Krize a naděje letničního a charismatického hnutí
Závěr
V retrospektivním pohledu lze vidět, že církev ve svém putování dějinami prokázala regenerační schopnosti. Vždy se našel někdo, kdo měl sílu postavit se na stranu ortodoxie, nazvat věci pravým jménem a navrátil tak Boží lid do přijatelných mezí řečiště Ducha. Nejinak je tomu i nyní. Ať už to byli klasičtí letniční, kteří se již v zárodcích distancovali od hnutí Pozdního deště a káznili výstřelky uzdravovatelů vírou. Ať to byli někteří „denominační“ i „nezávislí“ charismatici, kteří vystoupili proti autoritářství Pastýřského hnutí, nebo teologové z ORU, kteří povstali proti herezím hnutí Víry. A taktéž angličtí charismatici, kteří se distancovali od Kansaských proroků, nebo vedení Vinice, které odsoudilo extrémy Torontského požehnání. Byli to i jednotlivci jako L. Grady a E. Gruen, kteří ze své pozice vztyčili prst před výstřelky prorockého hnutí. A jsou to opět letniční a někteří charismatici, kteří pozvedají prorocký hlas proti naukám NAR. Část z nich se například semkla okolo skupiny Apologetic Coordination Team, jejíž vliv je dnes nepřehlédnutelný. Letniční církve, zejm. Assemblies of God v USA, již mnoho let charismatickým excesům poctivě a vytrvale vzdorují. Ve svých vyjádřeních jsou přitom velmi umírnění. I když zřetelně kritizují jednotlivá hnutí, vyhnuli se jménům a zpravidla i názvům hnutí a kritizují principy. I mezi nimi ovšem existuje latentní, apokalyptický rozměr eschatologie, v níž hnutí samo sebe chápe jako „probuzení poslední doby“, ve kterém je Duch svatý vyléván mnohem více, než tomu bylo v historii církve, v čemž pak druzí spatřují elitářství.
Je ovšem nutné dodat, že letniční církve, zejména v Jižní Americe, ale i například v Čechách, jsou některými myšlenkami NAR infiltrovány a stávají se tak de facto charismatickými. Zároveň ale jiní, včetně Wagnera, diferencují mezi „charismatickým hnutím“ a tzv. „Třetí vlnou“, ze které také NAR do značné míry vychází. Rozdíl mezi letničními a charismatiky, jak správně uvedl John Wimber, existuje i v pojetí misie. Zatímco letniční misii zaměřují do sekulárního spektra společnosti, charismatické hnutí je zaměřeno na obnovu stávajících církví, které o tuto obnovu nejeví vždy dostatečný zájem. Tím dochází k napětím a štěpením, které občas končí „mocenskými boji“. Přitom charismatické hnutí bylo před Wagnerem až na výjimky zřídkakdy ochotné systematicky definovat svoji teologii a na kritiku reagovalo obvykle tím, že tvrdilo, že je kritizováno něco, co vlastně neexistuje. Zdrojem této „neexistující“ nauky pak nebývá exegeze, jako spíše eisegeze, vypreparovaná ze zjevení soudobých apoštolů a proroků, která je často silně heterodoxní.
Nezávislé charismatické hnutí, které ostrakizuje klasické církevní struktury, navíc nemá rozvinuté kontrolní mechanismy, jako je tomu u letničních denominací a snadněji spěje nejen k herezím, ale i k autoritářství. Výstižně to vyjádřil jeden charismatický teolog, když sebekriticky prohlásil: „Historie nás učí, že brzy mezi námi opět povstane další „prorok“, který vyhlásí charismatikům nejnovější „Nyní máme to pravé“, ti se pak semknou do nového hnutí, které se jako bouře přežene našimi řadami.“
Přínosem charismatického hnutí trvale a beze sporu zůstává touha po jednotě a misii a rovněž vynalézavost v různých způsobech evangelizace. Je zde zdravá touha vidět Boha v akci a účastnit se jeho plánu. Charismatické hnutí dalo církvi rovněž mnoho z doxologie. Obrovská tvořivost v uctívání dala povstat mnoha písním, hymnům a chvalozpěvům. V neposlední řadě je to i touha oslovit mládež v církvích a zapojit ji do služby. Přejme proto charismatikům, aby si podrželi vše dobré a zlého se chránili v každé podobě.