Stanovisko Ekumenické zrady církví ke společné jednotě
Z pohledu na současnou společnost, která opět vytváří příkopy a bariéry, reflektující partikulární zájmy, a která je akcelerována současným mezinárodním napětím, jsme se my, představitelé protestantských církví, sjednocených pod hlavičkou Ekumenické zrady církví, ve společném diskursu, vyúsťujícím v jednotné stanovisko, rozhodli učinit následující prohlášení:
Chceme být prorockým hlasem společnosti
Církev dnes ztrácí svůj prorocký hlas a není schopna být svědomím a morální autoritou této společnosti. Stejně jako můžeme vidět partikularismus a nejednotu v našem politickém spektru, dokladem čehož jsou různá vyhraněná politická uskupení, tak i církev resp. její protestantská část, je rozdělena ohledně vyostřených teologických i etických problémů. Ačkoli měla reformace na sklonku středověku jistě svoji nezastupitelnou úlohu například v ideovém národním sebeuvědomění, zejména v novověku jsme rovněž svědky vzniku více než třiceti tisíc různých denominací a sekt, které otupují a rozmělňují, až negují ostrost evangelijní zvěsti, kterou jsou všichni křesťané zavázáni nést světu. Jsme totiž přesvědčeni, že jen zvěst evangelia je v principu nadějí, která může být smysluplným východiskem.
Již samo judeo-křesťanské pojetí dějin ukazuje na dialektiku časové podmíněnosti, která směřuje od počátku k eschatologické konečnosti, uvozující nadcházející mesiášký eon vykoupeného lidstva. Dějiny tudíž nejsou manifestací cyklické strnulosti, ale dynamikou universa, směřující k vykoupení. Tato dynamika je vidět již u svatopisců, popisujících narození, zrání a vykoupení Izraele resp. putujícího Božího lidu. Tak vidíme překonání putování v usídlení či nahrazení zákona milostí. Stejně tak se vyvíjí i celý lidský rod. Od patriarchů ke kmenům, později královstvím a říším až po státní útvary a demokratická uskupení. Jsme přesvědčeni, že proces středověké katarze formou diverzifikace nyní směřuje ke sjednocování, ať už duchovnímu či politickému. Bylo by naivní se domnívat, že tento proces nepotřebuje ideu, která by se stala jeho nosníkem i mezníkem. Historické křesťanství zde sehrálo nezastupitelnou úlohu. Nicméně úzce pojatý konfesionalismus není schopen překonat svůj stín a nabídnout něco, co sám nenese ve své podstatě. Pokud tedy chceme změnu, je třeba začít především u sebe.
Chceme naplnit příkaz jednoty
Vyznáváme proto hřích nejednoty mezi sebou, oslabující sílu zvěstovaného poselství. Činíme pokání z duchovní nadřazenosti, kdy jsme se domnívali, že se můžeme oddělovat na základě svého poznání, aniž bychom důsledně promýšleli a aplikovali slova, že poznáváme jen z částky. Byli a jsme tak podobní křesťanům v Korintu, kteří se hlásili jednou k Pavlovi, jednou k Petrovi, Apollovi či ke Kristu. Podobně i my máme své Luthery, Kalvíny a Wesleye, případně pohrdáme organizovaným křesťanstvím a privilegisticky se hlásíme „pouze“ ke Kristu. Zároveň jsme si nedokázali uvědomit, rozpoznat a docenit bohatství, historickou a věroučnou kontinuitu obecné církve, kterou brány pekel nepřemohou a začínali jsme takřka na zelené louce, často bez této duchovní návaznosti a posloupnosti. Postupně jsme tak odvrhli snad jakoukoliv duchovní intronizaci, imatrikulaci či chcete-li institut kontinuálního a svátostného uvádění do úřadu, což bylo pro první reformátory nemyslitelné, a proto hledali svěcení svých kněží například u východních církví. Důsledkem je, že snad nejradikálnější stoupenci separatismu probuzeneckých hnutí se dnes navracejí k bohatství liturgie a dogmatiky, jak jsme toho nedávno mohli být svědky u vedoucího hnutí Word of Life v Uppsale. I my si uvědomujeme, jak nám chybí bohatství plnosti obecné a historické církve tím, že jsme se rozhodli vytnout část společných kořenů. Naši teologové nejsou důslední ve studiu dogmatu a bohatství první církve, málo znají teologii apoštolských otců, apologetů a církevních otců i samotných reformátorů a často novotvaří.
Jsme překvapeni i zahanbeni probuzením v římskokatolické církvi, často se skrytou závistí sledujeme morální sílu a osobní integritu papeže Františka i etickou neměnnost římskokatolického dogmatu v pohledu na tradiční hodnoty, jako je rodina. Je to zřejmě tím, že jsme opustili svátostné pojetí institutu manželství jako nerozlučného svazku muže a ženy. Sledujeme, jakému sluchu se ve světě dostává českým katolickým učencům, zatímco my se často utápíme v partikulárních střetech. Jsme si jistě vědomi, že církev je směsí obilí a koukolu, a proto žádné i Boží a lidské společenství není prosto chyb, omylů a hříchů. Ale nejsme to my, kdo v duchu přísloví o trámu ve vlastním oku mají tahat třísky z očí druhých, zejména římskokatolických věřících.
Chceme činit pokání skutkem
Proto jsme se rozhodli činit pokání a navrhnout svým společenstvím, aby přijaly otevřenou náruč papeže Františka a v duchu Rahnerova modelu usmířené církve, radostně a dobrovolně se poddaly pod morální a integrující autoritu historického institutu římského biskupa. Činíme tak v poslušnosti přikázání, aby „všichni byli jedno“ a zavazuje nás k tomu odpovědnost za tíhu světa v naší neschopnosti předat evangelium celé společnosti. Zároveň chceme, na duchovní a tím i politické rovině, usilovat o oslabení partikulárních zájmů politických stran a prosazováním integrujících a morálních osobností do politického života. Je totiž paradoxem, že osobnosti, kterým se dostává mezinárodního přijetí a věhlasu, jsou u nás tak málo přijímány, zatímco dochází k celebraci lokálních osobností, které se ve světě těší takřka všeobecnému despektu. To je selháním klasického modelu demokracie, ve kterém mají nepoučení lidé stejná volební práva. Chceme proto zároveň usilovat o prohlubující se integraci Evropské unie v duchu křesťanského politika Roberta Schumanna. V současném modelu je správné, že zde mají větší díl odpovědnosti zralejší a osvícené osobnosti, o jejichž kompetencích nerozhodují jen nepoučení voliči, ale stejně tak kvalitní lidé. Zároveň se chceme nechat pozitivně inspirovat sjednocením Německa s přihlédnutím na jeho způsob vlády a historický precedent při integraci Evropy v její křesťanské minulosti.
Předsednictvo Ekumenické zrady církví.
K výročí bity na Bílé hoře: 8. 11. 2017