Křesťan a politická angažovanost
Úvod
V této krátké reflexi článku ze sekulárního tisku bych se krátce pokusil o věcnou polemiku s autorem, politologem, který se ve své úvaze zabývá vymezením dvou sfér, a to oblasti religiózní a oblasti sekulární, při formování státní legislativy. Předesílám, že mluvím-li zde o polemice, pak to v žádném případě neznamená, že s autorem v mnoha podstatných věcech nesouhlasím. Naopak. Dělba, resp. diverzifikace moci, které se autor dovolává, je spolehlivou demokratickou pojistkou proti zneužití autority již po staletí. Tuto divergenci můžeme nalézat již v dílech středověkých křesťanských filosofů, jako byl Jan ze Salisbury, později v anglickém pozitivismu – např. u Johna Locka – a prakticky se na této myšlence rozvinula i americká demokracie.
Myšlenka oddělení sféry religiózní a sekulární je tedy oprávněná a institucializovala se právě na církevní půdě amerického protestantismu. S čím bych si však dovolil polemizovat je přesvědčení, že by se křesťanský světový názor neměl – skrze občanskou iniciativu – uplatňovat na poli legislativy. Důkazem je mi právě historická retrospekce, neboť křesťanství samo dalo tomuto principu zrod, a právě – krom reformace – se v jiných religiózních společenstvích s podobnou myšlenkou prakticky nesetkáme. Nedovedu si tedy dost dobře představit kmen, který oddělen od svých kořenů, dokáže nést ovoce. V této úvaze bych si nyní dovolil učinit podrobnější rozbor.
Boje o supremaci
Apoštolská církev se zrodila do pronásledování za doby Nerona a později dalších římských císařů. V tomto období dominátu byl císař Pánem a Bohem (Dominus et Deus). Na toto spojení “trůnu a oltáře”, které se do Říma přeneslo z babylonského Nimrodova kultu, později navázala katolická církev úřadem papeže, náměstka Kristova na zemi, který si přivlastnil titul nejvyšší velekněz a osoboval si právo ustanovovat a sesazovat císaře.
Cesta k církevní dominanci nebyla jednoduchá. Nejprve, ve 4. století, za doby vlády Konstantina, byla vyhlášena tolerance křesťanství a nakonec se ono samo stalo jediným náboženstvím státním. Za další mezník můžeme považovat dílo významného křesťanského teologa Augustina. V jeho spise “O obci Boží” byl položen základ středověkého katolického pojetí obce církve a státu (Corpus Christianorum).
Boj o světský vliv v církvi můžeme dále sledovat již v raném středověku. Vzpomeňme na konflikt mezi papežem Řehořem VII. a římským císařem Jindřichem IV. ohledně pravomoci dosazování církevních hodnostářů do úřadů (boj o investituru). Po dlouhých sporech mezi “trůnem” (panovníkem, který reprezentoval stát) a “oltářem” (který reprezentoval církev) byl v roce 1122 uzavřen tzv. Wormský konkordát, který vymezil vztah státu a církve. Církevní hodnostář dával panovníkovi berlu a prsten, symbol úřadu a zasnoubení s Božím lidem, a panovník pak církevnímu hodnostáři dal žezlo, jakožto symbol půdy. Konkordáty takto umožňovaly katolické církvi duchovní supremaci (nadvládu) nad národy a udílely jí značná privilegia.
Nakonec tyto boje vyústily ve snahu o supremaci církve, resp. papeže nad národy, a papež usiloval o moc dosazovat a sesazovat panovníky a mít nad nimi absolutní vládu. Na druhou stranu některé konkordáty církev omezovaly. Sem patří konkordáty mezi Františkem I. a Lvem X. z roku 1516, či mezi Napoleonem a Piem VII. z roku 1801, v němž bylo Francii přiznáno právo zasahovat při výběru biskupů a právo zabavit majetek církve. Konkordát byl uzavřen i mezi Mussoliniho Itálií (1929) a hitlerovským Německem (1933), čímž de facto došlo i k legitimizaci daného režimu.
Diverzifikace moci
K oddělelní trůnu a oltáře dochází až s reformací. Přes německou a anglickou reformaci se nyní v krátkosti podívejme na americkou reformaci resp. americký protestantismus, kde došlo k oddělení sekulární a religiózní sféry prakticky v absolutním měřítku.
V 17. století angličtí puritání odešli do kalvínského Holandska, aby založili církev, která by byla nezávislá na státní moci a oni nadále zůstali občany své země. Svoji myšlenku se nakonec rozhodli uskutečnit až na východním pobřeží severní Ameriky. Ocitli se zde však na území, které nespadalo pod jurisdikci žádné vlády. Poprvé v novodobé historii zde proto uzavřeli smluvní vládu na základě dohody.
Další puritáni a jejich potomci již nezakládali církve státní, nýbrž kongregační a stejně tak státní zřízení stavěli analogicky na dohodě a autonomii jednotlivých osad, kde správci byli voleni na dobu určitou. Hlasovací právo bylo přiděleno nikoliv na principu církevním, ale na principu správním. Jinými slovy, volební právo již nedostával automaticky člen církve, ale ten, kdo se koupí akcií byl ochoten svými náklady hmotně na správě osad podílet. Vláda většiny pak nezvratně vytýčila cestu k americké demokracii, která byla později podepřena ještě prvním dodatkem Ústavy USA o svobodě náboženského vyznání. Tento systém spolehlivě po celá staletí zamezoval nastolení diktatury či pronásledování jinak smýšlejících.
Ještě radikálněji ve prospěch myšlenky odluky církve a státu vystoupil puritán Roger Williams, který neuznával žádné donucování ve věcech víry. Williams se za pomoci indiánského kmene Narragansettů rozhodl založit městečko Providence, které se stalo snad prvním městem na světě, kde byla uzákoněna náboženská svoboda a oddělenost církve od státu se zde stala vzorem pro budoucí USA.
V roce 1776 pak Kongres přijal “Prohlášení nezávislosti Thomase Jeffersona”, které se odvozovalo od “oprávněné pravomoci ze souhlasu lidu”, který má právo “měnit nebo zrušit vlády”, které mu upírají “nezcizitelná práva” na “život, svobodu a dosažení štěstí”. Prohlášení se odvolávalo na přirozené “Boží zákony” a je zřejmé, že podhoubím tohoto nového pojetí “smluvní vlády”, založené na “souhlasu lidu”, byla teologie smlouvy, hlásaná puritány, a posun v chápání autority. Stát si již nijak nenárokoval dohled nad církví, nemohl zasahovat do jejich vnitřních záležitostí a v podstatě tím došlo k oddělení církve od státu v zatím nejčistší podobě, která je dnes dávána za vzor v mnoha svobodných západních společnostech.
Vymezení vlivu církve a státu
Je samozřejmé, že napětí mezi zákonem světským a zákonem Božím zde vždy bylo, je a bude. Tento vzájemný vztah výstižně rozpracoval americký reformovaný teolog J. M. Boice na základě postoje Krista (představitele církve) k Pilátovi (představiteli státu) a v podstatě nabídl čtyři modely pro soužití křesťanů a státu: 1. moc připadá pouze Bohu. Tento model zastávali např. mniši, kteří se zcela odloučili od života společnosti a odmítli se jakkoliv podílet ve státních složkách, či službách. 2. moc připadá pouze císaři. Tento model zastávají stoupenci sekularizace a znamená, že křesťan musí vždy poslechnout státní moc, která je pro církev určující, a proto by církev neměla být od státu oddělena. 3. císař v rozhodujícím postavení. Stoupenci tohoto modelu uznávají, že i císař má od Boha moc, ale v případě konfliktu zájmů je třeba poslechnout císaře. Tento model zastávali mnozí křesťané v období fašismu, či komunismu. 4. Bůh v rozhodujícím postavení. Stoupenci tohoto modelu uznávají jak nároky Boží, tak státní, avšak v případě střetu zájmů se státní moci vzepřou. Sem můžeme historicky zařadit mučedníky, či reformaci. Křesťané sice platili daně a uznávali moc císaře, avšak odmítli mít účast na pohanské modloslužbě.
Rizika současného pojetí
Pakliže autor, Miroslav Kusý, uvádí, že “v Európskej únii sa dnes vedie napríklad spor o Boha v európskej ústave” a obává se klerikalizace společnosti, mohu se s ním osobně ztotožnit.
Snaha zohlednit “křesťanské kořeny Evropy" v právním dokumentu není bez rizika. Ačkoliv je morální rozměr křesťanské zvěsti hoden reflexe v legislativě, nejedná se zde o reflexi morální, nýbrž historickou. Je dobré se tedy ptát o jakou část historie se jedná? Lze vidět křesťanské kořeny Evropy v genocidě křesťanů v Římské říši nebo v genocidě židů a podzemních křesťanských hnutí katolickou církví v období Svaté říše římské národa německého? Nebo se zde odráží období reformace, či protireformace? Pakliže katolíci spolu s protestanty volají po zmínce o Bohu a křesťanských kořenech, měli by jasně definovat, co za onu křesťanskou historii považují. Bylo by užitečné se např. představitelů katolického kléru zeptat, zda vyvraždění Hugenotů nebo hnutí Valdenských, příp. tři sta let habsburské poroby spojené s násilnou rekatolizací, je také součástí křesťanské morálky?
Podíváme-li se ale na věc z politického úhlu, jeden společný prvek zde však nalezneme. Jde o spojení “trůnu a oltáře" [sakralismus], kdy jak v zemích katolických, tak protestantských, docházelo k ustavení křesťanství za státní náboženství na principu “cuis regio, eius religio”. Počátek můžeme vidět již od vlády Konstantina ve 4. století. Na tomto základě mohla být později celá křesťanská hnutí, která stát nerozpoznal jako ortodoxní – jako např. anabaptisté – pronásledována nejen katolíky, ale i protestanty, resp. jimi vydána do rukou státní exekutivy.
Při formulaci jakéhokoliv právního dokumentu je proto nutné mít na mysli i jeho případné zneužití. Je tedy užitečné promyslet jakoukoliv možnost výkladu uvedených skutečností. Zneužití historických principů středověké, ale i novověké církve, a jejich teologická reflexe chápání moci, se v takto pojatém právním dokumentu vskutku nabízí.
Často lze také zaslechnout, jak dobré by bylo zahrnout křesťanské zákony – např. desatero – do sekulární legislativy. Je ovšem snadné domyslet tristní formu klerikalismu, který by z takovéto aplikace snadno vzešel. Celé desatero totiž vychází z prvního přikázání, tj. “v jednoho Boha věřiti budeš„. Bible navíc dosti jasným způsobem ukazuje, že pouze jeden Bůh je ten pravý: “nebudeš mít přede mnou jiných bohů“. Protože každý zákon musí být v oblasti své působnosti vymahatelný, uvažme, kdo by pak mohl posuzoval čistotu věrouky, resp. pravost víry v jednoho Boha? Pokud by převládali katolíci, pak ten, kdo např. odmítá věřit v živou přítomnost Boha-Krista v hostii, by mohl být podle tohoto výkladu souzen a naopak, pokud by převládli protestanti, považovali by hostii – podle stejného přikázání – za boha “učiněného lidskýma rukama". Pro obé máme příklad v historii.
Uvažme rovněž, že římská kurie ještě nedávno vydala dokument “Iesus Dominus”, kde evangelikálním církvím upírá statut církve a že tudíž pod pojmem křesťanství může být nahlíženo něco zcela odlišného, než chápe běžný protestant.
Polemika s Miroslavem Kusým
Ačkoliv lze do této chvíle s autorem, politologem, v podstatě souhlasit, v jedné věci se naše východiska rozcházejí. Pokud autor kritizuje: “pokusy preniesť katolícky výklad božského pôvodu človeka, a teda aj posvätnosti ľudského života do svetského zákonodarstva v podobe zákazu potratov a klonovania ľudských buniek,” pak jako bytostný demokrat důrazně nesouhlasím. A to nikoliv proto, jak se domnívá autor, že bych nadřazoval křesťanské dogma společnosti, ale jednoduše proto, že se jedná o problém etický, nikoliv jen teologický. S podobnou logikou by se dalo říci, že by křesťani neměli usilovat o restriktivní opatření vůči vraždě, jelikož se jedná o přikázání desatera, a tudíž je v sekulární společnosti možné libovolně zabíjet.
Potrat a věci s tímto spojené totiž jejich odpůrci, a zdaleka ne jen křesťani, chápou jako vraždu živé bytosti, z které jednou vyroste dospělý jedinec. Toto si zcela jasně uvědomují i ornitilogové, kteří chrání zákonem oplodněná vejce chráněných ptáků, protože dobře vědí, že zničením oplodněného ptačího vejce dojde v podstatě ke zničení dospělého jedince, který by se jednou z vajíčka vylíhl.
Naproti tomu zastánci potratů jsou v drtivé míře atheisty, kteří věří, že Bůh neexistuje. Víra v Boha se však nedá ani dokázat ani vyvrátit. Proč by tedy ti, kteří věří jiným způsobem než křesťani, měli mít přednostní právo důsledky předmětu své víry resp. nevíry legislativně ukotvit? Naproti tomu pokud se o stejnou věc snaží ti, kteří věří v nadpřirozený a darovaný původ lidského života, autor článku protestuje.
Většina etických principů má historicky svůj původ v religiózním přesvědčení lidí, kteří pak tyto principy zastávali. Pokud autor uznává demokratické principy, měl by zajisté měřit stejným metrem. Pokud připouští možnost legislativního zakotvení institutů, které vyplývají z atheistického světového názoru, měl by stejnou svobodu poskytnout i religiózně založeným příslušníkům stejné společnosti, v tomto případě křesťanům.
Pokud tito budou respektovat principy svobodné společnosti a budou zákonnými prostředky usilovat o ovlivnění veřejného mínění, v čem by měl být problém? Pokud bychom však předem dovolili “demokraticky” rozhodovat jen v “určitých” oblastech etických problémů, pak půjde evidentně o diskvalifikaci názorů jednoho spektra občanů, kteří sdílejí určité přesvědčení.
Otázka zní, kdo by byl hlavním garantem, který by předem a v podstatě obejitím demokratických rozhodovacích struktur rozhodl co je možné a co nikoliv? A kdo by předem rozhodl jaký názor je ten správný a jaký je již nepřípustný a není možné o něm hlasovat? V daném případě by zde musel být jediný mandát, a to takový, který by byl založen jen na určitém ideologickém výkladu, který by nesměl odrážet jiný, než atheistický názor. V důsledku vzato by pak podle autora byl jediným relevantním občanem, mající právo se podílet na správě věcí veřejných a usilovat o legislativní zohlednění svého názoru, pouze člověk, jehož víra se zakládá na neexistenci Boha a ten by pak měl právo svůj názor legislativně “vnutit” i ostatní společnosti.
Tím ovšem dochází k tomu, čeho se autor obává, a to k diktatuře. Tentokrát již ne k diktatuře klerikalismu, se kterým naše národy měly vskutku neblahé zkušenosti, ale k diktatuře atheismu, který by se profiloval jako jediný, svobodný a náboženstvím nezatížený názor. Atheismus je však vírou stejně jako například theismus. Zatímco theista věří v existenci Boha, atheista věří v jeho neexistenci.
Autor by možná mohl vznést námitku, že nikdo přece křesťany nenutí podstupovat potraty nebo genetické manipulace na embryonálních buňkách a měl by jistě pravdu. Proč tedy bránit legislativou ostatním? Ovšem stejně tak by se dalo říci, že přece občany nikdo nenutí vraždit. Proč je tedy zakázáno zabít dospělého jedince, avšak jedince bezbranného, který je navíc neschopen jakékoliv obrany, ano? Společnost by přece měla garantovat jistou míru ochrany jedince všem bez rozdílu.
Autor jistě respektuje principy lidských práv, které vyšly z judeo-křesťanského nazírání světa a které chránily svobodu lidského jedince a nedotknutelnost jeho bytí před ideologií, svévolnými zásahy státu nebo např. vynuceným náboženstvím. Jinými slovy zde existoval psaný zákon, který ochraňoval lidskou svobodu a život před “vyššími” zájmy společnosti, státu nebo jakékoliv lidské instituce, které vždy podléhaly ideám momentálních vládců. Tato práva byla proto nezadatelná, nezrušitelná a nezcizitelná, což znamená, že o ně nikdo nemohl být připraven a ani se jich nemohl o své vůli vzdát.
Proč tedy legislativně podporovat zákony, které implicitně říkají, že např. nenarozeného člověka je možné zbavit práva na život v zájmu nějakého vyššího cíle, jako je např. životní standard jeho rodičů nebo jejich nedokončené vzdělání? Je přitom zřejmé, že identita lidského jedince je definována jeho genetickým kódem, který je určen již od doby splynutí vajíčka matky a spermie otce. Proto tvrzení, že plod v těle matky je součástí jejího těla, která jej může svévolně připravit o život, je již dnes, z hlediska genetiky a imunologie, zcela neudržitelné.
Problém leží jinde. Jedná se zde o zcela jiné chápání skutečností, podle kterých je možné svobodu jednotlivce obětovat v zájmu potřeby nějakého vyššího principu či celku. A paradoxně před tím autor varuje.
Závěr
Jako křesťan bych si přál, aby lidé sdíleli víru ve stejného Boha, Ježíše Krista, avšak ponechme jim svobodu, kterou jim dává Kristus. Ten odmítl usednout v chrámu a vynutit si poslušnost lidskými prostředky s poukazem, že jeho království “není z tohoto světa". Kdykoliv se někdo snažil prosazovat křesťanskou víru politickými prostředky, nejednalo se o biblické křesťanství. Z takových “křesťanských kořenů Evropy" by pak znovu mohl vyrůst strom Svaté říše římské i se státní církví a její inkvizicí.
Nicméně není možné, aby etické názory, které plynou z judeo-křesťanského nazírání světa, byly předem diskvalifikovány jen proto, že se příčí lidem s odlišnou vírou, například s vírou v to, že Bůh neexistuje. Každý etický problém je akcentován světovým názorem těch, kteří jsou součástí daného ideového střetu. Jsou-li křesťani plnohodnotnou součástí společnosti, pak není jen jejich právem, ale dokoce i povinností, se o hodnoty, které zastávají, a které jsou etického rázu, také aktivně zasazovat. Na tom je i demokracie, která ostatně vyšla z anglického a amerického protestantismu, založena.
Použitá literatura
Boice, J. M., Základy křesťanské víry, Návrat, Praha, 1999
Dominus Iesus, On The Unicity and Salvific Universality of Jesus Christ and The Curch, Congregation for the Doctrine of Faith, Rome, August 6, 2000
Franc, A. Vývoj protestantismu v USA, Život v Kristu, červenec-prosinec, 2003
Franc, A. Duchovno a politika, Zápas o duši, duben, 2003
Franc, A. Křesťan a politika, Život v Kristu, březen, 2003
Hanuš J., Historie a perspektivy vztahu církví a státu, seminář Vztah státu a církví, 24.02.2004, Národní důn na Vinohradech, publikováno: 11.03.2004
Kusý, M., Dajte cisárovi, čo je cisárovo, a Bohu, čo je Božie, SME, 14. 5. 2003
Bubik, R., Hodnota lidského života v novodobém pojetí lidských práv aneb genocida nepotřebných, Život v Kristu, listopad, 2003
Bubik R., Odluka církve od státu: historie, učitelka života, CEP: Sborník č. 31 „Vztah církví a státu“, Praha, 1994