John Wimber a hnutí Vinice
Doktrinální část
S učením Johna Wimbera je to podobné jako s učením mnoha charismatiků. Bylo totiž během let formováno „nejčerstvějšími zjeveními“, která právě byla dána nezávislému charismatickému hnutí. Wimberův projev byl vždy kultivovaný a na rozdíl od mnoha jiných měl ve svých knihách určitý řád. Jeho akcentem byla Boží moc, uzdravení a zázraky. Často se zlobil na „rozumářské evangelikály“, kteří chtěli vše měřit Písmem a kritizoval ty, kteří chtěli pro zkoumání tělesných reakcích na shromážděních používat Písmo. „Neznám žádné pravidlo v celé historii církve, které zní: „…toto znamená to a to…“57 odpovídal svým tazatelům. Čteme-li jeho knihy, často můžeme narazit na místo, kde mu v hledání Boží odpovědi napomohlo „nadpřirozené vedení“. Bylo to zpravidla tehdy, když pro svoji praxi nemohl nalézt biblický důkazní materiál. Nebude tedy na škodu začít zevrubným popisem jeho teologie právě zde.
Mimobiblické vedení
Proroctví místo Písma
Když došlo v roce 1979 došlo ve sboru k prvním manifestacím, nemohl Wimber najít žádný biblický precedens, podle kterého by mohl danou situaci ospravedlnit. Částečně se uspokojil četbou knih popisujících probuzení z minulých století, ale ani v nich nenašel jistotu. Patrně proto, že popisovala reakce nespasených hříšníků a nikoliv křesťanů. Jistotu Wimberovi dodal – podle Carol Wimberové – až nadpřirozený telefonát přítele, skrze kterého mu Bůh sdělil, že je to on, kdo zde působí.
Jindy to bylo proroctví, které jej utvrdilo v takto nastoupené cestě, ve kterém se mu dostalo Božího potvrzení ve slovech: „Já jsem vás učinil jako tržiště.“58 Pokud by však Wimber v té době proroctví rozsoudil biblicky, musel by se minimálně vyrovnat se dvěma verši, a to J 2,16 „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ a Mt 11,16 Čemu připodobním toto pokolení? Je jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na své druhy.“
Subjektivní ujištění místo Písma
Jiným příkladem můžou být Wimberovy rozpaky nad vlastní praxí, kdy své spolupracovníky pomazal na uchu a palci u nohy a poté vkládáním rukou uvolnil dar uzdravování. Nehledal příliš kontext v Novém zákoně. „Nebyl si sám sebou napřed zcela jist, ale věděl určitě, že mu Pán Bůh přikázal, aby to učinil.“59
Vidění místo Písma
Z některých zjevení Wimber čerpal i svoji teologii. Vidění medového mraku, ze kterého kape uzdravující moc, mu sloužilo k pochopení, proč někteří nejsou po modlitbě uzdraveni. Bůh uzdravuje každého, avšak problém je pouze v příjemci: „To je moje milosrdenství, Johne. Některým požehnání, jiným překážka. Mám hojnost pro každého. Už nikdy o uzdravení nežadoň. Problém není u mne, nýbrž tam dole.“60 Nutno však podotknout, že otázkou „neuzdravení“ se Wimber později seriózně zabýval i po biblické stránce v knize „Uzdravení“.
Starozákonní rituál
Wimberovi se přihodilo to, co potkalo téměř všechny charismatické vůdce, a to, že nepochopili rozdíl mezi poselstvím Starého a Nového Zákona; duchem a tělem resp. oltářem a křížem. Zatímco charismatici z padesátých let nahradili Izrael církví, nebo později přejali např. starozákonní modlitbu zástupného vyznávání hříchů, či se dovolávali uzdravení na základě požehnání poslušnosti Zákonu z 28. kapitoly Deuteronomia, či jindy zakládali „prorocké školy“, Wimber patrně podlehl kouzlu starozákonních rituálů.
Na „přímý Boží příkaz“ pomazal svým spolupracovníkům palec u nohy a ušní boltec po vzoru Arona a jeho synů. Zde se však Wimber katastrofálně zmýlil hned na třech rovinách:
1. Novozákonní všeobecné kněžství nezná rituály pro kněze a navíc naše kněžství není dle řádu Aronova, nýbrž Melchísedekova.
2. Nový Zákon nezná pomazání krví (i když Wimber použil olej, jednalo se o krvavý rituál) neboť za nás byla přinesena oběť dokonalejší, jejíž znamení nás k službě umocňuje „neviditelně.“
3. Uzdravení je dar Ducha, který je udělen z jeho vůle. Nikde se tudíž v Novém Zákoně nepropůjčuje „cíleným“ vzkládáním rukou.
Pokud bychom skutečně měli Wimberovi věřit, že jednal z vyššího rozhodnutí a že pomazání mělo nějaký skrytý symbol, ten by znamenal toto: Kristus není Veleknězem a je nutno sloužit pod literou Zákona. Kristova krev nemá moc očistit od hříchu a je proto potřeba viditelného znamení po vzoru označení krví obětního zvířete. Duch, který poté charisma udílí, činí tak na základě akceptace těchto skutečností. Protože však Duch svatý sestoupil na základě lepší oběti a zapečetil Boží lid do Nové smlouvy, zůstává otázkou, kdo tedy Wimberovi podobné příkazy udílel?
Wimberova záliba v mazání však nekončí. V knize „Konečně svobodná“ autorka líčí, že plného osvobození dosáhla, až když použila Wimberovu praktiku mazání olejem na celém těle. Tuto metodu vyzkoušela i Doris Ballová, která byla později vyloučena pro cizoložství ze sboru Immanuel v Německu a poté podala na pastorský pár žalobu za omezování osobní svobody, neboť byla podle svého svědectví mazána i na intimních místech. Pro zajímavost, byl to také sbor Immanuel, který v roce 1992 pořádal mezinárodní prorockou konferenci, které se účastnili i Mike Bickel a Paul Cain.61
Uzdravení
Původ nemoci
Jak již vyplývá z Wimberova životopisu, uzdravení se stalo centrální částí Wimberova evangelia, stalo se pevnou součástí, ne-li -alespoň v určitých dobách- centrem viničných bohoslužeb. Wimber, jako mnoho jiných charismatiků, věřil, že nemoc pochází od ďábla a že Bůh nemoc připouští, avšak nesešle. „Tradiční křesťanské učení vždycky zastávalo názor, že nemoc je následek prvotního hříchu a že její kořeny jsou v království satanově. To tedy znamená, že nemoc je jev abnormální, nikoliv od Boha a Kristus přišel, aby ji vymýtil. V budoucím věku žádná nemoc nebude. Bán Bůh může nemoc připustit, jako prostředek, aby nás k sobě obrátil a pročistil naši víru. Ale Bůh nemoc neposílá… Nemoc přichází z království ďáblova a vyrůstá ze zlého.“62 Wimber považuje nemoc za apriori zlou a tudíž odmítá, že by Bůh mohl být zdrojem zla:
„Pokud křesťan sdílí Camusovo stanovisko, zastává nekřesťanské pojetí Božího vztahu k světu – vesmíru. Nakonec Camus přičítá vše dobré i zlé Pánu Bohu, což dotaženo do důsledku znamená, že Bůh je zdrojem zla!“63
Vezmeme-li Johna Wimbra za slovo, pak ovšem se stejnou logikou musíme vyčinit Davidovi, který, když Izrael zhřešil, přijal morovou ránu z Božích rukou a rozsoudit jeho vidění jako falešné, neboť viděl Božího anděla, jak skrze nákazu –zlo- zabíjí.
„David Gádovi odvětil: „Je mi velmi úzko. Nechť tedy prosím padneme do rukou Hospodinu, neboť jeho slitování je nesmírné, jen ať nepadnu do rukou lidských.“Hospodin tedy dopustil na Izraele mor od toho jitra až do určeného času. I pomřelo z lidu od Danu až k Beer-šebě sedmdesát tisíc mužů. Pak vztáhl anděl svou ruku nad Jeruzalém, aby v něm šířil zkázu. Ale Hospodina pojala nad tím zlem lítost. I řekl andělu, jenž šířil mezi lidem zkázu: „Dost, již přestaň.“ Hospodinův anděl byl právě u humna Aravny Jebúsejského. Když David uviděl anděla bijícího lid, pravil Hospodinu: „Hle, já jsem zhřešil a já jsem se provinil; co však učinily tyto ovce? Buď tedy tvá ruka proti mně a proti domu mého otce!“ (2 S 24,14– 17)
Rovněž Jób se ve svém pohledu na Boží úradek musel velmi mýlit, když domlouval své ženě: „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?„ (Job 2,10) A co teprve Izaiáš, který dokonce jménem Božím vyřkl: Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ (Iz 45,7)
Později, když byl již Wimber těžce nemocen a prodělával rekonvalescenci po chemoterapii řekl:
„Uvědomil jsem si, že jsem většinu svého života –tak jako většina Kristova těla- předpokládal, že být věřícím křesťanem přináší mezi jinými požehnáními i to, že se nám utrpení vyhne. Přesvědčil jsem se právě o opaku: že k požehnání patří i to, že utrpení přijímáme.“64
Praxe uzdravování
Za zmínku stojí rovněž praxe Wimberových uzdravování. Na mnohých shromážděních se postavila skupina služebníků, která dostávala „slova poznání“ o chorobách, které se mezi přítomnými nalézají. Wimber poté zval Ducha svatého, aby sestoupil a dotýkal se nemocných.65
Vnitřní uzdravení
Wimber byl též horlivým stoupencem tzv. vnitřního uzdravení, které bylo v té době vyučováno mnohými křesťanskými psychology a duchovními. Sám Wimber se zde odvolává na T. Dobsona, M. Scanlana, F. MacNutta a R. Bennetovou. Koncept vnitřního uzdravení v křesťanské psychologii spočívá většinou v tom, že člověk trpí nějakou újmou z dětství, byl např. psychicky zraněn svým otcem, učitelem, byl nepochopen nebo ponížen a nyní, aniž by to věděl, způsobilo toto staré zranění tělesnou chorobu. Wimber se v podstatě shoduje s Dobsonem, když píše: „Nejsložitější a nejničivější problémy, za něž se modlívám, se týkají vztahu k necitelnému otci.“66
Projevem vnitřního zranění dle Wimbra nejčastěji bývá pocit „vlastní bezcennosti nebo „sebenenávist“ a Wimber dále vypočítává řadu onemocnění, kam tyto případy mohou vést: „migréna, bolesti trojklanného nervu, zažívací potíže, noční hrůzné můry, závrati.“67
Jako příklad vnitřního uzdravení popisuje Wimber případ své ženy Carol, která díky vnitřnímu zranění, které bylo způsobeno odloučením od přátel a pocitem opuštěnosti, onemocněla nádorem prsu.
„Oné noci jsem prosil za Carolino uzdravení, ale bezvýsledně. V pondělí ráno si Carol objednala návštěvu u lékaře na úterý. „V noci jsem se modlila, Bože, co ode mne očekáváš? A tu mi Pán ukázal, že zatvrdlé místo přímo souvisí s mým pocitem osamělosti a opuštěnosti. Až do té chvíle jsem si neuvědomovala, jak hluboce mne to zraňovalo. Ještě v dětství jsem propadala strachu, že mne všichni opustí, a teď obava ze ztráty sester a přátel úplně ovládla moje city,“68
Po krátké modlitbě, kdy Wimber požádal Ducha svatého, aby na jeho ženu sestoupil, došlo k duševnímu i fyzickému uzdravení a poté Pán „uzdravil i psychické a citové rány, které měly kořeny v dětství.“69
Teoretický základ pro tyto teorie tvoří z velké části učení Michaela Scanlana, římsko-katolického kněze, který rozlišoval tzv. „vzpomínky na povrchu“ a „vzpomínky na kořeni“, které vycházejí s lidského podvědomí, odkud je potřeba je znovu vyvolat a vykořenit. Toto učení má – podle některých badatelů – mnoho společného s psychoanalýzou. Sám Scanlan byl žákem Agnes Sanfordové, jenž – podle Steinkampa – vyznávala panteistickou filosoifii a podle Dagera se stala matkou vnitřního uzdravení. Jiným psychologem, ze kterého Wimber čerpal, byl T. Dobson, jenž se ve svém učení občas odvolává na Sigmunda Freuda.70
Nelze ovšem říci, že by se duchovní stav člověka nemohl promítnout ve fyzickém zdraví. Písmo uvádí mnoho příkladů, kdy např. nevyznaný hřích způsobil tělesnou chorobu. Na rozdíl od psychoanalytických konceptů, které činí za nemoc zodpovědné narušené lidské podvědomí, to však byl v Písmu sám Bůh – nebo důsledek jeho kletby – kdo člověka v některých případech pro jeho hřích trestal. Nápravou zde bylo pokání a nikoliv – jak nabýzejí některé psychoanalytické koncepty – psychoterapie.
Eklesiologie
Jednota
Wimber byl velkým stoupencem ekumenismu a velkým obhájcem katolické církve v charismatických kruzích. Často přednášel na katolických shromážděních a zval katolické představitele k účasti na různých seminářích o růstu církve. Američtí fundamentalisté mu dodnes nemohou zapomenout článek „Proč miluji Marii“, který v červnu 1988 zveřejnil v katolicko – charismatické tiskovině „New Covenant.“
Mnozí kritizují Wimbera za jeho výroky, že papež je znovuzrozeným křesťanem a káže čisté evangelium a za to, že papežův evangelizační program „2000“ nazval jednou z největších věcí, která se kdy stala.71
Pozdní déšť
V pozdější době lze sledovat posun teologie Vinice vlivem vstupu KCF do jejich řad. Začaly se zde rozvíjet doktríny Pozdního deště o konečném sjednocení církve mimo denominace.72 Cain nabádal, aby lidé uvěřili, že církev v budoucnu čeká nový zrod dle Zj 12,5, kde zrozenec bude pást národy železnou berlou73 a znovu mluvil o „novém druhu“ křesťanů, kteří přivedou církev do konečného probuzení poslední doby.74
Toto probuzení, zřejmě slavnější než Letnice, které má přijít, neznamená ovšem vylití Ducha svatého k pokání hříšníků. Znamená inkarnaci Krista do nedenominačně sjednoceného těla, které bude, dle Joynera, tvořeno převážně nedogmatickými lidmi: adventisty, katolíky a charismatiky75. Znamením takto sjednocené církve bude slavení Soboty jako sedmého dne. Ti, kdo se nepřipojí, budou Duchem svatým „násilně smeteni.“76
Staří letniční, kteří počátkem devadesátých let, když Cain opět přišel na scénu a ihned učinil několik zázraků – mimo jiné kontaktoval prezidenta Clintona a navštívil S. Hussaina – začali bít na poplach. Byli však umlčeni vlnou z charismatického tábora, která říkala asi toto: láska je víc než poznání, kdo zkoumá učení je farizeus, atd. Situaci též zřejmě napomohlo, že stará letniční garda, která ještě Caina pamatovala, byla nahrazena mladší. Dnes dochází po celém světě naopak k smiřování a následnému spojování obou táborů, žel s akceptací Torontského požehnání.
Nebude na škodu zde zacitovat úryvek z knihy George Warnocka, „Slavnost stánků“, která se stala učebnicí doktrín Pozdního deště, ze kterých, dle Banner Ministry, hojně čerpá Rick Joyner, Paul Cain ad.
„Den odplaty je na dosah ruky! Modlářský církevnický systém je odsouzen!… Pán, kterého hledáte náhle vstoupí do svého chrámu, usedne a pročistí zlato a stříbro, pročistí syny Léviho… Vstoupí do svého chrámu, co církve živého Boha!… Větší než Šalomoun je zde! Větší sláva než domu Šalomounova se v tu hodinu zjeví mezi jeho svatými.“77
Tricia Tillin z křesťanské apologetické služby „Banner Ministry“ doporučuje toto pojetí srovnat s verši:
„Ten se postaví na odpor a ‚povýší se nade všecko, co má jméno Boží‘ nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce ‚usedne v chrámu Božím‘ a bude se vydávat za Boha.“ (2 Tes 2,4)
Eschatologie
Probuzení poslední doby
Wimber stále věřil v probuzení. Tuto svoji touhu sám, na sklonku svého života, podrobil i lehké kritice. Je patrné, že i on se dostal pod vliv Cainových myšlenek, neboť v časopise Charisma přiznal, že činil pokání z učení „poslední doby“ a spolu s Toddem Hunterem se distancovali od profétické teologie poslední doby, která se objevila v Torontském sboru. Společně odsoudili „…akceptaci proroctví, jež vytvářejí elitářskou mentalitu mezi sbory a vyvolávají dělení na ty, kteří „mají“, a kteří „nemají.“78
V době, kdy se KCF ještě nacházeli ve svazku Vinice, však doktríny Pozdního deště již pracovaly naplno. Objevují se proroctví Ricka Joynera o poslední velké sklizni, kdy sjednocená církev činí neskonalá znamení a divy79. Cain káže v Torontu o Pozdím dešti a dokonce rozvíjí i pozdnědeštní doktrínu Zj 12,5, kdy žena rodí pacholíka, což je církev poslední doby, která je zrozena k tomu, aby vládla světu „železným prutem.“80 Samotnému Torontskému požehnání předcházelo proroctví proroka z hnutí Vinice, Marka Duponta, který v květnu 1992 a červnu 1993 obdržel poselství, že mocná vlna Ducha svatého začne v Torontu a přejde na východ. Tuto vlnu připodobnil k probuzení za Jana Křtitele před příchodem Krista a předpověděl, že západní národy zasáhne mezi roky 2000 až 2005.81
A nejednalo se zde o osamocené proroctví. Jistou roli zde mělo sehrát i to, že původní, pozdědeštné probuzení rovněž nastalo v Kanadě, v North Battleford, v roce 1947, a někteří revivalisté měli zaslíbeno, že opět propukne ještě v této generaci. Z předmluvy ke knize „Pozdní déšť“, kterou napsal Richard Riss, James Watt, bývalý druhý pastor sboru Ern Baxtera – což byl známý vůdce Pastýřského hnutí-, píše:
„V jistém smyslu, naplnění Svátku Stánků se přiblížilo s troubením trumpet od North Battleford… čas obnovení všech věcí se uskuteční… Podle Paula Yongghi Cho z Koreje a dalších dvaceti proroků, velký pohyb Ducha svatého začne v Kanadě a sedmdesát kanadských měst před příchodem Krista probudí 210 národů.“82
Obnovení proroctví
Možná právě tyto souvislosti vyburcovaly Wimbera, aby začal couvat, činit pokání… Bylo však již pozdě, příliš pozdě. James Ryle, jeden z pastorů Vinice měl vidění prorockého pláště Zacharjáše, který na něho spadl, a proto byl již Wimberem postaven do úřadu vidoucího.83 Jim McCartney, který, jak sám svědčí, je nasloucháním proroctví stejným způsobem uveden k zplození mužského hnutí Promise Keepers (Promisse Keepers),84 které každým rokem explozivně roste a již v jednom ze svých sedmi slibů si vytýčilo zbořit denominační bariéry. Toto hnutí – snad pro svoji proklamovanou orientaci služby mužům – si dokázalo podmanit i srdce takových vůdců, kteří by s charismatickým a mnohdy ani letničním hnutím nikdy nechtěli mít nic společného. Paul Cain v Promise Keepers vidí naplnění snu, který měl v mládí.85 Tento druh proroctví již nemohl Wimber zastavit!
Demonologie
Démonizace věřících
Wimber měl démonologii rozpracovanou na základě doktrín o uzdravení, v rámci níž věřil, že některé nemoci křesťanů jsou způsobeny démony. Jako většina ostatních charismatiků přiznal, že křesťan být posedlý nečistým duchem nemůže, ale jistou slovní kličkou řekl, že může být démonizován, což však prakticky znamenalo, že je možno z něho démony jako z posedlého vymítat.
„Často se mne ptají, zda může démon křesťana zajmout. Chtějí-li tím říci – může démon křesťana vlastnit a bezvýhradně řídit – odpovídám: NE. Avšak, jak jsem již podotkl, pojem vlastnictví – úplného zajetí, není biblický. Důležitější je otázka, zda může křesťan být démonizován. Myslím, že věřící i nevěřící démonizováni být mohou.“86
Protože Wimber zároveň učí, že démon nemůže vlastnit ani nevěřícího87, lze tedy jen těžko postřehnout rozdíl mezi démonizací křesťana a nevěřícího. V každém případě však Wimber vymítání z křesťanů vyučoval a věřil, že dar rozeznání duchů je dán k tomu, aby takto obdarovaný člověk mohl démony přítomné v křesťanovi pojmenovat. Ve své knize „Uzdravení“ popisuje případ jedné „démonizované“ křesťanky.
„Při modlitbách rozeznali jednotlivé démony, kteří vnesli do Judina života vzpurné, nečisté, hněvivé a bázlivé pocity. Blaine vložil na Judy ruku a řekl: „Vy duchové vzpoury, smilstva, hněvu a strachu, odejděte od tohoto Božího dítěte.“88
Jindy Wimber popisuje případ devětadvacetiletého pastora, který měl zálibu v pornografii, což ho stálo místo v několika sborech. Nakonec z něho Wimber vyhnal démony, kteří ho nutili k sledování pornografie, zuřivosti, sebenenávisti a masturbaci, a při další schůzce vyhnal duchy způsobující strach, sebezneužívání a falešnou pobožnost. Podle Wimbera měl mladík potíže dále, avšak ne již démonického původu.89
Teritoriální duchové
Zatímco Wimber zůstával na poli terapeutickém, jeho blízký spolupracovník, Peter Wagner, pracoval s démony na poli misijním. V roce 1991 vydal studii ze sebraných spisů, která se zabývá působením teritoriálních duchů. Její poselství je asi takové, že démoni, kteří jsou satanem geograficky přiděleni k jednotlivým oblastem, brání šíření evangelia. Na tomto učení není nic převratného, avšak zejm. argentinští misionáři třetí vlny vyzkoumali, že pro úspěšnou evangelizaci je nutné tyto duchy slovně svazovat a paralyzovat tak jejich moc. Později se ke „svazování démonů“ přidala ještě mobilizace andělů. Steven Lawson ve Wagnerově knize „Teritoriální duchové“ cituje Jima Gainese, Anna Ageeho a Normana Graye, jak bojují s démony, jenž se usídlili v obchodu s pornografií v Orlandu na Floridě.
„“Svazujeme ducha žádosti a sexuální zvrácenosti na tomto místě“ proklamuje Agee. “Mobilizujeme anděly, aby se ujali mužů vstupujících do této budovy a promlouvali k jejich srdcím“, vyhlašuje Gray. “Přebíráme autoritu ve jménu Ježíš,“ vyhlašuje Gaines.“90
Vlna tohoto učení se jako lavina počátkem devadesátých let přehnala přes charismatické sbory, kdy bylo jen ztěží možno představit si evangelizaci, které by nepředcházel tento způsob duchovního boje. Celá doktrína je v podstatě založena na verši z Lukášova evangelia:
„Střeží-li silný muž v plné zbroji svůj palác, jeho majetek je v bezpečí. Napadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu všechnu jeho zbroj, na kterou spoléhal, a kořist rozdělí“ (L 11,21–22)
Silný muž
Výklad spočívá v tom, že tímto mužem je ďábel, který střeží svůj palác, kterým je tato zem. My, jako církev, tělo Kristovo, jsme poté povoláni k tomu, abychom jej slovně svázali a vytlačili jej z jeho „právoplatného“ území. Pokud tak neučiníme, má tento muž, satan, právo držet lidi v nevědomosti a Boží slovo nemá možnost k lidem proniknout. Tuto teologii výstižně shrnuje Argentinec Edgardo Silvoso, který jí sám věří a šíří ji.
„Idea, která je v pozadí tohoto přístupu, se opírá o předpoklad, že Boží moc je nějak limitována Božími morálními vlastnostmi. Když Bůh stvořil svět, svěřil ho Adamovi a Adam vydal svět satanovi. V tom okamžiku se satan stal „bohem tohoto světa“ a království tohoto světa s jejich slávou se stala jejich vlastnictvím. Ačkoliv by Bůh snadno mohl snadno zabrat svět zpátky, jeho moc je omezena morálním zákonem. Kdyby Bůh podnikl přímou inetrvenci, satan by ho mohl obvinit z přestoupení.“91
Silvoso dále vysvětluje, že až Kristus získal morální „právo“ získat svět zpátky a my jakožto jeho zástupci proto musíme jednat s ďáblem přímo. V knize jsou dále popsány nádherné modlitební chvíle argentinské mládeže, která „řeže“ do ďábla a zem při tom prožívá nádherné probuzení.
Adamova velezrada
Kdo trochu zná charismatické učení, snadno zde rozpozná Kenyonovu a později Haginem přebranou teorii „tzv. Adamovy velezrady,“ podle níž Adam zradil Boha a dal satanovi zákonný nárok vlastnit Zemi a Bůh sám by byl vlastně přestupníkem, chtěl-li by po satanovi svoji zem nazpět. Málokdo však již ví, že i toto je pozdnědeštná doktrína, hlásající deifikaci Krista v církvi, která, jakožto „Kristovo Tělo“-Kristus sám, nyní nad legálním vlastníkem země, ďáblem, Boží autoritu uplatňuje přímo. Nejmocnější je tedy Církev, poté satan a nakonec Bůh.
Co je však mnohem horší, že tato doktrína nutně zasahuje až k nauce o vykoupení a tudíž, že Kristus, aby vykoupil stvoření, musel zaplatit výkupné satanu, sestoupil do pekel a ďábla zde porazil. Tato legenda má svůj předkřesťanský původ v Testamentu dvanácti patriarchů, podle níž Mesiáš odchází do království Beliala, aby v pekle osvobodil zajatce a ve 3. století se tato myšlenka vyskytla v Evangeliu sv. Bartoloměje. I zde má však hluboký a mylně chápaný soteriologický podtext.
Někteří katoličtí teologové, jako Augustin, kteří mnohdy teorii sestoupení Krista do pekel rozpracovávali, věřili, že Kristus skutečně ďáblu zaplatil a vedle „teorie oběti Bohu“ vznikla zároveň i teorie „výkupného ďáblu.“
Mnohdy si neuvědomujeme, že duchovní zákony mají svoji logiku a proto, věříme-li, že stvoření patří ďáblu legálně, pak skutečně muselo být „ďáblu zaplaceno.“ Tímto ovšem musíme logicky přijmout i ostatní doktríny z toho vyplývající. Pakliže však biblicky věříme, že Kristus zaplatil Bohu (Žd 9,14), jsme rovněž povinováni věřit, že stvoření odjakživa patřilo legálně Bohu a ďábel je pouze lupič, a ten, jak známo, musí při dopadení vše vrátit zcela zdarma a ještě bude pykat. Žádné výkupné! Bůh nikomu nic vyplácet nemusel, nemusí a nebude muset!
Má to ovšem i mnohem temnější stránku. Jestliže věříme, že bylo zaplaceno Bohu, poté šlo o oběť těla a spolu s Janem můžeme vyznat, že Spasitel přišel v těle. Pakli-že uvěříme, že satan vládne legálně, implicitně zastáváme i teorii výkupného.
Neobvyklé manifestace
Když „jedná Bůh“, Písmo musí stranou
Shromáždění Vinice nebyla na manifestace, které se později projevily v Torontském požehnání, snad kromě pozdějších zvířecích zvuků, nikdy příliš chudá. „Svatý smích“, padání naznak po vzkládání rukou nebo „duchovní opilost“ se zde projevovaly již od roku 1979. Proto, když byl John Wimber dotazován na Toronské požehnání, mohl komentář článku klidně obsahovat stať, že pro Wimbera vlastně nejde o nic neobvyklého.92
Wimber si mohl opakovaně dovolit říci, že v Bibli sice nic podobného není, ale že jeho to v podstatě nezajímá, důležité přeci je, že to funguje. Nyní, když se o shromáždění v Torontu začala zajímat média, křesťané z celého světa byli velmi nedůvěřiví a bylo potřeba zaujmout nějaké biblické stanovisko. Proto v květnu 1994 vydal Bill Jackson brožurku „Co se to s námi jenom děje,“ kde se již píše:
„…je třeba říci, že je naprosto normální, a dokonce nezbytné zkoumat, zda jsou naše křesťanské zkušenosti biblické.“93
Toto bylo pro charismatiky zřejmě revoluční prohlášení. Tímto se však protagonisté pustili na tenký led, neboť štěkání pastora nelze v Bibli nalézt ani tím sebedrsnějším způsobem manipulace s textem. Nový Zákon se však o křesťanech psech zmiňuje v cela jiné souvislosti.
„Dejte si pozor na ty psy, dejte si pozor na ty špatné dělníky, dejte si pozor na tu ‚rozřízku‘! (F 3,2) „Vně pak [budou] psi a čarodějníci, a smilníci, a vražedlníci, a modláři, i každý, kdož miluje a činí lež. (Zj 22,15)
Přesto však stojí za to pokusit se, alespoň ve zkratce, apologetiku autora brožurky prozkoumat. Autor se zde zabývá především obhajobou padání, třesení se, opilosti, pláče, smíchu a prorockých zjevení.
Při padání pisatel použil řadu biblických míst a dvě místa z církevní historie, leč ani jedno neukazuje na to, že by někdo z křesťanů padl po vložení rukou naznak do bezvědomí. Wimber proto uvádí jen citát od McNutta, který se domnívá, že obvyklejší způsob padání, totiž padání naznak, je způsoben břemenem Boží slávy.
Skutky, 2. kapitola
Ohledně opilosti, ostatně jako všichni apologetové této zkušenosti, dokazuje, že se jedná o stejnou situaci, kdy byli učedníci na Letnice považováni, za opilé. Autor sice velmi jemně naznačuje, že se o opilost nemuselo jednat: „že oněch 120 Duchem naplněných učedníků se chovalo jako „opilí“, není v textu nikde uvedeno, ale evidentně to z něj vyplývá.“94 Avšak dále píše, patrně z pozice účastníka samotných letnic, jak to vlastně na letnice v Jeruzalémě vypadalo: „…smáli se, padali, někteří mluvili nezřetelně, jakoby neměli žádné zábrany…“95 Použijeme-li však autorovu logiku, museli bychom, stejným druhem výkladu říci, že se Jan Křtitel choval jako „posedlý“ a Ježíš byl „milovník hodů a pitek“ neboť i o nich toto posměvači prohlašovali.
Nutno podotknout, že i když měl John Wimber problémy nalézt v Písmu hysterický smích, zvířecí zvuky, stavy sníženého vědomí atd., rozhodně by neměl problémy najít je v hinduistických ašramech, kurzech transcendentální meditace nebo kundalini jógy.
Pneumatologie
Vzkládání rukou
I učení o vzkládání rukou má svůj původ v hnutí Pozdního deště. Zde se provozovala praxe, že jednotlivé duchovní dary se udílí skrze vzkládání rukou. Ačkoliv se Wimber explicitně k tomuto hnutí nehlásí a ani je nezmiňuje, např. dar uzdravování ordinoval svým spolupracovníkům právě tímto způsobem. Je dobré si povšimnout, že letniční, když hnutí kritizovali, neříkali, že by tato praxe byla nemožná apriori, avšak nesouhlasili s její masovostí a udílení konkrétních darů z vůle člověka.
Je velmi zajímavé si povšimnout, že i manifestace se zřídkakdy objevují samostatně, ale zhusta se vyskytují u lidí, kteří na sebe již zasvěceného člověka nechali ruce vložit. Obvykle právě v těchto chvílích dochází k nejprudším manifestacím a ztrátám vědomí. Lze zde vypozorovat i jistý vzorec, jak se Torontské požehnání šířilo.
Na počátku byl Benny Hinn, jenž vzkládal ruce na Rodney Howard-Browna a ten zase na Randyho Clarka, který vzkládal ruce v Torontu. Skrze Bennyho Hinna byl zasvěcen např. Claudio Freidzon a skrze něho John Arnott. Skrze Arnotta, prostřednictvím služebníků britské Vinice, Sandy Millar a skrze něho Steve Hill. Skrze Steve Hilla John Kilpatrick a nakonec skrze Johna Arnotta i členové Assembleis of God v Pensakole. Skrze velmi jednoduchou úvahu můžeme spočítat, že vloží-li tito vůdcové ruce na pastory svých kongregací, a ti zase na své vedoucí, za několik málo dní může být poslouženo až několika desítkám milionům křesťanů po celém světě.
Dar hudby
Hudba, snad proto, že byl Wimber vynikajícím hudebníkem, stála vždy v popředí viničných bohoslužeb. Hudební projekce na shromážděních trvala až několik hodin. Zprvu Wimber prohlašoval, že našel ve vzývání klíč k duchovní obnově. Brzy však začala mít hudba profetický a později eschatologický ráz. V okolí hnutí se začalo formovat tzv. hnutí Chval, kde se zrodila definice, že „chvála je cestou k Boží přítomnosti.“
V roce 1989, pastor Vinice, později vedoucí (board director) Promisse Keepers James Ryle, obdržel na celonárodním setkání svého společenství tři sny, které se týkaly skupiny Beatles, a které Bůh Rylemu objasnil, jakmile se probudil. Obsahem bylo zjevení, že Bůh pomazal hudbu skupinu Beatles, aby ohlásil celosvětové probuzení, avšak v roce 1970 podržel toto pomazání ve své ruce, aby je rezervoval pro křesťanské hudebníky, kteří by po dvaceti letech ohlásili celosvětové probuzení.
Toto proroctví bylo vyhlášeno na „Konferenci žně“ (Harvest Conference) v Denveru, v listopadu roku 1990, kde se s ním, po poradě spolu s Rickem Joynerem, pod názvem „Synové hromu“ (Sons of Thunder), veřejně sdílel.
„Vypadalo to jako kabát klubu srdcí seržanta Peppra… jako vojenský kabát, který se začal vznášet zpět, a já jsem věděl, že ten kabát znamená pomazání, pokrývka toho, co přišlo od "Synů hromu“ …Bůh ke mně promluvil a řekl mi: „Co jsi viděl u Beatles – obdarování a hudbu – to bylo ode mne. To nepatřilo jim, to patřilo mně. Mým dalším cílem bylo přinést skrze hudbu světové probuzení, uvádějící v pohyb mého ducha k přivádění mužů a žen ke Kristu…“ V roce 1970 jsem jim toto pomazání odebral. Od této doby ho stále držím ve své ruce… Nyní hledám ty, kterým budu moci dát toto pomazání nazpět. Až jím dám toto pomazání, vykročí vpřed s hudbou tak výraznou, že skloní hlavy mužů a žen a upoutá jejich srdce.„…Náhle mne Pán postavil doprostřed církve a ukázal mi ženu, což byla církev sama, stojící uprostřed světa, zpívající pod pomazáním Ducha svatého jednoduchá, ale mocná slova: Ve jménu Ježíše Krista, Pána, říkáme vám: "Buďte spaseni!“95
V únoru, roku 1994, kdy byl již James Ryle uznávaným pracovníkem PK, publikoval v časopise Charisma a v časopise PK „Nový muž“ (New Man), což je tiskový orgán PK, článek „Nový zvuk hudby“ (New Sound of Music). Úspěchu Beatles zde již přikládá hlavně sociální prostředí, které není nepodobné klimatu současných devadesátých let. Svou duchovní zkušenost popisuje takto:
„Budeme vidět hudebníky pomazané Bohem a obdarované k ještě větším schopnostem než Beatles… Tito hudebníci neselžou v oslavě Boha, a v tom bude skryt jejich úspěch.“96
Ve Vinici se nejen pro toto proroctví věřilo, že hudba bude tvořit mohutný evangelizační nástroj, který povede k celosvětovému probuzení. Současně se v hnutí vyskytlo pozdnědeštné učení o Davidově stánku, které hlásalo, že plné obnovení starozákonní „davidovské chavály“ bude předcházet Kristovu návratu na zem. Toto učení se značně rozšířilo do ostatních charismatických církví a předpokládalo, že hudba ve Starém zákoně, v období Davidova svatostánku, nahrazovala obětní krev při vstupu do svatyně.98 Až se v církvi obnoví „davidovské uctívání“, přijde Ježíš na zem.
Modlitba k Duchu svatému
Modlitba k Duchu svatému je společná všem představitelům Torontského požehnání. Hinn tvrdí, že bez modlitby k Duchu člověk neprožije to, co má a Freidzon se v srdci po Hinnových prožitcích roztoužil a i on z této modlitby bere mnohý užitek. A skutečně, kde se tato modlitba praktikuje, tam se něco začíná dít. Po modlitbě k Duchu svatému začaly v roce 1981 ve Vinici první manifestace. Wimber sám se k Duchu svatému přimlouval. Jeho modlitba „Přijď Duchu svatý“ nalezla i hudební zpracování. I zde si však, k nelibosti mnohých, můžeme položit otázku. Proč se věci dějí vždy až po této modlitbě, která navíc není nikde v Bibli obsažena?
Wimber často používal modlitbu k Duchu svatému v imperativu, tzn., že Duchu svatému v podstatě říkal, co má dělat. Modlil se tak v několika oblastech. Modlil se tímto způsobem za zmocnění služebníků ke službě – „Duchu svatý služ svým služebníkům“, za uzdravení nemocných – „Duchu svat7 přijď na Carol“, a za požehnání shromáždění –„Duchu svatý přijď.“
Souhrn kapitoly
John Wimber, původně jazzový hudebník, později kvakerský pastor, byl jednou z nejvýraznějších postav charismatického hnutí osmdesátých let s celosvětovou službou uzdravování. Wimber obdržel v mládí, při modlitbě za svého ohroženého synka, dar jazyků a nadpřirozené uzdravení svého dítěte. Wimberova žena Carol se však k charismatům postavila skepticky a pod jejím vlivem se ocitl i Wimber, který se v sedmdesátých letech stal pastorem velmi rychle rostoucího kvakerského sboru. Ve své službě však prožívá krizi, a tak koncem sedmdesátých let využívá nabídky z Fullerova teologického semináře, kam odchází působit jako vedoucí oddělení pro církevní růst.
Zde se seznamuje s Petrem Wagnerem a společně začínají zkoumat závratný růst letničních sborů v Jižní Americe a zjišťují, že v růstu se uplatňuje působení divů a zázraků. Po několika letech odchází Wimber zpět do svého sboru, aby vyzkoušel možnost stejného způsobu růstu sboru, tj. zda divy a zázraky budou fungovat i v USA. Po neshodě s vedením své nové denominace Calvary Chapel se skupina osamostatňuje a každým rokem roste o stovky až tisíce členů. Počátkem osmdesátých let pozval do sboru charismatického kazatele z hnutí Jesus people, Lonnie Frisbeeho, který po modlitbě k Duchu svatému vypůsobil ve sboru manifestace křiku, křečí a pádů na znak. Wimber je touto zkušeností zmaten, neboť pro toto dění nenalézá biblické potvrzení. Jistotu mu dává až telefonát přítele.
Koncem osmdesátých let se Wimber seznamuje s Paulem Cainem a sborem Kansaských proroků a je viditelně ovlivněn jejich učením. Vinice se však stává terčem kritiky konzervativních křesťanů, kteří si na Cainovo působení pamatují ještě z hnutí Pozdního deště, kterým bylo v padesátých letech letniční hnutí velmi dotčeno. Wimber však na Cainovi nenalézá nic špatného. Po čase je však nucen káznit proroka Boba Jonese pro sexuální nečistotu a nakonec se rozchází i s Cainem. Wimber sám zjistil, že trpí rakovinou a činí pokání z některých učení. Denominace Vinice se štěpí a prochází krizí.
V devadesátých letech ve sboru v Torontu, vlivem Randyho Clarka, jenž je požehnán evangelistou hnutí Víry Rodney Howard-Brownem a Johna Arnotta, jenž je požehnán Claudio Freidzonem, propuká Torontské požehnání. Objevuje se štěkání, padání do sníženého vědomí po vzkládání rukou, duchovní opilost a hysterický smích. Do Toronta přijíždí i Paul Cain, aby se sdílel s některými doktrínami Pozdního deště. Wimber nejprve cestuje po světě a Torontské požehnání doporučuje, po dvou letech však, když si zřejmě uvědomil, že požehnání má rysy které byly kritizovány u hnutí Pozdního deště, sbor ze svazku Vinice vyloučil. Torontského požehnání se však neodřekl. Z denominace vystupuje Kansaský sbor, Vinice prožívá další otřesy a Wimber umírá na krvácení do mozku.