Claudio Freidzon, dveře pro Argentinu?
Doktrinální část
Manifestace
Manifestace, které se na Freidzonových shromážděních objevují, jsou typické pro tzv. “Torontskou obnovu”. Objevují se zde křeče, nekontrolovatelný smích, bezvědomí se ztrátou sebeovládání. Lidé jsou vyzývání, aby na svůj oděv pro tento případ připevnili své jmenovky s adresou, kam je “opilé Duchem” třeba dopravit. Během těchto manifestací Freidzon k návštěvníkům prorokuje osobní proroctví.
Shromáždění se tedy dá rozdělit na část fyzickou, kdy jsou lidé povzbuzování k různým úkonům, jejichž cílem je přiblížit se k Bohu, a část prorockou.
Fyzická část
Úvodní část shromáždění, než se dostaví manifestace, které jsou očekávány a na něž vždy Freidzon dopředu upozorňuje, má uvést přítomné do Boží přítomnosti. “Boží přítomnost sestupuje, když se ponoříme do uctívání”43, píše ve své knize.
Na shromáždění pak bývají jeho slova prokládána hudbou, která má atmosféru uctívání zprostředkovat. “Dobrá křesťanská hudba nám může pomoci a inspirovat naše uctívání.”44 Během hudebního doprovodu jsou lidé povzbuzování k nejrůznějším činnostem. “Freidzon chvílemi vede shromáždění, aby tleskali, aby vyskočili, když se zpívá o vzkříšení, nebo aby zamávali Ježíšovi.”45 Součástí tohoto uctívání bývá i duchovní boj, kdy jsou např. věřící vyzváni, aby “kopali ďábla do zadku” (Zlín). Freidzon během hudební produkce tančí, zpívá a někdy se se svou ženou chytí za lokty a roztančí se po pódiu.46
Freidzon sám se nesnaží projevům nějak porozumět, bere je jakou doprovodnou část Boží přítomnosti. “Když se v mé službě před čtyřmi roky začaly projevy jako smích, třesení, padání, moc jsem jim nerozuměl a nerozumím jim ani nyní… Nejde o projevy, ale o přítomnost Ducha.”47 Přes toto neporozumění jsou však pro něho neklamnou skutečností, že probuzení do církve přichází.
“Jsme uprostřed probuzení? Věřím, že jsme se dostali do úvodního stadia, že jsme ve stavu probuzení církve, kdy si uvědomujeme, že Pán je v nás mocnou a slavnou skutečností, která je nám zjevována, když ho uctíváme. V tomto smyslu se Bůh projevuje ve všech částech světa.”48
Někteří účastníci shromáždění jsou zpočátku Fraidzonovou technikou zmateni, avšak doznávají, že má skutečné výsledky.
“…Freidzon ukazoval na některá místa v hale a volal, že se tam NĚCO děje, svou radost vyjadřoval expresivním voláním HALELUJA(!) VÍC (!) TEĎ (!), aniž by blíže specifikoval, co že se to tam vlastně děje. A nejvíc mě mátlo, že se tam skutečně něco dálo, a to něco bylo velice pravděpodobně z Boha.”49
Nezúčastněný divák, který není atmosférou uctívání a z nich plynoucích projevů pohlcen, by v závěru shromáždění mohl mít pocit, že krom hluku, ve kterém není slyšet vlastního slova, a lidí svíjejících se na zemi v křečích, či spočívajících ve svatém smíchu, slyší jen stereotypní Freidzonovy výkřiky dvou slovíček, mnohanásobně zesílené ozvučením. “Díváte-li se z vnějšku slyšíte především dvě španělská slova: mas (čti más = víc) a ahora (čti aóra = teď).”50 Avšak většina ze zúčastněných, kteří se po službě žehnání následně na zemi procitnou, vstávají jako jiní lidé, kteří mají větší touhu po modlitbě a Písmu, které najednou vidí v novém světle.
Aby pastor zvýšil vanutí ducha, občas fouká do mikrofonu a reproduktory jeho dech multiplikují natolik, že v tělocvičnách a na stadionech, kde Freidzon většinou káže, se vytvoří zdání uragánu. Lidé již tuto jeho službu znají a většinou popadají na zem. Ke konci jsou pak věřící vyzvání, aby vytvořili zástup, který mnohdy pastor dokáže přivést k pádu jediným vložením rukou.
Jak je vidět, Freidzon nepřijal jen Hinnova ducha, ale také jeho způsoby. Udivující je, že foukání do mikrofonu, které Hinn v jednom ze svých častých pokání opustil, je nadále Freidzonem úspěšně rozvíjeno.
Prorocká část
Freidzon je prorocky přesvědčen, že manifestace nezůstanou jen v uzavřených prostorách sportovních hal a fotbalových stadionů, ale přenesou se i do ulic. “Duch svatý začne mocně jednat v ulicích, v obchodních domech, kde budou lidé padat pod Boží mocí…”51 vzkázal české církvi.
Prorocký rozměr Freidzonova požehnání se však přenáší i do roviny osobní.
“Poloha signálů (skákání, mávání apod.) a proklamací přechází do roviny prorocké. Hranici mezi oběma nelze vytýčit lidským rozumem. Nezúčastněnému pozorovateli zůstane vše vnějškové. A přece Pán potvrzuje kazatelovo slovo. Freidzon rozpoznává, že Pán bude uzdravovat. “Nejsou to uzdravovací shromáždění, ale i zítra bude Pán uzdravovat”, říká. Příští noci, když k pódiu přicházejí desítky uzdravených, aby od mikrofonu vydali svědectví, si připomínám tato slova. Freidzon se prochází po pódiu a prorokuje jednoduchá biblická zaslíbení do srdcí přítomných… Skrze pomazání se slovo pro člověka stává realitou a nadpřirozeně se naplňuje v jeho životě.”52
Pneumatologie
Vzkládání rukou
V průběhu i ke konci každého shromáždění následuje velmi podstatná část, a to tehdy, když se Freidzon dělí s přítomnými o pomazání, které na jeho službě spočívá. Někdy, jak již bylo uvedeno výše, je pomazání tak silné, že pastor poslouží naráz celému zástupu.
“Během shromáždění vyzval [Freidzon] všechny mladé lidi, aby přišli dopředu, aby se za každého z nich mohl modlit. V atmosféře slávy pak dvě dlouhé řady mladých lidí se zavřenýma očima čekaly na Pánovo požehnání. Úžasné bylo, že pastor se dostal jen k tomu, aby vložil ruce na prvního člověka v řadě – a tu celá řada padla pod Boží přítomností.”53
Modlitba k Duchu svatému
Freidzon je dodnes službou Bennyho Hinna, v jehož pomazání sloužil dnes již takřka všem národům světa, ovlivněn. Tato spirituální, a jak patrno, i doktrinální spřízněnost se projevila také tím, že Hinn napsal úvod k jeho bestselleru s příznačným názvem: “Duchu svatý, hladovím po tobě.” Hinn neváhal, a stejně jako v závěru své knihy “Dobré ráno, Duchu svatý”, uvedl, že klíčem ke zde popisovaným zkušenostem je právě oslovení Ducha.
“Na stránkách této knihy je příběh Claudiovy výpravy za poznáním Ducha svatého. A je to také příběh o naplnění a společenství, které jsou výsledkem osobního vztahu s Duchem svatým. Jeho osobní svědectví o cestě k nasycení velikého vnitřního hladu pro vás bude zdrojem inspirace. Tatáž proměňující moc je dostupná i vám, když Ducha svatého pozvete do svého života slovy: “Duchu svatý, hladovím po tobě.”54
Ke stejné praxi povzbuzuje uprostřed své knihy i Freidzon.
“Brzy přijde den, kdy budete svědky práce Ducha svatého ve svém životě, kdy skrze vás bude slavně působit a vy budete celým srdcem volat “Úžasné!” Pokud byste to rádi chtěli, modlete se se mnou slovy této modlitby:… “Duchu svatý, hladovím po tobě, Naplň má ústa dobrotou. Prosím tě o to v Ježíšově jménu. Amen.”55
Nová dimenze Ducha: nejdůležitější životní rozhodnutí a smlouva lásky
Tato prostá modlitba k Duchu, který za tímto dílem stojí, pak může věřícího přenést dále v “dimenzi Ducha”, což je termín, se kterým se můžeme opakovaně setkat i Hinnově literatuře. Nový věk Ducha je v současné době očekáván v mnoha religiózních skupinách, a stejně jako u Freidzona, je jeho nástup akcentován zejm. s počátkem nového Millenia, kdy se očekává celosvětové probuzení, ve kterém křesťané dobudou pro Krista národy světa.
Freidzon proto pak na samý závěr své knihy, stejně jako Hinn na jejím začátku, dychtivé pobízí čtenáře, aby si tuto zkušenost rozhodně nenechali ujít, učinili nejdůležitější rozhodnutí ve svém životě (tedy patrně něco mnohem důležitějšího než rozhodnutí ke znovuzrození) a novým odevzdáním tomuto duchu se skrze “smlouvu lásky” v nové dimenzi s Duchem setkali.
“Duch svatý tě dnes chce pozvat, abys učinil nejdůležitější rozhodnutí ve svém životě – rozhodnutí, které ti umožní radovat se ze slavné budoucnosti. Tímto rozhodnutím je odevzdání, smlouva lásky s Pánem, ve které budeš každodenně pozvedat své oči a hledat ho. Duch svatý si přeje uhasit tvou vnitřní žízeň a dovést tě dál ve slavné dimenzi, kde můžeš mluvit s Bohem jako to dělal Mojžíš: tváří v tvář. Netouží po ničem jiném, než aby slyšel jak vášnivě, upřímně a z hloubi svého srdce mu řekneš: DUCHU SVATÝ, HLADOVÍM PO TOBĚ!”56
České církvi, v souladu se svou vidinou celosvětového probuzení, Freidzon vzkázal: “Tato konference je krok před novým miléniem. Bůh vás chce vystrojit, dát vám nový oheň, novou vášeň.”57
Za povšimnutí stojí, že za nejdůležitější rozhodnutí v životě, zde Freidzon nepovažuje znovuzrození, tj. odevzdání se Kristu a vstoupení do smlouvy s ním skrze prolitou krev. Je zde patrně ještě důležitější rozhodnutí, smlouva lásky s Pánem, jehož prostředníkem není Kristus, nýbrž duch, v jehož pomazání Freidzon, a potažmo i Hinn, slouží, a kterého je skrze modlitbu nutné pozvat. Teprve tehdy se začnou dít kýžené, Freidzonem zaslíbené věci.
Ačkoliv to není explicitně řečeno, stojí za úvahu zde porovnat Kenyonovu doktrínu o “vitální stránce ztotožnění”, Warnockovo učení o “Zjevených Synech Božích”, příp. Branhamovo učení o “znovuzplození”. Na každý pád všichni jmenovaní učí o něčem, co následuje po znovuzrození a křtu Duchem svatým, co křesťana pozvedá ještě na nějakou zvláštní, božskou úroveň, kterou Freidzon nazývá “slavnou dimezí”.
Pacholík?
Křesťané, kteří postoupí až ke “slavné dimenzi”, si poté podrobí národy, neboť se na nich naplní zaslíbení, které bylo dáno Božímu Synu (Ž 2,8).
“Abychom sloužili, potřebujeme duchovní uvedeni do úřadu… Pomazání Ducha je pro věřící duchovním uvedením do úřadu. Když Pán pomazává, dává nám duchovní pravomoc, kterou každý uznává. Sám ďábel půjde proti nám a uvidí pravomoc a zastaví se… V Ježíši máme náš nejlepší příklad. Skutky 10,38 říkají, že Bůh pomazal Ježíše Nazaretského Duchem svatým a mocí a že “procházel zemí a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním.” Jsme Boží svícen a světlo světa. Pokud chceme postoupit ke slavné dimenzi, musíme jednat jako Boží služebníci. Božím záměrem je, abychom s mocí Ducha svatého dobyli národy pro Krista… Pán nám říká: “Požádej, a národy ti předám do dědictví” (Ž 2,8).”58
Ačkoliv je Freidzon vychován v letniční tradici, která je k doktrínám Pozdního deště více než nepřátelská, Warnockova a Cainova doktrína o “dospělé církvi”, dorostlé pod novými úřady, která obdrží mocné “duchovní naplnění”, stane se “Mesiášem” a podmaní si národy světa, je více než nápadná.
Divy a zázraky
Přes běžná svědectví o uzdravení, se v argentinské obnově vyskytly tzv. “dental miracles”, zubní zázraky, které pronikly z Argentiny do všech zemí zasažených tzv. Torontským požehnáním a vážně si jimi zabývali i takoví mediální giganti jako BBC News. Jedněmi byly tyto zázraky chváleny, jinými zpochybňovány a dalšími démonizovány.
Zlaté plomby
Nezůstalo jen při Annacondiově zkušenosti, ale zlaté plomby provázely i službu Freidzonovu a nakonec se přemístily do Toronta, kde se dokonce na účastnících shromáždění začal vyskytovat zlatý prach, a prostřednictvím Freidzonovy služby byly zlaté zuby prorokovány i českým křesťanům.59
“[V oficiální zprávě vydané 17. března Torontským letištním společenstvím se říká] Po konferenci se delegáti vrátili domů a tyto “zubní zázraky” se začaly objevovat u jejich přátel a členů rodiny. Někteří z nich vydávají svědectví o tom, že zažili tyto zázraky, když sledovali videozáznamy z konference. Zprávy o tom, jak se plomby mění na světle stříbrné nebo zlaté, přicházejí z jižní Afriky, Austrálie, Anglie, Mexika a ze všech částí Kanady a Spojených států. Naše společenství (TACF) je nadšeno a fascinováno zprávami, jak se tato “zubní zázraky” rychle šíří.”60
Šíření tohoto zázraku je opravdu kuriózní. Nejprve se objevil u Annacondii, skrze něhož po vložení rukou přešel na Freidzona, ten vkládal ruce na Arnotta a v Torontu se skrze navštěvníky TACF rozšířil do celého světa. Obrázky těchto zázraků byly zobrazeny na Internetové adrese: http://www.tacf.org odkud si je někteří zvědavci stáhli, a když je ukazovali jiným, začaly se tyto zázraky vyskytovat i v jejich místě.61
Ti kritici, kteří věří v možnost divů a zázraků dnešních dní, nejvíce kritizují skutečnost, že by Bůh uzdravoval takto “neúplně”, pomocí zubních protéz. Bůh by byl totiž (jen) zručným zubařem62 ale zázraky tohoto typu v Písmu nejsou dokumentovány: vždyť Ježíš chromým též nedával zlaté protézy. Jiní poukazují, že symbolika kříže, na zubech a plombách viditelná, ještě nemusí být zárukou křesťanství a poukazují – i když zobrazení kříže mezi křesťany jinak respektují – že mystické znázorňování kříže má původ již v předkřesťanských náboženství a bylo rozvinuto v katolické mytologii.63
Další zde vidí podvod a souvislost s protagonisty hnutí Pozdního deště, jako byl A. A. Allen, u něhož se též vyskytovaly zprávy o “zázračném ošetření zubních kazů.”64 Jako důkaz jim slouží skutečnost, že Freidzon tyto zázraky prorokoval i českým křesťanům a nic z toho se zatím neuskutečnilo. Stejně tak se zlatý prach objevoval již na shromážděních pionýra hnutí Pozdního deště Franklina Halla, který Hall sám nazýval “Ježíšovou substancí.”65
Na internetových stránkách křesťanské apologetiky se nedávno objevily zprávy, že chemici podrobili zlatý prach z Toronta chemické analýze a zjistili, že se jedná o syntetickou hmotu, nikoliv o zlato. Mnozí též poukazují na alchymistickou podstatu transmutace zubní plomby. Klasická zubní plomba totiž obsahuje rtuťový amalgám a přeměnou rtuti ve zlato se pyšnili středověcí alchymisté.66
Protagonisté Torontské obnovy však našli biblický důkazní text, kterým tuto zkušenost mohou podložit. Citují Žalm 81,10, kde se píše: “Otevři svá ústa a já je naplním.”67 Jiní citovali Zj 3,18 “Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného…”68 Jak je vidět, David a Jan, pisatelé těchto pasáží, pamatovali skutečně na vše.
V Torontském hnutí se nyní rozvíjí teorie, která má svůj původ v Hallově učení startujícího hnutí Pozdního deště, a která prohlašuje, že zlaté plomby, či zlatý prach, který se na účastnících shromáždění objevuje, je Boží pečetí, kterou jsou lidé zapečetěni pro dobu Velkého soužení. Jako biblický důkazní text jim slouží místo: “Uděláš také plech z zlata čistého a vyryješ na něm dílem vyrývajících pečeti: Svatost Hospodinu.” (Ex 28,36)
Misiologie
V roce 1996 uspořádal vedoucí Torontské obnovy Randy Clark interview se třemi vůdci argentinské obnovy, a to Claudio Freidzonem, Carlosem Annacondiou a Omarem Cabrerou, s cílem zjistit, co se může církev v USA naučit od církve v Argentině. Centrálním tématem rozhovoru byl duchovní boj.
Duchovní boj
V tomto rozhovoru se nejprve vyjádřil Annacondia, který řekl, že věří “že celý svět je připraven na probuzení”69, avšak věří, že jej nepřinese anděl, nýbrž vycvičení lidé.70 Na otázku, zda je duchovní boj integrální součástí probuzení, odpověděl.
“V duchovním boji jsou důležité dvě věci. Prvně potřebujete vaší ohnivou výzbroj v nebesích. Tradiční církve se modlí, modlí, modlí a nic víc. Říkají, “Ó Pane zachraň duše. Přinuť ďábla aby propustil ztracené.” Duchovní svět není tak odlišný od světa materiálního. Vezměme v úvahu válku v Perském zálivu. Jak byla vedena válka s Irákem? Nejprve spojenci bombardovali z letadel, raketami a děly. Ale co když stále stříleli rakety a přelétávali svými letadly? Stále bychom byli ve válce. Museli bychom vysadit jednotky a jít obsadit zemi. Potřebujeme se modlit. Ale poté se musíme přemístit dobýt území, za které jsme se modlili.”71
V této formulaci se nedá než s Annacondiou souhlasit. Vlastní obsah tohoto Annaconodiova pojmu “duchovní boj” však popisuje Edgaro Silvoso v Wagnerově bestselleru “Teritoriální duchové”.
“V Argentině se modlí všemi druhy modlitby, ale nejjedinečnější jsou modlitby v kontextu duchovního boje. Křesťané se ve svých modlitbách zaměřují dvěma směry: K Bohu, kterého uctívají a chválí; a k satanovi, na kterého směle a násilně útočí. Věřící se plně ztotožňují s názorem, že modlitba hraje podstatnou a aktivní úlohu v Božím plánu vykoupení. Tvrdí, že Bůh neobsadí satanem okupované území, pokud se církev nebude modlit… S takovým přístupem je modlitba vzrušující. Když se lidé modlí, očekávají, že se něco stane. Pustí se do zápasu s nepřítelem a svážou ho. Potom jdou dál a vyloupí jeho tábor. Omar Cabrera , kterého někteří považují za děkana evangelizace mocí v Argentině, se před každým tažením v novém městě zavře na pět až sedm dní v hotelovém pokoji, aby se tam věnoval útočné modlitbě. Modlí se za svázání silného muže, knížete, který vládne temnotě v té konkrétní části “vesmíru”. Když cítí, že se tak stalo, jde na veřejnost a vyhlašuje lidem, že teď mají svobodu přijít ke Kristu jako vězni osvobození za žaláře. Carlos Annacondia začíná svá tažení tím, že pastorům ukáže, jak mají převzít vládu nad svým územím. Noc před začátkem tažení se všichni pracovníci účastní intenzivního modlitebního shromáždění, které připomíná shromáždění Jozue a jeho lidu, když pochodovali kolem Jericha. Když šel Annacondia do Chordoby, nejexkluzivnějšího centra Argentiny, mnozí mu předpovídali neúspěch. Carlosův přístup se však znovu osvědčil. Během dvou měsíců se pro Krista rozhodlo padesát osm tisíc lidí.”72
Victor Lorenz tuto strategii duchovního boje argentinské církve plně potvrzuje, když popisuje Cabrerovu a Annacondiovu službu duchovních přímluvců.
“Po Cabrerovi přišel Carlos Annacondia, o němž se mluví jako o jednom z nejefektivnějších evangelistů v dějinách církve. Ten začal svá večerní shromáždění slovy: “Já postupuji proti tobě, Satane!” nebo: “Poslyš, Satane!” Na to, abychom postupovali proti démonským silám, kladl velký důraz. Ani ne za deset let přivedl tento muž k Pánu přes čtyři miliony lidí.”73
Lorenzo přiznává, že úvodní modlitba “k satanu” a satanocentrický aspekt vykoupení Annacondiovy misijní služby činil zprvu problém mezi “předprobuzeneckými kruhy” argentinských evangelikálů, nicméně nakonec zvítězil pragmatismus nad doktrínou a posléze i oni zaměřili svojí pozornost k satanu. “Kvůli průlomům, ke kterým došlo, je pak začala následovat celá církev… Dnes už nenajdeš sbory, které by byly duchovnímu boji uzavřené, a sbory, které by mu byly otevřené.”74
Pozorný čtenář postřehne, že jde o typický příklad strategie duchovního boje hnutí Víry, kterou popsal Hagin ve své knize “Autorita věřícího”, a kterou, jak dokazuje McConnell, autor doslova opsal od jiného výtečníka, J. A. McMillana75 . Typické je, že tito křesťané nejsou osvobození “Kristovou intervencí”, nýbrž “intervencí věřících”, kteří ke Kristu již osvobozené přivádějí.
Písmo však tuto intervenci nechává výlučně na Kristu: “Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni.” (J 8,36)
Adamova velezrada
Satanocentrický aspekt Annacondiovy služby potvrzuje i sám Silvoso. Stojí na domněnce, že satan má zákonné právo na lidskou rasu v důsledku “Adamovy velezrady.” “Když Bůh stvořil svět, svěřil ho Adamovi a Adam vydal svět satanovi”, tvrdí Silvovso.76 Pokud věřící nad nevěřícími tuto moc neuplatní, Bůh nemůže zákonně uplatnit svou autoritu. “Kdyby Bůh podnikl přímou inetrvenci, satan by ho mohl obvinit z přestoupení.”76 Satan, silný muž, od té doby střeží “svůj”, od Adama získaný palác, a je třeba jej přemoci a jeho dům vyloupit. Tuto doktrínu potvrzuje i Lorenz.
“Myslím, že změna přišla s Omarem Cabrerou v 70. letech a Carlosem Annacondiou na počátku 80. let. Když začal Omar Cabrera s bojem za to, aby se města otevřela pro evangelium, pronajal si v určitém hotelovém pokoj, postil a modlil se tam, postavil se proti “silnému muži”, proti zlým duchům, které město ovládaly, a to až do doby, dokud mu Bůh neřekl, že je město pro evangelium otevřeno. Pak pronajal stadion a začal zde shromážděními, kde se děly zázraky a projevy moci, osvobozování démonizovaných a podobně. Přišlo třeba padesát šedesát tisíc lidí. Na město to mělo výrazný vliv… Cílem duchovního boje je vstoupit na území nepřítele, vzít jeho zajatce, přivést je do svobody, přivést je ke světlu.”77
Freidzon na otázku Clarka, co se naučil v duchovním boji od Annacondii, odpovídá, že Annacondiova praxe pro něho není nic nového a nijak se nestřetává s jeho dosavadní teologií. “Není zde nic nového, co bych se ohledně modliteb od Annacondii naučil. Ale co jsem viděl, bylo, jak se modlit s autoritou, jak zaujmout postavení syna Krále a jak se modlit za Boží dílo.”78
Ve své knize, již poučen, Freidzon tyto myšlenky samostatně rozvíjí.
“Dalším znamením Božího navštívení svého lidu je duchovní pravomoc, kterou je církev obdařena. Nikdy předtím jsem neviděl církev tak silnou a v takovém vítězném postavení. Už se nebojíme sil zla, začínáme vidět a chápat, že Ježíš Kristus je ten, který zvítězil a dal nám moc nad říší nepřítele.”79
Těmto pravdám Freidzon vyučuje i české křesťany.
“Přišel jsem vám říci, že Bůh chce jednat v této zemi, v těchto městech, aby v nich utrpení skončilo, aby přestala vláda satana, protože Bůh miluje města, má plány pro vaší republiku.”80
Z těchto slov můžeme jasně vidět, že zde Freidzon nemíní nějakou nesvobodu, nýbrž démonický útlak, jímž satan lidi v Čechách ve své moci drží, neboť občanům suverénního státu s demokratickým zřízením a jedním z nejliberálnějších církevních zákonů na světě zaslibuje osvobození od utrpení, a je zřejmé, že nikoliv tělesného.
Evangelizace
Z výše uvedeného je zřejmé, že křesťany očekává něco velkého, celosvětového, něco, co v biblických dobách, natož pak v historii církve, nemá obdoby. “Duch svatý hovoří po celém světě, že Bůh bude činit něco, co ještě nebylo viděno. A nebude to lokální jev, ale proud, který půjde skrze města a národy.”81
Určitým předstupněm je již dnes obnova argentinské církve, avšak jedná se jen o určitý mlhavý náznak obnovy budoucí. “Věřím, že to všechno je jenom příprava na to, co přijde,” říká pastor Claudio Freidzon. “Je ještě mnohem víc, co Bůh chce dát. Skutečné duchovní probuzení v argentinském národě je zatím ještě před námi.”82
Někteří křesťané však nevidí až tak daleko a spokojili by se pouze s tím nepatrným náznakem, který v Argentině probíhá již nyní. Proto byla Carlosu Annacondiovi položena otázka, jak docílit, aby k obživení došlo i v místech evangeliu těžko přístupných, jako je např. katolické Španělsko. Annacondia odpověděl.
“Když jsem kázal ve Španělsku, lidé mi říkali, že Španěly by bylo těžké zasáhnout. Ne tak. Kázal jsem na ulicích a nebylo zde jedince, který by řekl, že nechce přijmout Krista.. Zeptal bych kazatelů, kteří říkají, že nevěřící je těžké zasáhnout. “Jaké je evangelium, které kážeš? Možná, že od nich hodně žádáš dříve, než jim řekneš, že je Bůh miluje. Ukaž jim Boží lásku.” Když mne Bůh získal, nikdy mě nevychovával v minulých hříchách. Jednoduše řekl “Dej mi své srdce.” Bůh nikdy nedělá chyby. Druhý den jsem přišel ke Kristu a opustil jsem všechno zlé, co jsem činil. Boží láska mne totálně změnila.”83
Pokud by se proti těmto slovům, na kterých je z jistého pohledu velký kus pravdy, člověk postavil, mohl by být považován za dogmatika, kterému je pro jeho kritiku každá poznámka dobrá, či být obviněn z necitlivého přístupu k nevěřícím. Nicméně je zde náznak něčeho, co se tvoří téměř ve všech obnovou zasažených společenstvích, a to tzv. “nekonfrontační evangelium”, ve kterém člověk není veden nejprve k pokání, nýbrž k duchovní zkušenosti.
Vzali bychom-li Annacondiova slova do důsledku, pak člověk pouze pozve člověka k Bohu skrze lásku a ostatní učiní Duch svatý. To je ovšem v rozporu jak k biblickému kázání evangelia – “v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům” (L 24,47) – tak k historické praxi např. metodistické obnovy, na kterou se všichni Torontští představitelé tak rádi odvolávají.
Nicméně o tom, že je tato metoda evangelizace, totiž duchovního boje s nekonfrontačním evangeliem úspěšná, svědčí i smělé prognózy do budoucna, kdy se odhaduje, že v Jižní Americe “v roce 2010 budou evangelikálové tvořit 70% obyvatelstva.”84 Jakoby slova o úzké cestě, kterou málokdo nalézá, pozbyla v těchto posledních dobách platnosti.
Eklesiologie
Struktura sboru
Argentinské megasbory zpravidla fungují na učednickém (skupinkovém) principu, který jednak umožňuje udržet sbor pohromadě a zároveň pastorovi dovoluje mnohem lépe ovlivňovat životy členů sboru. Marcelo Doynel, Freidzonův spolupracovník je popisuje následně.
“Náš sbor existuje na systému domácích skupinek – tj. pastoři, kteří jsou řekněme na vrcholu pyramidy, mají k dispozici suprevizory. Ti mají na starosti vedoucí skupinek, kteří vedou malé skupinky po deseti, dvanácti osobách. Tento systém umožňuje nejen samotné vyučování slova Božího, nýbrž také proces formování člověka…”85
Tento – dle Doynela – “pyramidální” systém zpravidla umožňuje pastorovi pečovat o život jednotlivých členů sboru a ve švýcarském modelu, který je zřejmě součástí argentinského pojetí, získávat skrze zpětnou kontrolu poradců vedoucích, tzv. “prodloužených rukou pastora”86, kteří pak pořizují docházku a ze skupinek píší výkazy, informace o členské základně.
Jednota církve
Freidzon je, v souladu se stoupenci Pozdního deště přesvědčen, že následující doba má být dobou jednoty, slávy a velkých zázraků církve posledních dní. “Je čas, jak říká Jan 14,12, kdy také my máme dělat věci, které dělá on, kdy se máme snažit následovat Ježíšovy plány a kdy máme žít v nádherné jednotě, za kterou se v 17. Kapitole Janova evangelia Ježíš modlil k Otci.”87
Jak dokládá i známý druhý pastor třetího největšího sboru na světě Ruben Gimenéz, tato jednota, která vylučuje kritiku, nakonec způsobila, že jednotní pastoři přijali zjevení k vedení agresivního duchovního boje.
“Rozepře nakonec pastory unavily. Začali mluvit spolu, ne proti sobě. Zjistili, že jsou všichni ve stejné situaci, začali se scházet a modlit. To první, za co se modlili, byla jednota. Když se scházeli v jednotě, začal jim Pán ukazovat něco o duchovním boji. Přestali bojovat proti tělu a krvi a začali boj proti nečistým duchům nad místy a oblastmi.”88
Zatímco v historických dobách reformace začínalo probuzení vždy tam, kde se někdo podržel jisté biblické pravdy – mohlo to být ospravedlnění vírou, křest ponořením, křest Duchem svatým – a začal tuto pravdu neohroženě zvěstovat, vyučil učedníky a nakonec založil denominaci, která tuto pravdu ochránila a mnohdy tím však de facto došlo i k oddělení se od stávajícího systému této pravdě se vzpírajícímu – katolickou církví počínaje – dnes je tomu jinak.
Obnova nebývá spojena s porozumění nějaké pravdě – pomineme-li nové zjevení o satanocentrickém aspektu vykoupení, a z něho vyplývající praxi duchovního boje, které má ovšem kořeny nikoliv biblické, nýbrž mytologicko – katolické. Dnešní obnova je ryze pragmatická. Již zde není osvědčené: sjednoťme se kvůli doktríně, nýbrž sjednoťme se navzdory doktríně. I zde platí charismatické přesvědčení: až se všichni sjednotí, přijde probuzení. Jak je vidět, zatím to funguje.
“V Argentině i všude ve světě vedoucí, kteří touží po dokonalosti pro Boha, neváhají požádat o pomoc jiné. Je to skutečně nádherné! A jak my, vedoucí, nové požehnání od Pána potřebujeme! S tímto postojem náš sbor navštívily a spojily se s naší službou více než čtyři tisíce pastorů, že se tam nedostali členové vlastního sboru. Tito spoluslužebníci přišli s hladem po Bohu a byli připraveni vidět a ověřit si působení Ducha. Slyšeli jsme svědectví o obnově – a ta pokračují dodnes.”89
Práce s kritiky
K zachování této jednoty, která by mohla být narušena např. kritikou, je v probuzených sborech věnována nemalá péče. Jak vypovídá jeden z Freidzonových blízkých spolupracovníků:
“Jednota – aby nic nepřinášelo rozdělení do těla Kristova. Toto vyučujeme, toto zdůrazňujeme. Nedovolujeme – protože Bůh to nedovoluje – pomluvy, kritiku druhých, vzpouru…Takže přijde-li někdo se slovy, která rozdělují, zraňují, ti, kteří jsou kolem něj, okamžitě reagují. Jsou vyučeni ve slovu Božím ohledně tohoto, a tedy nepřijímají takové věci.”90
Freidzon není osamocen, kdo vidí kritiku jako jednoho z hlavních nepřátel obnovy. Se stejným důrazem se můžeme setkat i u Gimeneze. “Už bylo dost vzájemného negativního mluvení, říká Ruben. Když za tebou někdo přijde a bude chtít negativně mluvit, řekni mu: Ty jsi úplně mimo. Čas kritizování je pryč.” 91
Tento “pozitivní postoj” argentinců, je-li skutečně tak jednotný, jak jej představují vůdci megasborů, již z principu vylučuje jakoukoliv biblickou korekci, doktrinální kritiku, či veřejné vyjádření nesouhlasu.
Změněný pohled
S touto existencialistickou jednotou je samozřejmě spojen měnící se pohled i na rigidní katolickou církev, jež svá učení nikdy nemění, pouze rozšiřuje a jejíž protireformační teze ustavené např. Tridentským koncilem jsou dodnes v platnosti. Jestliže tedy odklon od katolicismu je právem nazván “reformací”, současné trendy nejsou logicky ničím jiným než “deformací”. Církev, pokud své pohledy k těmto historickým skutečnostem přehodnocuje, nenavrací se do své původní “formy” nýbrž do své “deformace.”
Co je nejvíce znepokojující, že Lorenzo, popisující situaci mezi argentinskými evangelikály, není zpochybněn katolickým modlářstvím, popisuje však změnu paradigmatu, kterou “koná Bůh”.
“Katolickou církev pokládám za část Božího lidu, která je modlářstvím znečištěna, a která potřebuje očistit… Během posledních třech let jsem se zabýval proměnou struktury našich sborů na skupinkovou a mobilizací ke zvěstování evangelia, ale povolání Vision de Futuro je nyní jít za ztracenými ovcemi v katolické církvi. Je to pochopitelně změna: v minulosti jsme se na katolickou církev jako evangelikálové dívali z protikatolických pozic – nevnímali jsme je jako křesťany, jako část Božího lidu… Bůh sám začal proměňovat náš úhel pohledu.”92
Toto zaměření na ztracené ovce katolické církve, která se patrně skrze evangelium lásky celá zreformuje, před televizními kamerami argentinské televize vysoce ocenil i Msgr. Di. Carricam, místopředseda argentinské biskupské konference, který na adresu probuzeneckých pastorů prohlásil. “Chci na tomto místě opravdu uznat jednu věc: tito lidé naši komunitě přinášejí Ježíše. Jsou to mí bratři a já jsem jejich bratr, jsme součástí téže církve – církve Ježíše Krista.”93
Tato současná, oboustranná vstřícnost – nelze přeci negativně mluvit o katolických sourozencích – nyní obnovou proměněné vůdce vede i pozměněnému pohledu do své historie a odhalování svých kořenů.
“Když uvažuji o katolické církvi, pak je to církev, kde má svůj původ většina z nás – když jdeme ke kořenům. Když na to pohlížíme, vidíme různé věci, které pocházejí z jednoho kořene: je zde znečištění, je zde však také příležitost se vrátit a usilovat o proměnu prostřednictvím základů. Je zde zcela křesťanský základ, z něhož můžeme vycházet. Chce to čas – bude to proces.”94
Ostatně, kdo zná ontogenezi Hinnova pomazání, pod jehož mocí Freidzon, svého času duchovní dveře Argentiny, slouží, ten se tomuto trendu nebude divit. Je naprosto logické a nade vší pochybnost, jak je to již dnes zřejmé v celém hnutí počínaje Wimberem, přes Hinna, Caina, Kilpatricka ad., že cesta sbližování s katolickou církví je nevyhnutelná.
Dokonalost církve
Ve Freidzonově doktríně se můžeme přesvědčit, že tento služebník obnovy je přesvědčen, že církev poslední doby čeká dospělost, proměna do dokonalosti, která nastane, když nyní, ke konci času, Bůh vylije svého Ducha. Proto Freidzon hovoří: “Když Bůh začal toto nové hnutí… s vděčností vzpomínám na dobré chvíle, ze kterých jsme se radovali na našich schůzkách starších. Modlívali jsme se a v Božím zájmu hledali dokonalost.”95 Má tím na mysli nikoliv wesleyovskou “dokonalost” v posvěcení, nýbrž vstup do “slavné dimenze” poslední doby.
“Když Bůh vylévá Ducha svatého, má při tom na mysli svůj věčný záměr, touží mít mnoho synů připodobněných Kristu (Římanům 8,29, Židům 2,10–11). Bůh sesílá svého Ducha svatého, aby připravil církev k dílu služby a abychom byli všichni zralí a dokonalí “a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti” (Efezským 4,7–13, Koloským 1,28–29).”96
Povrchní čtenář by si ani nepovšiml, jak mistrně jsou zde v závorkách uvedena čísla veršů, jež mají ospravedlnit autorův názor na vylévání Ducha poslední doby. Podívejme se však na tyto verše blíže.
Ř 8,29: “Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími;”
Žd 2,10 – 11: “Bylo přirozené, že Bůh, pro něhož je vše a skrze něhož je vše, přivedl mnoho synů k slávě, když skrze utrpení učinil dokonalým původce jejich spásy. A on, který posvěcuje, i ti, kdo jsou posvěcováni, jsou z téhož Otce. Proto se nestydí nazývat je svými bratry …”
Oba verše však v žádném případě neukazují na vylití Ducha, nýbrž poukazují na 1) naše připodobnění se Kristu skrze vyvolení a 2) naše přijetí Boží slávy skrze Kristovo utrpení. Doktrína o připodobnění se Kristu skrze vylití Ducha, která souvisí – jak je uvedeno výše – s “novou dimenzí”, do které má křesťan aktivně vstoupit, a která nemá v historii obdoby, je něco poněkud odlišného, než věrný obraz Kristův na naší tváři. Ašak splňuje to podstatná kriteria Warnokovy dospělé církve, druhého domu, jehož sláva je větší než domu prvního.
Eschatologie
Pozdní déšť
Doktrína o pozdním dešti, který je zaslíben k obnovení Izraele, a jehož si církev poslední doby přivlastňuje, je Freidzonem citována velmi často.
“Pán Ježíš, který byl kvůli Otcově lásce poslán na tento svět, na nás v současnosti vylil tento zaslíbený pozdní déšť: ”v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi (Skutky 2,17). O tom chceme svědčit v této knize.” … “Poznávejme Hospodina, usilujme ho poznat. Jako jitřenka, tak on jistě vyjde. Přijde k nám jako přívaly dešťů a jako jarní déšť, jenž svlažuje zemi.”97
Freidzon nejenže chápe poslední dobu jako vylévání Ducha v metafoře pozdního deště na církev, ale rozvíjí zde již zcela zřetelně i Warnockovu doktrínu o obdržení dvojnásobného, tedy jarního a podzimního deště na církev dnešní doby. “Je čas se otevřít a nechat Pána seslat svůj jarní i podzimní déšť na naše životy.”98
Je velice zvláštní, že tyto pozdnědeštné doktríny ožívají v poválečných obdobích. Stejně jako v poválečném období USA vystoupily některé extrémní letniční kruhy a naroubovaly učení o obnoveném Izraeli na církev a vydedukovaly, že sláva církve posledních časů bude mnohem slavnější než apoštolská církev, stejně učí pováleční Argentinci. “To, co cítíš, jsou kapky velkého deště. Církev v této době bude mít větší slávu než prvotní církev,”99 říkají pastoři z Buenos Aires.
I zde, podobně jako koncem padesátých let v Kanadě, se obnova Pozdního deště bleskově rozšířila po nejodlehlejších koutech země. Jeden pastor, účastník Freidzonových shromáždění, napsal Freidzonovi dopis, kde uvádí, že se mu probuzení podařilo importovat do místního společenství, a následné manifestce zaštítil stejnými doktrínami.
“Bylo to, jako by se otevřelo nebe a padal na nás déšť… Lidé se cítili blíže Bohu a silně zasaženi jeho láskou. Když jsme zakoušeli toto vylití Ducha svatého, jak je psáni v Joelovi 2 a Skutcích 2, vnímali jsme stejnou moc, která přináší radost a také s sebou nese zázraky. Ve svém srdci stále slyším, jak mi Duch říká: “To je jen začátek, ne ojedinělá zkušenost.” Je to Božím Duchem seslaný nový déšť, kterého bude dále přibývat.”100
Davidův stánek
V Argentině ožívají i jiné pozdnědeštné doktríny; objevuje se zde i učení o duchovním znovuvybudování Davidova stánku, o duchovním obnovení Davidova království, dvojnásobném pomazání atd. To vše Freidzon prorocky vyučuje jiné. Účastnice jedné z konferencí, které Freidzon pořádal pro české křesťany, zachytila jeho slova.
“Nyní žijeme v posledních dnech a v těchto dnech Bůh zaslibuje, že pozvedne Davidův svatostánek, speciální obecenství, které měl David se svým Pánem. Bůh znovu vybuduje svatostánek, a když se pozvedá svatostánek, budou národy pohnuty… Po mnoho let nebyla v církvi přítomnost Ducha svatého. David znal Boha a Bůh znal Davida. Byl tam vzájemný vztah. Bůh v těchto dnech pozvedá generaci, která má pomazání jaké měl David. Na tomto místě je generace, skrze kterou půjdou zázraky do tohoto světa.”101
Kdo chce toto větší, nebo dokonce dvojnásobné požehnání obdržet, má k tomu na Freidzonových mítincích příležitost. “Hledej dvojnásobnou porci Ducha! Víc! Víc! Víc! Teď! Teď! Teď!”102
Ještě počátkem devadesátých let by mezi letničními v Evropě nebylo tak snadné něco podobného vyučovat. V roce 1993 měl v České republice seminář Reinhold Ulonska, který učení obnovy, založené na doktríně obnovy “Davidova stánku”, odmítl s odůvodněním, že se jedná o verš vysvětlující misii mezi pohany v kontextu Am 9,11, nikoliv obnovy církve. Účastník tohoto semináře píše: “Následoval podrobný pohled na hnutí obnovy. Toto hnutí spočívá na myšlence, že církev před příchodem Pána Ježíše Krista musí projít obnovou. Klíčová slova tohoto hnutí jsou Sk 15, 15–17…”103
Avšak co někteří letniční byli schopni rozpoznat u charismatického hnutí, nyní přijímají, je-li jim to podáno “úspěšnými” služebníky hnutí vlastního.
Celosvětová obnova
Všechna tato staronová učení, která byla rovněž ze strany amerických Assemblies of God v padesátých letech odmítnuta jako hereze, mají za cíl připravit křesťany na očekávání celosvětové obnovy církve a celosvětového probuzení, které, co svět světem stojí, ještě nikdo nikdy neviděl. “Věřím, že naše vidění církve by se mělo změnit. Není daleko čas, kdy uvidíme znamení a zázraky pouze v církvi, je čas je vnést do světa.”104
Máme očekávat úžasnou dobu divů a zázraků mocné, slavné, sjednocené a velkolepé církve vítězné a vzestup křesťanské lásky. Autor těchto myšlenek a bývalý učitel teologie si je dobře vědom, že Písmo o poslední době nemluví zrovna v superlativech. Učit o vzestupu lásky v poslední době je v přímé kontradikci s veršem “vychladne láska mnohých”. Freidzon proto činí přesně to, co činili všichni jeho předchůdci, kteří se těmto doktrínám otevřeli. Verš, který jeho učení popírá zacituje a ihned poté předpokládá pravý opak.
“Bible říká, že v posledních dnech “vychladne láska mnohých” (Matouš 24,12). Mám upřímnou naději, že až přečtete tuto knihu, budete volat: “Pane, chci znovu najít svou první lásku. Toužím se s tebou setkat.”105
Nebylo by správné zde Freidzonovi podsouvat zlý úmysl. Kdo biblicky předpokládá, že láska vychladá, by samozřejmě měl o palčivém tématu vyučovat a bylo by nesmyslné o lásce nekázat s vysvětlením, že to v poslední době je zbytečné, neboť láska stejně vychladne. I kategorická negativní proroctví Písma je třeba brát vážně a varovat se jejich důsledků. Nicméně je s podivem, že Freidzon, dobře si tohoto varovného verše vědom, učí pravý opak. “Věřím, že do vašeho národa přijde velké probuzení: sbory budou obnoveny v první lásce.”106
Antropologie
Je zjevné, že obnova církve musí začít obnovou jednotlivce, a má-li církev poslední doby provázet nebývalá znamení moci, musí se tato projevovat i na rovině jednotlivce. Claudio Freidzon zatím nezachází tak daleko, aby zasliboval lidem nesmrtelnost nebo nebiblické schopnosti, jak to zhusta činí Paul Cain. Nicméně přítomnost Ducha bude u jednotlivců tak silná, že věci, které apoštolé činili jen zřídka, budou pro křesťana poslední doby naprostou samozřejmostí.
Zjevení synové Boží?
Přes provokativní nadpis tohoto odstavce se v Argentině pojem “Zjevených Synů Boží” nepoužívá; nicméně jednotlivec, zastíněn Duchem svatým, je ochraňován stejným mechanismem, jaký popisují Kansasští proroci. “Nechceme ztratit sladké obecenství s Duchem svatým, neboť on na nás přenáší slávu, která je v Kristu… Když jsme “pod oblakem slávy” jsme chráněni, jsme vedeni podle Boží vůle a cítíme se v jeho stínu občerstveni.” 107
Skrze občerstvení Duchem svatým, které je ostatně podstatou celé současné Freidzonovy teologie, se pro běžného křesťana stanou zcela běžné zázraky, které se v době apoštolské církve vyskytovaly převážně u apoštolů a svět bude získán už jen pohledem na ně.
“Přijde den, kdy všichni křesťané budou mít vliv na svět svou samotnou přítomností. Naše svědectví bude tak mocné, že jako v případě apoštola Petra bude dokonce náš stín uzdravovat nemocné (Skutky 5,15). Čekám, až nadejde ten den! Celým svým srdcem tomu věřím.”108
Při vší snaze o nepřehánění, v takovém otevřeném prohlášení nelze nevidět zjevnou podobnost s doktrínou “Zjevených Synů Božích” .