Škola vnitřního uzdravení?
Učení tzv. "vnitřního uzdravení" (IH), jak nám bylo léta představováno (MacNutt, Scanlan, Wimber), obvykle vycházelo ze základů psychoanalýzy. Ta počítá např. s určitou "opresí", kdy vám zažité negativní vzorce z jednání vašich "opresorů" (vůči vám) podvědomě brání v přístupu k dalším lidem, a proto si potřebujete vaše "opresory" uvědomit, odpustit jim, vyrovnat se s nimi, a váš vztah např. k autoritám (učitel apod.) bude uzdraven.
V křesťanské podobě byl koncept velmi jednoduchý: Mladí křesťané - podle této školy - zažili ve svém životě vzorec tzv. "přísného otce". Negativní a podvědomý vztah ke svému přísnému biologickému otci si pak podvědomě dále projektují do vztahu k nebeskému Otci, což jim brání přijmout jeho lásku, dobrotu a spravedlnost. Proto se musí (pomocí nejrůznějších "duchovních technik" - v sekulární sféře se používá např. metoda "auditingu") ponořit do svého podvědomí (otevřít se např. Duchu svatému), vybavit si situaci, kdy se k nim otec choval utlačovatelsky, a odpustit mu. Jednu z těchto technik uplatnil známý pastor na konferenci Promisse Keepers, kdy vyzval posluchače, aby si všechny hříchy svých otců přenesli na něho (zřejmě podlehl dojmu, že může nést zástupně hříchy), a poté mu odpustili. Tento koncept je silně akcentován v charismatickém hnutí, kde - alespoň v jistém čase a v některých sborech - tvořil jakýsi univerzální model pastorace. Že je to stále platné paradigma, je možné si ověřit např. zde: https://www.catchthefire.com/blog/guide-inner-healing
Domnívám se, že je ovšem třeba se zamyslet nad následujícím:
1. Vztah dětí k rodičům a neodpuštění někdy vskutku může tvořit překážku na cestě s Bohem. Zvláště senzitivní jedinci si mohou přenášet určité vzorce do nového života. Zde je třeba vnímavé pastorace, která ovšem bude hledat vypořádání se i s vlastním hříchem a chybnými vlastními postoji. Zaměření se na hřích druhých může být velmi ošidné a přes zdánlivou úlevu může vést ke stagnaci a rozčarování daného člověka.
2. Vnutit člověku (který na začátku své cesty potřebuje ještě prožít pokání a obnovu), že za jeho selhání může někdo jiný, bývá zavádějící. Je to podobný koncept jako "generační prokletí". Daný člověk se může stát obětí tohoto učení, protože hledá různé mechanismy, které jej "osvobodí" (odblokují). Ovšem svobodu je třeba si často přivlastnit vírou a dát stranou své pocity, vycházející z duše padlého člověka. Právě zde může být IH velmi nebezpečné. Někdy je dokonce třeba se smířit s duševní poruchou a překlenovat ji (průběhový čas) vnitřní disciplínou s pomocí Ducha svatého, nikoliv technikami, slibujícími její jednorázové "odblokování". Všimli jste si kolik pastorů (kteří fandili IH) se dnes sami léči nebo jen bojují s depresemi?
I když je to tvrdé přirovnání, snaha člověka zbavit se stresu, deprese a nemoci nebo důsledků "prokletí" jakýmsi "odblokováním", se používá dodnes i v různých pseudovědách. Zkuste si proto nezaujatě přečíst tento odkaz: https://dianetika.cz/kurzy-a-sluzby/dianeticka-terapie-auditing/
Cílem tohoto komentáře není kohokoliv soudit nebo dokonce odsoudit, ale snaha upozornit na nebezpečí, která tento koncept skrývá.