Přivítají charismatici Antikrista?
V celé Bibli, od Genesis až po knihu Zjevení, se jako červená nit táhne idea oběti zvířat, plodin země, a nakonec Syna člověka a dnes i živé oběti našich těl Bohu. Bůh byl tím, jehož svatost byla dotčena, spravedlnost pošlapána a hněv zažehnut, a to skrze neposlušnost Adamovu. Všechny oběti, od Ábela až po oběť Krista, byly určeny pro Boha samotného. Veškeré druhy obětí, za hřích, smíření, za vinu, pozdvihování, přídatné apod., to vše byly oběti Bohu. Krev zvířat při nich patřila Bohu, neboť v ní byl život. Jelikož tento život byl obětován jen, pouze a výlučně Bohu, nesměli kněží krev pojídat, a tato musela být vylita před Bohem. Bůh tuto věc bere natolik vážně, že Izraelcům zakázal jíst krev veškerých zvířat, protože ta patří jen jemu a je určena k oběti.
Lv 17:11-14 V krvi je život těla. Já jsem vám ji určil na oltář k vykonávání smírčích obřadů za vaše životy. Je to krev; pro život, který je v ní, se získává smíření. Proto jsem rozkázal Izraelcům: Nikdo z vás nebude jíst krev, ani ten, kdo mezi vámi přebývá jako host, nebude jíst krev. Kdokoli z Izraelců i z těch, kdo mezi vámi přebývají jako hosté, uloví zvíře nebo ptáka, které se smí jíst, nechá vytéci jeho krev a přikryje ji prachem, neboť život každého tvora je v jeho krvi, ta ho oživuje. Proto jsem Izraelcům řekl: Nebudete jíst krev žádného tvora, neboť život každého tvora je v jeho krvi. Každý, kdo by ji jedl, bude vyobcován.
Vyvrcholením pak byla Kristova krev, se kterou On sám předstoupil jako nejvyšší Velekněz před Boha, a tuto krev obětoval jen Bohu samotnému. Bůh sám byl touto obětí uspokojen a hřích člověka byl usmířen. Adresátem každé oběti, ať zvířecí, tak lidské, resp. Ježíšovy, je proto samozřejmě Hospodin.
Žd 9:12-15 A nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení. Jestliže již pokropení krví kozlů a býků a popel z jalovice posvěcuje poskvrněné a zevně je očišťuje, čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! Vždyť on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí. Proto je Kristus prostředníkem nové smlouvy, aby ti, kdo jsou od Boha povoláni, přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno – neboť jeho smrt přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy.
Posledním druhem oběti jsou naše těla, která jsou též, tentokrát živou obětí, nikomu jinému než Bohu.
Ř 12:1 Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.
Oheň, kterým byly oběti zapalovány a v jehož moci byly přinášeny, musel být čistý, pocházející přímo od Hospodina. Takový oheň sestoupil na Eliášovu oběť na Karmelu, na oběť v Šalomounově chrámě či dokonce na soukromou oběť, kterou přinesl Gedeon. Oheň, který sloužil k obětem, nesměl nikdy vyhasnout.
Lev 6:5-7 Oheň na oltáři bude stále udržován, nesmí vyhasnout. Kněz jím bude každé ráno zapalovat dříví, narovná na něm zápalnou oběť a obrátí na něm tuk z pokojných obětí v obětní dým. Oheň na oltáři bude stále udržován, nesmí vyhasnout. Toto je řád přídavné oběti: Áronovci ji přinesou před Hospodina k přední straně oltáře.
Na živou oběť našich těl sestupuje též oheň, a to ve formě Ducha svatého, jak bylo zjevné nad hlavami učedníků o letnicích. Oheň daru Ducha proto, jak přikazuje Pavel Timoteovi, rovněž nesmí vyhasnout, ale musí být rozněcován.
2 Tim1:6 Proto ti kladu na srdce, abys rozněcoval oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vzkládáním mých rukou.
Na druhé straně, vedle těchto velesvatých obětí Hospodinu, existovaly i pohanské oběti jiným bohům. K tomu se dali svést i někteří izraelští králové. Nový Zákon pak jasně říká, že pohané ve skutečnosti obětují démonům (nikoliv Bohu!), a kdo by tak činil (tedy obětoval někomu jinému, než Bohu), může vejít do společnosti démonů.
1 K 10:20 Nikoli, nýbrž že to, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu. Nechci, abyste vešli ve společenství s démony.
A přesně toto učí část charismatického hnutí. Ne, že by charismatici obětovali přímo démonům. Ve své herezi zachází mnohem dále. Charismatičtí učitelé učí, že stranou, která byla Kristovou obětí uspokojena, je Satan. Kristus, nejsvětější a dokonalá oběť, prý byla přinesena ďáblu. To je hrozné rouhání! Existuje vůbec větší hereze, která ponižuje Krista až do pekel a vyvyšuje Satana až do nebes, když mu připisuje atributy samotného Boha, kterému jedinému je dovoleno obětovat? Pokud už jen pouhá zvířecí oběť, přinesená démonu, vyžadovala trest smrti obětujícího, co teprve směřování nejsvětější oběti Satanu, zločinci, nečistému vrahovi a původci všeho zla?
I zde se na shromážděních učitelů, kteří vyznávají tato učení v nepřeberných důrazech a o různé intenzitě ho přinášejí, často manifestoval duch. Nebyl to ale čistý oheň od Hospodina, Duch svatý, ale cizí oheň, jaký přinesli Áronovi synové, když pravý oheň zřejmě vyhasl. Tento démon se může manifestovat různě, obvykle zvuky nečistých zvířat, padoucnici podobnými záškuby, psychiatrickými záchvaty ve formě hysterického smíchu, robotických pohybů apod. A stejně, jako se tyto duchovní projevy manifestují tam, kde pohané obětují démonům, stejně tak se projevují tam, kde charismatici proklamují oběť Krista Satanu, a kde jsou jejich těla rozpalována cizím, démonickým ohněm. Tam kde chybí pravý oheň svatosti, tam může vrozenou lidskou náboženskost ukojit vůdcovská vášeň vynikat, politický aktivismus, manažerské fígle, láska k penězům a jimi motivovaná služba, rocková a meditační hudba… Ostatně to vše se již děje.
Proto velké množství charismatických VIP konči jako defraudanti, homosexuálové, opakovaně se rozvádějí, dochází u nich k duchovnímu zneužívání. Důsledek je jeden, a to cizí oheň, který neumí vypůsobit posvěcení, ale jen duchovní vášně a následně pocit vyhoření. Když keř hořel ohněm Ducha, neshořel. Démonický oheň však sežehne oběť a dochází k tzv. syndromu vyhoření. Člověk má velké cíle, plány a vysoké smýšlení o sobě samém. Když pak zjistí, že to byl jen přelud, zůstane vyhořelý na troud. Kolik charismatiků trpí syndromem „vyhoření“. Duch svatý však k tomu nevede, nikdy!
Má to ovšem ještě další neblahý důsledek, a to, že charismatici ztratili rozeznání snad ve všech oblastech veřejného života, kam se cítí tímto duchem vedeni. Ať je to politika, kultura a umění nebo třeba byznys. Mnozí se tam spolehlivě staví na stranu nepřítele a cítí se v tom vedeni duchem. Ano, tím samých duchem, se kterým se setkávají na shromážděních, kde slouží výše uvedení učitelé a jejich generičtí fámulové. Pokud totiž budou někde cítit na shromážděních příjemnou vůni hořkých mandlí a řeknou jim, že jde o Bohu libou vůni „k životu“, pak kdekoliv ucítí vůni hořkých mandlí, jsou přesvědčeni, že je to vůně Ducha svatého. Pokud je ale někdo upozorní, že takto voní kyanovodík, „vůně k smrti“, mohou se stát zmatenými nebo i nakonec agresivním. Důsledkem, po dostatečně dlouhé inspiraci, však bude duchovní smrt.
Zní to tvrdě, ale je nutné to opakovat. Pokud kdokoliv učí, že je třeba obětovat démonům, je třeba ho konfrontovat, jak to udělal Pavel. O to pak více, pokud někdo učí, že ta nejvyšší a velesvatá dokonalá oběť, byla adresována samotnému Luciferovi! Pokud se charismatické hnutí tohoto falešného učení a falešného ducha nezbaví, bude pak ve velkém odpadlictví celé země, vedené Antikristem skrze falešnou církev, vidět probuzení poslední doby s velkým Apoštolem.
Je ovšem třeba dodat, že řada charismatiků toto učení nikdy nezastávala nebo se ho zřekla, případně ho otevřeně kritizovala. Ale charismatický mainstream, jak jej známe u nás, z toho, pokud vím, nikdy nečinil pokání a knižky s tímto učením se dále distribuují.