Josef Potoček: Církev na rozcestí. Poznámky k situaci v Církvi bratrské. Recenze
Přečetl jsem si útlou knížku od bratra Josefa Potočka „Církev na rozcestí: Poznámky v situaci k Církvi bratrské“, ke které napsal předmluvu David Neumann a knihu recenzovali Ernest Welszar a Tomáš Dittrich.
Bratra Josefa Potočka, resp. jeho články i knížky, sleduji již řadu let. Těší se mému obdivu pro svoji bibličnost, umírněnost a objektivitu. Sám jsem jej před lety požádal o recenzi své knížky o adventismu, což doufám prospělo k její vyváženosti a srozumitelnosti. Znám i Davida Neumanna, lékaře a bratra, se kterým jsem několik let spolupracoval na odborném poli. Ernest Welszar je v CB dlouhodobě respektovaným kazatelem. Jediným nečlenem CB je Tomáš Dittrich, bývalý šéfredaktor charismatického časopisu KMS, naddenominační organizace, která od svého počátku usiluje získat pro svoji vizi zejm. evangelikální církve, mapuje jejich působení a snáží se o jejich směřování. Proto i jeho role je pro mne pochopitelná.
Bratr Potoček ve své knížce (spíše studii) kritizuje postoj CB ke genderové ideologii, odmítání kreacionismu, koketérii s římskokatolickým eucharistickým pojetím Večeře Páně a odmítání zkušenosti křtu Duchem svatým jako následné zkušenosti po znovuzrození.
Než přistoupím k zevrubnému komentáři, chci zmínit, že mne velmi mile překvapila jedna věc. Bratr Potoček zde vystupuje jako autor, který vydává umírněnou, ale přesto jasně akcentovanou, adresnou a veřejnou kritiku směrem ke své církvi. Když jsem jej letos pozval na seminář o stvoření na půdu sboru Církve wesleyánské v Brně, o této knize jsem ještě netušil. Přesto mi br. Potoček doporučil jako dalšího řečníka svého oponenta, br. Petra Rause, který stojí – jak jsem po přečtení knížky pochopil - na opačné názorové straně. Byl jsem doslova udiven, že se oba navzájem doporučovali a mluvili o sobě s velkou úctou a doufám, že spolu vystoupí i na společné platformě, která se týká i jednoho z bodů kritiky CB, uváděné v knize. Ani jeden v tom nevidí problém.
Něco podobného by se mi jevilo na scéně českého pentekostalismu, kde kritika bývá označována za neposlušnost autoritám nebo rovnou za vzpouru, jako prakticky nemožné. Chtěl bych proto vyslovit velký respekt a uznání Církvi bratrské. Není to má ojedinělá zkušenost. I po kritice Kurzů Alfa jsem dostal v roce 2012 pozvání k účasti na zasedání Rady CB, kde tehdy zasedli i její stoupenci (dokonce signatář prohlášení kritizující můj článek) a konzultovali se mnou svůj postoj k alternativní medicíně. Tedy opět něco, co jinde není samozřejmé.
Ačkoliv mi nepřísluší vyjadřovat se k životu autonomní církve, která svoji teologii ani praxi nevnucuje druhým církvím, nevytváří si v nich své učedníky ani se je nesnaží skrze své akce otevřeně či skrytě směřovat, teologicky s autorem souhlasím. Vyjadřuji se proto toliko ke knížce, určené křesťanské veřejnosti, jíž jsem součástí. Pokud tedy CB, jak uvádí autor, skutečně směřuje tímto směrem, je to pro mne v každém případě varovné svědectví. Jako širší součást Těla Kristova mohu jen konstatovat, že to nepozoruji výlučně v CB, ale v různé míře se to týká i dalších evangelikálních církví, byť v omezeném či jinak prezentovaném důrazu.
I přes výše uvedený přístup CB bych ovšem podotkl, že sympatická, smířlivá a gentlemanská orientace CB zde zřejmě nebyla vždy. V historických materiálech lze dohledat i dokumenty, kdy se CB přihlásila k tzv. Berlínskému prohlášení, které hnutí, ke kterému se dodnes hlásím, prohlásilo jako ďábelské, přímo „zdola“, a podle toho jednala i se svými členy, což rovněž br. Potoček zmiňuje ve své knize. K proměně došlo za doby předsednictví bratra Pavla Černého, který byl i přednášejícím na HTF UK v Praze během mých studií. Pevně doufám, že tento již vtisknutý, a svým způsobem v ČR pozitivně ojedinělý charakter, si CB uchová i do budoucna.
V jedné věci bych přesto s autorem polemizoval. A to je právě kapitola, týkající se i mé konfesionality, s názvem „Evangelikální tradice a Duch svatý“. Bratr Potoček zde jako příklad pozitivní letniční orientace uvádí počátky služby Williama Branhama, a dále stoupence poválečné vlny uzdravování T. L. Osborna. Já ovšem po hlubším studiu nemohu Branhama shledat jako ortodoxního křesťana už od počátku jeho veřejného působení, jelikož jeho okultní zážitky a jejich neortodoxní obsah pramení již z jeho dětství. Jeho vliv pak pokračoval v hnutí uzdravování a obecněji v celém nezávislém charismatickém hnutí. Zde vidím i kořeny zhoubných jevů, které se později plněji manifestovaly např. v Torontském požehnání a následně i v Kurzech Alfa. Jako přímého nástupce Branhamova působení lze historicky nalézt tzv. hnutí Kansaských proroků, které vyústilo do hnutí IHOP. Jeho čelní proroci Paul Cain, Bob Jones a posléze i Mike Bickle propadli nejen věroučným, ale posléze i závažným sexuálním deliktům. Kdo by měl o problematiku hlubší zájem, mohu jej odkázat na knížky „Teologické kořeny a současná teologie Nové apoštolské reformace“, „A svedou mnohé…“ nebo „Pozadí a teologie Kurzů Alfa“ (jedná se o mé kvalifikační práce z HTF a KETM). Ačkoliv CB, včetně br. Potočka, rozeznala Torontské požehnání hned zpočátku jako falešné, u následných fenoménů, kam patří právě i Kurzy Alfa, k tomu přes počáteční zaváhání v CB nedošlo.
Právě v této věci bych si dovolil navázat na další autorem zmíněný bod, a to je pozvolná akceptace římskokatolické liturgie a později i dogmatiky, včetně eucharistie. Ačkoliv je to logické, jelikož k eucharistickému pojetí se CB zavázala svým podpisem Ekumenické charty, vidím zde ještě jiný aspekt. Jsem přesvědčen, že tradiční odmítání křtu Duchem jako následné zkušenosti a bráně nejen k rozvoji dalších charismat, ale i k hlubšímu rozměru osobního pojetí víry, může způsobit v životě Kristova následovníka jakési nezdravé vakuum. Toto vakuum však nezůstává dlouho prázdné a může se projevit přijetím neortodoxních alternativ, vůči kterým paradoxně není vystupováno se stejnou razancí. Již jezuité při své pobělohorské misii věděli, že barokní mše v sobě obsahuje bohatou symboliku, působící na smyslové vnímání. Jsou zde mocné a viditelné symboly, např. stropní fresky evokují nebe, vůně a oblak kadidla boží přítomnost a bohoslužebný ceremoniál poukazuje na slovy nesdělitelné tajemství víry. Proto, kdo prožívá, již nemusí nutně správně věřit. Pro členy CB se tak může vytvořit náhradní spiritualita, která se později projeví i v přijetí doktríny tuto spiritualitu provázející. Tato myšlenka není jen z mé hlavy, ale zazněla na jedné platformě, které se účastnili i někteří služebníci z CB, kteří poukazovali na vysokou návštěvnost mší řadovými členy CB, kteří zde hledají hlubší duchovní rozměr po ostrakizaci pentekostalismu ze strany vedení CB.
Podobně, zatímco CB opakovaně odmítá křest Duchem jako iniciační naplnění již znovuzrozeného člověka s manifestací promluvení v jazycích, nic již nenamítá proti dalším alternativám. Např. pokud se v materiálech Kurzů Alfa propaguje neletniční pojetí křtu Duchem, tedy ne nutně po znovuzrození, včetně iniciace glosolálie skrze opakování předříkávané modlitby, protesty slyšet nejsou. Tato praxe, mající původ především v tzv. třetí, neocharismatické vlně, na jejímž počátku stáli J. Wimber a C. P. Wagner, ovšem není snadno přijímána ani mezi klasickými charismatiky. Kontributor časopisu Charisma, J. L. Grady, to označil jako „nouzové spuštění glosolálie“ a charismatiky před takovou praxí varuje. Problém přitom není ani tak napodobování glosolálie, ale v „naplnění Duchem“ bez znovuzrození, a přijetí nové spirituality, včetně jejich dalších, viditelných manifestací a prožitků.
Domnívám se, že v obou výše uvedených případech (akceptace neocharismatické zkratky a římskokatolické liturgie), jinak řečeno ubrání či přídavek k biblickému poselství, nakonec vyústí i v celkové změně dosavadní praxe.
Tímto si svoji trochu obšírnější recenzi, včetně možných implikací, dovoluji zakončit s tím, že bych se neodvážil mluvit do praxe jiných církví, resp. CB, protože nikterak nezasahuje ani nepřesahuje autonomii církví jiných. Dovolil jsem si jen zareagovat na veřejnou knihu, určenou – jak jsem pochopil – širší křesťanské veřejnosti. CB pro mne už asi navždy zůstane vzorem křesťanského obecenství ohledně vnitřního dialogu a korektního a přejného vztahu ke svým vnitrocírkevním kritikům.
Celé knize přeji hojnou publicitu a jejímu autorovi i celé CB mnoho Božího požehnání a moudrosti v následném dialogu.
Knihu vydal Josef Potoček vlastním nákladem v roce 2022. Má celkem 73 stran, obsahuje 16 obrázků, 3 přílohy a cituje 85 relevantních pramenů.