Proč kritizuji tržní křesťanství
Mnoho lidí se mne ptá, proč kritizuji „tržní (manažerské) křesťanství“, proč mi vadí, že církev využívá sekulární techniky a proč by kazatel nemohl absolvovat stejné kurzy, jak ředitel chemičky? Je nějaký rozdíl ve školení pro manažery továrny na výrobu pletiva a v učení se následovat Pána Ježíše Krista? Existuje rozdíl v tom vést tým špičkových manažerů a být správcem na vinici Božího Syna?
Pominu-li zde marketingové, světské metody, kdy se “výroba křesťanů” nijak neliší od principů prodeje brambůrků, pak to, co je zde na první pohled zřejmé, je záměna cílů za prostředky a prostředků za cíle.
Růst není cílem, ale ovocem
Uvedu ilustraci. Bůh řekl lidem v ráji: „milujte se a množte se“, nikoliv „množte se a milujte se“. Manželé se milují a proto mají děti, nikoliv naopak. Stejně tak křesťané milují Boha a ovocem je, že Bůh povolává do společenství další Boží děti. Jinými slovy cílem křesťana je Kristus a ovocem je růst. Nikoliv cílem je růst a proto musíme milovat Krista. Láska ke Kristu je bezpodmínečná. Není to „já tě budu milovat“ a ty pak „naplníš mé vize“. Víra není dobrý obchod. V takto nastaveném křesťanství se růst stává cílem a láska je pouze prostředkem, jak ho docílit. Kazatel ovšem nemá následovat Krista proto, aby jeho církev rostla, ale jeho církev roste, když následuje Krista.
Růst se v tržním křesťanství dostává namísto Krista a musí mu být podřízeno vše! Toto „vše“ je zaměřeno na to, jak přilákat lidi, jak udělat, aby se cítili dobře, aby byla dobrá zábava, dobré kázání, aby byly naplněny jejich, nikoliv Boží, potřeby.
Srozumitelnost na úkor zralosti
V tržním křesťanství se klade velký důraz na srozumitelnost. Napoprvé musí být vše pochopitelné, neexistuje žádné tajemství ani tabu. Jakoby člověk byl ihned schopen jíst maso, zatímco potřebuje mléko. Ačkoliv Ježíš mluvil ke svým učedníkům velice jasně a srozumitelně, byl si vědom, že ne všichni mu porozumí. Počítal s tím, že jeho slova, cílená zástupům, se pro mnohé stanou nepochopitelná. Věděl, že mezi jeho následovníky budou ti, kterým pro stav jejich srdce zůstanou jeho slova hádankou. V jednu chvíli dokonce nabídl svým učedníkům, kteří si jeho slova vykládali evidentně špatně, aby odešli.(J 6,53–71) Jeden kazatel poznamenal:
„Někteří kritici tvrdí, že tehdy církev selhala, že nedokázala předat těmto novým lidem evangelium srozumitelným a svěžím způsobem, a proto odešli. Já se domnívám, že to tak sice někde být mohlo, nicméně kořen problému je, myslím, někde jinde. Náš dnešní příběh jasně naznačuje, že i samotného Božího Syna lidé houfně zklamaně opouštěli. Znamená to, že Ježíš jako kazatel selhal? Že nedokázal být pro lidi dost relevantní a zabývat se jejich skutečnými potřebami? Myslím, že většina těch, kdo Ježíše tehdy v Galileji opustila, by to tak nějak vyjádřila. Ježíš je zklamal. Odmítl naplnit jejich základní životní potřeby a místo toho vedl divné řeči o těle a krvi. Zatímco oni hledali odpovědi na otázky pozemské, On zatvrzele mluvil o věcech nebeských.“(1)
Manažeři ovšem chtějí čísla a výsledky, a proto ulomí hrot každého tajemství a ve snaze zjednodušit už tak jednoduché, vytvoří bludy a slátaniny. Přičinou nesrozumitelnosti není to, že je Boží Slovo složité. Je to stav lidského srdce zaměřeného k pozemským cílům, a právě na jeho změnu skrze pokání musí být kazatel zaměřen tím, že vyvýší Krista, jeho charakter, lásku, milost… ale i svatost a nesmiřitelnost s hříchem.
Ve skutečnosti kázání manažerů nejsou ani mlékem ani masem, ale instatní umělou výživu připravenou pro rychlý růst. Snaží se být jednoduší a přesto jejich slovník je zatížen obrovským množstvím slov z oblasti marketingu, kterým – obávám se – ani oni sami nerozumí. Proto v takto pojatém sboru nikdy nemůže být kázání „dobré“, není-li zaměřeno na Krista, ale na potřeby člověka a růst církve. Může být sice zajímavé, nápadité, podmanivé, ale nikdy ne mocné, usvědčující, vzbuzující bázeň. Nemůže v něm být Duch svatý, protože ten vyvyšuje Krista. Tam, kde je cílem člověk, tam je Duch svatý zarmoucen. Namísto smrti starého člověka v hrobu křtu, se církev učí dovednostem, jak starého člověka naučit plavat a vyrovnat se s jeho problémy. Člověku není řečeno, že musí zemřít, ale dává se mu srdeční masáž. Co má zemřít se křísí a skutečný život se dusí.
Evangelium naplňování potřeb nebo tužeb?
Zatímco Ježíš často své zázraky činil v skrytu a nestál o senzaci a publicitu, kazatelé manažeři jsou školeni, jak každou atrakci, každou novou vlnu, využít k získávání stoupenců. Tvrdí, že počátkem zvěstování evangelia je navazování kontaktů a naplňování potřeb lidí. Jsou podobni zpěvákovi, který se na efekt snaží zaujmout publikum, dostat ho do varu, strhnout je, získat, podmanit. K tomu je trénován, mentorován, koučován, fascilitován… Jak uvádí jiný kazatel:
„Pod vlivem humanistické psychologie, jejíž koncepce jsou stále více integrovány do vzdělávacích programů, je postupně opouštěn biblický a reformační pohled na neznovuzrozeného člověka jako totálně zkaženého a duchovně mrtvého. Při evangelizačních kampaních jsou oslovovány především přirozené potřeby člověka. (Existenci těchto potřeb samozřejmě nelze popřít, jen si je třeba uvědomit, že tyto potřeby jsou stejně zvrácené a poznamenané hříchem jako celý člověk.) Při takovém přístupu se však stále častěji setkáváme s tím, že je hlásáno „rozředěné“ evangelium, kde hřích je chápán jen jako chyba v chování člověka a obrácení jako správný způsob naplnění potřeb člověka.“(2)
Ve skutečnosti, jak uvádí R. A. Torrey, to ale musí být vyvýšený Kristus na kříži, který skrze svého Ducha přitahuje lidi a naplňuje jejich potřeby.
"A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“ Není nic jiného, co si tak získává pozornost jako vyvýšený Kristus. Filmy mohou na chvíli shromáždit dav mladých lidí prázdné mysli a srdce, a možná i některých lidí středního věku, co jsou bez mozku a morální upřímnosti, na chvíli, ale nic si tak nezíská a neudrží pozornost jako vyvýšený Ježíš Kristus. Devatenáct století křesťanské historie dokazuje přitahující moc Ježíše, jestliže je lidem správně prezentován…Pán rozpoznal volání srdce celého vesmíru, srdce Řeků, i Židů za uspokojujícím Spasitelem. Řekové měli svoje filosofy, ti mohli lidi spasit a uspokojit, měli ty nejlepší jaké tehdejší svět znal – Socrata, Aristotela, Plata, Epicteta, Epimenidese a mnoho dalších – ale ti nebyli schopni spasit a uspokojit, a proto Řekové volali: „Chceme vidět Ježíše“ V jejich volání Ježíše viděl miliony lidí ze všech národů, kteří se k němu shromáždí, jakmile bude ukřižován jako Spasitel vesmíru a bude naplňovat potřeby celého lidstva a tak volal: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě“. (3)
Nejsou to efekty, manipulace, love-bombing… Tržně orientované kázání nedokáže skutečné potřeby lidí naplnit. Nepleťme si naplnění potřeb a naplnění tužeb. Touhy člověka a jeho skutečné potřeby jsou rozdílné. Opravdovou potřebou člověka je spása. Touhou padlého člověka spása obvykle není. Křesťanští manažeři by proto měli raději mluvit o naplňování tužeb než potřeb.
Teologie probuzení
Konstantou většiny manažerských proudů – které se vlivem různých paracírkevních organizací charismatizují – je často učení, že standardem církve je permanentní probuzení. Ke konci času je dokonce idea megaprobuzení. Kazatelé manažeři jsou pak bičováni touhou mít co největší sbor, být úspěšnými, chválenými, vlivnými… a sahají téměř po čemkoliv, co zaručuje úspěch a co přivede nové lidi. Když si zpětně přečteme některé křesťanské časopisy, je zde jedna metoda za druhou, která říká: Dělej to a to a přijde probuzení! (Zástupné vyznávání hříchů, svazování teritoriálních duchů, Kurzy Alfa, sjednocení pod úřadem apoštolů a nyní máme kouče…) Přitom padá jedno falešné proroctví o probuzení za druhým a následují rozdělení, hádky, deziluze, rozčarování… Kdo neroste a nemá probuzení, dělá zřejmě něco špatně.
Silná autorita jako záruka růstu
Manažery, kouče, mentory, fascilitátory nebo neo-apoštoly potřebují ve skutečnosti ti, kteří nepoznali Boží moc a chtějí se přidržet člověka, který má vždycky řešení, který má vždy pohotovou radu, který vždy ví, jak na to… Vždyť hledat Boha je tak nudné, suché, namáhavé, zdlouhavé…, navíc není čas a výsledek je tak nejistý. Takových malých papežů, kteří se rádi této úlohy zmocní, znám dost na to, abych mohl takto mluvit. Úloha silných osobností nakonec vede k prokletí a duchovní smrti:
„Toto praví Hospodin: „Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina. Bude jako jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro. Bude přebývat ve vyprahlém kraji, v poušti, v zemi solných plání, kde nelze bydlet.“ (Jer 17,5–6)
Bůh nás stvořil k chvále své slávy, stvořil nás pro sebe a z lásky. Touží po našem srdci mnohem více než po našem výkonu. Chce milosrdenství více než oběť. Pakliže přidává, pak jde o jeho rozhodnutí. Jakkoliv bohulibým cílem nelze proto ospravedlnit systémy stojící na člověku, jeho vizích, technikách a dovednostech.
Víře se nelze naučit
Když jsme dávali syna do školky, nezajímalo nás příliš vybavení budovy nebo nějaké programy. Zajímali jsme se o to, jak se učitelky chovají k dětem a o to, aby se zde nepropagovala jóga, bojová umění, oslava pohanských zvyků nebo nějaké New Age techniky výuky. Po modlitbách jsme zvolili tu nejprostší školku, kde možná ani na takové věci nejsou peníze. Pochybuji, že Pán Bůh o svých dětech smýšlí jinak a své děti svěřuje tržním církvím. Když apoštolská církev dávala důraz na modlitbu a Boží Slovo a usilovala o svatost, Pán na každý den přidával ty, které povolal ke spáse. O tom už něco věděl Komenský:
„Tak nejprvnější církev po Kristu svědectví má, že vnitřní té pobožnosti hledíc, zevnitřní lásky milostně ostříhala; i trvali, prý, jednomyslně v učení apoštolském, v chrámě i po domích rozdělujíce chléb, přijímali pokrm s potěšením a sprostností srdce, chválíce Boha a milost majíce u všeho lidu. A Pán, prý, na každý den přidával těch, kteříž by spaseni byli, proto že svatá sprostnost a upřímnost Bohu se nade všecko líbí; za kteroužto příčinou to jediné sobě David žádal. Naproti tomu po vysokém umění dychtiti nebezpečné jest lidské mysli osidlo, v kterémž hned první člověk se zaplétá, uvázl, z stromu vědění dobrého a zlého jísti požádav. Kterýmž všetečnosti příkladem nic se nekajíc, mnozí do dnes příliš chtivě k tomu stromu sáhají, tak že při tom na strom života (jenž jest bázeň Boží libá a láska společná) zapomínají. Protož se jim přihází, což apoštol praví, že umění hledajíc, uměním děti bývají, a jakž tentýž o pohanských mudrcích dí, že zmařeni bývají v smyslech svých, a srdce jejich se zatmívá, tak že za moudré se držíc, blázni bývají; a jakž o křesťanských mudrcích tentýž praví, že chtíce býti učitelé zákona, nevědí sami, ani co mluví, ani čeho zastávají.“(4)
Možná, spíše než o to, co v církvi máme mít, bychom se měli zajímat o to, co tam dnes mít nemáme. Budeme-li usilovat a lásku, víru, spravedlnost, pravdu, svatost, právo… pak Bůh sám bude přivádět své znovuzrozené děti, i když to nemusí být davy prožitků chtivých teenagerů.
Úloha pokání v evangelizaci
Tím ovšem neříkám, že evangelizace je podružná, naopak. Evangelium pokání má být zvěstováno celému světu. Avšak lidé se neobrátí, když uvidí, že máme dobré jídlo, dobře osvětlenou modlitebnu, šlapající chvály, školené rétory, sportovní trenéry v kravatě nebo kroužek atletů pro Krista. Ježíš mluví o skutcích víry, posvěcení a nikoliv o technice. Tím, že to ignorujeme, vlastně říkáme nevěřícím: už nepotřebuješ svět, pohleď, to všechno máme také a navíc máme Boha, který naplní tvé touhy a pomůže ti od špatných návyků. Bůh ale není přídavkem k vylepšení našeho životního stylu. On je Pán a jemu má být podřízeno vše.
Církev opravdu, věřte mi, není manufakturou na výrobu krému na boty, jejíž cílem je prodat své zboží a obstát v konkurenci. Soutěživost a touha po tom být nejlepší, mít největší sbor, nejlepší kázání, nejlepší hudební skupinku, to nemá v církvi co dělat! Jistě má cenu jít po kvalitě, ale ten, pro koho to činím, je Pán Ježíš Kristus a nikoliv Pán Růst.
_________________________________________________________________________
1: http://www.cb.cz/…08–07–06.pdf
2: http://zod.reformace.cz/…si-cislo-101
3: http://www.prepareinternational.org/…traction.pdf
4: http://texty.citanka.cz/…hag1–18.html