Tři oříšky pro Popelku
Nedávno jsem četl zajímavou knihu o historii jednoho křesťanského hnutí. Jeho představitelé se rozhodli, že dají svému hnutí určitou církevní strukturu. Jako příklad byla v knize použita bota. Vhodná obuv chrání před zevní nepohodou, umožňuje chůzi a zpevňuje náš postoj. Aby ale noze neubližovala, nedřela a nevytvářela puchýře, nesmí být ani moc velká ani moc malá. Často bývá vystlána kožešinou nebo nějakou měkkou vlákninou. Uvědomil jsem si, že to je vskutku vhodný obraz struktury, která netlačí, chrání a zároveň zpevňuje.
Vzpomněl jsem si při té příležitosti na pohádku o Popelce. Popelka tančila s princem v nádherných šatech a když ples skončil, utekla a zanechala po sobě střevíc. Princ byl nešťastný a protože se mu Popelka, kterou zřejmě považoval za urozenou šlechtičnu, velice líbila, rozhodl se vyhledat ji podle toho, které dívce v jeho království bude střevíc nejlépe pasovat. A nyní v království nastala mela. Všechny mladé dívky toužily být provdány za prince a dělaly všechno proto, aby jim střevíc pasoval. Mnohé by snad byly ochotny si uřezat i prsty, aby střevíc navlékly.
A tu mne něco napadlo: Není to v církvi někdy podobné? I církev je nevěsta, která usiluje provdat se za svého nebeského Ženicha. Někdy, když nějaká církev zjistí, že někde Bůh požehnal, snaží se napodobovat a dělat vše, aby se to samé stalo i jí. Když je někde nějaké, byť i údajné probuzení, už se zpívají stejné písničky, káží stejná kázání a často se začne kopírovat struktura. A tak zatímco bota je vždy pečlivě vybírána podle nohy, zde je tomu naopak. Funguje někde nějaká struktura? Sem s ní? Přebývá někde nějaký prst? Je zde nějaká služebnost, která se do ní nevejde? Pak je třeba ji odstranit! Každá se musí přizpůsobit struktuře, ne naopak! Když pak nohu pracně nacpeme do struktury, divíme se, že to tlačí, bolí a obvykle není možné ujít ani krok. Kde je vina? Za všechno mohou prsty! Nedokázaly se přizpůsobit… jenže když je amputujeme, daleko neujdeme.
Celý příběh mi pak připomíná nákup obuvi v Sovětském svazu. Zde pro jistotu vyráběly jen jednu velikost bot, tu největší. Pak přijel nákladní vůz, shodil před prodejnu boty, a každý mohl zakoupit pro sebe jeden pár. Muži, ženy, děti, starci, pro všechny zde byla jedna velikost. Kdo měl botu větší, vycpával ji novinami, kdo měl boty menší, měl jednoduše smůlu.
Není to dnes v církvi podobné? Neokopírovali jsme struktury v dobré víře, že se tak zalíbíme svému Ženichovi a že Bůh nám požehná, protože ty střevíce nosila krásná princezna? A jestliže ta princezna se princi líbila, pak není důvod, aby i my jsme se princi v jejich střevících nelíbili. Co naplat, že to tlačí, dře a nedá se v tom chodit. Když to fungovalo jinde, proč ne zde?