Dělají to přece všichni
V loňském roce jsem se koncem prázdnin zúčastnil týdenního modlitebního výjezdu v Krkonoších. Naším motivem bylo předložit Bohu řadu věcí, které se zdály naprosto neovlivnitelné a jako lavina se řítily na církev i na naši zemi. Krom osobních a sborových věcí jsme se intenzívně modlili, aby Bůh ochránil církev před Konferencí ohně a před vlivem učení Reinharda Bonnkeho. Prosili jsme, aby nebyl schválen zákon o církevních restitucích a aby Bůh ochránil náš národ před pozváním národa na večeři Kurzů Alfa v roce 2013. Za tyto body, samozřejmě kromě Konference ohně, jsme prosili i letos, při modlitebním týdnu na Slovensku.
Zatímco v loňském roce, troufnu si dnes říci, jsme byli ujištěni, že Konference ohně bude mít zanedbatelný vliv, což se stalo, letos tomu bylo trochu jinak. Uvědomil jsem si, že Bůh často vidí věci odlišně než my. Ano, Konference ohně přes řadu falešných předpovědí přešla Brnem i Českou republikou jako jedna z mnoha hluchých a jalových mega-evangelizací. Bez téměř jakékoliv kladné odezvy šla do vytracena, jak jsme předpokládali. Možná jen řadu lidí zklamala nebo dokonce znechutila. Ale obávám se, že se zákonem o církevních restitucích tomu bude jinak.
Před dvěma týdny jsem pro paní spisovatelku Lenku Procházkovou kratičce vystoupil v natáčeném klipu ohledně církevních restitucí. Ačkoliv nejsem kamarád s alkoholem, paní kameramance jsem z recese nabídl, jako kdysi Miloš Zeman v legendárním rozhovoru s Romanou Kalenskou, láhev, pokud nevystřihne moje poslední věty. Řekl jsem v nich, že restituce mohou být Božím soudem nad církvemi za to, že tyto nerespektují Boží slovo. Vycházím přitom ze skutečnosti, že pokud například pastor jistého sboru si vyžádá plat pro svoji manželku jako duchovního pracovníka ze státních dotací, nelze se pak divit, když si nějaký politik zužitkuje část nákladů z veřejné zakázky pro rodinný rozpočet. Jinými slovy, pokud sůl ztratí slanost, čím bude osolena? A jestliže světlo světa, kterým jako křesťané jsme, ztratí svoji zář, nelze se pak divit, že je ve společnosti tma. Sůl, která ztratí svoji slanost, nakonec bude vhozena na chodník a pošlapána.
Vždy mne v tomto smyslu fascinovala církevní historie, dnes často přepisovaná ve prospěch římskokatolické církve. Pokud se na ni podíváme z širší perspektivy, můžeme vidět, že dějiny středověku i novověku jsou dějinami církve. Resp. postoj církve se odrážel ve stavu společnosti. Když církev svítila, měla společnost světlo, když ztratila svoji slanost, byla nakonec pronásledována, lidé po ní šlapali. Dnešní doba není výjimkou.
Před nedávnem mi jeden vysoký církevní funkcionář řekl, že on i s jeho kolegy, jako církevní představitelé, navštívili jistého právně vzdělaného politika, aby se poradili, jak postupovat v otázce církevních restitucí. Zda je podpořit, či ne. Dotyčný se zeptal, že někde slyšel, že když tento zákon jejich církev podpoří, nakonec přijdou o všechno. Pan doktor prý doslova odpověděl: „ano, nakonec přijdete o všechno“. Nevím, zda to myslel duchovně, či materiálně, ale věřil bych tomu.
Dnes se zdá, že církevní zákon je mrtev a nikdo ho již nevzkřísí. Mohli bychom se radovat, že modlitby byly vyslyšeny. Nezastírám, že z toho mám velkou radost, ale zůstávám skeptikem. Předpokládám, že do budoucna bude stoupat vliv římskokatolické církve a potažmo ekumenických církví a zároveň bude posilovat vliv Evropské unie, po jejíž stále užší integraci římští katolíci (např. z TOP 09) stále více volají. Tlak na společnost bude tedy stoupat a ekumenická církev bude mít, podle mého soudu, stále větší vliv.
Pokud nějaký církevní představitel se silně zasazuje o restituce a evropskou integraci, je to pro mne varovným signálem a domnívám se, že takových církevních vedoucích bude stále přibývat. Ideou EU, jako nástupkyně Svaté říše římské národa německého s velkým vlivem církve, se někteří euro-klerikálové vůbec netají. Nepopírám, že tento politický vývoj je podle některých negativně nastíněn v eschatologii, kterou zastává klasické letniční hnutí, a ke kterému se stále hlásím. Vzpomeňme například na vizi respektovaného Davida Wilkersona z doby, kdy ještě nebyl nakloněn Torontskému požehnání. Domnívám se, že i Apoštolská církev, pokud by se neotevřela tomuto charismatickému torontskému triumfalismu, mohla nadále hrát svoji stabilizační roli v České společnosti.
Jaký tedy bude další vývoj? Přiznám se, že nevím. Mám však jistou obavu. Zatím všechny věci, o kterých se předem alespoň v konzervativně smýšlejících kruzích vědělo, že jsou špatné, byly prosazeny jediným heslem: „Protože to dělají všichni kolem, musíme se připojit.“ Tak pan prezident nakonec podepsal Lisabonskou smlouvu, tak se skřípěním zubů nebylo vetováno bombardování Srbska a stejně tak nakonec přistoupíme na Euro, i když vidíme, že nás to ničí. Nenajde se prostě nikdo, jako byl třeba Jan Hus nebo Winston Churchill, kteří budou tím zrníčkem v hodinovém stroji, které nakonec zadře celou mašinerii. Nikdo přece nechce jít proti proudu a trpět. I já jsem člověk bojácný, který by se všem konfliktům nejraději vyhnul, ale Bible mi takové postoje i jednání zakazuje.
Možná se ohledně církevního zákona nakonec stane něco podobného, jako s evropskou ústavou. Když se ji nepodařilo prosadit, odstranily se viditelné symboly, které příliš evokovaly nakročení k superstátu, a v podstatě v obdobném změní došlo k jejímu zapracování v jiné podobě jinou cestou. Podobně existuje i hlasování „poučené většiny“. Když některá země vyjádří svobodný názor být proti, opakuje se po vydatné mediální masáži hlasování tak dlouho, až se dosáhne kýženého cíle. Heslo zde bývá: „nemůžeme si dovolit zůstat sami“. Výjimkou jsou Čechy v době husitských válek, které se toho nezalekly. Měly totiž víru v Krista a je mi lhostejné, že katolíci dnes dělají z husitů bandity.
A tak možná, když bude zákon o restitucích v nedohlednu, přijde odněkud tlak: „nemůžete zůstat sami, vždyť všude to již mají“. A na to dnes politici slyší. A jako mnohokrát se možná nebude rozhodovat na základě práva a spravedlnosti, ale rozhodnutí bude opět politické.
Jaký to má ale z Boží perspektivy smysl? Jsem přesvědčen, že základní Boží vůle se světem je vyjádřena v listě apoštola Pavla Timoteovi:
„Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“
Kalvinisté si sice s tímto veršem nevědí rady, nicméně tento verš jasně dokresluje Boha, který tak miloval svět, že dal svého jediného syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. A tento Bůh je láska. Bůh církev nepovolal dělat politiku, dobývat majetky nebo budovat křesťanský image ve sdělovacích prostředcích, ale kázat evangelium. Za tímto účelem nám přikazuje:
„Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili! Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět. Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi.“
Je s podivem, jak tímto slovem dnes některé církve očividně pohrdají.
Jistě zde nakonec bude církev jednotná, s politickým vlivem a bohatá. Avšak nebude mít žádný duchovní vliv ani moc k posvěcení. A pak zde jistě bude i církev, která možná přijde o všechno, možná bude muset vstoupit do ilegality, ale bude ji to dražší, než zapřít slova toho, kterého tolik miluje a který sám tolik miloval ji, že dal všechno.
Bůh je vševědoucí i všemohoucí. Nevzdal se své vševědoucnosti, jak se někteří mylně domnívají. Má vše pevně pod svojí kontrolou. To ovšem neznamená, že vše, co se děje, je jeho vůlí. Věřím, že jedním z důvodů, proč dopouští bezpráví, kterým je podle všeho i zákon o restitucích, je, aby jeho děti poznaly, že jde o špatné věci.
Na počátku třicátých let jen hrstka vyznavačských církví v Německu rozpoznala nebezpečí nastupujícího nacionálního socialismu. Dnes už o tom nikdo nepochybuje. A tak někdy Bůh před tím, než věci dopustí, ukáže jejich podstatu. Jsem přesvědčen, že Francie a Anglie tuto podstatu znaly již ve chvíli, když v Mnichově v podstatě obětovaly Československo. Ale tolik toužily po míru a klidu a chtěly se tak vyhnout konfliktu. A tak i my, i když míra působícího zla může být zatím jen zlomková, často volíme „klid a mír“ jen proto, abychom nemuseli stát proti většině a nebyli vysmíváni a zesměšňováni. Nemůžeme ovšem říci: „my jsme to nevěděli“. A o to, věřím, Bohu jde. Pravdivě nás informovat a varovat.
Závěrem bych si dovolil zacitovat z Wilkersonovy vize, kterou nedávno dokonce otiskl Život v Kristu a na kterou emeritní biskup AC upozorňoval v souvislosti s volbou Benedikta XVI:
„Vzniká sjednocení liberálních křesťanů s ekumenickými křesťany protestantskými a římsko-katolickou církví, aby se stala nejsilnější politickou mocí na Zemi. A toto spojení vznikne jako společný charitativní program a skončí politickou unií. Tato viditelná společenská nadcírkev (Super Wels Kirche) ponese jméno Pána Ježíše jen zdánlivě. Ve skutečnosti bude antikristovská. Tato mocná světová církev bude stroze zakotvená v sociální aktivitě s duchovními programy a službami milosrdenství. Její vůdčí osobnosti budou prohlašovat, že chtějí být pomocníky v lidské bídě. Rozhýbou sociální akce, zvýší politickou angažovanost a ve světových programech budou mít stále sílící ohlas.Tu náhle dojde k podivuhodnému obratu událostí. Právě tehdy, když se bude zdát ekumenické hnutí mrtvým, vytvoří tento obrat v událostech rámec pro tuto unii. Řím bude trvat na svém a bude vyžadovat od ekumenických protestantských vůdců ústupky. Papež bude pokládán za významnějšího, než je politický vůdce. Bude chtít být uznáván za duchovní hlavu. Protestantští vůdci nebudou muset být prošeni, aby přijali papeže za hlavu církve – uznají jeho politickou roli. V Bibli vidím cosi, co mocně otřásá mou duší: vidím armádu kariéristů, kteří v nadcírkvi zaujmou vlivná místa. Budou to bezbožníci, antikristovci, posedlí myšlenkou, že tato nadcírkev musí mít politickou moc, aby potřela každého, kdo se jí vzepře. A zatímco se v ústředí bude mluvit o zázracích, smíření a lásce, budou jejich zaměstnanci ztěžovat práci každé náboženské organizaci, která se nepodřídí.“
Trochu se, s lehkou nadsázkou obávám, aby se nakonec tímto způsobem nenaplnila i slova emeritního biskupa AC Rudolfa Bubika, že ještě za jeho života bude mít A(a)poštolská církev 100 000 členů.
A jedno povzbuzení ze stejné vize:
„Mnozí mi nebudou věřit, ale nastane den, ve kterém katolíci, protestanti a z mnoha jiných konfesí opustí dosavadní kruhy a skupiny. Tito noví křesťané se nebudou nazývat katolíky, či protestanty, nýbrž jen „obnovení křesťané“. Tato společnost nebude založena na jazycích, nýbrž v Bohu Otci a jeho Synu a ve společenství.“