Biblická Apologetika

Zpět na „Kurzy Alfa“

Útok na Alfu

(odpověď na článek seniora Křesťanských společenství Dana Drápala)

Aleš Franc©, Brno, prosinec 2003

Motto:
„Mnozí lidé ještě evangeliu vůbec nerozumí, nechápou, k čemu jsou vlastně vyzýváni, a je tragické, když je potom vedoucí shromáždění ujišťuje, že oni se právě znovuzrodili, ačkoliv oni ještě nezačali chápat, co je to pokání, natož aby ho činili. Dějí-li se evangelizace tímto způsobem, výsledkem je řada lidí, která na takovou výzvu šli dopředu a pak jim bylo řečeno, že se „po modlitbě přijetí“ něco stalo, od křesťanství přestane cokoliv čekat.“
Dan Drápal, Cesta do Toronta aneb Duchovní či duševní? Život víry, 3/96

Když jsem psal své pojednání o kurzech Alfa, nepředpokládal jsem, že vyvolá v řadách příznivců Torontského požehnání nadšení. Přestože jsem zde nepsal o ničem, co by bylo neznámé a s obdobnou kritikou se lze navíc setkat u většiny serióznějších evangelikálních antikultovních služeb, velice mne překvapilo, jak se záhy článek rozšířil. Mám proto naději, že vlna okolo článku povede křesťany k touze se hlouběji seznámit s fakty o celé problematice, a to nezávisle na tom, co o ní soudí Aleš Franc nebo Tomáš Dittrich. Děkuji tímto i časopisu „Zápas o duši“ a serveru „Granosalis“, že jejich redaktoři ctí svobodu projevu a zároveň našli odvahu stanout proti proudu a vydat článek tiskem, resp. umístit jej na čelné místo svého portálu.

Překvapilo mne však, že na článek reaguje senior Křesťanských společenství, bratr Dan Drápal, neboť KMS, která kurzy Alfa zaštiťuje a pořádá jejich konference, se v minulosti opakovaně bránila, když byl bratr Dan Drápal s KMS spojován[1]. Na druhou stranu je příznačné, když se charismatických kurzů zastává čelný představitel charismatického hnutí, stoupenec Torontského požehnání a dlouholetý představitel a nositel vize KMS[2].

Bratr Dan Drápal, zřejmě ze své naddenominační apoštolské autority[3], se k veřejným, církevním i politickým věcem mnohokrát otevřeně vyjadřoval i v minulosti a je znám i jako velký kritik českých církví. I sama KMS měla ve svém programu „být svědomím vlažné a vyhaslé církvi“ a vést české církve k „jednotě organizační a institucionál­ní“[4]. Bratr Dan Drápal otevřeně a opakovaně kritizoval Českobratrskou církev evangelickou a litoval lidí, kteří z ní „nevystoupí“ a měl za to, že její finanční podpora je věcí „zakrývající skutečnost, že zde existuje skutečná církev Kristova“[5]. Dále viděl „málo bratrství v Církvi bratrské“, viděl „málo Ducha letnic v letničních sborech“ a v hnutí Víry viděl „málo víry“[6]. Taktéž opakovaně kritizoval situaci v Jednotě bratrské, včetně jejich představitelů, obával se zde autoritářství[7] a o křesťanech, kteří z Křesťanských společenství odcházejí do katolické církve si myslí, že „nemilují pravdu“, „nutně na sebe berou břímě modlářství“, „padají do hříchu“ a „stávají se osidlem druhým“[8].

Nebudu se nijak k těmto věcem vyjadřovat. Respektuji nezadatelné právo bratra Dana Drápala těšit se svobodě projevu, kterou mu demokratická a svobodná společnost poskytuje. Bratr Dan Drápal má i plné právo veřejně zpochybňovat kritiku své osoby. Když jej proto kritizoval Ludovít Fazekaš, měl právo to na stránkách Života víry vidět jako „nepřátelský duch“[9]; když jej kritizoval Luděk Rejchrt, mohl to ve svém pastýřském listu vidět jako „pomluvu“[10]; když jej kritizoval Zdeněk Vojtíšek, stejně tak měl právo označit jeho kritiku jako vědomé „překrucování“ jeho slov[11] a když jej kritizoval Pavel Dolejší, mohl jeho kritiku označit jako „rozhořčený dopis“[12]. Vše mohl, někdy i bez jediné citace, otevřeně zveřejnit. Naopak své chápání skutečností může bratr Dan Drápal považovat za bezchybné, jako když posuzoval jednání církve, které je autor těchto řádků členem, a svůj výklad označit jako fakta, jež jsou „stoprocentně pravdivá“, což učinil v oběžníku KS[13].

Soudím však, že by měl bratr Dan Drápal dopřát stejné svobody i druhým a nenazývat jejich jednání jako „otravování křesťanské veřejnosti“ a podsouvat jim potřebu pokání nebo vyvozovat alternativy, že autor je „vědomý lhář“. Cituje-li Masarykovskou výzvu k vyrovnání se s nepřítelem „na výšinách“ (podotýkám, že slovo nepřítel zvolil bratr Dan Drápal), měl by sám jít příkladem. Rád bych mu proto připomenul jeho vlastní slova: „Obsahuje-li polemika osobní urážky nebo jsou-li druhé straně podsouvány myšlenky, které nikdy nevyslovila či nezastávala, reaguje-li autor popuzeně už na samotný fakt, že si někdo může myslet něco jiného, pak člověk, který poznal Ducha Kristova, ví, co si o tom myslet“[14].

Podívejme se nyní, co bratr Dan Drápal konkrétně vytýká článku o kurzech Alfa:

1. Ad zvířecí manifestace Ducha svatého

Bratr Dan Drápal zpochybňuje, že se na Alfě objevují zvířecí zvuky a nabízí mi sto korun za každého „chrochtajícího, či štěkajícího člověka na kterékoliv Alfě“. Nechci bratra Dana Drápala připravovat o finance; jeho pojednání určené zahraničním misionářům, ve kterém poukázal na nízký plat českých pastorů[15] a pastýřský list, kde vyjádřil potřebu zaslouženého příspěvku[16], mne nijak nepřesvědčuje, že by si mohl dovolit plýtvat financemi na podporu člověka, kterého obviňuje z hříchu. Jeho nabízená finanční velkorysost má ale podstatný háček. Bratr Dan Drápal mluví o kurzu, který „v České republice v současnosti probíhá“. Můj článek však cituje události z poloviny devadesátých let v Anglii. Tehdejší aféra okolo chrochtání a štěkání na kurzech Alfa vešla v takovou známost, že o ni referoval i světský tisk[17].

Ohledně diskusí o duchu kurzů Alfa a duchu Torontského požehnání zde proto nabízím svůj úhel pohledu. Téměř vždy, když se rodí něco nového, např. když přichází na svět dítě, dá o svém porodu na vědomí křikem. Když přišel o letnicích Duch svatý do církve, prokázal se mluvením jinými jazyky. Ukázal, že je Duchem, projevujícím se jasně a srozumitelně a lidé – právě v té době – na rozdíl od Babylonského zmatení jazyků, náhle rozuměli a následkem toho uvěřili. Když přišel Torontský duch, také se projevil, a to zvukem zvířat, které Bible dává za příklad mravní zkaženosti a odpadlictví. Jestliže tedy bratr Dan Drápal připouští, že kurzy Alfa „v tomto slova smyslu skutečně «vznikly na stejném základ컓, měli bychom si, podle mého názoru položit otázku, jaký duch se zde vlastně projevil a jakýže to základ zde byl položen.

2. Ad HTB a Torontské požehnání

Bratr Dan Drápal uvádí, že „sbor Holy Trinity Brompton (dále jen HTB), v němž kurzy Alfa vznikly, Torontské požehnání neodsoudil, ale akceptoval.“ To je ovšem diplomaticky řečeno. Např. Stanislav Bubik v Životě víry uvádí, že stejným způsobem jako sbor v Torontu „byl povalen Duchem svatým celý anglikánský sbor v Londýně“[18]. Avšak nezůstalo jen u povalení. Sbor HTB, jak ostatně podrobně a rozsáhle uvádí Život víry (10/97), se stal dveřmi Torontského požehnání do celé Anglie a ve stejném vydání se popisují i počátky kurzů Alfa. Stejně tak Tomáš Dittrich v souvislosti s kurzy Alfa uvádí sbor HTB mezi sbory Torontského požehnání, které nejvíce ovlivňují světovou církev[19]. Vždyť Steve Hill v HTB přijal z rukou vikáře Sandyho Millara požehnání, které zapálilo Torontský oheň v Pensacole, jak ostatně rovněž, v článku věnujícím se kurzům Alfa, uvádí Život víry[20].

Nahlédneme-li do příručky Nickyho Gumbela „Jak to říct ostatním“, můžeme se zde dočíst, že dar Ducha svatého máme, stejně jako v Torontu, přijímat se zavřenýma očima[21], ve stoje s nataženýma rukama, a poté následuje seznam manifestací, kterými se Duch projeví, např. neschopnost udržet se na nohou nebo propuknutí v smích[22]. Ostatně praxe „pozvání Ducha svatého“ příp. příkazy Duchu svatému, je technikou, kterou užíval John Wimber, a která se daným způsobem uskutečňuje i na „víkendu s Duchem svatým“. Jedná se o stejnou praxi, skrze kterou Eleonor Mumfordová, manželka správce sborů Vinice v Británii, zahájila v květnu roku 1994 v HTB Torontské požehnání[23].

První manifestace tohoto typu, po „pozvání Ducha svatého“ mezi shromážděné, od excentrického kazatele hnutí „Jesus People“, mají v americké Vinici tradici již od roku 1981. Již tehdy se velká část lidí zhroutila, kvílela, křičela a třásla se[24]. Nutno připomenout, že hned následujícího roku, 1982, odjel John Wimber do Londýna, kde od něho Nicky Gumbel přijal žehnající modlitbu a po „pozvání Ducha“ zakusil „Torontské manifestace“, které později přirovnává k těm, které vidí na víkendech s Alfou[25]. Sám Život víry, popisuje-li Torontské požehnání, uvádí, že nikdo neovlivnil charismatické hnutí v Británii jako Wimber a v příčinné souvislosti s dobou před propuknutím Torontského požehnání zmiňuje právě jeho návštěvu v HTB[26]. Toto je též pravý důvod, proč Gumbel uvádí, že kurzy Alfa a Torontské požehnání přicházejí společně[27].

Pro pochopení časové souslednosti je zde rovněž nutno uvést, že Nicky Gumbel převzal a modifikoval kurzy Alfa v době, kdy měl již tyto zkušenosti za sebou. Avšak prakticky až od doby Torontských manifestací z počátku devadesátých let se kurzy Alfa staly známé a prodělaly, podle Dana Drápala, pouze „naprosto marginální“ úpravy.

Touto marginální úpravou je mimo jiné i skutečnost, že jako vzorová ukázka projevů Ducha svatého je v materiálech kurzu Alfa popsána událost příchodu Torontského ducha do HTB, který následoval po pozvání Ducha svatého (zřejmě zde do této doby nebyl přítomen) účastnicí shromáždění v Torontské Vinici. Po tomto pozvání někteří lidé v HTB vydávali neuvěřitelné zvuky, létali vzduchem a padali na zem, příp. propadali záchvatům smíchu[28]. Viniční spojení potvrzuje i vikář HTB Sandy Millar, který uvádí, že např. písně přejaté z Vinice, které v HTB „vzbudily touhu po Bohu“, vedly k rozšíření kurzů Alfa do celého světa[29].

Pokud bych zde použil argumentaci v rovině bratra Dana Drápala, nezbylo by mi než konstatovat, že Dan Drápal, cituji: „to buď ví, a záměrně zamlčuje, aby poškodil [autora článku]. V tom případě je ale vědomý lhář. Nebo to opravdu neví, ale pak jeho článek nemá valnou hodnotu, protože jako jeho autor není dostatečně seznámen s fakty.“

3. Ad Kurzy Alfa a Torontské požehnání

Bratr Dan Drápal uvádí, že Torontské požehnání nelze ztotožňovat s kurzy Alfa, neboť Torontské požehnání „nikdy nebyla evangelizace“, nýbrž bylo obnovou pro „vyhořelé pastory“, zatímco kurzy Alfa jsou „účinný evangelizační nástroj“. Avšak! Byl to opět Život víry, který dával Torontské požehnání, stejně jako kurzy Alfa, do souvislosti s probuzením. Mluvilo se tehdy dokonce o pěti tisících nově obrácených v Torontu[30] a Brian Milles, v rozhovoru pro Život víry, uvedl, že v souvislosti s příchodem Torontského požehnání do HTB minimálně část církve doufá v probuzení, které by se rozšířilo do celého národa a do světa[31]. Apologeta Torontského požehnání Guy Chevreau, opět na stránkách Života víry, udává, že při Torontském požehnání se v Mozambiku obrátilo přes deset tisíc lidí a někdy i tři tisíce najednou[32].

Také John Wimber, stejně tak na stránkách Života víry, doufal v příchod obrovského a dalekosáhlého probuzení, které mělo Torontské požehnání vypůsobit[33]. Vždyť Torontské požehnání (resp. tenkrát ještě probuzení „svatého smíchu“) v Argentině, odkud ho John Arnott od Claudio Freidzona do Toronta přivezl, je charismatiky považováno za významné probuzení konce minulého století. Byli to přeci lidé jako Victor Lorenzo, Claudio Freidzon nebo Carlos Annacondia, kteří přijeli do ČR, aby začali „probuzení“. Např. v jejich knihách se píše o úžasné prorokované obnově společnosti, která měla zanedlouho do Argentiny přijít[34]. Je smutné, že nedlouho poté však vyhlásil prezident Argentiny státní bankrot, lidé v Buenos Aires – města, kde Annacondia „svázal satana“[35] – napadli a zdevastovali parlament a žádná prorokovaná obnova Argentiny se nekonala. Jestliže navzdory těmto faktům bratr Dan Drápal píše: „Za pomoc jihoamerickým evangelistům jsem vděčný; probuzení, které zakoušejí ve svých zemích, jim „svatě závidím“ – a nestydím se za to. A nestydím se za svou touhu, abychom ho zakoušeli u nás také“, má na tento názor právo.

4. Ad racionální konverze

Bratr Dan Drápal mi v článku vytýká, že kritizuji emocionální obrácení s tím, že „samotná konverze je málokdy čistě racionální rozhodnutí“. S tím nemohu souhlasit. Bratr Dan Drápal píše, že u něho sice bylo obrácení racionální, ale být prý tomu tak nemusí. Troufnu si o sobě říci, že věci předcházející mému obrácení byly velmi emotivní, až bouřlivé. Lidský rozum s tím nemá mnoho společného. Avšak i já jsem musel, zcela chladně a racionálně, spočíst náklad a vědomě a v plném důsledku si uvědomit, že vstupuji s Bohem do smlouvy, učinit pokání, vzdát se hříšného způsobu života a svých návyků a zlozvyků a vyznat Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele. To, že jsem před tím prožil zcela neobvyklý Boží zásah do zcela bezvýchodné životní situace a prolil jsem mnoho slz radosti i zármutku nad sebou, však ze mne ještě křesťana neučinilo.

Prohlašovat proto křesťanem někoho, kdo zakusil jakousi manifestaci, či i opravdový Boží dotek, je mírně řečeno velmi problematické a nedostatečné. Pán Bůh je Bohem smlouvy a chce mít se svým stvořením vztah a věřím, že žádá, aby to, co pro nás z jeho nabízené smlouvy vyplývá, jsme mohli přijmout a plně si uvědomit. To, že je k tomu třeba přijmout porozumění skrze Ducha svatého, nic neubírá na skutečnosti, že se jedná o naše vědomé, volní a racionální rozhodnutí, nikoliv o náhlý příval, byť upřímného entusiasmu. Toho si je každý dobrý evangelista vědom a evangelizační Pavlova kázání, kdy mnozí uvěřili jeho důkazům z Písma o tom, že Ježíš je Mesiáš, to jasně dokazují. I žalářník, který viděl evidentní zázrak, se musel Pavla se Sílou zeptat „Co mám činit?“ Abych se tedy přiznal, jsem skeptický, když se na kurzech Alfa lidé obracejí po „zážitku s Duchem svatým“ spíše než při vyučování o pokání, kříži a následování. Existuje mnoho publikací a článků ze zahraničí, které vyvozují, že na kurzech Alfa právě k tomuto dochází a že se zde lidé obracejí spíše k životnímu stylu, než ke Kristu[36].

5. Ad John Wimber a Torontské požehnání

Bratr Dan Drápal mi vytýká, že zamlčuji skutečnost, případně, že jsem neinformován, že John Wimber vyloučil Torontský sbor z Vinice, neboť prý nepovažoval Torontské projevy za dílo Ducha svatého. Avšak bratr Dan Drápal velmi dobře ví, že tuto skutečnost nezamlčuji. Ve své studii „Charismatická církev sjednocení?“, na kterou několikrát písemně reagoval a k níž dokonce vydal své osobní prohlášení, na to upozorňuji velmi důrazně! Dále mu mohu doporučit kapitolu o Johnu Wimberovi z knihy „Cizí oheň“, kde se o tom zmiňuji ještě podrobněji. Bratr Dan Drápal ve svém článku píše, že „Wimberův odpor k Torontskému požehnání prostě nelze přehlédnout“. Rád bych nyní bratru Danu Drápalovi připomenul, co psal Život víry v roce 1995:

„Během let již John Wimber přivykl projevům svatého Ducha ve shromážděních, a tak jsme si říkali, zda ono tzv. torontské požehnání je skutečně něco nového. „Jde o jev, který se vyskytuje po celou dobu dějin Církve“, říká Wimber… Mnozí lidé, kteří přihlížejí zvenčí, jsou zmateni všemi těmi zvířecími zvuky, které doprovázejí torontské požehnání – neboť připomínají spíše selský dvůr. Kladli jsme si otázku, proč Pán Bůh působí, aby lidé štěkali, mečeli, řvali a vydávali různé zvířecí zvuky. „Pokoušet se najít odpověď, znamená pokoušet se zodpovědět nezodpověditelné. V Písmu nevidíme vůbec nic, co by takové jevy opodstatnilo. Neznám žádné pravidlo v historii církve, které zní: „…toto znamená to a to…“ a necítím se povinen pokoušet se vysvětlovat lidem tento jev. Je to prostě způsob, jakým lidé mohou v určitých situacích na Boha reagovat… myslím, že jsme tu svědky procesu rození. Svatý Duch se rozhodl navštívit Církev a oživit ji. S tím je spojena řada projevů, které by se asi měly nejraději odehrávat někde v ústraní, za zavřenými dveřmi. Ale církev je otevřená, nic neskrývá. I mne trochu mate, jak Bůh některé věci na veřejnosti zjevuje. Vás také, že? Jsem rovněž jedním z přihlížejících, nemám o nic více ponětí, co to znamená, než druzí. Velice se mi však líbí účinek, který pozoruji… Jakou má John Wimber představu o tom nač Bůh (církev) připravuje? „Žádnou. Avšak mám naději, že budeme svědky podstatného oživení celé Církve, a následkem toho bude mocně ovlivněna celá společnost, že se obrátí statisíce lidí… Modlívali jsme se za probuzení, avšak ono přišlo nesprávným způsobem. To jsme nemohli strávit! „Mám podezření, že i tady v Británii budou někteří reagovat podobně. Budou říkat: Ani za nic nebudu štěkat jako pes nebo řvát jako lev, ani za svět se nebudu válet po podlaze. Něco tak nedůstojného! Můj Bůh by mi nic takového neudělal.“ „Chápu sice takovou reakci, ale nelze ji udržet“[37].

Jestliže je toto „Wimberův odpor“, jak by asi vypadal jeho souhlas?

Tato obojakost je pro charismatické hnutí žel typická. Když bylo třeba dodat Torontskému požehnání kredit, citovaly se Wimberovy pochvalné výroky a psalo se o tom, jak Wimber vyučoval britské evangelikály Torontskému požehnání[38]; když je však Torontské požehnání na přítěž věcem, které na něm sice stojí, ale brání charismatickému budování jednoty, naopak se uvádí, že John Wimber měl k Torontskému požehnání odpor. Skutečnost je však jiná. Až do své smrti zůstal Wimber Torontu nakloněn a projevy viděl jako autentické působení Ducha svatého. S Arnottem se rozešel z důvodu učení o probuzení poslední doby, profetických manifestacích a snaze ospravedlňovat projevy na základě Bible. Jak píše Tomáš Dittrich, když cituje Johna Wimbera: „Věřím, že v Torontu došlo k autentickému navštívení svatým Duchem… Náš krok neznamená, že jsme současnou obnovu odmítli… mnoho našich sborů z ní má velký prospěch a zapracovalo ji do sborového života v rámci zdravých biblických vodítek… Doufáme, že se tímto způsobem budou i v budoucnu obnovy držet“[39]. Nedá mi to, abych zde neocitoval z jednoho článku, který ve své době charismatický tábor velmi rozhněval. Autor zde takřka prorocky napsal:

„Mám za to, že brzy nastane (pokud již nenastala) další fáze vývoje „torontského požehnání“: „moudří a odpovědní“ křesťané budou varovat před tím, aby „torontské požehnání“ a jeho projevy hrály v životě křesťanů příliš velkou roli, ačkoliv nezapřou, že k němu hledí s úctou jako k „další vlně“ Ducha svatého“[40].

6. Ad modifikace kurzů Alfa

V další části svého článku bratr Dan Drápal spekuluje, že uvádím, že modifikovat Alfu je zakázané, aby z ní „nevymizelo údajné chrochtání“. Autor je zde alespoň do té míry seriózní, že píše, „že to nikde výslovně neříkám“, což je však jen logickým důsledkem toho, že si to ani nemyslím. Jakýsi pokus o právní ochranu, připomínající ochrannou známku, zde – podle mého názoru – působí kvůli jiné věci. Alfa musí zůstat prožitková, nekonfrontační, široce ekumenická a hlavně charismatická. Je zde možné naučit se mluvit jiným jazykem např. tím, že Gumbel lidem v jazyku předříkává[41] a udílí podrobný návod, jak začít v jazyce mluvit[42]. Dar slova poznání je zde, zcela v duchu Wimberovy teologie, chápán jako zakušení nemoci druhých tím, že ji člověk pocítí na svém těle[43], avšak hlavním cílem je zapojit hosty již v raném stádiu do skupinek, které později vytvoří nový, pyramidální systém uspořádání církve. Ten umožní novodobým apoštolům a prorokům uplatňovat svoji autoritu a zavazovat sbory svoji nadpřirozeně přijatou vizí, vyčtenou ze skupinkových manuálů[44].

Když Život víry po deseti letech hodnotil Torontské požehnání, citoval v něm apologetu Torontské zkušenosti Dr. Guy Chevreau, který uvedl, že v Torontském požehnání vidí novou reformaci[45]. Mnozí vůdci, kteří cestovali do Toronta, zde proto – podle Chevreau – přijímali apoštolát pro svoji zemi[46]. Ralph Neighbohr, jehož mánuály „Výzbroj nováčka“ pro vyučování nováčků v domácích skupinkách vydal i „Sborový dopis“, časopis Křesťanských společenství[47], ve skupinkových sborech viděl naplnění zjevení, kterým Bůh zjevil, že skupinkové, pyramidální sbory (kde není možné volit ani odvolat autority jinak, než příkazem shora – pozn. autora) promění církev do dospělosti a vytvoří půdu pro konečnou, apoštolsko-prorockou reformaci církve posledních dní[48]. Torontské požehnání tedy dalo základ pro to, co Alfa nyní dotváří.

Bratr Dan Drápal přiznává, že zahraniční vůdci byli mnohdy předmětem kopírování a napodobování českými charismatiky[49]. Po přátelství Dana Drápala s Derekem Princem, jež nastartovalo vlnu učednictví typu Mistr (sborová autorita) učedník (člen sboru), následného přátelství s Wolfhardem Margiesem, které způsobilo vlnu Margiesových a Haginových knih v charismatických sborech (vlna vymítání zlozvyků, nemocí a neduhů), poté orientace na Johna Wimbera, Vinici a Torontské požehnání (padání naznak, svatý smích a křik) a následně Kansaské proroky (návštěvy povolávajících proroků a budování „Nového apoštolského řádu“[50]) je jen logickým důsledkem charismatické zbožnosti, kterou bych nazval – a nyní se omlouvám za to expresivní vyjádření – „huráslepězavůd­cem“.

Dovolil bych si předpovědět, že nyní, když bratr Dan Drápal veřejně uvádí, že hledá přikrytí své služby apoštolsky pomazaným Larry Kreiderem[51], který je známým stoupencem tzv. „skupinkových megasborů“, jakožto „nového typu církve“[52], lze očekávat, že nastoupí staronová vlna skupinkových sborů a utužení téměř ničím a nikým neomezované a nekontrolované a prakticky nevolitelné a neodvolatelné autority jednoho člověka nad sbory a církvemi. Více o tom píši ve studii „Skupinkový (mega)sbor“[53].

7. Ad co s obrácenými na Alfě?

Bratr Dan Drápal si dále klade řečnickou otázku, co bych udělal s lidmi, kteří se na Alfě obrátili. Neříká ovšem k čemu se tito lidé obrátili. Pokud se obrátili k nějakému duchovnímu prožitku, pak bych je vedl k pokání a smíření s Bohem skrze Pána Ježíše Krista. Pokud by se obrátili k Pánu Ježíši Kristu, a věřím, že jsou takoví lidé, pak bych se je snažil vést tak, aby se stali svobodnými v Kristu a odpovědnými Bohu. Snažil bych se jim vysvětlit, že obrácení není jen polechtáním citů po pozvání Ducha svatého na kurz Alfa, ale vědomé se rozhodnutí skončit se starým životem, uvěření Božímu Slovu a nesení kříže v radosti Ducha svatého. Vedl bych je k tomu, že evangelium, jakkoliv podané, je vždy konfrontací hříšníka s Boží svatostí, a k tomu, že jen a jen Kristova krev je dostatečná k vykoupení, smíření a ospravedlnění hříšníka před svatým Bohem a jeho trestem věčného ohně. Snažil bych se je vést, že je jeden prostředník mezi Bohem a člověkem, kterým není ani vedoucí skupinky, ani pastor, ale Pán Ježíš Kristus. Samozřejmě, že bych je vedl ke křtu, zapojení do sboru a sborového života a konkrétní, Bohem připravené službě, jako jsem to činil mnoho let při vyučování ke křtu v našem sboru.

8. Ad kdo učí o probuzení?

Když jsem napsal, že jsou vedoucí vyčerpaní hledáním způsobů, jak uskutečnit probuzení, bratr Dan Drápal se ohrazuje, že on tak nečiní. Nevím, proč se bratr Dan Drápal ozývá, když jsem jej v této souvislosti vůbec nezmiňoval. Pokud tak skutečně nečinil, proč si dané věci vztahuje na sebe právě on? Věřím, že mnoho služebníků, pokud takto nesmýšlejí, ani nenapadne vidět tyto věci na osobní rovině. Na druhou stranu silné prorokování přicházejícího probuzení je něco, s čím charismatické hnutí předstupuje už od konce osmdesátých let. Stačí jen zalistovat Životy víry, které již od roku 1995 mají na první straně uvedeno: „Církev vyhlíží probuzení“. Ve stejném roce se konala Křesťanská konference KMS pod názvem „Společná cesta k probuzení“. Jednotlivých proroctví o přicházejícím probuzení by se jen v Životě víry našly desítky a považuji proto za zcela zbytečné je zde citovat. Nechci být ani osobní, ale pokud vím, pouze bratr Lubomír Ondráček nalezl odvahu přiznat, že on příchod probuzení v dohledné době zastával, avšak uznal, že se zmýlil.

9. Ad Benedictus Hinn a duchové zemřelých

Bratr Dan Drápal naznačuje, zda neimplikuji ve čtenáři otázku, zda se Benny Hinn nemodlí k mrtvým nebo zda není nekrofil. Ne, Hinn se nemodlí k mrtvým, zato se modlí s mrtvými, kteří se mu, spolu se zemřelou Kathryn Kuhlmanovou, opakovaně zjevují[54]. Vzniká však otázka: proč by modlitba k mrtvým měla být v tomto pojetí diskriminující? Vždyť Rick Joyner od apoštola Pavla, se kterým dlouhé hodiny diskutoval, dokonce přijal část svých zjevení. Ty sepsal do knihy „Poslední bitva“ a KMS je vydala knižně. Co je na tom překvapujícího? A že dále podle Hinna na těle zemřelé Kuhlamnové přebývá dodnes Boží moc a Hinn se nad jejím hrobem chvěje mocí Ducha svatého? Vždyť na Alfě se podílejí i katolíci, kteří sakramentalismus otevřeně vyznávají. Co by tedy na tom mělo být špatného? Vždyť Benny Hinn má smlouvu s katolickým kardinálem Sinem ohledně neuskutečňování proselytizace a Gumbel Hinnovy knihy na Alfě doporučuje.

10. Ad Torontské štěkání

Bratr Dan Drápal se dále ptá, zda se lidé učili v Torontu štěkat. Přečtěme si, co o štěkání v Torontu napsal redaktor Života víry, bratr Josef Potoček, který se v Torontu v roce 1995 zúčastnil konference „Catch the Fire Again“:

„Ve velikém sále bylo kolem dvou tisíc sedících účastníků, do dalšího, stejně velkého sálu (rovněž plně obsazeného) byl program přenášen televizí. Shromáždění řídil zakladatel sboru John Arnott, hlavní slovo na téma „Přikázané požehnání“ měl jeden z hlavních pozvaných hostů (a současně protagonistů tohoto hnutí), pastor Ken Gott ze sboru „Sunderland Christian Church“ v Anglii… Nezvyklé bylo jen to, že občas – zejména v závěru svého vystoupení – Ken Gott ze sebe vyrazil jakési hluboké heknutí, které po něm v sále opakovali (moji torontští hostitelé to označovali jako „barking“ – štěkání), několikrát se neočekávaně zasmál a několikrát také během své chůze po pódiu poklesl v jedné noze, jako by na tu nohu napadal. Později jsem si všiml, že takto podobně chodili i mnozí další, když během shromáždění opouštěli sál, což na mne působilo dojmem jakéhosi společného vnějšího znaku tohoto způsobu zbožnosti… Na pódiu zůstal zakladatel sboru. Pronášel pomalé, monotónně znějící věty, zněla monotónní, rytmická hudba elektronických varhan doplněná bubínkem a dechovým nástrojem, a to vše vytvořilo zvukovou kulisu pro službu několika pastorů, resp. řečníků konference, kteří sestoupili mezi stojící množství účastníků a začali jim sloužit „požehnáním“. Jak jsem zakrátko pochopil, vnějším projevem přijetí tohoto požehnání bylo, že se dotyčný po modlitbě zhroutil k zemi (zachycen pomocníkem pastora), kde setrval různě dlouhou dobu (30 až 50 minut) ve stavu, který měl evidentně známky hypnózy či transu… Po necelé půl hodině ležely po celém sále stovky lidí, později i v předsálí, kam za lidmi pastoři také vyšli. Někteří věřící leželi naprosto nehybně, jiní se různým způsobem svíjeli či třásli a vyráželi ze sebe různě intenzivní zvuky, v každém případě však vůbec nevnímali své okolí“[55].

Pozoruhodná je na celé události skutečnost, že ačkoliv je autor redaktorem Života víry, a tento článek zveřejnil i zde, pasáže o štěkání a kulhání zde byly vynechány[56].

11. Ad ještě více obrácených na Alfě

Bratr Dan Drápal v závěru vyslovil přání, ať se na Alfě obrátí ještě hodně lidí. Amen! Ale kéž by se nemuseli obracet na Alfě. Určitě by přišli i na kurz, kde by se v moci vyučovalo evangelium pokání a kde by mohli Krista najít u jeho kříže a nikoliv na víkendu, při emocionálním prožitku.

Jsem přesvědčen, že stejně, jako zazářilo učení prosperity, nyní je jím opovrhováno. Stejně jako zazářilo Torontské požehnání, nyní se za některé jeho projevy jeho stoupenci stydí. Stejně tak, věřím, to bude s kurzy Alfa. Avšak lze se poučit z historie, že přijde další vlna, kterou s velkou okázalostí mnozí přijmou. Vlnu nebude možné kritizovat a každý, kdo se o to pokusí, bude označen za rozbíječe jednoty, farizeje, bude mu vyhrožováno že nemá soudit a že má odjet do zahraničí a napomínat její protagonisty mezi čtyřma očima. Nakonec, až to bude neúnosné a hlavně vyprchá původní euforie, vlna sama opadne a ti, kteří se vezli na jejím vrcholu, nakonec prohlásí, že se vlastně s touto vlnou nikdy zcela neztotožňovali a že vždy upozorňovali na její extrémy. Proč se tak děje stále znovu? Neodpustím si ani zde zacitovat již okřídlenou tezi charismatického teologa Daniele Ray McConnella:

„Byla by nádherná představa, kdyby kontroverze okolo hnutí Víry a Pastýřského hnutí byly rázem vyřešeny. Nezávislé charismatické hnutí by se vrátilo ke zdravým normám učení a praxe. To je vskutku krásná, leč nereálná vyhlídka. Avšak i kdyby měly tyto kontroverze kouzelně zmizet, bylo by pravděpodobně jen otázkou času, než by nezávislé charismatické hnutí opět upadlo do dalšího biblicky nezdravého učení. Historie nás učí, že brzy mezi námi opět povstane „prorok“, který charismatikům vyhlásí nejnovější „Teď máme to pravé“, a ti se pak semknou do nového hnutí, které se jako bouře přežene našimi řadami. Hlavní příčina těchto chronických odchylek od biblického učení je na první pohled zřejmá. Od svého počátku až do současnosti má nezávislé charismatické hnutí chybnou nauku o zjevení. My charismatikové nejsme náležitě věrni principu, že jediným neomylným pravidlem víry a praxe je Bible. Správné učení pochází z jediného zdroje: apoštolského učení, jak je vyjádřeno a uchováno ve svatých Písmech. Zjevovatelské dary Ducha – proroctví, slovo moudrosti a slovo poznání – mohou a mají mít v církvi své místo, ale Bůh nikdy nechtěl, aby se tyto dary staly alternativním zdrojem učení, a tak podkopávaly učení Pána Ježíše Krista a jeho apoštolů. Dokud nezačneme být se vší vážností věrni principu, že veškeré učení i praxe musejí vycházet ze zdravého výkladu Božího slova, naše hnutí zůstane vůči nekonečné řadě prorockých zjevovatelů a jejich bizarním naukám zranitelné“[57].

Závěrem bych chtěl položil jednu otázku. V rozhovoru s vikářem HTB se šéfredaktor Života víry, bratr Tomáš Dittrich zeptal Alexandera (Sandyho) Millara, zda se kurzy Alfa ve sborech šíří stejným způsobem, jako obnova v anglikánské církvi. To znamená, že se do sboru pošle skupina lidí, která sbor promění[58]. Bylo by zajímavé vědět, zda se v této otázce například neodráží nějaká souvislost s možností šíření kurzů Alfa v České republice.

P. S.

Ti, kdo kritizují podobné studie, nemohou popřít, že se v nich popisují reálné události. Přes to mohou namítat, že se jedná o okrajové informace, příp. o citace vytržené z kontextu. Nemohou-li doložit ani to, pak obecně napadají skutečnost, že si někdo vůbec mohl dovolil kritizovat „svaté věci“, případně, že by se o „negativních“ věcech vůbec nemělo mluvit a jen se modlit a tiše čekat, zatímco se doktríny nerušeně rozšíří do celé církve. Nevidím však, že by Bible něco podobného učila. Že by např. Pavel musel čekat, až si Petr své omyly uvědomí nebo že by Jeremjáš, či Ezechiel, které nám Písmo dává za příklad, tiše seděli a jen se modlili, i když toto – stejně jako se o to snažím i já – činili především.

Nemyslím si, že by se mi podařilo předejít těmto výtkám, a tuším, že i tento spisek bude napaden, že vytrhává věci z kontextu (což se jistě může omylem stát), avšak jediným způsobem, jak tomu zabránit, by bylo přiložit kopie článků k této studii, což je technicky nemožné. Pro možnost co největší objektivity jsem se rozhodl doložit každou citaci v co možná nejširším kontextu a abych předešel možnému obviňování ze špatného překladu, ponechávám zahraniční citace v originále (viz níže).

Pravděpodobně bude dále řečeno, že spisek odsuzuje bratry v Kristu nebo že by jeho autor měl odletět do Toronta Johna Arnotta napomenout mezi čtyřma očima apod. Avšak ani John Arnott ani kdokoliv jiný z kritizovaných autorů proti mně nezhřešil, a proto nemám důvod napomínat jej mezi čtyřma očima. Nejsem ani ten, kdo zveřejňuje jejich učení. Pouze veřejně kritizuji učení, které oni sami vědomě a veřejně rozšířili mnohem dříve než já ve své kritice.