Dobré ráno, Duchu svatý
Počátkem devadesátých let napsal známý americký kazatel Benny Hinn knihu, která se rázem stala světovým bestsellerem. Neradoval se však dlouho. Jeho knihu podrobil nemilosrdné recenzi Hank Hanegraaff, prezident Christian Research Institut, což je křesťanský apologetický ústav, jehož se obávají snad všichni američtí heretici. Následkem kritiky v roce 1993 Hinn činí veřejné pokání, knihu stahuje a předkládá ji veřejnosti v podobě, jejíž recenzi nyní předkládám. Recenzi pro přehlednost člením na část autobiografickou a teologickou.
Autobiografie
Benny Hinn se narodil 3. prosince 1952 v Izraeli. Jeho matka, členka řecko-pravoslavné církve, se dle Hinnova svědectví před jeho narozením zavázala, že pokud porodí syna, odevzdá jej Bohu. V dětství Hinn vyrůstal jako římský katolík, intenzívně se modlil Zdrávas Maria, Krédo, Modlitbu Páně a další předepsané modlitby. Údajně si také osvojil znalost hebrejštiny, ve které se později na katolické Škole bratří učil Starý zákon. Ačkoliv se obrátil až v roce 1972, již jako jedenáctiletý školák měl několik vidění, ve kterých k němu Bůh mluvil, a které dodnes považuje za relevantní.
"Viděl jsem Ježíše, jak vchází do mého pokoje. Měl na sobě šat bělejší než ta nejčistší bílá a přes něj sytě červený plášť. Viděl jsem jeho vlasy. Díval jsem se mu do očí. Viděl jsem rány po hřebech na jeho rukou. Viděl jsem ho do nejmenších podrobností. Rád bych znovu upozornil, že v té době jsem Ježíše ještě neznal“… (str. 28–29).
Po šestidenní válce se rodina Hinnových rozhodla emigrovat do Belgie, avšak po rozmluvě s kanadským velvyslancem se Hinnovi nakonec stěhují do Toronta. Benny se zde seznamuje s chlapcem, který mu svědčí o znovuzrození. V ničem mu však nepřipomíná řádové sestry a jeho učení i slovník jsou Bennymu cizí, a proto se chlapci vyhýbá. V Torontu má v roce 1972 Hinn další důležitý sen, ve kterém se ocitá na cestě do pekla, kde potkává Božího anděla a poté cítí povolání do služby evangelisty:
„…Zdálo se mi, že jdu dolů po dlouhém, temném schodišti… vedlo do hluboké, bezedné propasti. Byl jsem oblečen jako trestanec a připoután řetězem k vězni před sebou a za sebou. Na rukou i na nohou jsem měl okovy. A kam až jsem dohlédl, táhla se přede mnou i za mnou nekonečná řada zajatců… Náhle však, kde se vzal, tu se vzal, se v chodbě objevil Boží anděl… Pak mi pohlédl do očí a zavolal mě jménem… V tu chvíli mi z rukou i z nohou spadla železa. Už jsem nebyl připoután ke svým spoluvězňům. Anděl mě rychle provedl jakýmisi otevřenými dveřmi, a sotva jsem vkročil do světla, vzal mě za ruku a postavil mě na ulici Dona Millse…“ (str. 34–35).
Krátce po tomto snu byl Hinn pozván na křesťanskou skupinku, kde se jeho spolužáci modlili v cizích, pro něho nesrozumitelných jazycích. Byl tím velmi zmaten, ale vybavovala se mu stále věta, kterou mu křesťané říkali: „Ty se musíš setkat s Ježíšem“. To mu však připadalo falešné, vždyť Ježíše znal. Nepřipadal si ani hříšný, vždyť jako katolík své hříchy denně vyznával. Přesto cítil silnou duchovní atmosféru, na kterou reagoval tím, že bez své vůle zavolal zpět toho Ježíše, který se mu zjevil již v dětství.
„V tu chvíli jsem však zavřel oči a vyslovil čtyři slova, která navždy změnila můj život. „Pane Ježíši, vrať se“, řekl jsem nahlas. Nevěděl jsem proč to vlastně říkám, ale víc jsem nedokázal. Opakoval jsem ta slova znovu a znovu: „Pane Ježíši, vrať se. Pane Ježíši, vrať se…“ jakmile jsem tu větu vyslovil, cosi jsem pocítil – vrátil se mi onen zážitek z doby, kdy mi bylo jedenáct let… Cítil jsem se naprosto čistý, bez hříchu.“ (str. 36)
Tak vlastně Hinn prožil velmi neortodoxní obrácení. Jeho setkání s Ježíšem neznamenalo obrat od hříchu ke spravedlnosti nebo od tmy ke světlu, nedošlo k pokání či vyznání vin. Jednalo se pouze o zpřítomnění zkušenosti z dětství, která byla doprovázena stejnou emoční aktivitou a stejnou vizí, která mu zprostředkovala pocit bezhříšnosti a utvrdila jej v pravdivosti jeho víry. Po této zkušenosti se Hinn modlil, aby tento Ježíš vešel do jeho srdce a záhy se připojil k charizmatickému hnutí „Jesus Movement“, jehož skupina se scházela v katedrále sv. Pavla v centru Toronta. Zde učinil i veřejné pokání s vyznáním hříchů. Od této chvíle mívá Hinn vidění, kdy vidí sám sebe, jak je ostříhán a v obleku káže zástupům lidí.
Osobní víra však mladému Bennymu činila doma velké potíže. Je kárán z porušení tradice a z hanobení dobrého jména rodu, neboť jeho otec byl údajně starostou v Jaffě. Jde to až tak daleko, že jej otec objednává k psychiatrovi. V roce 1973 si Hinna všiml mladý metodistický kazatel Jim Poynter, který jej pozval na cestu do Pittsburgu, aby navštívili shromáždění Kathryn Kuhlmanové. Když spolu čekali v mrazivém ránu před kostelem na shromáždění, Benny se jako vždy při působení Ducha roztřásl po celém těle. Následná bohoslužba pak navždy udala směr Hinnovy služby:
„Zvedl jsem hlavu a spatřil jsem, jak Kathryn skryla obličej v dlaních a dala se do pláče. Vzlykala a vzlykala tak hlasitě, až všechno strnulo. Hudba přestala hrát, pořadatelé zůstali stát na místě… Trvalo to asi dvě minuty. Pak zvedla hlavu… v té chvíli na ní byla náhle znát smělost, jakou jsem ještě u nikoho neviděl. Napřáhla prst před sebe a to gesto bylo plné nesmírné moci a citu – až bolesti. Kdyby tam byl stál sám ďábel, byla by ho lehkým dotykem odhodila stranou. Byla to neuvěřitelně silná chvíle. „Prosím vás“, řekla s bolestnou naléhavostí v hlase, „prosím vás, nezarmucujte Ducha svatého“.“ (str. 15–16)
Hinn byl těmito slovy velmi zasažen a ke konci shromáždění uviděl kolem Kuhlmanové jemnou mlhu, skrze kterou zářila její tvář jako světlo. Když dorazil domů, cítil se nesmírně unaven, avšak měl intenzívní pocit, že ho někdo tahá z postele na kolena a on tušil, že je to Duch svatý. Poprvé v životě se proto Ducha – ačkoliv pochyboval, zda je to správné – rozhodl oslovit. Ihned, jako vždy při podobných příležitostech, obdržel elektrickou ránu a jeho tělo se rozechvělo stejně jako když čekal v Pittsburgu před kostelem. Ráno, hned poté co se probudil, opět Ducha svatého oslovil: „Dobré ráno, Duchu svatý“. Po dalším oslovení se opakovaly i elektrické pocity. Od té doby Hinn modlitbu k Duchu svatému považuje za důležitější než modlitbu v jazycích:
"Jakmile jsem řekl „Dobré ráno, Duchu svatý“, viděl jsem, že je v pokoji se mnou… To o čem hovořím, je něco víc než mluvení jazyky. Ano, i já jsem mluvil nebeskou řečí, avšak toto bylo něco daleko krásnějšího.“ (str. 20)
Hinn se proto k Duchu svatému začal modlit i před každým čtením Bible, a ta pro něho získala zcela nový rozměr.
Silnou duchovní přítomnost okolo Hinna dosvědčovali i jiní. Mnohokrát se prý stalo, že Hinna přišel navštívit někdo z jeho známých a v jeho přítomnosti se silně rozplakal. Jindy Benny potkal svoji matku, která myla schody, a jeho přítomnost jí odhodila dozadu a přitiskla ke zdi. Hinn svědčí, že lidé v jeho přítomnosti mnohdy netušili, co se s nimi děje. On se proto modlil:
„To co chci, je přesně to, co mám teď,“ říkal jsem Pánu. „Ať je to co je, hlavně ať to neskončí“ (str. 46).
Krátce poté byl Hinn dle svého svědectví za kazatelnou uzdraven ze své koktavosti a začal sloužit slovem.
Teologie
Až potud bychom mohli citovat Hinnovu autobiografii z jeho knihy „Dobré ráno, Duchu svatý“. Pokud se chceme zamyslet nad věroučným obsahem, musíme mít na zřeteli, že v letech 1992–1993 učinil Hinn pokání a odvolal některé doktríny hnutí Víry, kterých byla kniha plná. Součástí pokání bylo, že vymazal i některé ze svých magnetofonových nahrávek a učinil reedici své knihy „Dobré ráno, Duchu svatý“. Podle vydavatele Thomase Nelsona však nešlo o změnu teologie, nýbrž o její pročištění. Hinn vypustil věty o Kristově satanské přirozenosti, jeho duchovní smrti a znovuzrození atd. Rovněž popřel, že existuje devět osob Boží Trojice, resp., že každá z nich má vlastní tělo, duši a ducha. Ačkoliv kniha není teologickým pojednáním o autorově teologii si můžeme učinit názor, vybočíme-li z jeho chronologického rámce a jeho poselství rozdělíme tématicky.
Christologie
Kristus v NZ svědčí sám o sobě:
Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (Jan 14:6) Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal. (Jan 6:44) V Hinnově teologii se však člověk musí nejprve obrátit na Ducha svatého:
„Kdo tedy chce poznat Ježíše, musí se obrátit na Ducha svatého. Ježíš sám to řekl a On věděl, o čem mluví“ (str. 64).
Sám Ježíš by byl bez Ducha svatého naprosto bezmocný. Vždyť je bytostí vyrostlou z Duchem svatým stvořeného símě a bez Ducha by byl zůstal obyčejným člověkem, jehož krev neměla vykupující moc. Kristus je dodnes na Duchu svatém zcela závislý:
„Duch svatý vytvořil to semínko a umístil ho do Mariina těla… Když Ježíš chodil po zemi, nebyl nic víc než dokonalý člověk. Neměl nadpřirozené poznání bez hlasu Ducha svatého… Kdyby byl nenabídl sám sebe skrze Ducha, nebyl by býval přijatelný pro Boha Otce… kdyby byl nenabídl sám sebe skrze Ducha svatého, jeho krev by nebyla zůstala čistá a bez poskvrny… A byl na Duchu závislý i v tom, aby Ho osvobodil ze spárů smrti…“ (str. 128–129)
O semeni, z něhož má vzejít Mesiáš, se sice mluví v Gn 3,15, ale jako o semeni ženy, nikoliv Ducha svatého. Bible na tomto místě tedy mluví o semeni lidském, od něhož se odvíjí Kristova lidská přirozenost. Jde o reprodukci již jednou stvořeného, a proto se o Kristu mluví jako o prvorozeném z bratří. Navíc semeno je v celé stvořené říši i v bibli vždy produktem mužským, a už náznak ženského původu semene Mesiáše, jak je psáno v Gn 3,15, dává na srozuměnou, že Kristovo početí bude ze strany otce nadpřirozené a – v retrospektivním pohledu kánonu – duchovní. Není totiž možné, aby Kristovo fyzické sémě pocházelo z Ducha, neboť „duch těla a kostí nemá“ (Lk 24,39), a k tomu, aby Mesiáš mohl přinést oběť za člověka, musel zdědit své lidství z lidského pokolení:
Protože sourozence spojuje krev a tělo, i on se stal jedním z nich, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla (Žd 2,14) Původce lidského pokolení Adam má taktéž svůj fyzický původ z prachu země a nikoliv z Ducha.
Nelze si dělat patent na výklad toho, co zůstane po celou dobu církve tajemstvím. Je však nutno odmítnout, že by semeno Páně bylo stvořeno „extra somatis“ (mimo lidské tělo) a poté dodatečně vloženo do života Marie. Jedná se o neomluvitelnou herezi, popírající Ježíše Krista přišlého v lidském těle. Navíc, pokud by Duch svatý měl skutečně tělo – jak tvrdí Hinn – muselo by, dle biblické interpretace, kde se mluví o „početí“ Krista z Ducha svatého a nikoliv vložení stvořeného semene – dojít k fyzickému aktu Ducha a Marie a vzhledem k tomu, že Marie byla zasnoubena, i k cizoložství z Boží strany. Boží Syn, ten svatý, bez poskvrny a vrásky, jenž jako jediný z lidí nebyl počat v hříchu, by se stal levobočkem.
Pneumatologie
Dalo by se říci, že stěžejní místo v Hinnově učení zaujímá Duch svatý. Autor vždy sice neopomene dodat, že cílem Ducha svatého je vyvýšit Krista, přesto tou nejkrásnější, nejdrahocennější, nejmilejší bytostí na zemi je Duch svatý.
„Tento Duch má také vlastní tělo a duši. Co však Duch svatý? Má také mysl vůli a city? Má tělo? Jistěže má. Toto je téma, o němž se většina kazatelů bojí mluvit, ale já jsem se s Duchem svatým osobně setkal“ (str. 83).
Možná i proto:
"prvním, s kým se Adam setkal, když otevřel oči, byl Duch svatý“ (str. 68).
A byl to rovněž pouze hlas Ducha svatého, kterého slyšeli proroci:
"Hlas, který slyšeli proroci, byl hlas Ducha – nikoli hlas Otce nebo Syna“ (str. 69).
Hinn je proto schopen určit i lokalitu, kde se právě tělo Ducha svatého nachází:
„Vnímal jsem ho tak živě, že jsem mimoděk obrátil obličej nalevo a zeptal se: „Duchu Boží, proč pláčeš?““ (str. 142)
a možná i proto Duch svatý
„může zjevit sám sebe v podobě jakou měl Ježíš, když chodil po zemi“ (str. 86).
Tak se vlastně teoreticky můžeme setkat se dvěma fyzickými osobami Božími, Ježíšem a zhmotnělým Duchem svatým.
Hinnův vztah k Duchu svatému je zcela intimní. Při oslovení osoby Ducha autor pociťuje elektrickou energii, lidé v jeho okolí padají. Jeho oslovení Ducha je podobné oslovení dobrého přítele. Jindy je to naopak, Duch svatý se familiárně projevuje, tahá Hinna z postele nebo za ruku a dožaduje se jeho přítomnosti:
„Už, už jsem se chystal jít, když v tom jsem ucítil, jako by mě někdo vzal za ruku a řekl: Ještě pět minut. jenom pět minut.“ Duch svatý toužil po společenství se mnou““ (str. 59).
Stačí jen, aby se o tomto Duchu Hinn na svých shromážděních zmínil a dějí se podivuhodné věci:
"Když mluvím o Duchu svatém, jsou má slova provázena neobvyklým pomazáním. Vždycky. Boží přítomnost se projevuje neuvěřitelným způsobem – hodně odlišným od jiných příležitostí“ (str. 103).
Hinn zjistil, že je chybné následovat Ježíše, k následování je nám dán Duch svatý, a proto nám ústy Krista sděluje:
"Teď už nemůžete následovat Mě. Já odcházím, ale posílám Vám Ducha svatého. Toho následujte. Proč tedy vlastně říkáme: „Následuj Ježíše!“, když jediný vůdce, kterého máme, je Duch svatý?“ (str. 75).
A není to vlastně ani Otec ani Syn, kdo na zemi vládne, nýbrž Duch svatý:
„On je náš velitel, vládce, či vedoucí – ale laskavý a milující. Tak jako dával instrukce apoštolům… Pamatuj, od té doby, co se Kristus vrátil do nebe, řídí Duch svatý jeho dílo na zemi.“ (str. 79).
Přesto že Duch svatý je patrně nejdůležitější osobou Trojice, musí jej Bůh před lidmi zvlášť ochraňovat:
"… jako by byl zvlášť ochraňován. Proč? Možná proto, že Otec ví, jak něžný Duch svatý je. Skoro jako by říkal: „Jestliže ublížíte jemu, nikdy vám neodpustím. Proč Kristus tak chrání Ducha svatého…“ (str. 145).
Hinnovi jeho neortodoxní vztah k Duchu otevírá cestu i k nejvyšším představitelům všeobecné církve:
"Když jsem jel do Vatikánu v Římě, abych se setkal s papežem, myslel jsem si, že budu nervózní. Nic takového se však nestalo, neboť jsem byl příliš plný toho, o kom jsem chtěl mluvit. A z představitelů církve jsem vycítil hlad po věcech Ducha.“ (str. 113).
Modlitba k Duchu svatému
Hinn chce být patrně biblický a k Duchu svatému se proto nemodlí.
„Ještě nikdy jsem se nemodlil k Duchu svatému. Víte, co znamená slovo modlitba? Znamená prosbu“ (str. 135).
Uvádí, že prosbou je pouze žádost o nějaký dar, nikoliv prosba o pomoc přijít k Bohu. Avšak na stejné straně uvádí jako relevantní předmět prosby „tělesný problém, který tě trápí celá léta“. Nicméně i v tomto svém výkladu modlitby zastává odlišný pohled od apoštola Pavla, který prosbu považovat za druh modlitby: "ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné… (1 Timoteovi 2,1 Petrů).
Přestože tedy Hinn modlitbu k Duchu zpochybňuje, zhusta ji provozuje:
„Tvou denní modlitbou (sic!) by však mělo být: „požehnaný Duchu svatý, prosím, pomoz mi, abych tě dnes nezarmoutil““ (str. 148).
„Nebylo by na čase, aby ses obrátil k Duchu svatému a řekl Mu: „Duchu svatý, ty jsi můj pomocník. Potřebuji tě. Prosím tě, pomoz mi teď“ (str. 135). Neobejdeš se bez prosby: „Duchu svatý pomáhej mi““ (str. 150).
Hinnovo společenství s Duchem je natolik intenzívní, že se od něho dozvídá i historické věci, které v Písmu pouhou četbou či studiem nelze nalézt. Např. zjistil, že apoštolé po dni letnic praktikovali modlitbu, o které se z bible nic nedozvíme:
„Od té doby se Petr a Jan modlili: „Milovaný Duchu svatý…““ (str. 61).
Rovněž
„Petr i Filip s ním mluvili a Kristus zrovna tak“ (str. 64).
Na základě těchto axiomů jsme na mnoha stránkách knihy vybízeni oslovit Ducha svatého, neboť Hinn si život křesťana bez modlitby k Duchu vůbec nedokáže představit a je pro něho zhola nemožné naplnit Boží přikázání, vedle něhož řadí i tělesnou lásku k Bohu:
„Jsem si jist, že tvým největším přáním je milovat Boha celým svým duchem, duší a tělem. Avšak ať je tvá touha jakkoliv silná, je pro tebe naprosto nemožné dosáhnout tohoto cíle sám. Neobejdeš se bez prosby: „Duchu svatý, pomáhej mi““ (str. 150).
Avšak nezoufejme, řešení je zcela jednoduché:
„Stačí jen tomu velkému pomocníku říci: „Pomoz mi!“ Tehdy se tě Duch Boží dotkne a doslova ti pomůže vztáhnout ruku a přijmout, co pro tebe Bůh má připraveno“ (str. 136). Duch svatý je právě teď na zemi. Vlastně víc než to – právě teď trpělivě čeká na tvé pozvání. Stačí jen říci, ba i jen zašeptat: „Duchu svatý, prosím, pomoz mi!““ (str. 140).
"On jen čeká, kdy s tebou bude moci vstoupit do vztahu, který navždycky změní tvůj život, avšak je na tobě, abys přišel s pozváním. Až zítra vyjde slunce, bude toužit po tom, aby slyšel tvoje slova: „Dobré ráno, Duchu svatý“ (str. 166).
Antropologie
Autorova antropologie je stejná jako u většiny metafyzických kultů. Podstatu člověka podle Hinna tvoří lidský duch, který jaksi dočasně žije ve schránce lidského těla, která, jak se zdá, není pro identitu člověka nikterak důležitá.
„Co ze mne dělá lidskou bytost? Je to mé fyzické tělo? Nemyslím. Jistě jste už někdy byli na pohřbu a viděli zemřelého v rakvi. Hleděli jste na lidskou bytost? Ne! Pouze na lidské tělo…“ (str. 55).
Jestliže tělo je pro lidskou identitu podružné, čím je tedy identita člověka tvořena? Autor svůj pohled na lidské ego rozvádí následovně.
"Lidé, kteří mě vidí kázat, se nedívají na Bennyho Hinna. Vidí pouze mé tělo. Já jsem uvnitř svého těla. To, na čem záleží, je uvnitř. Duch svatý je zcela osobní, živá bytost jako my… Duch svatý je Duch Boha Otce a Boha Syna“ (str. 55).
Následná provázanost autorova pojetí lidské antropologie s Trojičním učením není asi náhodná. Je-li Hinnův postřeh o Trojici viděn v kontextu jeho antropologie, ba co víc, slouží jako nástroj k jejímu pochopení, je nasnadě položit si otázku. Tvoří-li naši identitu duch a na těle nezáleží, neboť náš duch leží uvnitř, je tomu stejně v Trojici? Je Duch tím, na čem v Trojici nejvíce záleží, zatímco na Slovu, jež se stalo tělem a jež za nás bylo obětováno, nikoliv? Snad jen na okraj. Je člověk skutečně duch?
Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně. (L 24,39)
Trojiční učení
Hinnovo trojiční učení je jasně a jednoduše definováno. Bůh jsou tři osoby o třech úlohách, které spolu komunikují. Otec vydává příkazy, Syn je plní a Duch svatý uvádí ve skutek:
„…Pán Ježíš je ten, kdo slouží, Otec ten, kdo působí, a Duch ten, kdo má na starosti viditelné projevy“ (str. 134).
Hinn proto mluví o Trojici jako o týmu (str. 136), jehož práci popisuje takto:
„A nyní, pokud chceš, představ si Boha Otce sedícího na trůnu v nebesích a Ježíše, jak chodí po zemi, uzdravuje nemocné a dělá zázraky. A co Duch svatý! Ten tvoří spojovací linku mezi nimi dvěma. Otec třeba zvedne telefon (jako by nějaký potřeboval!) a řekne: „Duchu svatý!“ Duch svatý zvedne sluchátko a odpoví: „Ano?“ „Rád bych, abys zavedl Ježíše na poušť“, říká Otec. „Pošlu tam ďábla, aby ho pokoušel“. „Ano“, odpoví Duch a spěchá za Kristem. „Pojď, prosím, se mnou, řekne Mu… Nebo si představ tohle: Ježíš jde kolem jednoho nemocného. Otec zvedne telefon a říká: „Duch svatý? Zastav, prosím Tě, Ježíše. Řekni mu, ať zůstane stát.“ „Ano“, odpovídá Duch svatý. A Ježíšovi řekne: „Zůstaň, prosím Tě, stát.“ Pak znovu do sluchátka: „Otče, co má udělat?“ „Řekni mu, ať uzdraví toho nemocného“, odpovídá Otec. Ježíš okamžitě vloží na nemocného ruce a nemocný je zázračně uzdraven“ (str. 128).
Jak je vidět, ani Syn ani Duch neznají předem vůli Otce, pokud jim ji „nezatelefonuje“ a krom Otce nejsou tedy ostatní osoby Trojice patrně vševědoucí. Hinnův popis vedoucího Trojičního týmu, Boha Otce, je odvozen doslovným výkladem částí Písma, kde se mluví o Božích očích, uších, nohou… a Hinn z nich odvozuje, že Bůh není transcendentní, není „jen“ Duchem, nýbrž je lokalizován svým tělem:
„Kdyby Bůh zjevoval sám sebe pouze jako neviditelného ducha, jak by bylo možné, že Adam s Evou slyšeli jeho kroky?“
Nejenže se nikde v Písmu nedočteme, že Adam slyšel kroky, nýbrž hlas (i v anglickém překladu krále Jakuba, z kterého Hinn patrně vycházel, se dočteme: „And they heard the voice of the LORD God walking in the garden… Gn 3,8)“, ani to by nemohlo být považováno za důkaz existence těla Otce. Při takto doslovném výkladu podoby Boží bychom v tomto výčtu antropomorfismů mohli pokračovat, či podobně odvodit, že Bůh má perutě nebo rohy, vždyť i s nimi je v Bibli popisován.
Co říci závěrem. Karel Havlíček Borovský jednou napsal: Nechceš-li si ústa spálit, musíš mlčet nebo chválit.
Je to již určitý čas, kdy jsem Hinnovu knihu četl poprvé. Těsně před tím se v USA stala předmětem doličným, na základě jejíž kritiky Hinn učinil pokání. Nicméně ji autor v současné podobě šíří dál. Po vyjití knihy dokonce jedna americká apologetická služba (PFO – Personal Freedom Outreach) učinila investigativní výlet do Izraele, kde odhalila, že Hinnův otec nikdy nebyl starostou v Jaffě, že Hinn nemá izraelský původ a že v dětství nikdy netrpěl koktavostí. Vím, že není lehké, když někdo člověku kácí podstavec, na kterém stavěl svoji víru. Myslím, že redakce prokáže velkou odvahu, když tuto recenzi zveřejní. Často mi totiž křesťanští vůdci říkali, že je lépe lidem nezpochybňovat věci, na kterých jejich víra stojí, a vytrhávat tak plevel s obilím. Mojí odpovědí vždy bylo:
Jestli naše víra stojí na mylných věcech, co je to za víru a jak může obstát?
Každý, kdo podlehne pokušení svůj život jednorázově vylepšit a modlit se k Duchu, kterého zde Benny Hinn popisuje, by si měl uvědomit, že tento Duch má tělo, je stvořitelem Kristova semene, jehož samotného řídí, je odlišnou osobou Trojice a vlastní cestou ke Kristu. Bez něho by Kristus byl pouhý člověk, jehož krev nemá moc očistit od hříchu. Tento Duch tedy není Duchem Písma. Má-li tato zkušenost viditelné výsledky, které by šly vysvětlit tím, že Duch svatý pomíjí učení a slyší na vše, neobtěžoval bych se tuto recenzi vůbec psát. Nepsal bych ji ani v případě, že existuje nějaký univerzální a hodný mezináboženský Duch, kterého můžeme libovolně vzývat a který je v podstatě dobrý nebo alespoň neškodný. Zbývá však otázka, jestliže Duch Kristův učení neobchází a synkretický Duch neexistuje, kdo se tedy B. Hinnovi ozývá? A opravdu tolik stojíme o stejnou zkušenost?