Tony Kalmová a vnitřní uzdravení

Zakladatelé hnutí vnitřního uzdravení
Motto:
Velká náboženství lidstva dosvědčují, často velmi působivě, kosmický a symbolický smysl náboženských obřadů. Liturgie církve předpokládá, přebírá a posvěcuje prvky stvoření a lidské kultury tím, že jim udílí důstojnost jako znamení milosti, nového stvoření v Ježíši Kristu… Vyvolený národ dostává od Boha rozpoznávací znamení a symboly, jež charakterizují jeho liturgický život: nejsou to již jen slavení kosmických cyklů a společenské úkony, nýbrž znamení Smlouvy, symboly velkých činů, které vykonal Bůh pro svůj lid.
(Katechismus římskokatolické církve)
Rodina Sanfordova
Vnitřní uzdravování je v podstatě psychoterapeutické hnutí uvnitř křesťanství. Za jeho matku je považována Agnes Mary White Sanfordová (1897–1982), která byla dcerou presbyteriánského misionáře, působícího v Číně. Později se vdala za episkopálního duchovního Edgara L. Sanforda, autora známé knihy „Boží uzdravující moc“ (God's Healing Power). Nedlouho po sňatku v roce 1923 se provdaná Agnes vrátila se svým novomanželem z Číny a oba se usadili v USA, kde pak vedli školu Pastorální péče, kterou založili v roce 1952. Sanford svůj život později popsal ve své knize „Sny, zapomenutý Boží jazyk.“ (Dreams: God's Forgotten Language).
Agnes Sanfordová se věnovala Božímu uzdravení a na tomto poli se stala známější svojí prvotinou Uzdravující světlo (The Healing Light), která je považována za jednu ze základních příruček na tomto poli. Sama byla těmito metodami uzdravena z depresí.
Dalším z průkopníků vnitřního uzdravení se stal její syn Jack Sanford (1929–2005), psychoanalytik, který rozvíjel učení švýcarského psychiatra a okultisty Carla Gustava Junga. Ve svém povolání pokračoval v presbyteriánské tradici, když se po absolvování Episcopal Theological Seminary v Cambridge stal duchovním. Svým směřováním kráčel ve šlépějích svých rodičů, kteří jsou považování za rodiče celého hnutí vnitřního uzdravování. Nakonec se mohl pochlubit i čestným doktorátem z Kenyon College ve státě Ohio za svůj přínos v oblasti náboženství a psychologie. Vynikal v oblasti řecké mytologie a historie amerických indiánů. Ve své pozdější práci byl pod vlivem svého učitele Fritze Kunkela, učedníka Carla Gustava Junga. Sanford v roce 1974 opustil své povolání duchovního a stal se na plný úvazek psychoterapeutem a psychoanalytikem.
Leanne Payne
Mezi další prominenty hnutí bývají řazeni Ruth Carter Stapleton, Leanne Payne a Charles Fillmore. Zastavme se zde na chvíli u jména Leanne Payne. Jedná se o plodnou spisovatelku, která studovala právě Sanfordovou a rozvíjela základní psychoterapeutický koncept „uzdravování vzpomínek“, což je podle ní i klíčem k uzdravení řady lidských, psychologických problémů. V jejich dílech mnozí nalézají psychoanalytické koncepty například Sigmunda Freuda a Carla Gustava Junga. Mezi její psychoterapeutické metody patří základní potřeba naučit se milovat sám sebe, což je podle ní i základem k milování Boha a bližního. Dále je pak nutné dospět k pravému „já“, které je pohřbeno pod vrstvou „falešných já“. Oddělení člověka od pravého „já“ je pak i úkolem biblického poradenství. Při něm rovněž dochází k uzdravení vzpomínek pomocí aplikace Božího odpuštění na úrovni nevědomí. Hříchy druhých lidí totiž podle ní mohou negativně ovlivnit naše podvědomí a vést nás k hříšnému jednání.
Kritici učení Leanne Payne tvrdí, že koncept oddělení pravého já od falešného já zastírá pravou podstatu hříchu, který má kořen v oddělenosti člověka od Boha. Rovněž pak „uzdravování vzpomínek“ může podle nich zastínit skutečnou podstatu Božího odpuštění a nevede člověka odpustit, ale hledat skryté příčiny svých problémů. Mnozí poukazují na duchovní a historickou spřízněnost metod vniřního uzdravení, jako je viuzualizace a selfismus s metodami New Age.
Rozšíření a ustálená praxe hnutí
Hnutí vnitřního uzdravování se široce rozšířilo například v charismatickém hnutí zejména přičiněním hnutí Vinice Johna Wimbera. Zde se rozvíjel například koncept, že vztah člověka k Bohu je narušen negativní zkušeností syna k tělesnému otci. Následné odpuštění biologickému otci pak mělo upravit a narovnat i vztah člověka k nebeskému Otci. Terapeutické rekurze charismatického hnutí ocenil i jeho kritik a stoupenec Jungova učení, římskokatolický kněz a teolog Tomáš Halík, který mu ovšem vytýká extatickou praxi.
Mezi další obvyklou praxi hnutí vnitřního uzdravení patří vizualizace na základě sluchových, či vizuálních vjemů. Někdy se zde používá symbolů ve formě obrazů, sošek nebo scenérií, které mají podnítit představivost a zintenzivnit prožívání v procesu vnitřního uzdravení. Symbolika může často vycházet z tradičních forem křesťanství, které jsou rozvinuty ve starých formách východního i západního ritu (svíce, ovečky, obrazy, voda, olej, víno…) nebo v různých formách exercicií. Obvykle se ale využívá jen představ na základě vnitřní vizualizace, iniciované audiovizuálními technikami. Cílem je působení na podvědomí resp. jeho uzdravení, které je zaměřeno na citové a emocionální prožívání, případně i zástupné odpuštění člověku, kterého personifikuje poradce apod.
Tonny Kalmanová
Životopisné údaje
Mezi zejména v České republice působící instruktory biblického poradenství tohoto typu patří i Tony Kalmová. Na stránkách Evangelikálního teologického semináře se o ní můžeme dočíst, že navazuje výrazně na dílo Leanne Payne a do Československa přijela ještě před rokem 1989, kde se rozhodla pro dlouhodobou práci prostřednictvím organizace Pražské jaro, kterou za tímto účelem založila. Pravidelně pořádá konference Moc Boží přítomnosti, a také již po několikáté vyučuje kurz o vnitřním uzdravení na ETS. Na stránkách KMS se o ní můžeme dočíst, že studovala sociální práci a kontextuální terapii a vyučuje o pastorační péči a uzdravující modlitbě. Již 25 let provozuje vlastní poradenskou praxi, kde spojuje pastorační péči, psychologii a teologii. O její praxi psal opakovaně například Život víry, který si povšiml, že pracuje i metodou „impartace“ skrze vzkládání rukou, v čemž byla shledána podobnost s charismatickým hnutím. Jeho členové jsou přesvědčeni, že tím druhým propůjčují specifická charismata.
Praktická terapie
Nechme nyní promluvit samotné účastníky konferencí:
„Přišlo hodně lidí – asi 200. A bylo vidět, že se Pán Bůh dotýká, že je přítomný. Kdo se někdy setkal s Tony – „při práci“ – tak ví, že nosné je vnitřní uzdravování. Mnozí plakali. Sestry i bratři si „chodili“ pro modlitby. Bylo úžasné vidět Ducha svatého v akci a být nápomocen. Tony byla přirozená, hodně otevřená, civilní – občas řekla něco, čemuž se mnozí v sále zasmáli. Bylo to velmi uvolněné. Lidé byli hodně otevření. Bylo velmi málo takových, kteří by nepřišli požádat o modlitbu (možná, že takový nebyl nikdo). Mnozí si šli i vícekrát. Druhý den začínal v devět a končil odpoledne mezi pátou a šestou. A byl opět skvělý. A opět plný Boží přítomnosti. Musím podotknout, že na přípravných setkáních týmu jsme dostali od Tony flakónky (překrásné) s olejem (vonným) a také umělé lahvičky s vodou. Olej k žehnání a vodu k očištění. Ostatně Tony používá při své službě hodně fotek, sošek a obrazů. Moc to pomáhá.“
Autor poté v podstatě popsal i klasickou metodu vnitřního uzdravování:
„Když má Kristus více místa v nás, můžeme více zářit. Bůh má z Tebe radost. Boží láska nás činí dobrými. Bůh nestojí naproti mně, ale vedle mne. Žádat Ježíše, aby vstoupil do vzpomínek. Je tak důležité důvěřovat Hospodinu a naslouchat. Potřebujeme slyšet mužný hlas. Jsme daleko lepší, než si můžeme představit. Dobré obrazy nám přinášejí tolik uzdravení. Symboly nám mohou pomoci více vnímat a přijímat. A právě závěr konference byl hodně o symbolech – zrnko hroznového vína, svíčka, kříž, nádoba s vodou, olej. Byl praktický. Bylo pět míst, kam každý mohl přijít. Prvním bylo místo se zrnky čerstvého hroznového vína (uvádím zde citovaný verš z Jana 15¬5 – „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce, neboť beze mne nemůžete činit nic.“). Mohl jsem jej sníst sám a tím vyjádřit, že chci být spojený s Ježíšem Kristem a nebo jej někomu přinést. U druhého místa byly svíčky. Zapálili jsme ji a modlili jsme se bud' za sebe nebo za někoho. Svíčka je symbolem světla, které přichází do života. U třetího místa byl kříž a bedýnka a papíry (Izajáš 53:4). Na lístek jsme mohli napsat co chceme odpustit a hodit jej do bedýnky. U čtvrtého byla mísa s vodou (Ezechiel 36:25–26). Mohli jsme si očistit celý obličej nebo jen určité části(ústa, uši, oči, čelo). A na pátém místě jsme si přicházeli pro požehnání s olejem, jemuž předcházela modlitba. (Žalm 23:5–6).“
Konferenci „Moc Boží přítomnosti“ na kterých Kalmanová v ČR opakovaně slouží, se pak věnují specifickým tématům s aplikací vnitřního uzdravení, jako jsou: Hledání nové identity v Kristu, Boží mateřská láska, uzdravení vzpomínek, uzdravení vůle, uzdravení pocitů, sebepřijetí, vzpomínky a proměňující moc Boží přítomnosti a další. Bývá zde poukazováno na důsledky vnitřních zranění a je přitom nabízena možnost řešení. Článek na portále Getsemany uvádí, že Kalmanová zde používá kazuistiky ze své vlastní praxe ve formě životních příběhů. Součást terapie tvoří biblické příběhy a jejich interpretace v kontextu vnitřního uzdravení. V této souvislosti se hovoří o praktických cvičeních, nových meditačních či imaginačních formách modlitby s dobrovolnou nabídkou, ovšem jen natolik, nakolik se účastník do daného procesu aktivně zapojí. Účinek se má projevit až v dlouhodobějším horizontu.
Další účastník konference pak obdobně popisuje terapeutickou praxi:
„Závěrečný blok konference byl nazván Oslava Boží lásky. Byl orientován na prožívání symbolů. Bylo možné zvolit jedno či více míst, na kterých mohl člověk setrvat: prvním bylo zastavení a tichá modlitba u kříže, s možností napsat své problémy na list papíru a vhodit do uzavřené schránky. Tyto listy byly poté bez čtení spáleny. Dalším místem bylo zastavení u vody s možností připomenout si svůj křest, ale i povolání a závazky vůči Bohu. Na obou těchto místech byli k dispozici členové pastoračního týmu, kteří byli ochotní se na požádání s člověkem modlit, případně mu poskytnout zvěstování osvobození od hříchu. Dále bylo možné zastavit se u svíce a připálit od ní svou vlastní svíci s tichou modlitbou za sebe, případně za ty, kteří potřebovali v životě konkrétního člověka smíření a odpuštění za to, čeho se na něm dopustili, případně s přímluvou za potřebné. Následujícím zastavení pak bylo u hroznů vína. Bylo možné ochutnat a připomenout si text z J 15 o tom, že jsme vroubováni do Krista a že on je dárcem života a jeho smyslu. Na posledním zastavení pak bylo možné někoho ze sloužících požádat o požehnání, v případě potřeby dokonce s pomazáním olejem, ať již jako symbolem potřeby uzdravení, nebo jako se symbolem vyslání do světa k naplnění svého osobního poslání. Tento poslední blok byl velmi silný.“
Autorce vadí jen marginální věci:
„Jedním z nich bylo poněkud nevhodné rozmístění jednotlivých zastavení v těsné blízkosti. Člověk modlící se a rozjímající před křížem tak byl vytrhován frontou lidí čekajících u vody. Ačkoli k sobě účastníci konference byli maximálně ohleduplní, stejně nebylo možné dostatečně hluboké modlitební soustředění… Na druhé straně mohlo být toto setkání s řečí symbolů velice inspirativní pro účastníky z evangelikálních denominací, neboť pro ně není řeč symbolů běžnou součástí bohoslužby a donedávna byla dokonce chápána jako podezřelá a katolizující.“

sedm římskokatolických svátostí
Ostatně, autorčinu postřehu se nelze moc divit, neboť takováto praxe velmi připomíná sakramentální percepci křesťanské praxe, která spolu s vírou spolupůsobí podle katolické nauky ke spáse člověka. Svátosti a svátostniny, představované živly jako jsou víno, voda nebo olej, případně za hry tónů a světel mají zprostředkovat Boží přítomnost. Ze své podstaty tak mají působit „ex opere operato“ (samy o sobě bez víry), neboť co člověk cítí svými smysly, k tomu již nepotřebuje víru. Na stejném principu působí i barokní kultura, která římskokatolické církvi pomohla překonat solafideické, reformační chápání spásy v českých zemích a nahradit je sakramentalismem.
Ze zkušeností se zdá, že tento typ mystické spirituality vyhovuje spíše ženám, zatímco muži možná inklinují zřejmě k racionálnějšímu pojetí. Snad i proto mezi zakladateli hnutí víceméně dominují ženy.
Tony Kalmová opět zavítá do ČR ve dnech 28–30. září a bude léčit v KD Ládví, Burešova 1661/2, metro C „Ládví“ Praha. Její přednášky a semináře jsou pak zřejmě i příležitostí ke spolupráci mezi křesťany všech vyznání.
Více o konferenci se můžete dozvědět na stránkách KMS
Literatura:
Inner Healing
Agnes Sanford
John A. Sanford
Leanne Payne
Tony
Kalmová a konference „Moc Boží přítomnosti II“ v Praze a co vše
jsem prožil
Moc Boží
k proměně
Konference Moc Boží
přítomnosti
Ve
čtvrtek 28. října v Praze začíná konference Boží moc
k proměně
2012 konference
o vnitřním uzdravení 28.–30. září, Praha