Depresivní stavy jako možný důsledek nesprávné církevní praxe
Úvod
Cílem této práce je pokusit se obohatit názorové spektrum v pohledu na lidskou psychiku a její léčbu z pohledu náboženské, resp. křesťanské víry. Tématem práce jsou depresivní stavy, které v současné době patří mezi tzv. civilizační choroby, které se projevují zejména ve středním věku (35 – 60 let), ale i mnohem dříve. Tyto problémy, které se odrážejí narušením lidské psychiky jsou demonstrací mnoha, nejen psychických a duchovních příčin. Patří sem nesprávná životospráva jako stravovací návyky, deficitní spánkový režim nebo dlouhodobá extrémní zátěž. Z psychických příčin můžeme jmenovat narušené mezilidské vztahy, problémy v zaměstnání, rodinné problémy atd. Mezi další patří nežádoucí účinky léčiv, hormonální výkyvy vlivem fyziologických etap lidského života.
K určitým problémům se dostáváme, když se snažíme tyto stavy nahlížet z pohledu křesťanství. Zde se musíme vypořádat nejméně několika specifickými fenomény. Křesťan zastává zcela jiný systém hodnot než sekulární člověk, na kterého doléhá mnoho z výše uvedených vlivů v plné míře, protože jeho život je zaměřen k cílům, spojených s uspokojováním potřeb jeho života. Mnoho z těchto spouštěcích mechanismů depresivních stavů proto nehraje v životě věřícího člověka takovou roli, jako u člověka, který těmto věcem přikládá velkou váhu. Z teologického pohledu ovšem nelze ignorovat i duchovní pohled na danou problematiku. Když si přečteme Žalmy, knihu Jób nebo velké proroky, můžeme se zde setkat se stavy, které bychom dnes, z hlediska lékařské vědy, mohli nazvat depresemi. Bible přitom nijak nezastírá, že těmito stavy, do různé míry, procházeli i ti nejzbožnější muži, u kterých bychom zřejmě stěží mohli jako spouštěcí mechanismus nalézt negativní sociologické faktory. Tento pohled podporuje i církevní historie. Už při letmém pohledu do Písma můžeme uvidět, že příčinou těchto stavů mohly být rozličné příčiny. Nejčastěji však šlo o zkoušku víry, občas o důsledek Božího soudu u těch, kteří se vzdálili Hospodinu nebo o „tříbení charakteru“ často spojeným s tím, čemu jako křesťané říkáme „útoky Zlého“.
Protože v minulých stoletích byla „psychoterapie“ výhradně součástí pastorační péče, pokusil bych se v této práci zamyslet, zda je možné k překonání depresivních stavů použít i výdobytky sekulární psychologie, jako je farmakoterapie. K tomu je ovšem nejprve třeba podrobněji definovat, co to vlastně deprese je, jaký má průběh a co jsou její příčiny. V neposlední řadě se pokusím najít společné jmenovatele mezi pohledem sekulární vědy a pohledem křesťanské pastorace.
1. Co je deprese
1.1. Stručný souhrn hlavních příčin depresivních stavů z pohledů křesťanských lékařů a teologů
Není jistě možné, na takto omezeném prostoru, podrobně popsat všechny spouštějící mechanismy depresivních stavů. Takový popis by byl jistě neúplný, zkratkovitý a v důsledku i zavádějící. Navíc jak psychologové, psychiatři a duchovní se ne vždy v pohledu na tyto věci shodují. Lidská duše jednoduše není přístroj, který podléhá fyzikálním zákonitostem. Nicméně všichni badatelé na tomto poli by se zřejmě shodli, že určitým vzorcům přece podléhá. Například deprese se začíná vyskytovat převážně ve středním věku a provází ji obdobné neuro-humorální změny. Zřejmě se zde uplatňuje i vliv tělesné a psychické konstituce. Než proto přistoupím k jednotlivostem, dovolím si napsat jedno své osobní stanovisko: Dříve jsem se domníval, že pokud křesťan žije autentický duchovní život, následuje Krista a nese svůj kříž, prochází sice utrpením, ale strážcem jeho duše je radost a nadpřirozený pokoj plynoucí z Ducha svatého. Nejprve ze zkušenosti ostatních křesťanů, poté z vlastní zkušenosti a nakonec i důkladnějším studiem Písma a odborné literatury, jsem se přesvědčil, že tomu tak vždy a trvale není.
V dnešní době jsem, prostřednictvím svědectví tří nezávislých psychiatrů, kteří se zabývají léčbou věřících lidí, shledal, že dokonce věřící středního věku tvoří stále se zvětšující klientelu psychiatrické léčby. V jednom českém městě dokonce došlo ke krizi a rozdělení jedné evangelikální církve a, podle věrohodných svědectví, duchovní této církve měli přísný zákaz vstupu na psychiatrické oddělení – kde se léčila řada členů této církve – pro jejich chybnou pastorační praxi.
Nechci se zde zabývat příčinami, proč k tomu došlo a stále ve větší míře dochází, i když by to jistě bylo téma na samostatnou práci. Chci jen poukázat na skutečnost, že křesťani podléhají psychickým poruchám stejně jako nekřesťani, ale domnívám se, že spouštěcí mechanismus může být v některých případech zcela odlišný. Obvykle jde totiž o narušení těch hodnot, které se pro daného jedince zdají klíčové. Zatímco pro člověka, který nesdílí duchovní hodnoty, může být spouštěcím mechanismem depresí ztráta společenské prestiže spojená se ztrátou pocitu vlastní důležitosti, křesťan je obvykle těchto věcí, vlivem jiného hodnotového žebříčku, uchráněn. Na druhou stranu je křesťan citlivý k pocitům opuštěnosti od Boha, Božího zavržení nebo výčitek svědomí vlivem spáchaného, či domnělého hříchu.
Podle Dr. Wooda, představitele jedné z největších protestantských kongregací v USA, který sám v životě prožil jako křesťan depresivní etapu, mají depresivní stavy několik příčin:
1. Fyzický stav, kam patří nedostatek jídla, spánku, únavy a vyčerpanosti (prorok Eliáš), dále nemoc a stáři nebo nežádoucí účinky léčiv. 2. Pocit ztráty bližního, zaměstnání, přátel, církve, národa (Pláš Jeremjášův)… 3. Skličující prostředí, ať už pracovní nebo rodinné (Jób), 4. Nesprávné sebehodnocení a ztráta identity (Noemi), 5. Selhání (David) a v neposlední řadě 6. Duchovní boj (Ježíš v Getsemane).
Naproti tomu Dr. Lloyd, lékař a významný evangelikální vůdce, často přisuzoval deprese duchovním, resp. démonickým vlivům, i když se sám zajímal o účinky psychofarmak.
Zcela zvláštní skupinou depresí jsou stavy, které jsou způsobeny nesprávnou praxí křesťanských společenství, zejména tam, kde je předůrazněná autorita a kde se vynucuje poslušnost proti svědomí a proti své víře. Pile tyto skupiny charakterizuje takto:
„Během své poradenské služby obětem duchovního zneužívání ve Wellspring Retreat a Resource Center v jihovýchodním Ohiu jsem osobně pracoval s bývalými členy mnoha jednotlivých organizací, které také aplikují tento model. Ze striktně doktrinálního pohledu nelze tyto sbory nazvat „sektami“ ve významu, ve kterém je chápán většinou křesťanů. Každý z těchto sborů a církví vyznává fundamentální doktríny považované konzervativními evangelikálními křesťany za nezbytné ke spasení. Přesto bývalí členové a zainteresovaní vnější pozorovatelé obviňovali tyto organizace z různých typů a stupňů duchovního zneužívání." Jakou podobu na sebe toto zneužívání bere?
Pile ve svém letitém studiu těchto církví, které se dnes nenazývají sektami, ale spíše anglickým termínem „abusive cults“, uvádí sedm společných charakteristik: 1. Překrucování Písma, 2. Autokratické vedení, 3. Izolacionismus, 4. Duchovní elitářství, 5. Zvojenštění života, 6. Odmítnutí nesouhlasu, 7. Traumatický odchod. Ve své práci autor popisuje řadu společenství, kterým z hlediska dogmatiky nelze nic vytknout, která ovšem aplikují tzv. „učednický model“, ve kterém má křesťan následovat svého „lidského mistra“, má se mu ve všem podřizovat, poslouchat, neodporovat, a to i za cenu rezignace na své svědomí a poznání. Těmito principy je dnes, dle autora, velice ohroženo evangelikální a zejm. charismatické hnutí.
Pile rovněž rozvádí, jak se autoritářství může podepsat na životě člověka, který je svému společenství hluboce oddán. Většinou člověk, který je ve své víře upřímný a nerezignuje na své svědomí a poznání, dojde ve společenství autokratického typu k rozhodnutí společenství opustit nebo se stává disidentem, který často bývá vyloučen. Během svého disidentství člověk čelí dlouhodobému stresu, který může vést k psychosomatickým onemocněním. Takový člověk bývá často rozpolcen, protože jednak chce být poslušný – vždyť poslušnost autoritám a loajalita bývá v takovýchto společenstvích nejvíce ceněnou devizou – a zároveň chce poslouchat Boha a dostát svému svědomí. Daný člověk je pak v pasti neboť ať se rozhodne jakkoliv, vždy má silný pocit viny a často i zavržení. K tomuto uvědomění a krizím dochází obvykle ve středním věku, kdy si člověk již utvořil vlastní identitu víry a zpravidla v životně i ve víře dozrál a dokáže samostatně posuzovat příkazy, které mu jsou adresovány.
Jindy bývá příčinou učení, že křesťan má být vždy zdravý, úspěšný a bohatý a pokud tomu tak není, pak člověk nemá správnou víru. A opět, nejvíce toto nezdravé učení doléhá na otce rodiny, který cítí finanční zodpovědnost za svoji rodinu. Jedna z dnes v ČR nejhlasitějších církví, kterou evangelikálové přijímají mezi sebe, a která rozvinula toto učení, zaznamenala v zemi svého vzniku od roku 1988 (patrně do roku 1993) šestnáct sebevražd. Příčinou je, že se praxe rozchází s vírou člověka, a pokud přijde nemoc, či neúspěch, člověk má pocit svého selhání a opuštění Bohem.
Vojtíšek ve své disertační práci „Pastorační poradenství v oblasti sekt a sektářství“ v kapitole „Následky odpadlictví“ podrobně rozebírá, co se stává v životě těchto jedinců, kteří takovéto společenství opustí nebo jsou ze společenství vyloučeni. Ačkoliv reakce jsou různé, společnými symptomy jsou: ztráta smyslu života (vyhoření), ideová dezorientace, pocit viny, nečistoty, pocit zklamání Boha, pocit zrady apod. Není divu, že tyto pocity působí permanentní stres, který nakonec může vyústit do depresivních stavů.
1.2 Deprese v Písmu a v církevní historii?
Ačkoliv se se slovem „deprese“ v Písmu nesetkáme, můžeme zde pozorovat, ať v náznacích, či souvislostech, všechny průvodní jevy, které dnes tvoří příznaky, na jejichž základě je klinicky diagnostikován depresivní stav. Podle všeobecně a mezinárodně uznávané Beckovy stupnice sem patří: pocit neštěstí a ohrožení, beznaděj, pocit neúspěchu, ztráta radosti, extrémní pocity viny, očekávání trestu a odsouzení, zklamání, plačtivost, podrážděnost, ztráta schopnosti komunikace, nerozhodnost, únava, nespavost, nechutenství, ztráta hmotnosti, nejrůznější bolesti a ztráta libida. Tyto symptomy různé kadence, pokud trvají více než čtrnáct dní, lze nazvat depresí.
1.2.1. Depresivní stavy v Písmu?
Pokud se podíváme do Písma, pokusme se srovnat předešlé kazuistiky s řadou výpovědí z Písma. Například pisatelé Žalmů uvádějí:
„Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu, Hospodine, uzdrav mě, mé kosti trnou děsem. Má duše je tolik vyděšená, a ty, Hospodine, dokdy budeš váhat? Vrať se, Hospodine, braň mě, pro své milosrdenství mě zachraň! Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat; což ti v podsvětí vzdá někdo chválu? Vyčerpán jsem nářkem, každé noci smáčím svou podušku pláčem, skrápím slzami své lože.“ (Ž 6,3–7)
„Hospodine, smiluj se, vždyť se tak soužím, zrak mi slábne hořem, moje duše i mé tělo chřadnou. V strastech pomíjí můj život, moje léta v nářku, pro mou nepravost mi ubývá sil a mé kosti slábnou.“ (Ž 31,10–11)
„Mé dny se v dým obracejí, mé kosti jsou rozpálené jak ohniště. Jak zlomená bylina schne moje srdce, i svůj chléb jíst zapomínám; od samého naříkání jsem vyzáblý na kost. Podobám se pelikánu v poušti, jsem jak sova v rozvalinách, probdím celé noci, jsem jak ptáče, jež na střeše osamělo. Celé dny mě moji nepřátelé tupí, klnou mi a za potřeštěnce mě mají, popel jím jak chleba, nápoj slzami si ředím pro tvůj hrozný hněv a pro tvé rozlícení; tys mě vyzvedl a srazil. Mé dny jsou jak stín, který se prodlužuje, usychám jako bylina.“ (Ž 102,4–12)
Jak vidíme, autor zde má silné pocity osamělosti, pocity viny, pocity odsouzení, trpí nespavostí, hubne, má silné bolesti, straní se lidí, má pocit, že to nikdy neskončí, prožívá únavu… Jsem přesvědčen, že pokud by v té době existoval obor klinické psychologie nebo psychiatrie, byl by žalmista diagnostikován jako člověk v akutní fázi klinické deprese.
Snad ještě zřetelněji to vyplývá z knihy Jób. Pomineme-li samotného Jóba a jeho soužení, pak za ocitování stojí popis člověka, kterého Bůh vychovává:
„Bolestmi je kárán na svém loži, stálým svárem v kostech, takže jeho život si oškliví pokrm a jeho duše vytoužené jídlo. Jeho tělo se očividně ztrácí, vystupují kosti, které nebývalo vidět. Jeho duše se blíží jámě a jeho život jisté smrti.“ (Jb 33,19–22)
1.2.2. Depresivní stavy v historii církve?
Zakladatel mezinárodní organizace Teen Challenge, která pomáhá lidem v nejrůznější závislosti, které zpravidla provázejí deprese, David Wilkerson, k tomu říká:
„Víte, co je to deprese, zažili jste ji někdy? Byli jste tak ustaraní, tak plní úzkosti a zmatku, že jste prožívali noci beze spánku? Byly ve vašem životě časy, kdy jste byli tak sklíčení, tak zneklidnění, že vás nikdo nedokázal utěšit? Byli jste někdy tak na dně, že jste měli chuť to vzdát, přesvědčení, že váš život je naprostá prohra?… Mluvím o křesťanech, kteří čas od času bojují s depresí, která je zasáhne z ničeho nic. Jejich stav nepřichází jen z jediného zdroje, ale z mnoha. Někdy jsou zraňováni ze všech stran, dokud nejsou tak zdrcení, že nejsou schopni vidět za hranice svého zoufalství.“
Wilkerson vidí jako podklad toho, že se nejedná o žádnou psychózu nebo následek hříchu Asafův 77. žalm. Napsal jej zbožný muž, který měl v Izraeli významné postavení. Dále pak popisuje svědectví osob z historie křesťanství, kteří trpěli tím, co bychom dnes moderně nazvali deprese:
„... Charles Haddon Spurgeon byl známý jako jeden z nejzbožnějších kazatelů Bible všech dob… čelil hlubokým, strašným krizím a depresím… Fletcher je další takový Boží služebník, který trpěl velikými depresemi. Nesloužil pod nikým jiným než Johnem Wesleyem, který nazval Fletchera nejzbožnějším mužem na tváři země. Přítomnost Krista byla ve Fletcherově životě tak mocná, že jeho přátelé často utichli, když vstoupil do místnosti. Tento muž vyzařoval Ducha Kristova. Ale i Fletcher zažíval strašné hlubiny, které popsal Azaf. Strašlivá trudnomyslnost na něj přicházela zničehonic a trápila ho nepřetržitě celé dny. Fletcher snášel strašné zkoušky zoufalství, aniž by pro ně bylo jakékoliv rozumné vysvětlení. Andrew Bonar, zbožný, modlící se pastor devatenáctého století, popisuje, že měl podobné zkušenosti:…„Zůstávám pozadu v nebeském běhu… Bůh mě již nepoužívá k obracení duší, jak to kdysi dělal… Potřebuji osvobodit od stínu strachu, nejistoty… Zdá se, že někteří z mých nejbližších přátel již nemají pochopení pro mé potřeby… Naplňuje mě hanba a zármutek kvůli mé zavrženíhodnosti."“
Dr. Davies, psychiatr a sám křesťan, ve své knize „Krehkí velikáni“, která byla přeložena i do slovenštiny, popisuje životy známých osobností z dějin reformace, kteří podle něho trpěli depresemi. Patří sem Martin Luther, který podle něho své depresivní stavy prožíval v době osamocenosti na hradě Wartburgu. Za zmínku stojí přední puritánský spisovatel John Bunyan, který své pocity zatracení a zoufalství, které jej provázely, popsal ve své vynikající autobiografii „Milost přelíbezná, největšímu z hříšníků udělená“. Bunyan příčiny svých úzkostí, bojů a trudomyslnosti personifikoval ve formě Pokušitele, který mu podsouvá zlé myšlenky, a on na ně – za přispění Ducha Kristova – odpovídá Božím slovem. Toto období trvalo pět let. Bunyan pak dále ukazuje, že ale i poté dočasně bojoval s takovými depresemi, že se jen s obtížemi dostal za kazatelnu a teprve poté úzkost ustoupila.
Davis dále píše o lidech, jako byli Martin Lloyd, C.S. Lewis, W. Cooper a další, kteří se se svými potížemi nijak netajili.