Biblická Apologetika

Zpět na „Teologie“

Letniční doktrína: mluvení jazyky jako počáteční důkaz křtu Duchem svatým

Krátký popis letničního hnutí

Aby bylo možné pokusit se blíže popsat dané učení, resp. postavení biblické knihy Skutků apoštolských v rámci letničního hnutí, je třeba ve stručnosti definovat hnutí samotné. Existuje totiž určitá nejednotnost v chápání evangelikálního, letničního a charismatického hnutí, a tato pak bývají pro vnějšího pozorovatele málo diferencovaná a někdy mu dokonce splývají[1]. Každá snaha o rozlišující popis však bývá svým způsobem zjednodušující a záleží na účelu a zvolené optice. I tento článek vychází z účelového popisu, který snad umožní zachycení letniční hermeneutiky, která je ve své podstatě exkluzivní a vymyká se jak charismatickému, tak obecně evangelikálnímu pohledu. Případnou bližší orientaci českému čtenáři umožní studie římskokatolického teologa Petera Hockena, která rozlišuje evangelikální proud, hnutí svatosti, letniční proud a charismatický proud[2]. Tato typologie se jeví jako užitečná i pro tento článek. Existuje samozřejmě i mnohem podrobnější členění, zejména v rámci letničního a charismatického hnutí. Pro zájemce lze doporučit „Systematickou teologii“, kterou editoval letniční teolog Stanley Horton[3] nebo dva sborníky přednášek ve slovenštině, které vydala Evangelická církev augsburského vyznání na Slovensku[4] a Katolická univerzita v Ružomberoku[5].

V tomto pojednání bude reflektován pohled klasického letničního hnutí, které je charakterizováno několika znaky. Patří sem zejména historický původ v severoamerické městské chudině z počátku minulého století; věroučné kořeny v hnutí svatosti; exkluzivní a empirická pneumatologie; odpor k rozšíření biblické kritiky; dynamická misie a církevní růst; a konečně počáteční ostrakizace až exkomunikace ze strany protestantských církví včetně vynuceného vytvoření vlastních církevních útvarů a rozvoj svébytné letniční teologie[6]. Tato zjednodušená charakteristika se jeví jako podstatná ve snaze pochopit postavení knihy Skutků apoštolských v utváření identity samotného letničního hnutí.

Wesleyánské kořeny letničního hnutí

Letniční hnutí, ač se jej někteří snaží popsat výhradně jako svrchované dílo Ducha svatého, nevzniklo spontánně, ale má své hluboké kořeny v hnutí svatosti resp. pozdním severoamerickém metodismu. Jak si všímá americký teolog Harvey Cox, již zakladatel metodismu, anglikánský duchovní John Wesley, vyhlížel praktické uplatnění Jóelova zaslíbení „vylití Ducha na všeliké tělo“, které apoštol Petr citoval na den letnic, jak je zaznamenáno v knize Skutků[7]. Proto metodisté, stejně jako klasičtí letniční, mají například velmi liberální postoj ke službě žen, neboť zaslíbení „synové a dcery vaše budou prorokovat“ se týká každého, bez rozdílu pohlaví[8]. Protože Petr toto zaslíbení explicitně ztotožnil s „křtem v Duchu svatém“, začlenil pozdní metodismus učení o křtu Duchem jako zkušenost, následující po křesťanské konverzi. Vždyť učedníci byli v té době již křesťany. Sám Wesley na počátku učil o tzv. „plném posvěcení“ resp. „křesťanské dokonalosti“ nebo dílu „druhé milosti“, čehož je možné se zmocnit ještě za pozemského života křesťana a které vede k nabytí bezhříšné dokonalosti a zlomení dědičného hříchu[9]. Podle Christensena šlo zřejmě o novodobou implikaci „theosis“, kterou učili východní otcové, jichž byl Wesley náruživým čtenářem[10]. Wesleyho spolupracovník John Fletcher pak učinil novátorský čin, když ztotožnil toto „plné posvěcení“ a „křest Duchem svatým“ v identické zkušenosti. Tím položil základní východisko pro vzestup hnutí, které dnes známe jako letniční, případně jako „klasický pentekostalis­mus“[11].

Podle Daytona hnutí posvěcení zastávalo tzv. čtyřbodové, později nazvané „plné“ evangelium, které shledává navýsost christocentrické. Je totiž postulováno na základě Kristových titulů: Spasitel, Posvětitel, Uzdravovatel a Přicházející král, k nimž později – v letniční interpretaci – přibyl i Kristus „Křtitel Duchem svatým“[12]. Praxe tohoto „plného evangelia“ pak samozřejmě zahrnovala vědomou touhu po křtu v Duchu svatém, jehož prožití se mělo manifestovat promluvou v nových jazycích[13].

Zkušenosti prvních letničních

Víra, že Duch letnic i se svými dary je v církvi na základě Petrem rozpoznaném zaslíbení proroka Jóele v identickém díle přítomen dodnes, umožnila, aby se mezi metodisty objevila praxe charismat z 1. listu Korintským. Letniční teolog Gary McGee pak nalézá přímou souvislost mezi Wesleyho důrazem na dílo „druhé milosti“ a výskytem charismat[14]. Někteří excentričtí kazatelé na okraji hnutí svatosti se ke konci 19. století tohoto důrazu chopili tak vehementně, že začali zakládat například tzv. „domy uzdravení“, což byly v podstatě komunity, kam se přijímali nemocní, kterým byly odebírány léky a skrze četbu Bible a modlitbu mělo dojít k jejich uzdravení. Sem lze zahrnout kazatele, jako byl John Alexander Dowie, který z celé jedné části Chicaga vytvořil teokracii s takovýmito domy a který pak uvěřil, že je Eliášem obnovitelem, prorokovaným Písmem[15]. Pneumatologicky zdůvodňovaná svoboda ve službě žen dala vzestup kazatelce Marii Wodworth Etterové, která se proslavila extatickými uzdravujícími mítinky a svými proroctvími[16]. V tomto probuzeneckém kvasu se objevuje i „potulný kazatel“ Charles Parham, který po Dowieho vzoru založil v Topece komunitní dům, kde se jeho souputníci věnovali intenzivnímu studiu Písma. Jejich cílem bylo objevit, zda se absolutorium „křtu Duchem svatým“ dá nějak verifikovat z Písma. Tito „studenti“ zjistili, že v knize Skutků je celkem na čtyřech z pěti míst tato zkušenost provázena promluvením v nových jazycích[17] a tento projev po vložení Parhamových rukou následně sami prožívali[18]. Pozdější Parhamův následovník, potomek afrických otroků William Seymour, pak na půdě církve svatosti prohlásil, že kdo nemluví jazyky, není pokřtěn Duchem. Za tak radikální prohlášení byl vykázán a založil vlastní misii v Los Angels na ulici Azusa[19].

Tak se zrodilo letniční hnutí, na které navazuje dnes nejen největší letniční, ale i nejrozšířenější protestantská církev Assemblies of God. Po celém světě se k ní nyní hlásí přes 60 milionů členů[20]. Tato kongregace, na základě svého výkladu Skutků apoštolských, zastává exkluzivní Parhamovu invenci, že křest Duchem svatým, který je chápán jako následná a neopakovatelná zkušenost po obrácení, se slyšitelně projeví glosolálií, která je dostupná každému „znovuzrozenému“ křesťanovi. V praxi křtu Duchem svatým, který Ježíš zaslíbil svým učedníkům ke zmocnění k evangelizaci světa, pak letniční vidí i klíč k vysvětlení svého fenomenálního růstu[21].

Postavení knihy Skutků v letničních církvích

Od svého počátku až do dnešních dnů proto hraje kniha Skutků stěžejní roli v celé teologii letničního hnutí. Letniční vždy zdůrazňují, že stejně, jako byl Ježíš pomazán Duchem ke službě radostné zvěsti (jak zachycují evangelia), tak je dnes církev skrze křest Duchem pomazána jej v tom zastupovat (jak zachycuje kniha Skutků)[22]. Rovněž to, co hnutí odlišuje od ostatních tradic, stojí na exegezi několika pasáží této biblické knihy, vztahujících se právě k intepretaci letniční zkušenosti učedníků v Jeruzalémě.

Není to ovšem v křesťanství poprvé, kdy někdo opírá své nauky o exkluzivní biblické texty[23]. Problém je v tom, že letniční jsou ve své intepretaci osamoceni a místa, která jsou pro ně z knihy Skutků tak klíčová, jsou narativními texty, které vycházejí z dané situace.

Ačkoliv si letniční hnutí během celé své historie zachovalo zdravou christologii, přílišný důraz učinit z knihy Skutků teologickou výpověď v každém ohledu, se pak stalo osudným pro část hnutí, která se v roce 1916 oddělila a později vytvořila Letniční církev jednosti (United Pentecostal Church). Tato schizmatická skupina na základě izolovaného místa ve Skutcích, kde se píše o křtu „ve jméno Pána Ježíše“, ospravedlnila herezi modalismu a zavrhla trojiční učení, čímž se diskvalifikovala z křesťanského pravověří[24]. Přispěl k tomu samozřejmě i počáteční letniční antiintelektu­alismus, pohrdající teologickým vzděláním, které ovšem mohlo zamezit mnoha nejen tehdejším přešlapům.

Ohlasy a kritika z evangelikálních kruhů

Exkluzivní letniční hermeneutika si přímo říkala o kritiku ze strany neletničních, zejména evangelikálních teologů. Ovšem až donedávna bylo letniční hnutí prakticky ignorováno akademickou, zejména teologickou obcí. První studie, které se objevily, byly sociologické. Stejně tak ze strany letničních existovala neochota k hlubší reflexi své teologie. Církev Assemblies of God sice od počátku vydávala svá stanoviska, ale tato se rodila spíše ze střetů s herezemi ve vlastních řadách a neměla systematicko-teologický, cizelovaný ráz[25].

Jedněmi z prvních teologických kritiků, kteří vzali letniční hnutí vážně, byli James Dunn[26] a Frederick Brunner[27]. Ti se zaměřili přímo na neuralgický bod letniční věrouky. Zpochybnili totiž, že by křest Duchem svatým byla následná zkušenost po obrácení a uvedli ji jako součást konverze bez viditelného (slyšitelného) znamení. Kniha Skutků nebyla podle nich normativní, ale pouze narativní a její autor, Lukáš, si nekladl za cíl vytvořit teologickou výpověď. Pokud – podle těchto kritiků – chceme znát normu, je třeba se obrátit do Pavlových epištol. Na Dunna navázala, ať už přímo či nepřímo, řada dalších a v protestantském spektru se jeho postulát v různé obměně opakuje dodnes. Luteráni, kteří ztotožňují zkušenost „znovuzrození“ s vodním křtem, zde zároveň vidí i křest Duchem[28]. Reformovaní evangelikálové, kteří „znovuzrození“ chápou jako Boží odpověď na pokání a obrácení, pak situují křest Duchem právě do této zkušenosti. Jedná se podle nich o jednorázový akt při konverzi[29]. Dnešní wesleyáni, kteří nepopírají realitu druhé zkušenosti, a kteří jsou zdánlivě letničním nejblíže, pak rezolutně odmítají učení o prvotní evidenci ve formě glosolálie[30]. Zcela mimo hlavní proud stojí protestanští fundamentalisté, vyznávající tzv. cessacionismus (přestanismus), což je učení o vymizení duchovních darů s ukončením novozákonního kánonu. V České republice tuto pozici zaujali někteří reformovaní evangelikálové, shromáždění okolo kalvinistického časopisu Zápas o duši, kteří tak historický fundamentalismus spojili s kalvinismem, což je jev spíše výjimečný a jehož protagonistou je americký reformovaný dispenzacionalista John MacArthur[31].

Letniční ovšem nalezli vstřícný pohled na straně římských katolíků, kteří rovněž znají, řečeno slovy letničních, dvojí zkušenost s Duchem, a to znovuzrození, které vidí ve křtu, a druhou zkušenost, kterou nalézají v biřmování. Podrobněji se této shodě na základě exegeze Lukášova evangelia a Skutků věnuje římskokatolický teolog Kilian McDonnell[32]. Kritiku tohoto učení pak římští katolíci uplatňují spíše ve vlastních řadách ve chvíli, kdy lidé, kteří prožili svátostné biřmování, nalézají bránu k charismatům až v další zkušenosti, která biřmování následuje[33].

Odpověď letničních teologů

To, co se po Dunnově kritice zdálo jako slabina, zužitkovali letniční teologové následující generace v nebývalé míře. Jestliže jejich kritici mluvili o Skutcích jako o narativních textech, přispěchali oni s „narativní teologií[34]“. Tu sice nevymysleli oni, ale nyní se v jejich rukou stala prostředkem apologetiky, když z jednotlivých kazuistik navíc učinili teologický systém. Lukáš podle letničních nebyl jen tím, kdo popisoval, že se věci staly (historikem), ale i proč a jak se staly (teologem). Navázali tak na skotského teologa Howarda Marshalla (1934 – 2015), podle něhož svatopisec Lukáš vyjádřil svoji teologickou interpretaci ve svém evangeliu a následně v knize Skutků. To, co popsal jako zaslíbení Ducha ve svém evangeliu, později vykreslil i jako praktické naplnění v knize Skutků. Lukášovo evangelium a Skutky tedy tvoří jeden celek, což lze vidět i ve stejném adresátovi, Theofilovi, kterému Lukáš věnoval svou první i druhou (biblickou) knihu[35]. Lukáš tedy nebyl jen historikem, ale stejně jako Pavel a Jan i teologem, se svým pneumatologickým záměrem. Od toho byl už jen krůček k tomu vidět v Lukášově deskriptivě teologický záměr, projevující se konkrétní preskripcí křtu Duchem s jeho původními projevy zachycenými na několika místech v knize Skutků.

Jedním z prvních letničních teologů, který stanovil, kdy je z deskriptivy možné učinit preskriptivu, je novozákoník Gordon Fee. Ten sice odsoudil nezdravou snahu učinit z narativa doktrínu, ale zároveň přišel s hermeneutickým principem záměru a precedentu[36]. Poukázal na to, že i Ježíš v Lukášově evangeliu používal starozákonní deskriptivu jako novozákonní preskriptivu v případě, že ji uznal jako precedens. Například deskripce příběhu krále Davida, kterak jedl posvátné chleby určené kněžím, se pro Ježíše v Lukášově interpretaci stala precedentem k ospravedlnění toho, že učedníci mnuli zrní z klasů v sobotu (Lk 6,1–5). Nejde přitom o návod pro dnešek v tom, že křesťané mají i dnes „mnout zrní z klasů o sabatu“, ale jde o princip. Lukášovým záměrem bylo ukázat, že ustanovení zde jsou pro člověka, nikoliv člověk pro ustanovení, což bývá typickou známkou fundamentalismu. Stejný Lukáš pak ve Skutcích psal s cílem popsat naplnění zaslíbeného přijetí Ducha v počátcích a rozvoji církve, a proto mají Skutky úlohu nejen historickou, ale i didaktickou[37]. Letniční precedent, opakující se například v Samaří a v Efezu, obsahoval navíc opakující se skutečnost, v níž letniční rozeznali následnost a glosolálii[38]. Ačkoliv paradoxně Fee nikdy neuznal, že by záměrem Lukáše bylo ukázat glosolálii jako fyzický důkaz prodělaného křtu Duchem, pro jeho církev Assemblies of God je opakující se skutečnost následnosti a glosolálie vzorem pro křest Duchem ve všech dobách[39]. Stručně řečeno, podle letničních chtěl Lukáš ukázat, jak se naplnilo zaslíbení křtu v Duchu mezi apoštoly a učedníky a jak se dále šířilo. Jeho popis zdůrazňoval oddělenost konverze od křtu Duchem, včetně verifikace formou glosolálie. To pak byla pro Petra i apoštoly důkazem, že pohané byli přijati Bohem a pokřtěni Duchem (Sk 11,15–18).

Zejména princip biblicky doložitelné opakovatelnosti precedentu dovolil později letničním odmítnout různé extatické projevy, které se počátkem 90. let rozšířily s tzv. Torontským požehnáním, a to na základě inkluzivních a exkluzivních zkušeností. Podle Wooda exkluzivním jevem bylo například Petrovo uzdravování stínem (Sk 5,15–16), které se již nikdy v Písmu neobjevilo a nebylo tudíž inkluzivní součástí biblické ortopraxe. Naproti tomu glosolálie je opakovaně uváděna jako projev křtu Duchem a stává se tedy inkluzivním jevem, vzorem, kterým je třeba se podle letničních řídit[40]. Princip záměru a inkluze se tak stal hermeneutickým letničním standardem, který nalezl své uplatnění při formování jedné z hlavních doktrín Assemblies of God[41].

Ačkoliv této argumentaci nebyla upřena teologická invence, mezi evangelikály stále převládal Dunnův pohled, že pneumatologii není možné čerpat z knihy Skutků a že Lukáš byl pouhým historikem, nikoliv teologem. Této pozici v podstatě z druhé strany částečně přitakal letniční teolog William Menzies, který sice obhajoval Lukášovu teologickou perspektivu, nicméně rozlišoval jistou dichotomii v Pavlově a Lukášově pneumatologii[42]. Proto zřejmě Dayton uvádí, že evangelikálové hledí na pneumatologii Pavlovýma a letniční pak Lukášovýma očima[43].

Současný letniční pohled na narativní texty

Letniční jsou přesvědčeni, že jejich pneumatologie je komplementární i v tom, že dokáže spojit Pavlovu i Lukášovu perspektivu v pohledu na glosolálii. Tento pohled jim dovoluje zastávat ohledně křtu Duchem jeho oddělenost i verifikaci ve formě glosolálie[44]. Výstižně to popisuje další letniční teolog Melvin Ho, který se koncem osmdesátých let pokusil usmířit právě onen „zdánlivý rozpor“ mezi pneumatologickou interpretací ve Skutcích a v Pavlově epištole Korintským.

Podle Melvina Ho Pavel zmiňuje pastorální hledisko, kde zdůraznil používání jazyků s ohledem na odstraňování nerovnováhy mezi osobním budováním a použitím při bohoslužbě celého společenství. Ukázal na omezenou hodnotu jazyků při společném uctívání a pro rozmanitost jejich vlastního bohatství. Vyzýval Korintské, aby hledali to, co vede „k budování církve“ a rozpoznal ústřední motivaci v hledání toho, co je nejlepší pro „tělo“ při společném scházení. Lukáš se naopak soustředil na popis člověka na úsvitu mesiášského věku, který začíná vylitím Ducha a uvádí jej do eschatologického Božího království. Lukášův důraz byl položen na zahájení nové éry Ducha i na to, jak může být jednotlivec zasvěcen do věku, který dynamicky umožňuje viditelnou expanzi moci první církve spolu s expresivním zmocněním Duchem svatým. V konkrétních projevech se podle Melvina Ho Pavel i Lukáš shodují, že jazyky jsou Duchem inspirovanou promluvou, jsou nadpřirozenou komunikací, chválou a prorockým slovem, díkuvzdáním a děkováním. Podle Pavla jsou jazyky znamením pro věřící i nevěřící posluchače, avšak jedná se o znamení, které si žádá výkladu. Stejně tak u Lukáše se jednalo o znamení pro věřící i nevěřící. V obou případech přinášejí posměšnou reakci u části posluchačů, zatímco u jiných vedou k přinášení Božího zjevení do srdcí nevěřících, což vede k pokání[45].

Letniční tedy vidí v Pavlovi i v Lukášovi teology, popisující stejnou zkušenost, ovšem za jiným účelem a tím i z jiného pohledu. Pokud jde o samotnou evidenci křtu Duchem, vycházejí v podstatě z narativní teologie, kdy v knize Skutků shledávají praxi, která je modelem i pro současnou církev. Pro svoji „druhou zkušenost“ ale nalézají potvrzení i v církevní historii, zejména v praxi římskokatolické svátosti biřmování a v pravoslavném myropomazání, ačkoli zkušenosti křtu Duchem nepřiznávají svátostný charakter[46]. Specifickým letničním přínosem od doby vystoupení Charlese Parhama, je pak učení o evidenci křtu Duchem ve formě glosolálie[47], i když i zde Ulonska shledává nejen biblické, ale opět i historické precedenty[48].

Závěr

Dnes již svébytná letniční teologie by stěží mohla vzniknout bez osobitého přístupu ke knize Skutků, který prošel shora uvedenými úskalími a konfrontacemi.

Výstižně je letniční hermeneutický princip uveden v úvodu ke kapitole Skutků z komentované Bible Assemblies of God, která vyšla i v češtině. Autorem je Wesley Adams, který zdůrazňuje, že Lukáš „odhaluje význam Ducha svatého v životě církve a v misijní práci, přičemž zdůrazňuje, že křest v Duchu svatém dává Bůh církvi, aby ji zmocnil k hlásání evangelia k tomu, aby pokračovala v Ježíšově službě. Lukáš třikrát poznamenává, že křest v Duchu svatém byl doprovázen mluvením v jazycích (2,4nn; 10,45–46; 19,1–7).Z kontextu vyplývá, že křest Duchem svatým s mluvením v jazycích je pro křesťany normou“[49].

Pro letničního je tedy kniha Skutků nejen historií první církve, ale i modelem, standardem a učebnicí pro současnou církevní praxi. Co se dělo o letnicích, mohou (a mají) křesťané prožívat i dnes. Ba co víc, mají o to horlivě usilovat![50] Je zajímavou skutečností, že s letniční teologií druhé zkušenosti, ovšem oproštěné o bezpodmínečnou glosolálii, obvykle nemají problém staré církve, především římští katolíci[51]. Rovněž letniční kupodivu často neuvádějí své kořeny v luterské reformaci, ale mezi římskokatolickými a anglikánskými mystiky[52], kritizují přílišný protestantský bohoslužebný důraz na kázání[53] a historickou podporu pro svoji praxi nacházejí v biřmování a myropomazání. Mezi evangelikály, zejména reformovanými, je ovšem dodnes proti letniční pneumatologii vedena kritika a protestanští fundamentalisté letniční hnutí považují za, minimálně z části, démonické[54].

Poznámky

[1] O obtížnosti orientace, zejména z řad členů „tradičních“ resp. liturgických církví, svědčí řada pojednání v církevních časopisech, kde pojmy letniční a charismatické případně evangelikální jsou používány někdy za téměř synonyma. V nedávné době se s tímto problémem musela vypořádat například Evangelická církev augsburského vyznání na Slovensku. V jejím periodiku Evanjelický posol spod Tatier proběhla zejména v letech 2009 – 2011 bouřlivá diskuse. Podobně koncem 90. let proběhly diskuse v Jednotě bratrské, kde se její představitelé snažili definovat charismatické vlivy na v podstatě evangelikální církev, za kterou se JB považovala. Charismatický měsíčník Život víry se rovněž v 90. letech snažil v řadě článků o vyjasnění pozic mezi „reformovanými evangelikály a „charismatiky“.

[2] Hocken je k těmto hnutím více než pozitivní, ale nepřiznává jim církevní svébytnost. Nazývá je „proudy života“, a netají se tím, že by je rád shledal součástí katolické církve. K evangelikálnímu proudu řadí luteránský pietismus, Ochranovskou jednotu bratrskou, první metodisty a stoupence tzv. prvního Velkého probuzení v USA z řad kalvinistů; k hnutí svatosti přiřazuje zejména Keswické a Oberlinské hnutí, stejně jako německý pozdní pietismus a pozdní metodismus. K letničnímu hnutí řadí probuzení na Azusa street a z něho vzešlou bělošskou církev Assemblies of God a černošskou církev Church of God in Christ. K charismatickému hnutí, podle Hockena, patří jednak charismatické proudy uvnitř stávajících církví a rovněž nezávislí charismatici, kam patří Pastýřské hnutí (dříve Church Grow Movement), hnutí domácích církví nebo různá národní uskupení a služba jednotlivců (Ministry). HOCKEN, Peter. Strategie Ducha?: výzva obnovných proudů pro tradiční církve. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998, ISBN: 80–7192–370–2, s. 21–79.

[3] HORTON, Stanley M. (ed.) Systematická teologie. 1. české vyd. Albrechtice: Křesťanský život, c2001. ISBN: 80–7112–069–3.

[4] KLÁTIK, Miloš. Teologická konferencia ECAV na Slovensku 2011 na tému: Misia a charizmatické hnutia. Martin: AlfaPrint, 2012, 196 s. ISBN 9788071403807.

[5] ONDRÁŠEK, Ľubomír Martin, MOĎOROŠI Ivan. Pentekostalizmus v súčasnom náboženskom a spoločenskom kontexte. Katolícka Univerzita v Ružomberku, 2013, 134 s. ISBN: 9788056100011.

[6] GREY, Jacqueline. Three's a Crowd: Pentecostalism, Hermeneutics, and the Old Testament. Wipf and Stock Publishers, 2011, ISBN 1630876097, s. 13 – 36.

[7] COX, Harvey. Fire From Heaven The Rise of Pentecostal Spirituality and the Reshaping of Religion in the 21st Century. Da Capo Press ed. Cambridge, MA: Da Capo Press, 2013., ISBN: 0786731346, s. 90.

[8] POLOMA, Margaret M. The Assemblies of God at the crossroads: charisma and institutional dilemmas. Knoxville: University of Tennessee Press, c1989. ISBN 0870496042, s. 107 – 108.

[9] MADDOX, Randy L. „Holiness Of Heart And Life: Lessons From North American Methodism,“ The Asbury Theological Journal: roč. 51, č. 1, s. 151 – 172.

[10] CHRISTENSEN, Michael J a Jeffery A WITTUNG. Partakers of the divine nature: the history and development of deification in the Christian traditions. Pbk. ed. Grand Rapids, Mich.: Baker Academic, 2007, 325 s. ISBN 08–010–3440-X, s. 217 – 231.

[11] SAWYER, James M. The survivor's guide to theology. Grand Rapids, Mich.: Zondervan, 2006, s. 360–361.

[12] Tento „čtyřbodový princip“ reflektuje stěžejní kameny letniční doktríny, kterou sami letniční vidí v Kristově spasitelné moci. Ta vede k posvěcení a viditelně se manifestuje skrze uzdravení, které je zde chápáno jako integrální součást evangelia. Cestou ke zmocnění k evangelizaci je „křest Duchem svatým“, uvádějící církev do Jóelova eónu charismat poslední doby, který skrze soud vyvrcholí druhým Kristovým příchodem a ustanovením milénia přicházejícího Krále. Čtyřbodový princip přetrvával v hnutí posvěcení, později přibyl „Kristus Křtitel Duchem svatým“. Během misie v ulici Azusa zanikl bod „Kristus Posvětitel“, jelikož vlivem misie baptisty W. H. Durhama letniční hnutí opustilo wesleyánský důraz „plného posvěcení. In: DAYTON, Donald W. Theological roots of Pentecostalism. Grand Rapids, MI: Francis Asbury, 1987, 199 s. ISBN 9780310393719. Důkazem, že se letniční dodnes explicitně odvolávají na „čtyři body“ tzv. „plného evangelia“ je skutečnost, že jedna z prvních letničních církví, založená kontroverzní evangelistkou Aimee McPhersonovou, nese dodnes název „International Church of Foursquare Gospel“ – http://www.fou­rsquare.org/…i­tage_center (26. 2. 2016).

[13] Tak vznikla doktrína klasického pentekostalismu, podle níž je promluvení v nových jazycích jasnou evidencí prožité zkušenosti křtu Duchem svatým. Toto učení sice nezastávají takto důsledně všechny letniční církve a nesdílejí ho ani charismatici prakticky všech odstínů, zato pro Assemblies of God jde o stěžejní fundament jejich hnutí. Svědčí o tom i stanovisko této církve Baptism in the Holy Spirit: This document reflects commonly held beliefs based on scripture which have been endorsed by the church's Commission on Doctrinal Purity and the Executive Presbytery – http://ag.org/…ap­tismhs.cfm (26. 2. 2016).

[14] MCGEE, G. Gary. Přetrvávání charismat In: HORTON, Stanley M. (ed.) Systematická teologie. Albrechtice: Křesťanský život, c2001. ISBN: 80–7112–069–3, s. 17.

[15] COOK, Philip L. Zion City, Illinois: twentieth-century utopia. Syracuse, N.Y.: Syracuse University Press, 1996, ISBN 08–156–0349–5, s. 54–68.

[16] Tato žena měla pejorativní přezdívku „kazatelka Voodoo“, neboť byla známa svými dlouhodobými katatonickými stavy, do kterých během svých kázání upadala. Ve svých prorockých promluvách předpověděla například zkázu San Franciska v roce 1890, což vedlo k vystěhování asi tisícovky lidí z této oblasti. Mezi Assemblies od God je oficiálně rozpoznána jako hrdinka víry se zázračnými dary Ducha svatého. V jednom svém prohlášení staví Generální rada této církve manifestace Ducha při její službě do kontrastu s manifestacemi v charismatickém hnutí, které (i když to zde není explicitně řečeno), klasičtí letniční nahlížejí zdrženlivě. Více o tom In: Endtime Revival–Spirit-Led and Spirit-Controlled A Response Paper to Resolution 16, General Presbytery of the Assemblies of God on August 11, 2000 – http://ag.org/…_re­vival.pdf (26. 2. 2016).

[17] Jedná se o následující pasáže: „Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat“ (Sk 2,4); „A věřící ze Židů, kteří přišli s Petrem, byli ohromeni nad tím, že i na pohany byl vylit dar Ducha Svatého, neboť je slyšeli mluvit jazyky a velebit Boha“ (Sk 10,45–46); „Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše. A když na ně Pavel vložil ruce, přišel na ně Duch Svatý a oni mluvili jazyky a prorokovali“(Sk 19,5). Sporná je zde ovšem pasáž popisující obrácení Pavla na cestě do Damašku a jeho následné naplnění Duchem při vzkládání rukou Ananiáše (Sk 9, 17), kde se o jazycích nemluví. Letniční však předpokládají, že Pavlova schopnost mluvit jazyky „více než ostatní“ (1K 14,18) má původ právě v této události.

[18] Jak ovšem dokazuje letniční sympatizant Goff ve své dizertaci, tento letniční příběh má mnoho otazníků. Studenti v Topece totiž tvrdili, že jazyky nejen mluvili, ale dokonce v existujících jazycích i psali. Jedním z nich měla být i čeština. Nakonec se ale ukázalo, že jde o pouhé „čmáranice“. In: GOFF, James R. Fields white unto harvest: Charles F. Parham and the missionary origins of Pentecostalism. Fayetteville: University of Arkansas Press, 1988, 263 s. ISBN 15–572–8026–6.

[19] Velmi podrobně tuto letniční misii dokumentuje laický kazatel Frank Batleman včetně toho, jak stoupenci na ulici Azusa nakonec odmítli Seymourovu wesleyánskou interpretaci křtu Duchem jakožto vyvrcholení usilování o „plné posvěcení“. Přiklonili se k učení kazatele Williama Durhama, který tento křest považoval za jednorázovou záležitost, která je přijata aktem víry. In: BARTLEMAN, Frank. Azusa street. Centennial ed. Gainesville, FL: Bridge-Logos Publishers, 2005, ISBN 08–827–0135–5.

[20] Toto číslo je udáváno různě a obvykle se v roce 2015 pohybovalo okolo 70 milionů. Podle oficiálních statistik ze stránek Assemblies of God v USA se v roce 2014 k této církvi po celém světě hlásilo 61 957 794 stoupenců, což je více než trojnásobný nárůst od roku 1987, odkdy se tak podrobné statistiky zveřejňují. V roce 2015 ovšem poprvé v historii této církve došlo k mírnému poklesu členů – http://agchur­ches.org/…orts/2015%20(y­ear%202014%20­reports)/AdhWW%202014­.pdf (26. 2. 2016).

[21] Někteří první letniční viděli „znovuobjevení křtu Duchem“ jako božskou výzvu k misii a byli přesvědčeni, že dar jazyků je výbavou pro misionáře, kteří skrze toto obdarování mohou zvěstovat evangelium i v jazycích, které se nikdy neučili. Toto chápání ovšem skončilo fiaskem. In: BURGESS, Stanley M a Ed M VAN DER MAAS. The new international dictionary of Pentecostal and charismatic movements. Grand Rapids, Mich.: Zondervan Pub. House, 2002, 1278 s. ISBN 03–102–2481–0, s. 886 – 887.

[22] Zde se jedná o naprosto zásadní letniční paradigma, které nalezneme snad ve všech teologických letničních pojednáních. V letniční verzi výkladové Bible vydané právě Assemblies of God v USA, se proto v úvodu ke knize Skutků Apoštolských uvádí, že „kniha Skutků zachycuje skutky Ducha svatého konané skrze církev“. In: STAMPS, Donald C a J ADAMS (eds.). Studijní bible s výkladovými poznámkami: český ekumenický překlad : Písmo svaté Starého a Nového zákona. Springfield: Life Publishers International, c2009, s. 1739.

[23] Zde je možné zmínit i letité spory mezi stoupenci vyznavačského křtu a stoupenci paedobaptismu, kteří mimo jiné na základě textů knihy Skutků (Sk 16,14–15 a 33), kde se mluví o vodním křtu Lydie a žalářníka i jejich domácností, nalézají důkaz pro křest dětí. Ačkoliv to v biblických textech není zmíněno, předpokládá se, že v těchto domácnostech byly aktuálně přítomné i děti. Podobně letniční předpokládají jazyky i v místech, kde na učedníky poprvé sestoupil Duch svatý, i když zde jazyky nejsou explicitně zmíněny (například při obrácení Pavla poté, co na něho učedník Ananiáš vložil ruce). In: HORTON, Stanley M. (ed.) Systematická teologie. Albrechtice: Křesťanský život, c2001. ISBN: 80–7112–069–3, s. 453.

[24] Ve svém očitém svědectví misie na Azusa popisuje Bartleman, že intenzivním studiem knihy Skutků se část prvních letničních domnívala, že opět nalezla „nové světlo“ v praxi křtu a začala křtít pouze ve „jméno Pána Ježíše“. Z toho později nabyli dojmu, že Bůh není trojjediný, ale že jde pouze o jména téhož Boha. Jedná se o typickou herezi vzniklou z exkluzivní exegeze narativa, kdy je zároveň ignorováno celkové vyznění Písma. In: BARTLEMAN, Frank. Azusa street. Centennial ed. Gainesville, FL: Bridge-Logos Publishers, 2005, ISBN 08–827–0135–5.

[25] HORTON, Stanley M. (ed.) Systematická teologie. Albrechtice: Křesťanský život, c2001. ISBN: 80–7112–069–3, s. 27–34.

[26] DUNN, James D. G: Baptism in the Holy Spirit: a re-examination of the New Testament teaching on the gift of the Spirit in relation to Pentecostalism today. 2nd ed. London: SCM Press, 2010. ISBN 0334043883.

[27] BRUNER, Frederick Dale. A theology of the Holy Spirit: the Pentecostal experience and the New Testament witness. Eugene, OR: WIPF & Stock Publishers, 1998. ISBN 1579100945.

[28] Podrobnější a k letničnímu (resp. v jeho zjednodušené expresi i charismatickému) hnutí velmi shovívavou a přátelskou, do slovenštiny přeloženou studii, napsal i v ČR dobře známý luteránský teolog Theodor Dieter. Sám se zde zastává charismat a luterány podporuje v tom, aby se spolehli, že k nim mají přístup skrze vodní křest. In: DIETER, Theodor. Charizmatické hnutie jako výzva pre luteránske církvi In: KLÁTIK, Miloš. Teologická konferencia ECAV na Slovensku 2011 na tému: Misia a charizmatické hnutia. Martin: AlfaPrint, 2012, 196 s. ISBN 9788071403807, s. 193–201.

[29] Tento postoj ztotožňuje klasické letniční pasáže vykládané jako křest Duchem z knihy Skutků s veršem 1K 12,13, kde se uvádí: „Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem“. Například v ČR tento postoj zastává Církev bratrská, která k této problematice vydala nejméně dvě věroučné prohlášení. V jednom z nich se uvádí: „V 1K 12,13 čteme, že jsou pokřtěni Duchem všichni Korintští křesťané. Křest Duchem je zde spojován se společenstvím, jedná se o „křest do těla“, tj. do církve. K církvi jsme byli připojeni při znovuzrození, Duchem svatým. Tento neviditelný akt se poté potvrzuje při křtu vodou“. In: Vyjádření Rady Církve bratrské, Brána 4/2007, s. 9; Naproti tomu letniční vidí tuto pasáž z listu Korintským odděleně. Věří, že ve Skutcích, podle zaslíbení Lukášova evangelia, je křtitelem sám Pán Ježíš a médiem Duch svatý, zatímco v Pavlově citované pasáži je křtitelem Duch svatý a médiem tělo Kristovo. Menzies s Hortonem k tomu uvádějí: „Jan Křtitel prohlásil, že Ježíš je tím, kdo nás křtí v Duchu svatém (Mt 3,11; Mk 1,8; L 3,16; J 1,33). Pavel nám ukazuje, že Duch svatý je tím, kdo nás křtí do Krista, tj. do těla Kristova (1K 12,13; Ga 3,27). Mezi těmito dvěma křty je zjevný rozdíl. Duch svatý nás nejdříve křtí do těla Kristova a poté nás Ježíš křtí do Ducha svatého.“ In: MENZIES, William W a Stanley M HORTON. Biblické doktríny z letniční perspektivy. Albrechtice: Křesťanský život, c2012. ISBN 978–80–7112–164–0, s. 124.

[30] Častým argumentem je zde citace verše „Mluví snad všichni jazyky?“ (1K 12,30). Letniční zde ovšem rozlišují trojí význam jazyků, a to jazyků jako znamení – σημεῖον (Mk 16,17 srv. Sk 2,8), modlitebních jazyků k osobnímu budování – οἰκοδομέω (1 K 4,4) a jazyků jako služebnosti – διακονία k užitku sboru při bohoslužbě (1 K 12,5nn). Mluvení jazyky, které není dáno všem, se podle letničních týká právě církevního veřejného užití při bohoslužbě. Menzies a Horton k tomu uvádějí, že „ není v rozporu mezi Pavlovou touhou, aby všichni mluvili v jazycích (1 K 14,5) a jeho řečnickou otázkou, zda všichni hovoří jazyky. Všichni věřící v okamžiku svého křtu v Duchu začínají mluvit v jazycích a každý v tom může pokračovat během soukromých modliteb kvůli svému osobnímu budování. Nicméně každý není nástrojem, pomocí něhož se během společných skromáždění projevuje Ducha svatý prostřednictvím poselství v jazycích a výkladu.“ In. MENZIES, William W a Stanley M HORTON. Biblické doktríny z letniční perspektivy. Albrechtice: Křesťanský život, c2012. ISBN 978–80–7112–164–0, s. 134.

[31] MacArthurovy ostře protiletniční a obecně protikontinua­listické (kontinualismus věří v pokračování duchovních darů) postoje jsou deklarovány v knize přeložené i do češtiny: MACARTHUR, John. Charismatici: teologická perspektiva. Naděje: Brno, 1995. ISBN 0310284910.

[32] MCDONNELL, Kilian a George T MONTAGUE. Christian initiation and baptism in the Holy Spirit: evidence from the first eight centuries. Collegeville, Minn.: Liturgical Press, c1991. ISBN 0814650090. s. 23–42.

[33] „K největšímu teologickému problému charismatických společenství z pohledu katolické věrouky patří jejich chápání a vysvětlování tzv. vylití Ducha Svatého či křtu v Duchu svatém. Většinou přebírají interpretaci od letničních církevních společenství, vycházejících z protestantského prostředí, ve kterých však neexistuje svátost biřmování, a tak křest v Duchu svatém nahrazuje tento „viditelný znak neviditelné milosti“. Katechismus katolické církve však o svátosti biřmování mluví mimo jiné následně: „Ze slavení svátosti biřmování je zřejmé, že její účinek spočívá ve zvláštním vylití Ducha svatého, jaké kdysi apoštolové dostali v den Letnic.““ In: OLSZEWSKI, Dariusz Żuk. Fenomén zážitku v katolíckej charizmatickej obnove. Rozmer, č. 1, roč. 18, 2015, s. 18–24.

[34] Stoupencem „narativní teologie“ je známý autor a německý redemptorista Bernhard Häring, který na základě biblických kazuistik reflektuje vlastní, osobní prožitek. Velmi dobře je to patrné například v jeho knize HÄRING, Bernhard. V bezpečí a svoboden. Brno: Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, 2009. ISBN 978–80–87029–65–7.

[35] MARSHALL, I. Howard. Luke: Historian and Theologian, Exeter: Paternoster Press, 1970, 1989.

[36] FEE, Gordon D a Douglas K STUART. How to read the Bible for all its worth. Grand Rapids, Mich.: Zondervan, 1982. ISBN 0310246040, s. 97.

[37] STRONSTAD, Roger. Spirit, Scripture and theology: a pentecostal perspective. Baguio City, Philippines: Asia Pacific Theological Seminary Press, 1995. ISBN 9718942025.

[38] POLOMA, Margaret M. and Brian F. PENDLETON. Journal for the Scientific Study of Religion. roč. 28, č. 4, 1989, s. 415–431.

[39] MENZIES, Glen. Tongues as „The Initial Physical Sign“ of Spirit Baptism in the Thought of D. W. Kerr. Pneuma, roč. 20, č. 1, s. 175 – 189..

[40] Tzv. „Torontské požehnání“ je mnoha charismatiky považováno za „novou vlnu Ducha svatého“, která se manifestovala neobvyklými projevy, například smíchem, padáním a vydáváním zvuků zvířat. Poprvé byly tyto projevy dokumentovány počátkem devadesátých let ve sboru hnutí Vinice v kanadském Torontu. Tyto projevy odsoudil současný vedoucí světových Assemblies of God George Wood na základě toho, že pro ně nenachází biblický vzor. In: WOOD, George. Does Jesus Want His Church To Be This Way. Agora, roč. 1, č. 1, 1977, s. 12–13.

[41] ARCHER, Kenneth J. A Pentecostal hermeneutic: Spirit, scripture, and community. Cleveland, Tenn: CPT Press, 2009. ISBN 0981965113.

[42] MENZIES, William W a Robert P MENZIES. Spirit and power: foundation of Pentecostal experience : a call to Evangelical dialogue. Grand Rapids, Mich.: Zondervan, c2000. ISBN 0310235073, s. 153.

[43] DAYTON, Donald W. Theological roots of Pentecostalism. Grand Rapids, MI: Francis Asbury, 1987, 199 s. ISBN 9780310393719.

[44] V současné době je mezi klasickými letničními vidět určitá obezřetnost vytvářet doktrínu následnosti. Zpravidla se již v teologických kruzích nemluví o tom, že „křest Duchem“ je zkušeností následnou po „znovuzrození“. K teologické reflexi letničním dnes postačí, když se mluví o „oddělené“ zkušenosti. Jestliže lze znovuzrození a křest Duchem teologicky rozlišit, pak to letničním plně dostačí k tomu, aby zachovali svoji pneumatologickou jedinečnost a zároveň nevzbuzovali podezření z exkluzivizmu. Oddělitelnost totiž umožní zachovat i tzv. „fyzický důkaz“. Obsáhle o tom hovoří například John W. Wyckoff. In: HORTON, Stanley M. (ed.) Systematická teologie. Albrechtice: Křesťanský život, c2001. ISBN: 80–7112–069–3, s. 435–469.

[45] Podrobný výklad včetně citací biblických pasáží z knihy Skutků a 1. epištoly Korintským je uveden In: HO, Melvin. A Comparison of Glossolalia in Acts and Corinthians. Paraclete, roč. 20, č. 2, 1986, s. 15–19. Český překlad je možné nalézt na adrese – http://www.apo­loget.cz/?… (10. 3. 2016).

[46] Ulonska k tomu uvádí: „Vždy se prohlašovalo, že tvrdíme-li, že mezi zkušeností spasení a přijetím moci ve křtu v Duchu je rozdíl, přinášíme tím nové učení. Nikoliv, jen jsme nově odkryli staré učení. Můžeme to dobře vidět, podíváme-li se na staré, předreformační církve. Ať je to církev římskokatolická, pravoslavná, koptická církev nebo tzv. „tomášenců“ v Indii či jiné starokřesťanské skupiny, všechny tyto staré církve svými obřady nebo svátostmi potvrzují dvě rozdílné zkušenosti s Duchem svatým. Zkušenost spasení vztahují ke křtu, který je pro ně svátostí znovuzrození. Bez tohoto „znovuzrození“ je každý člověk ztracen, a proto mají i křest z nouze. Tím dosvědčují, že znovuzrození je přijetím spasení – přestože bylo deformováno ve svátost. Všechny mají ještě druhou svátost: pomazání k přijetí moci Ducha svatého. Učení o základní zkušenosti přijetí spasení a o zkušenosti křtu v Duchu svatém tedy není nové.“ In: ULONSKA, Reinhold. Duchovní dary: v učení a praxi. Albrechtice: Křesťanský život, 1992, s. 19–20.

[47] OLIVERIO, L. Theological hermeneutics in the classical Pentecostal tradition: a typological account. Boston: Brill, 2015. ISBN 9789004230194.

[48] „Až do čtvrtého století bylo naprosto samozřejmé, že křesťané po křtu přijmou Ducha svatého, budou mluvit v jazycích a prorokovat. Tak o tom podávají zprávu prameny.“ In: ULONSKA, Reinhold. Duchovní dary: v učení a praxi. Albrechtice: Křesťanský život, 1992, s. 19.

[49] STAMPS, Donald C a J ADAMS (eds.). Studijní bible s výkladovými poznámkami: český ekumenický překlad: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Springfield: Life Publishers International, c2009.

[50] Horton a Menzies uvádějí: „Všichni věřící jsou oprávněni – na základě příkazu Pána Ježíše Krista by rovněž měli – horlivě očekávat Otcovo zaslíbení křtu v Duchu a ohni a opravdově o tuto zkušenost usilovat.“ In: MENZIES, William W a Stanley M HORTON. Biblické doktríny z letniční perspektivy. Albrechtice: Křesťanský život, c2012. ISBN 978–80–7112–164–0, s. 118.

[51] Letniční propagátor David du Plessis popsal zkušenost, jak byl pro své učení o křtu v Duchu svatém vřele přijat špičkami římskokatolické církve a jako host pak pozván na jednání II. Vatikánského koncilu. Popsal rozhovor s oxfordským profesorem teologie Bernardem Leemingem, zmocněncem papeže Jana, který mu měl sdělit: „Přijměte od katolického kněze srdečné díky za to, že jste obrátil naší pozornost ke křtu v Duchu svatém. Vždycky jsem si myslel, že Ducha svatého mám. Ale vy jste mne dnes večer přesvědčil o tom, že mi tento křest chybí.“ In: SLOSSER, Bob a David DU PLESSIS. Říkali mu pan Letnice: (příběh Davida du Plessis). Praha: Křesťanská misijní společnost, 1996, ISBN 80–901–9605–5, s. 127.

[52] Jeden z nejznámějších letničních historiků, Vinson Synan, uvádí rozsáhlý graficky zpracovaný „strom“ letničního hnutí i s jeho „kořeny“ pod názvem The Pentecostal/Cha­rismatic Genealogy Tree. Jako nejstarší kořen zde shledává římskokatolické a anglikánské mystiky a hned poté metodisty. Pak následují různé větve hnutí svatosti. Luterská ani kalvínská reformace zde vůbec není obsažena. In: SYNAN, Vinson. The century of the Holy Spirit: 100 years of Pentecostal and charismatic renewal, 1901–2001. Nashville: Thomas Nelson Publishers, 2001, 492 s. ISBN 07–852–4550–2.

[53] Ulonska je například přesvědčen, že k vymizení spontánní epikleze při bohoslužbě přispěl protestantismus: „V průběhu svých dějin se křesťané vzývat odnaučili. Přispěla k tomu i protestantská představa bohoslužeb jakožto instituce kázání. Podcenění vzývání často způsobilo, že bohoslužby se zvrhly v intelektualismus a filozofii. Skutečnost Kristovy přítomnosti v Duchu svatém uprostřed církve byla přehlížena. Spontánní vzývání se vytratilo“. In: ULONSKA, Reinhold. Duchovní dary: v učení a praxi. Albrechtice: Křesťanský život, 1992, s. 131.

[54] Naposledy tato klasifikace zazněla v roce 2013 na konferenci „Cizí oheň“, kterou svolal již zmíněný fundamentalista John F. MacArthur. Rozsáhlejší elaborát z přednášky zveřejnil elektronický časopis Reformace. RIOCCADI, Mike. Cizí oheň (Zkoumání duchů) – John MacArthur. Reformace. č. 22 – http://www.re­formace.cz/…hn-macarthur (7. 3. 2016). MacArthur tak v podstatě navázal na tzv. Berlínskou deklaraci, kterou v Německu v roce 1909 podepsalo 56 evangelických duchovních, klasifikujících letniční hnutí jako dílo ďáblovo. In: Archív Církve bratrské, sbor Kounicova, Brno. Též dostupné na – http://www.apo­loget.cz/…ohla­seni.pdf (7. 3. 2006).