Homílie
Oslav svou smrtí Boha
„Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.“ (Ga 5,13)
Přiznám se, že jsem donedávna tomuto verši nerozuměl. Nechápal jsem, co to znamená, že někdo může použít svobodu k prosazování sebe. O jaké svobodě to zde Pavel mluví, když ji lze takto zneužívat? Cožpak zneužitím svobody může člověk ještě zůstat svobodný? A jak takové zneužití vypadá?
Pochopil jsem to v případě jednoho mě dosti drahého bratra. Byl to muž, který prožil vysvobození z drog. Tu svobodu mu vydobyl Kristus. Prošel jedním křesťanským střediskem, kde s přispěním bratří a s pomocí Ducha svatého se své závislosti zbavil. Po nějakém čase se však navrátil ke svému dřívějšímu životnímu stylu. Již drogy nebere, ta svoboda mu zůstala, jen jde svou cestou. Proč? Našel si zaměstnání a začal mít spoustu povinností, starostí, tohle musel stihnout a tamhleto… Museli jsme všichni uznat, že není možné po tak zaměstnaném člověku chtít, aby pravidelně chodil nebo dokonce nesl nějakou odpovědnost. A tak docházel stále méně, až jednoho dne přišel naposled.
Když se dnes podívám na některé z křesťanů, mnozí už preventivně nasadí masku upracovaného člověka. Co kdyby po mne tenhle bratr něco chtěl… Být unaven, vytížen a nemít čas se dnes dnes stalo společenskou záležitostí. Člověk, který by přiznal, že čas má, by se mohl stát lacinou kořistí a někdo by po něm mohl něco chtít. Když však s těmito zaměstnanými lidmi mluvím, jsem udiven, že všichni dobře vědí, že Kristus za ně zemřel a mluví o svobodě, kterou z milosti obdrželi.
Nebyl však v historii celého křesťanství člověk, který mohl lépe než kdokoliv jiný říci, že za něho Kristus zemřel. Byl jím Barabáš. On velmi dobře věděl, že jemu Kristova smrt dala svobodu. Mohl vidět, kdyby chtěl, jak tam na kříži se v agónii zmítá Syn člověka jen proto, aby on si mohl jít svou cestou. Nikdo na světě nemohl lépe vědět, že ta krutá smrt, byla původně určena jemu. Mohl velmi zřetelně a jasně prožít, že tam na kříži umírá Někdo za jeho viny. Mohl vidět, kdyby chtěl, odvalený kámen od hrobu a mohl se setkat s anděly. Mohl být svědkem seslání Ducha svatého a mohl být mezi učedníky, kteří spatřili vzkříšeného Krista – kdyby chtěl. Nic takového však v Bibli nenajdeme.
Nejsme na tom podobně? Nejsi tím, kdo sice velmi dobře ví, že za tebe Kristus zemřel a že pouta tvého hříchu praskla v jeho ranách, ale dál si jdeš svou cestou? Možná mu každé ráno děkuješ za svobodu, kterou pak celý den budeš zneužívat ke svým cílům. Nedávno mi jedna starší sestra se smutkem v hlase řekla něco, na co nezapomenu. „Lidé si jdou vlastní cestou a ještě za to Pánu děkují a vydávají o tom svědectví.“ Bylo to na modlitbách, kde jsme se z celé skupinky sešli jen my dva.
Barabášovi totiž chybělo jedno. Kříž. On svůj život zachoval jen proto, že se kříži vyhnul. Mnozí dnes smýšlejí podobně. Barabáš též toužil po Božím království, jen tomu rozuměl trochu jinak. Patřil mezi Zélóty, kteří chtěli ustavit království na zemi. Kříž však totálně zničil doufání v těle, a mnohdy je nepřítelem tvého „bohatství“ (L 18,25) tvé „kariéry“ (Jk 4,13), tvého „budování rodinného života“ (Mt 10,37).
Na člověka, jenž kříž nenese, je však žalostný pohled. Je obtěžkán břemeny světa, je unavený, nervózní, nespokojený a zaneprázdněný. Když otevře ústa, nikdy v nich není Kristus, ale problémy, křivdy a stížnosti. Nikdy není ochoten vzít vaše břemeno, zato by vám vždy nějaké naložil. Stal se sám sobě středem vesmíru a po nějaké době vždy začne mluvit o sobě, o své práci, o své rodině…, ale nikdy ne o Kristu. Určitě právě a jedině on je ten, kdo čas nemá, zatímco ostatní si ho mohou udělat a jenom on je v situaci, kterou nedovedeme pochopit. Jeho práce je ta nejtěžší a nejdůležitější, jeho rodinná situace je ta nejkomplikovanější a on sám je v té nejtěžší situaci.
Jak však vypadá člověk, který kříž nese? Když náš Pán, zbičován a popliván, nesl kříž na Golgotu, neviděl své utrpení své, ale myslel na ostatní (L 23,38). Těsně před svou smrtí zaopatřoval druhé (J 19,27), modlil se za ostatní a odpouštěl (L 23,34). I v té nejtěžší životní situaci věděl komu patří a umíral s vírou a nadějí (L 23,46).
Každý svůj článek ve Sborových listech jsem končil nějak pozitivně. Učiním tak i nyní. Jak by tedy člověk mohl vyjít z bludného kruhu svého já a chopit se kříže? Když Pán Ježíš ukazoval životní cestu svému učedníku Petrovi, řekl mu:
„Amen, amen, pravím tobě, když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš." To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha.“ (J 21,18–19)
I my jsme zemřeli s Kristem a naše smrt má skrze nový život oslavit v Boha v tom, že se mnohdy necháme Duchem svatám vést tam, kam často naše tělo nechce.