Církev a občanské svobody
Svoboda, jakou jsme zakoušeli v 90. letech, zřejmě nezvratně skončila. Zapomeňte. 90. léta jsou vykreslena jako období divokého, mafiánského kapitalismu, kdy vládl démon Václav Klaus, kdy nebylo možné vyjít na ulici, lidé si říkali co chtěli, chodili kam chtěli a výsledkem byla vysoká kriminalita. Lidé jedli co chtěli, mohli dokonce kouřit v restauracích, což je ohrožovalo na jejich zdraví. Dnes již víme, že moudré autority mohou naše svobody omezit, protože bychom si jimi mohli ublížit. Je nám třeba sdělit, co si můžeme a máme myslet o politické situaci, čím se můžeme a máme léčit, jaká jídla můžeme a máme jíst. Lidem je například zakazován nikotin, ale není až takovým problémem obstarat si konopí, což je společensky přijatelné. My, co jsme zažili ještě minulý režim, kde moudré a osvícené autority dobře věděly, co si máme a můžeme myslet, ovšem nejsme příliš nadšeni.
Dobře například pamatuji slova komunistických aparátčíků: „Svoboda pohybu neznamená, že si můžete chodit, kam chcete“; „svoboda slova neznamená, že si můžete říkat, co chcete“; „lidová demokracie není žádná anarchie“. Jenže západní demokracie, nikoli ta dnešní liberální, vycházela právě z toho, že si mohu říkat co chci, že mohu jít kam chci. Mohl být samozřejmě nějaký obecný zákaz, který byl ovšem dán všeobecným konsensem a platilo, že co není zakázáno, je povoleno, nebo, že platí presumpce neviny. Dnešní liberální demokracie, která, jako ta lidová, kterou jsem poznal, chce ale člověka před svobodou chránit, nikoliv mu ji zprostředkovat. Ideální by pro blaho společnosti zřejmě bylo, kdyby člověk mohl jen to, co je vyloženě povoleno a nad každým zákonem byla autorita, která by člověku sdělila ten správný výklad, který sám není schopen rozpoznat. Pokud je muž obviněn ze sexuálního predátorství, nežádá se, aby mu to bylo doloženo, ale naopak, aby on sám prokázal svoji nevinu.
Pokud vím, většina přechodů od svobody k totalitě byla uskutečňována v rámci ochrany člověka před jeho ohrožením. Ve starověkem Římě, ve válečném stavu, César požádal, aby mu senát propůjčil svoji pravomoc. Nikdy už ji senátu nevrátil, co kdyby nastala válka… Adolf Hitler po požáru v Reichstagu žádal o předání parlamentních pravomocí, aby chránil Německo před terorismem. Podobně Klement Gottwald si vyžádal vedoucí úlohu strany, která jediná je schopná zabezpečit lid v poválečném období. Vždy bylo nabíledni, že je to potřebné pro dobro společnosti a zpravidla se zpětně přišlo na to, že když sklapnou dvířka, už je nelze otevřít.
Prakticky ve všech dobách byla část velkých církví nadšena a novoty vítala. Ovšem velmi záhy křesťané zjistili, že zásady víry v Ježíše Krista, se hluboce rozcházejí s tím, co po nich avantgarda, kterou podporovali, žádá. Obvykle nikdy nebyla zpočátku terčem ostraky víra, ale vždy byla nakonec nevíce perzekvovaná. Proč?
Pokud bychom si dali práci s historií, můžeme si povšimnout, že občanské svobody vycházejí z křesťanství. Byla to reformace, na jejímž základě vznikly USA. Křesťané po svých zkušenostech z Evropy věděli, že svoboda víry a vyznání musí být chráněna zejména vládou práva a dělbou moci. Autokratické režimy žádaly vládu autorit nad zákony a jednotu moci. Křesťané věděli, že člověk je zkažený, a je proto třeba jemu svěřenou moc omezit a podrobit veřejné kontrole.
Autokraté se naopak považují za osvícené lidi, vládnoucí pro své mimořádné kvality, a proto přece není možné, aby je nějaké zákony a obyčejní lidé kontrolovali, natož aby byli voleni. Jsou přeci povolání přímo, což není možné běžnému smrtelníkovi rozpoznat. Římští císařové byli bohy, Hitler byl veden Prozřetelností, Kimové jsou lidmi neobvyklých schopností a Stalin si údajně nárokoval titul boží syn. Všichni svědomitě pronásledovali církev. Proč? Tušili či věděli, že křesťani nakonec prohlédnou jejich sliby a nikdy nebudou otevřeně uctívat nikoho jiného než Ježíše Krista. A tak – stejně jako v minulosti – křesťané nadšeně vítají současný progresivismus, který je nakonec lapí do své pasti.