Relevantní křesťané
Útěk před soužením?
Když jsem uvěřil, všude se v mých kruzích věřilo, že co nevidět přijde vytržení, a pak nastane velké soužení. Bál jsem se, že ti svatí křesťané odletí, zatímco já, který se stále peru s hříchem, zde zůstanu. Léta ubíhala a já jsem tomu stále věřil. Vzpomínám, že jsem se jednou připravoval na vyučování ke křtu „jen z Bible“ a náhle jsem tam toto schéma nemohl nalézt. Zastoupil mne v té chvíli bratr, který měl detailně nastudované ty správné manuály a vše vysvětlil. Byl jsem zahanben. Když jsem si později vše pročítal sám a jen z Bible, začal jsem sám sebe přemlouvat, že to tak přeci musí být, když to všichni kolem učí.
Dost mi ale vadilo, že se zde rozděluje 1. Tes od 2. Tes jako dva příchody, přičemž Pavel mluví jen o jednom, ale vypomohl jsem si symbolikou židovské svatby, kde sedm ní má být sedm let v "dočasných" nebeských příbytcích před sestupem na zem. Pak bylo ještě třeba odlišit Den Hospodinův a Den Kristův a do konstrukce jsem se konečně vešel. Ale nebylo to z Písma, ale z dost upravené tradice, o které jsem si ani nebyl jist, zda odpovídá realitě. Ale vysvětloval to tak i můj oblíbený apologeta David Hunt. Trochu mi sice vadilo, že to nevidím v Písmu, ale byl jsem rád, že to nějak mohu vysvětlit a že tomu hlavně věří ti, kteří vidí to, co jiní nevidí. Jenže jsem si stále nebyl jistý, zda je možné Písmo vykládat ve prospěch teologické konstrukce a vím, jak je ošidné stavět pouze na poznání druhých. Člověk pak celý svůj intelekt použije nikoliv k hledání skutečnosti, ale k ospravedlňování toho, čemu již uvěřil.
Později jsem ale zjistil, že ve prospěch této teorie se používají i verše, které mluví o něčem jiném. To trvalo několik let. Vzpomínám, že v roce 2014 jsem si studoval A basic guide to eschatology od vynikajícího systematika Millarda Ericksona, který byl v podstatě jen popisem a uváděl vedle sebe základní eschatologické koncepce. Popisoval jejich pro i proti, včetně alternativních výkladů veršů, na kterých tyto systémy stojí. V onu chvíli jsem uviděl, že všechna místa, na kterých stojí pretribulacionismus, vidím odlišně. Jediným argumentem, na čem stále má exegeze vytržení před velkým soužením stála, byl obraz židovské svatby a nějaké alegorické texty o zkáze Sodomy apod., které vůbec nemluví o vytržení, ale o ochraně Božího lidu uprostřed Božích soudů. V tu chvíli bylo rozhodnuto. Nemohl jsem tomu dále věřit, aniž bych to mohl opřít o biblické verše, na jejichž výkladu tento systém stojí.
Soužení jako Boží soud na Božím lidem
Uvědomil jsem si zároveň, že nyní mi nezbývá, než věřit, že soužením posledních časů, které Bible popisuje, musí církev projít. Pár let jsem se tím proto zabýval. Zvláště nepříjemně na mne přitom působila místa, jež podle mne souvisejí s příchodem Antikrista, kde se uvádí:
„A bylo jí dáno, aby vedla válku proti svatým a aby nad nimi zvítězila. Dostala moc nad každým kmenem, národem, jazykem i rasou; budou před ní klekat všichni obyvatelé země, jejichž jména nejsou od stvoření světa zapsána v knize života, v knize toho zabitého Beránka. Kdo má uši, slyš! Kdo má jít do zajetí, půjde do zajetí. Kdo má zemřít mečem, musí mečem zemřít. Teď musí Boží lid osvědčit trpělivost a víru“.
Naznal jsem, že církev posledních časů bude zřejmě stát před jedinečnou výzvou, a mnozí křesťané přijdou o život. Je paradoxem, že různí rádoby „hyper hebreofilové“, kteří se zajímají více o Izrael, než o církev, jaksi nemají problém s tím, že oni zmizí, ale odskáče si to Izrael, který se stane terčem hněvu, zatímco oni budou z obliga. Je s podivem, jak mohou současný Izrael adorovat jako alternativní Boží lid a zároveň věřit, že projde tak hroznými osudy, zatímco oni soudům uniknou. (Přitom nijak nepopírám, že Izrael hrozným soudem projde a zbytek se obrátí, a že poslední bitva se vskutku místopisně odehraje u Armageddonu).
Začal jsem tedy více studovat malé apokalypsy, Zjevení a starozákonní apokalyptiku. Ne ledabyle, ale používal jsem k tomu hebrejskou a řeckou Bibli a učinil jsem si kilogramy výpisků a komparačních studií. Četl jsem staré mapy, církevní a apoštolské otce a luštil antickou řečtinu, kterou dnes docela dobře umí překladač Google.
Přesto nemohu říci, že vím, jak to bude. Právě naopak. Ale pár kontur jsem uviděl. Především jsem nabyl přesvědčení, že závěr dějin bude Boží soud nad odpadlým světem a odpadlou církví. Nikde není popsáno nějaké celosvětové probuzení, spíše naopak (což probuzení v současnosti nevylučuje). Určité textové paralely jsem nalezl v popisu Izraele před babylónským zajetím a dobou těsně před Kristovým příchodem. Obojí je soudem nad Božím lidem i okolními národy. V obou případech Bůh rozlišuje mezi spravedlivým ostatkem a odpadlým mainstreamem, kdy mezi Božím lidem a světem už prakticky není rozdíl, Izrael se zpohanštil a církev posvětštila.
V obdobné situaci se začínáme nyní nacházet a děje se tak stále stejným způsobem. Stejně, jako kdysi satan v ráji zpochybnil a falšoval Boží slovo, činil tak v Izraeli, a činí tak i dnes v církvi. Stejně jako se Eva snáze nechala svést démonickým výkladem, v Izraeli vládly ženy (Iz 3,12), i na vedoucí místa v církvi se staví ženy. Snad proto, aby to měl Pokušitel snazší. Člověk již nepanuje nad Zemí, ale naopak má Země panovat nad ním. Právníci zastupují řeky a žalují u soudů člověka. Dále se šíří rozvody, homosexualita, a jistě bude následovat zoofilie, pedofile apod. A dalo by se pokračovat.
Jednotným pojítkem je, že stejně jako se Izrael chtěl vyrovnat okolním národům a začal se jim přizpůsobovat, dnes se chce církev vyrovnat světu. Říká se tomu relevantní církev a v překladu to znamená, že je církev stejně hříšná, jako svět a už mu tudíž není pohoršením. Vrhá se s ním do stejného proudu, a proto jej už ničím neusvědčuje a neuráží. Svět se vedle církve necítí hříšně a církevní představitelé se mohou přetrhnout v tom, aby byli úspěšní a svět jim naslouchal. Jenže co mu chtějí říkat? Přidejte se k nám, jsme stejní jako vy? Nebo dokonce, jsme ještě horší? Církev zde přímo touží naplnit podmínku Kristova varování:
„Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům“.
Soud jako projev Boží milosti
Tyto věci, pokud si jich člověk začne všímat, vedou ke skepsi až zoufalství. Ale jenom potud, pokud se jimi necháme smýkat nebo pokud dokonce chceme budovat kariéru nebo si učinit jméno pod sluncem. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že svět leží ve zlém, že jsme mu s Kristem ukřižováni a jsme zde jen cizinci bez domovského práva, a že nás čeká neskonale lepší věčnost, náhle si můžeme zřetelně uvědomit, že vlastně nemáme co ztratit.
Ve chvíli, kdy jsem rozpoznal vytržení před soužením jako iluzi, myslel jsem si, že nás prostě čeká období, které je třeba přetrpět, a že prostě mnoho z nás zemře mučednickou smrtí. I když je to jistě pravděpodobné, rovněž platí, že Bůh v dobách soudu dokáže své věrné ochránit. Myslel jsem si, že verše "kdo má zemřít mečem, musí mečem zemřít" jsou fatalistické, a buď se nás budou týkat, nebo ne, aniž bychom to mohli ovlivnit. Zamysleme se v tomto světle ale nad verši následujícími:
„Vás však, kteří opouštíte Hospodina, kdo zapomínáte na jeho svatou horu, kdo strojíte stůl pro bůžka štěstí a pro bůžka osudu naléváte kořeněné víno, vás jsem určil meči, vy všichni se musíte k popravě sklonit, neboť jsem volal, a vy jste neodpovídali, mluvil jsem, a vy jste neposlouchali, ale konali jste, co je zlé v mých očích, a zvolili jste si, co se mi nelíbí." A tak toto praví Panovník Hospodin: "Hle, moji služebníci budou jíst, vy však budete hladovět. Hle, moji služebníci budou pít, vy však budete žíznit. Hle, moji služebníci se budou radovat, vy se však budete stydět. Hle, moji služebníci budou plesat s pohodou v srdci, vy však pro bolest srdce budete křičet a pro trýzeň ducha kvílet. Zanecháte své jméno mým vyvoleným k vyhlašování kletby: »Ať tě Panovník Hospodin usmrtí!« Své služebníky nazve pak Bůh jménem jiným."
Ano, jedná se o Boží soud nad Božím lidem, který dlouho nebral na Boží slovo ohled, a tak propadl životem. Bůh ale určil, kdo propadne meči na základě toho, jak kdo respektoval Boží slovo. Mnozí jistě namítnou, že my přeci nejsme určení soudu. Jistě že ne, ale právě abychom unikli soudu věčnému, propadáme soudům časným:
„Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem“.
Ale že by Pán opravdu zašel až tak daleko a nechal nás ve vězení nebo propadat hrdlem? Odpovím jednoznačně. Pokud je to nevyhnutelné, pak ano! Uvedu několik příkladů z Písma. Samson musel přijít o oči a být spoután a hrozba krutého umučení mu dala milost k pokání. Ve své sebeoběti nalezl život. Nejkrutější král ze všech králů, Menaše, za jehož vlády tekly potoky krve, našel milost, když byl spoután v krutých bolestech a chřípí měl protknuto hákem. Jonáš se musel tři hrozné noci dusit v mořské příšeře a bojovat se smrtelnými úzkostmi. Možná si řeknete, že je to Starý zákon, ale ten Nový není o nic „lepší“. Když byl v Korintu krvesmilník, pak skrze bolestivou smrt měl dojít k pokání. Vždyť Pavel o něm vydal příkaz:
„Vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně“.
Mnozí proto budou spaseni jako skrze oheň a náš Otec, aby nás vychvátil z pekelných plamenů, je ochoten zajít v našem trápení opravdu daleko. Bůh v utrpení otevírá svým synům uši. Vždyť Bůh je láska a žárlivě miluje ducha, kterého do nás vložil!
„Od spravedlivého neodvrací zrak; s králi je na trůn dosazuje navždy a jsou vyvýšeni. Jsou-li však spoutáni řetězy, chyceni do provazů utrpení, oznamuje jim, čeho se dopustili, že se rozbujela jejich přestoupení, otvírá jim ucho pro napomenutí a vyzývá je, aby se odvrátili od ničemností. Poslechnou-li, budou-li mu sloužit, dokončí své dny v pohodě a v rozkoších svá léta. Neposlechnou-li, sejdou hubící střelou a zahynou pro svou nerozvážnost“.
Boží soud není fatalismus
Dnes je mnoho debat, ve kterých zatvrzelí křesťané trvají na věcech, které Bible zakazuje. Začíná to rodinou a církví, kdy se někteří snaží vysvobodit ženy z „nadvlády“ mužů, pod jejichž autoritu je svěřil milostivý Bůh pro jejich ochranu. Tito bojovníci za svobodu od Písma netuší, že již Bedřich Engels prohlásil, že třídní boj musí začít v každé rodině a osvobodit ženu od vlády muže. Ve jménu osvobozování a bourání stereotypů se pak „osvobozují“ hříšníci od Božích přikázání, která dal Bůh pro jejich dobro, aby nepropadli jeho soudu. Mizí rozdíly mezi mužem a ženou, osvobozují se děti od „nadvlády“ rodičů, homosexuálové, bisexuálové, travestité a později jistě i pedofilové od konvencí, které mají kořeny v Písmu. Stávají se pak otroky svého hříchu. A Boží lid to má rád a následuje to. Radostně se přímo vrhá v ústrety zkáze a ještě se k tomu vzájemně povzbuzuje!
Jenže Bůh je příliš dobrý a milostivý, než aby to tak nechal být. Proto věřím, že my, či blízké generace, uslyší z Božích úst výrok: „kdo má zemřít mečem, musí zemřít mečem“ a „kdo má jít do zajetí, musí jít do zajetí“. Jenže Bůh není fatalista a i když povolává k mučednictví, což není soud, ale výsada, mnozí propadnou i jeho soudu. A to proto, aby jako Menaše nebo Samson mohli prohlédnout a jejich duch mohl být zachráněn v den Páně. Své věrné ale dovede Bůh provést, stejně jako Eliáše, Daniele nebo svého času Jeremiáše. Stejně, jako označení znamením ochránilo Izraelce během soudů nad Egyptem (Ex 12,22), ochrání i křesťany během soudů nad světem (Zj 9,4). Dnes se možná mnozí, aniž to tušíme, rozhodujeme o tom, zda budeme vydáni soudu mečem nebo zda projdeme ve stínu ochrany Božích křídel.