala tím požehnání, zatímco její manžel zemřel. Písmo nás vede k poslušnosti rodičům. Přesto Jónatan za zády svého otce spolupracoval s Davidem a umožnil mu utéct. Písmo vede k poslušnosti vedoucích a přesto se Jehu postavil do vzpoury a usmrtil Izraelského i Judského krále. Pokud bychom těmito verši povzbuzovali vzbouřence, můžeme mu přivodit smrt. Pokud je ale uslyší člověk manipulovaný a zneužívaný svým manželem, otcem nebo pastorem, může přinést život a povzbudit ho, aby se bál a poslouchal více Boha než člověka. Někdy je poslušnost člověku zároveň poslušností Bohu a jindy je poslušnost člověku vzpourou vůči Bohu.
Když jsem studoval dějiny amerického protestantismu, byl jsem udiven, kolik sekt vzniklo jako původně opomenutý důraz. Dokonce se mi zdá, že hereze je dvojčetem obnovy. Tam, kde důraz přichází jako lék, stává se zároveň jedem pro jiné. Jinými slovy upřímné slovo je upřímné k upřímnému, ale převrácené k převrácenému. Slovo o odporu autoritě je lékem pro bojícího se člověka víc než Boha, ale jedem pro toho, kdo pohrdá Bohem a neuznává žádnou autoritu. Nové důrazy proto nacházejí otevřená srdce Hospodinových ctitelů, ale zároveň nezlomená srdce oportunistů, hledajících záminku k legitimizaci své vzpoury. Každá obnova přitom většinou vede ke střetům s autoritami, hájícími „starý systém“. Do střetu se dostal Hus, Luther, Wesley… Na druhé straně každá obnova dala povstat těm, kteří hledali jen příležitost legalizovat svoji neposlušnost, či hledali příležitost k sebeprosazení. Navíc když je v akci Bůh, pracuje i jeho odpůrce a každé nové hnutí vede k nové herezi. Stejný důraz je pro jedny lékem a pro druhé jedem. Snad každý běžný uživatel PC někdy upravoval nějakou forografii. Pokud dostaneme fotografii, která má barevný deficit, tak jednoduše některou část spektra přidáme, abychom dostali věrný obraz. Pokud bychom ale vzali kvalitní fotografii a chtěli ji upravit stejným způsobem, pak ji znehodnotíme nebo vyvoláme mylný dojem.
Od hereze k sektě
Může se proto stát, že se z důrazu, který jednou pomohl, vytvoří jediná pravda, která se institucionalizuje v úřadu jeho nositele a ta je pak aplikována jako univerzální všelék. Jedna část spektra se vyzdvihne, zatímco další se potlačí. U sekt se často stává, že se institucionalizuje nositel důrazu a učiní se z jeho učení závazná doktrína. Nejsem proti doktrínám, naopak. Zde ale nemluvím o křesťanských, metafyzických učeních, o Kristově Božství, vzkříšení atd., ale o důrazech. Je pravda, že Ježíš je Bůh i člověk. Pokud jeho lidskou, či Božskou přirozenost předůrazníme, vznikne hereze. Pokud tuto herezi institucionalizujeme, vznikne sekta. Mezi Svědky Jehovovými kdysi existovalo uctívání Ježíše a modlitba k němu. Později důraz na lidskou přirozenost natolik převládl, že se pozdější svědkové ztotožnili s arianismem a oddělili se od stávajících církví. Z hereze se tak stala sekta.
Pokud bychom nějak ve zkratce mohli vyjádřit cestu od hnutí, přes herezi k sektě, pak by byla asi takováto: v hlavním proudu křesťanství dojde k opomenutí určitého důrazu. Tato akce vytvoří reakci a vznikne hnutí s chybějícím důrazem. Tento důraz je zastáván jednak zbožnými členy církví a jednak oportunisty, kteří jdou do silného extrému. Církev pak reaguje na vzniklé extrémy a hnutí je ostrakizováno. Zde buď dojde k exkomunikaci hnutí jako celku nebo se církev později s důrazem vyrovná a příjme jeho pozitivní stránky. Sekta může vzniknout dvojím způsobem. Církev důraz kompletně odmítne, vytvoří protidůkazy, které ji posunou do ještě většího extrému než toho, který vyvolal nové hnutí a stane se sama sektou nebo vyhaslou institucí (to je příklad Římskokatolické církve nebo tzv. Velké stránky staré Jednoty bratrské). Případně dojde radikalizaci hnutí, jeho oddělení a vzniku sekty (to je příklad Ebjonitů nebo Novoapoštolské církve).
Nezřídka se ale nové hnutí stává církví. To obvykle tehdy, projde-li si mučednickou (dalo by se říci očistnou) fází. Ta přetaví motivy a purifikuje hnutí od oportunistů. Pro své důrazy jsou zde lidé pronásledováni, ostrakizováni a nakonec exkomunikováni. Dojde tak k „vynucení“ nové denominace. Tak zde máme středověké husity, luterány, baptisty, metodisty, letniční atd. Někdy ale po určitých napětích církev obnovené důrazy příjme. To je případ devotio moderny, pietismu nebo charismatického hnutí. V tomto případě již nevznikají nové církve. Mučednická fáze ovšem nezaručuje krystalizaci nové ortodoxie. Mormoni zažili tvrdé pronásledování a přesto je nelze považovat za ortodoxní. Každá nová ortodoxie je však náchylná stát se sektou. Jednak se ocitá na neznámé půdě, chybí ji instituce, tradice a vyváženost a jednak je v nebezpečí, že charismatické osobnosti, které nesly opominuté důrazy případně hereze, je institucionalizují a sami se stanou „nedotknutelnými“. Aby byla potlačena jiná část spektra, která by později hereze eliminovala, dochází zpravidla k silnému vyostření pojetí úřadu autority. Zatímco pro hereze ještě není nezbytná institucionalizace, u sekty se vytváří systém autority, který herezi konzervuje. Učení je zde často personifikováno charismatickým nositelem nového poselství. Dobrým příkladem je E. G. Whiteová, jejíž osoba splynula s úřadem proroka a „duchem proroctví“.
Pokud se z důrazu stane doktrína, můžeme již mluvit o herezi. Pokud se hereze institucionalizuje, vzniká sekta. Je až s podivem, jak u všech sekt, prakticky bez výjimky, dojde pak k posunu v chápání autority. Sekta obvykle selektivně vyfiltruje ty nejbizarnější verše o poslušnosti autoritě a důsledně se vyhýbá veršům, které mluví o legitimním odporu vůči ní. Sekta už nezná přirozenou, ale pouze instituční autoritu. Té je nutno se podřizovat i proti svému poznání a svědomí, protože ty se nikdy nemohou vyrovnat poznání, které zaručuje institucionalizovaná hereze. Utrpení a strádání, ke které ignorace poznané pravdy a svědomí vede, je pak ďábelsky považována za nesení kříže. Je logické, že v živém organismu dochází ke kompenzaci každé odchylky. Nerv může dorůst, hladina cukru je regulována inzulínem, zlomená noha srůstá a nízký tlak bývá kompenzován zvýšenou tepovou frekvencí. Tělo má tedy „homeostasu“, regulační systém, který automaticky vede na odstranění nebo korekci odchylky. V sektě se však klade velké úsilí, aby byl tento samoregulační systém odstraněn. Tento systém však nelze úplně zlikvidovat, pokud regulační prvky zcela neodstraníme. Pokud k odstranění přece dojde, další existence již není slučitelná se životem a Duch života tělo opouští. Tělo může zdánlivě fungovat dále – například uřízlá větev ještě nějaký čas žije, ale konec je neodvratný. Pak už může existovat jen mumie, která se tváří, že žije.
Poučení z historie
Pokusím se nyní uvést jeden příklad, který se vyskytuje v minulém století. Zde existovaly čtyři velké probuzenecké směry v řadách protestantismu. Bylo to hnutí posvěcení vycházející z metodismu a na ně navazující Keswické hnutí. Dále hnutí letniční nacházející kořeny v obou hnutích a nakonec hnutí charismatické, vycházející z hnutí letničního. Přes rozdílné vlivy si tato hnutí do jisté míry dodnes podržela svoji identitu.
Původní důraz vycházel z touhy po posvěcení, kterou rozvinul John Wesley. Ten dospěl k názoru, že již „nyní v těle“ je vlastním úsilím o Boží milost možné dosáhnout bezhříšnou dokonalost. Tím opustil kalvínskou doktrínu o posvěcení skrze víru v Krista, kdy nám je dokonalost přičtena na základě Kristových zásluh. Není divu, že se Wesley jako jeden z prvních významných ortodoxních myslitelů přiklonil k arminianismu. Překonání kalvinismu vedlo i k novému zájmu o misii. Wesley nečekal, až vyvolení podlehnou neodolatelné milosti, ale začal zvěstovat evangelium všemu stvoření. Velký evangelista Finney, který měl wesleyánské kořeny, pak již odvrhl učení o dědičném hříchu a stal se tak semipelagianistou. Když důrazy na bezhříšnou dokonalost pozvolna opadly, zůstal zájem o posvěcení a zmocnění duchovními dary k misii. Nastupující Keswické hnutí si podrželo zkušenost s Duchem svatým jako vystrojení mocí z výsosti ke svědectví světu, nikoliv jako prostředek k obdržení bezhříšné dokonalosti. D. Moody nadále viděl nutnost posvěcení jako přípravu Nevěsty na příchod nebeského Ženicha a do pneumatologie se promítl další, eschatologický rozměr. Náhle před lidmi jako byli A. B. Simpson vyvstala naléhavá potřeba misie. Když Ch. Parham vyhlásil, že dar jazyků byl obnoven, což shledal jako vylití pozdního deště, letniční věřili, že konec je blízko. Co však s těmi miliony, kteří nikdy neslyšeli evangelium? Vždyť evangelium má být před příchodem Krista zvěstováno všem národům a toto poslání je třeba naplnit neboť konec se přiblížil! A tak počátkem minulého století přichází mohutná misijní vlna a miliony konvertitů vytvářejí po celém světě nové církve.
S ústupem kalvinismu dochází i k ústupu kalvínské eschatologie. Již zde není skupina bezpodmínečně vyvolených křesťanů, která nikdy a za žádných okolností, i kdyby chtěla, nemůže odpadnout. Může-li se člověk pro spásu rozhodnout, může se rozhodnout i proti ní. Může o ni přijít. Proto je třeba s Bohem spolupracovat. Pakliže Písmo mluví o odpadnutí v poslední době, pak se to podle arminiánů týká znovuzrozených křesťanů, kdežto podle kalvinistů mohou odpadnout jen ti, kteří znovuzrozeni nikdy nebyli. Jasně zde krystalizují dva důrazy: člověk jako nástroj a člověk jako pomocník. S příchodem arminianismu přichází i nový důraz na misii a evangelizaci. Probuzení není výlučně Boží iniciativou, ale je možné jej vyvolat modlitebním úsilím, evangelizací a zvýšenou aktivitou. To samozřejmě vyvolalo odpor ze strany kalvinistů. Když John Wesley ve svém deníku popisoval své střety s kalvinisty, byl přesvědčen, že mu tito zapálili modlitebnu. „Je-li to dáno předem, nelze je za to vinit“, suše si k tomu poznamenal. Jeden teolog té doby střet s kalvinismem popsal následujícími slovy, které parafrázuji: „Jestliže přivedete k věčnému životu nevyvoleného člověka, Bůh vám to odpustí.“
Na Keswické hnutí navázalo věroučně hnutí letniční se svým křtem v Duchu svatém, potvrzeném mluvením jazyky. Hnutí bylo kaceřováno, zejména v Evropě, a bylo nuceno vytvořit vlastní církve. Pozdější charismatické hnutí již zůstalo uprostřed církví. V 80. letech však dochází k vystoupení charismatiků ze stávajících církví a vzniká nezávislé charismatické hnutí, které nechce tvořit církve a hledá alternativní eklesiologii, která se stává až dodnes místem řady sporů.
Nové doktríny
Tato nová hnutí přinesla následující doktríny z nichž zmíním pouze čtyři: 1. Člověku je ke spasení možné pomoci a množství spasených závisí na misijní aktivitě církve. 2. Ke službě zvěstování evangelia může být člověk oděn mocí z výsosti v podobě křtu Duchem svatým, jako následné zkušenosti po znovuzrození, o kterou se musí sám přičinit. 3. Před příchodem tisíciletého království je třeba vyjít a zvěstovat evangelium všem národům. 4. Poslední doba bude dobou odpadnutí znovuzrozených křesťanů. Bod o odpadlictví – ovšem bez bližší specifikace zda se jedná o křesťany, či nikoliv – byl pak výslovně zmíněn v Lausánském vyznání víry a řadu let před tím na konferenci Niagarských vodopádů. Tak se arminianismu spolu s premilenialismem a později dispenzacionalismem dostalo historické satisfakce v hlavním proudu evangelikálního hnutí, které je i jeho logickým důsledkem.
Prakticky to znamená, že má-li dojít k odpadnutí, týká se to křesťanů před příchodem Krista k jeho vládnutí. Evangelium má být zvěstováno všem národům a církev je zde od toho, aby se tohoto úkolu zmocnila. Má se aktivně nechat použít k záchraně, nikoliv pasivně čekat na neodolatelnou milost, kterou Bůh ve své svrchovanosti člověka navštíví bez ohledu na to, jak se člověk snaží. Předesílám, že tento popis je namnoze zkratkovitý. Jedni z největších a nejohnivějších evangelistů jako G. Whitfield nebo J. Edwards byli kalvinisty. Stejně tak arminiánští evangelisti jako S. Wigglesworth se viděli jako pouhý Boží nástroj, který sám nemůže učinit nic.
Popisuji zde ovšem pouze důrazy resp. reakce na některé jejich negativní důsledky, aniž bych jakkoli ony důrazy posuzoval. Naopak, tyto důrazy vidím jako součást spektra, které nemají být izolovány. To, že důraz vyvolá i negativní důsledky ještě nemusí nic vypovídat o jeho kvalitě.
Nové hereze
Úspěch misie nových hnutí byl nebývalý. Jen letničních a charismatiků, kterých bylo na počátku století pár stovek, je nyní přes půl miliardy. Evangelikální hnutí jako celek doslova „ovládlo“ USA, kde se stalo nejvlivnějším uskupením o jehož přízeň se ucházejí všichni kandidáti na post prezidenta. Důraz na misii je zde dalekosáhlý. Evangelium už není nahlíženo jen jako prostředek spásy duše, ale stále více je vyhledáváno jako nástroj proměny společnosti. Stále více a více je skloňováno „Boží království“ jehož principy se chtějí aplikovat na jednotlivé národy. Politici, kteří vycítili tuto ambici hnutí, se mu v mnoha zemích podbízejí a být křesťanem se opět v politice „nosí“. I v ateistické Evropě chtějí křesťani prosadit do Evropské ústavy preambuli o „křesťanských kořenech“. Snad vrcholem pyramidy je učení, že Církev představuje Krista a má mu v poslušnosti podrobit jednotlivé národy. Ovšem málokdo si všiml, že arminiánský premilenialismus na sebe bere podobu kalvínského postmilenialismu. Už ne příchod Krista k soudu před miléniem, ale Království (milénium – což často nebývá přímo řečeno) je tím, co máme uvést v praxi již zde na zemi. Tak mnoho současných evangelikálů jsou „de iure“ premilenialisty, ale „de facto“ postmilenialisty.
Jaký je tedy důvod, že se z důrazů stanou hereze? Lepší věc byla nahrazena dobrou a cíl byl zaměněn za prostředek. Jinými slovy: zatímco původní důraz těchto hnutí byl navýsost christocentrický – čekání na návrat Krista, dnes se čeká ještě na něco, co mu má předcházet, a to je probuzení. Probuzení sice bylo výsledkem smělého plánu novodobé misie a evangelizace světa, ale bylo ovocem, nikoliv hlavním tématem. Téma probuzení tak bylo namnoze indoktrinováno v evangelikálním hnutí a stalo se pevnou součástí eschatologie. Kristus se prý nevrátí, pokud jej nebude toto probuzení předcházet. Tak byly pozvolna nahlíženy biblické pasáže s tímto předporozuměním. Pozdní déšť z proroka Joele byl spojen s „vylitím Ducha na všeliké tělo“, o kterém řekl Petr: „nyní se to stalo“. A tak se toto „nyní“ posunulo do budoucna. Další pasáže o obnově Izraele jsou alegorizovány a vykládány tak, že se naplňují v církvi. Údolím suchých kostí již není míněn etnický Izrael, ale církev. Davidův stánek je chápán jako eschatologické zaslíbení apod. I zde se arminianimus, který logicky vedl k učení, že odpadlý etnický Izrael podle Římanům 9–11 kapitoly bude znovu duchovně skrze víru v Krista obnoven (protože je možné odpadnout), se nepřímo navrací ke kalvínskému učení o náhradě Izraele církví. V USA je mezi rekonstrukcionalisty učení o náhradě zastáváno explicitně.
Došlo i k dalším vyvozením nesprávného pořadí profitů. Zatímco církev, která se zabývala duší člověka, měla obrovský proměňující vliv na společnost, opačně to neplatí. Totiž církev, která se bude snažit mít vliv na společnost, se zpravidla nedotkne lidské duše. Ba naopak, člověka buď odradí nebo mu bude sloužit jako výtah k uspokojení jeho společenských ambicí. Sirotčince, školy, nemocnice, právo, spravedlnost, pokles kriminality, to vše bylo až druhotné a navíc z hlediska věčnosti dočasné (i když podstatné) ovoce evangelia. Zaměříme-li se pak na dočasné ovoce více než na věčné ovoce spasených lidských duší, mineme se cílem. Podobně jako plození dětí je ovocem lásky a samo ještě lásku nezaručí, pak jakákoliv záměna důsledku a příčiny povede k minutí se cíle. Stejně tak zaměříme-li se na projevy Kristovy přízně spíše než na jeho příchod, mineme se cílem. Pokud na svatbu půjdeme kvůli svatební hostině a ne kvůli ženichovi, taktéž se mineme cílem.
Dnes je tedy církev přesvědčena, že Kristovu návratu musí „něco“ předcházet a na „to“ očekává dříve, než na něho samotného. To něco je „probuzení“. Z možného zaslíbení se tak stala podmínka. Kdyby dnes charismatici psali své krédo, bezpochyby by zde stálo: „věřím v probuzení poslední doby, které bude předcházet Kristův návrat“. Stovky falešných proroctví byla řečena o příchodu probuzení, žádné se však nenaplnilo. Změna důrazu vede i ke změně hereze. Zatímco v minulém století se falešně prorokovalo datum Kristova příchodu, dnes se falešně prorokuje datum příchodu probuzení. Zdá se, že co na srdci, to na jazyku. I hereze zde svědčí o podstatě problému. Snad každý stát v Evropě má proroctví, že právě v jeho hlavním městě vzplane ono kolosální probuzení poslední doby, vylití Ducha na všeliké tělo, nové letnice a odtud se rozšíří do všech národů. Snad proto, že už začíná být množství falešných a zřídkakdy rozsouzených proroctví poněkud očividné, a v souladu s politizujícími trendy, začíná se namísto probuzení upřednostňovat termín „vliv na společnost“.
Nové sekty?
Pokud učiníme rekapitulaci, pak od důrazu na posvěcení, které je chápáno jako příprava na Kristův příchod v pojetí dosažení bezhříšné dokonalosti, přes očekávání zmocnění k evangelizaci světa, jsme dospěli k očekávání probuzení poslední doby, které nahradilo očekávání bezprostředního Kristova příchodu. Charismatičtí exegeti pak v Písmu objevili způsob jak toto probuzení způsobit. Způsob je založen na výkladu veršů J 17,20–21 a Ef 4,11–13. Až se církev sjednotí a dospěje k plnosti pod církevními úřady, dojde k probuzení tím, že svět v církvi rozezná Krista. Církve proto ze všech sil pracují na vytvoření jednoty pod církevními úřady novodobých apoštolů a proroků. Bezděčně tak dochází k dalšímu posunu. Aby přišlo probuzení, je třeba vytvořit společnou instituci. Všechny barvy spektra pak přenechávají své místo důrazu stěžejnímu: viditelné jednotě. Protože se má uskutečnit pod patronací úřadů, narůstá i jejich autorita.
Začínají být proto podrobně citovány a vykládány verše o poslušnosti autoritám, zatímco nemálo veršů o odmítnutí poslušnosti není vhodné zdůrazňovat, protože – na rozdíl od těchto případů – autority stojí v Boží vůli. Jednota je chápána tak, že lidé mají dospět k jednotě přesvědčení měřeno poznáním jejich představených. Poznání pastora sboru nemůže být korigováno společenstvím ani staršími, jen apoštolem, neboť úřad pastora je shledán na kvantitativně vyšší pozici a ostatní starší tímto druhem poznání nedisponují. Přijetí a realizace vize je z principu Bohem odevzdána úřadu, který nese konečnou odpovědnost. Přijetí tohoto modelu odpovědnosti a zjevení je pak podmínkou probuzení, které Bůh sešle po splnění podmínek tohoto zaslíbení.
Existuje řada důsledných i bezděčných mechanismů, jak tento model konzervovat. Zásadním nástrojem je pocit viny členů společenství, pokud zjistí, že vidí věci odlišně od deklarované vize a poznání pastora společenství. Takový člověk je si vědom kletby a soudů, které střeží tento nedotknutelný princip před jeho překročením. Požehnání naopak přichází tam, kde člověk potlačí své svědomí a promění své nedokonalé poznání v souladu s dokonalejším a Bohem autorizovaným poznáním pastora i ve věcech, které člověk považuje za špatné. To je princip pokory, který Bůh zvlášť ocení a požehná, protože jde o pravé ukřižování svého já. Čím člověk hlouběji projevuje svou zbožnost, tím větší oběť přináší, když své poznání obětuje ve prospěch poznání, které je dostupné pastorovi z úřadu jeho pravomoci a odpovědnosti. Toto poznání formou zjevení přichází z nebe, zpravidla prostřednictvím pastorova apoštola. Vysokou úctu Bohu pak projeví ten, kdo se zcela vydá k dispozici svému pastorovi a odevzdá se na oltář jemu Bohem dané vizi. Tím se zároveň zbaví odpovědnosti za svá rozhodnutí, neboť tuto nelehkou zodpovědnost za něho převezme autorita. Na svědomí pastorů tak spočívá velký tlak rozhodování za druhé a proto tito hledají „přikrytí“ své služby ve formě „apoštolů“, kteří by je této obrovské tíhy zbavili a nesli tak odpovědnost za jejich rozhodnutí.
Velkou roli zde hraje hrozba kázně a vyloučení hrozící těm, kteří narušují tento princip tím, že upřednostní své poznání Písma a své svědomí před poznáním pastora a vzepřou se jeho vizi v domněnce, že Bůh mluví přímo k nim skrze jejich porozumění Písmu. To je kvalifikováno jako vzpoura, která je přirovnána k věštění a modloslužbě a zasluhuje tvrdý trest. Skrze kázeň je vzbouřenec odevzdán do rukou satanových. V Božím království, tedy v církvi, se totiž poslušnost Božímu zjevení zprostředkovanému skrze pastora oceňuje více než subjektivní poznání pravdy, střežené svědomím. Před narušením jednoty je společenství chráněno institutem exkomunikace, která udělí satanu právo svévolníka napadnout a přivést jej tak ke zpětnému začlenění do společenství přikrytého ochranou mocí jeho autority. V případě omylu, který je prakticky vyloučen, ovšem Bůh nerozlišuje oprávněnost rozhodnutí autorit směrem k podřízeným. Člověku v takovém případě proto není dovoleno se hájit, ale má v pokoře očekávat na Boží zásah, který autoritu případně napomene nebo odstraní. Ovocem žití tohoto Bohem daného systému hierarchie autorit je dosažení úrovně stejného smýšlení, které vyústí ve vylití Ducha na všeliké tělo, které bude manifestováno v probuzení poslední doby.
Jak je již na první pohled zřejmé, jde o institucionalizaci monochromatického světla, kdy jednotlivé barvy spektra musí být potlačeny resp. obětovány ve prospěch poznání autority. V monochromatickém světle se sice citlivě a důsledně rozeznává forma, zatímco obsah – barvu – již rozeznat nelze. Nikdy nevznikne sněhobílá barva, ale jen nejrůznější odstíny, ve kterých nebude možné věci zkoumat a naopak vyniknou naprosto nepodstatné rozdíly, způsobené monochromatickým světlem. Bez uplatnění „antidůrazů“ a rozvoje celého spektra barev tak může vzniknout jen další sekta.
Není jistě daleko doba, kdy se projeví ozdravný antidůraz a lidé se budou dožadovat svobody svědomí a reformačního principu „Sola Scriptura“ a „všeobecného kněžství“. Zároveň tato vlna podpoří množství oportunistů a odpadlíků, kteří budou v hnutí hledat rehabilitaci své „bezbožnosti“. Jejich extrémismem budou mnozí strženi, zatímco jiní budou odrazeni v reformě pokračovat. Zajisté zůstane i zdravé jádro. Nyní bude záležet, jak zareaguje církev. Dojde k ozdravení a přijetí nové korekce? Vznikne nová církev nebo mrtvá instituce na jedné straně nebo nová sekta a nová ortodoxie na straně druhé? Těžko říci. Historie zná všechny varianty. Jedno je však jisté! Církev zde bude až do Kristova příchodu a její hranice jsou neviditelné a prostupují všechny křesťanské instituce, křesťanské hereze, dokonce i umírněné křesťanské sekty.