Co s Evropskou Ústavou? - reakce právníka
Tento příspěvek není úvahou nad návrhem Ústavy pro Evropu, jak se pyšně označuje návrh ústavy Evropské unie, ale pouze reakcí na několik argumentů bratra Dana Drápala, které uvedl ve svém příspěvku.
1. K argumentu, že „Možnost odvolání do Štrasburku znamenala morální i materiální nápravu alespoň některých křivd“ je třeba především uvést, že možnost obrátit se na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku nijak nesouvisí s členstvím ČR v Evropské unii. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku není orgánem Evropské unie, ale Rady Evropy a občané ČR měli možnost obrátit se na něj dávno před vstupem ČR do EU (toto právo je dáno dodatkovým protokolem k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, která vůbec nemá žádnou souvislost s dohodami v rámci EU a je otevřena jak členským, tak nečlenským státům EU). Stejně tak mají tuto možnost občané států, které nejsou členy EU, jako například občané Norska.
2. K argumentu, že v ústavě EU „je v ní jasně zakotveno právo na vystoupení z EU“ je však třeba dodat, že praktické uplatnění tohoto práva je ovšem poměrně komplikované, nejasné a problematické. Je to jednak proto, že podle čl. 59, odst. 2 návrhu ústavy je vystoupení podmíněno dohodou státu, který chce vystoupit z EU, s Radou ministrů EU, a to ještě kvalifikovanou většinou po souhlasu Evropského parlamentu. Jinými slovy – pokud Rada ministrů EU (ministři všech ostatních členských států) nebo Evropský parlament s dohodou o vystoupení nesouhlasí, se státem, který chce vystoupit, neuzavře smlouvu o vystoupení a tento stát nemůže vystoupit. Je pravda, že podle čl. 59, odst. 3 návrhu ústavy přestává ústava platit pro členský stát, který oznámil úmysl vystoupit, dva roky po tomto oznámení i pokud nedošlo k dohodě.
Jenže v tom je značný problém, protože toto ustanovení vůbec neřeší žádnou ze souvisejících otázek, které tak opět zůstávají na rozhodnutí Rady ministrů EU (ministři všech ostatních členských států) a Evropského parlamentu, nikoli na vůli státu, který chce vystoupit. Jde především o zásadní hospodářské otázky (např. měnové, daňové a řadu dalších). To přináší reálné nebezpečí, že právo vystoupit z EU bude pouze ryze formálním „právem“, které nebude možno v praxi uplatnit. Pro ilustraci je možno uvést, že podobné nekonkrétní ustanovení o možnosti vystoupit ze SSSR bylo i ve stalinské ústavě SSSR a že to byl právě Stalin, kdo toto ustanovení prosadil jako doklad toho, jak demokratickým a svobodným státem Sovětský svaz za jeho vlády je. Problém však byl v tom, že z praktického hlediska nebylo možno toto ustanovení naplnit.
3. Konečně je třeba se zabývat třetím argumentem Dana Drápala o pozitivním přínosu ústavy: „za pozitivní pokládám i to, že znamená zjednodušení proti tisícům stránek různých dohod, regulí a směrnic, na jejichž základě, či respektive s jejichž břemenem, EU doposud funguje.“ Jednak je třeba říci, že právní předpisy EU (ES), tedy nařízení (regulations), směrnice (directives) a rozhodnutí (decisions), které existují, nejsou nijak ústavou dotčeny. Všechny, ačkoli jsou ve velké většině tak komplikované a mnohdy si protiřečící, že je nedovedou vyložit ani právníci EU, zůstávají beze změny v platnosti. O jaké zjednodušení jde? Celé sekundární právo EU (ES), které je dnes platné, bude platit i v případě schválení ústavy. Argument o zjednodušení práva EU často požívají lidé, kteří se v právu ES (EU) neorientují. A je nutné konstatovat, že mnohdy velice nejasná, vzájemně si protiřečící a neurčitá ustanovení má i sama ústava. To je však na delší rozbor, který již není předmětem odpovědi na daný příspěvek.
Vladimír Bíba