Jedny povolal za apoštoly
Pohled v biblickém kontextu
Pokud si zde troufneme učinit vlastní stanovisko, nelze ignorovat výše uvedené široké názorové spektrum. A to jsme se pohybovali pouze v rámci reformovaného resp. evangelikálního pohledu. Pokud bychom úhel pohledu rozšířili o katolický, či ortodoxní, mohli bychom se dostat do mnohem výraznějších antogonismů.
Pokusme se ale nerozšiřovat úhel názorového spektra, ale zaměřme se na kontext samotné epištoly a její souvislost v rámci Písma. Epištola Efezským je věnována křesťanům v oblasti silného pohanského vlivu a církev v té době obecně řeší vztah judaismu a křesťanství. Podle Fazekaše je centrálním poselstvím listu eklesiologie. Většina autorů si všímá, že list obsahuje mnoho hymnů a shodných prvků, jako list Koloským. Efezský sbor se ale objevuje v Bibli vícekrát, a to ještě ve Skutcích (Sk 19,10 a 20,31), v 1. epištole Korintským (15,32 a 16,8), v 1. Timoteovi (1,3), v 2. Timoteovi (1,18 a 4,12) a v knize Zjevení (2,1,7). Opakujícím se tématem těchto míst je výskyt falešných učitelů z řad apostatů místního sboru, výskyt falešného učení a příchod falešných apoštolů. Pavel rovněž mluví o zápasu se šelmami v Efezu (1K 15,32), který někteří vidí spíše jako duchovní boj než konstatování boje se zvířaty. Není divu, že Pavel ve své epištole dává velký důraz na popis duchovních úřadů, jejich kvalifikaci, možnost rozpoznání, a zdůrazňuje znaky křesťanské opravdovosti s akcentem duchovního boje (Ef 6).
Již druhá a třetí kapitola nám naznačuje, že svoji teologii Pavel odvozuje od návaznosti na duchovní Izrael. Kristus je ten, kdo svojí obětí smířil Žida a Řeka. V Duchu svatém již není rozdílu a i Pavlem vložený hymnus Ef 2,14 – 18 tuto skutečnost zdůrazňuje. Pro Pavla je to natolik důležité, že následně zdůrazňuje, že proto je vězněn (Ef 3,1). Pokud apoštol píše o svém uvěznění jen proto, že věří, že rozdělující zeď mezi Židy a Řeky je v Kristu zbořena, umocňuje tím i své poselství. Nešetří přitom trpělivostí, slovy ani argumenty, aby danou věc zdůraznil.
První zmínka o apoštolech je zde vsazena právě do kontextu společného duchovního dědictví Židů a Řeků. Ve verši 2,20 se mluví o tom, že Řekové byli „postaveni na základ“. Z řecké gramatiky je podstatné použití participia aoristu pasiva slova epoikodomeó, které ukazuje na minulou událost. Efezští již „byli postaveni“ na themelió, což lze přeložit jako základní princip nebo počáteční základ pravdy. Tento základ je tvořen z apoštolů a proroků tón apostolón kai profétón. Pavel píše o něčem, co již existuje, co je již vytvořené. Základ byl již položen. Stejného slova themelion se používá v epištole Korintským s tím, že nemůže být položen „jiný základ“ themelion gar allon než ten, který je již položen (1 K 3,10–11). Tímto základem je Kristus a Pavel sám je zde tím apoštolem, který svým učením tento základ pokládá. Stejně jako v listu Efezským roste ze základu stavba, chrám, který tvoří křesťani a v Korintu věřící vytvářejí příbytek Boží. Lze přitakat těm, kteří vidí apoštolský základ jako minulou událost, ke které již došlo. Ptvrzují to i verše z knihy Zjevení, kde se právě o Dvanácti apoštolech mluví jako o „dvanácti základech“ města. Opět je zde použito slova themelion: doslova themeliús dódeka.
Pavel dále pokračuje, že se jedná o tajemství, které mu bylo odhaleno a které nebylo předchozím, jiným pokolením známo. Nyní je ale v Duchu svatém zjeveno apoštolům a prorokům (Ef 3,5). Pokud se na Pavlovu výpověď podíváme prismatem doby, pak si můžeme uvědomit to, že církev byla zmítána právě rozpory mezi judaismem a křesťanstvím. Ačkoliv to není v listu přímo zmíněno, Pavel zřejmě potřeboval zdůraznit fakt, který asi efezské znepokojoval: Možná řešili otázku, zda nejsou křeťani z pohanů v něčem ukráceni na Božích zaslíbeních? Když nahlédneme do Písma, můžeme vidět, že to byl Duch svatý, kdo apoštolům zjevil, že v Kristu Bůh zbořil zeď rozdělení a v Duchu svatém jsou oba, Žid i Řek, jedno a jsou dědici stejných zaslíbení. Není proto třeba se obávat.
Příkaz jít až na sám konec světa a zvěstovat evangelium všem národům, tedy i pohanům, učinil Ježíš Dvanácti po svém vzkříšení (Mt 28,16–19). Do této doby bylo jejich apoštolství omezeno na Izrael (Mt 10,5). A přesto měli apoštolé velký problém evangelium pohanům zvěstovat a potřebavali zjevení Ducha svatého. Petr byl velmi překvapen, když byli během jeho kázání Duchem svatým naplněni pohané v Kornéliově domě a tuto událost vysvětloval ostatním apoštolům tak, že jednal na základě Božího zjevení (Sk 11,12–15). Skutečnost, že evangelium má být zvěstováno i pohanům, obdržel skrze zjevení dále Pavel i Barnabáš (Sk 13,47). Pavel toto zjevení získal již při svém setkání s Kristem (Sk 22,21). Celý apoštolský koncil (Sk 15) později znovu tuto otázku řešil. Je zřejmé, že svědectví Petra a Pavla, kteří byli svědky toho, že byl pohanům udělován Duch svatý, vedl koncil k přesvědčení, že Řek je spasen pouhou vírou, bez nutnosti obřízky a zachovávání Mojžíšova zákona. Přesto byl Pavel v Jeruzalémě, kde probíhalo velké probuzení mezi Židy, uvězněn proto, že mluvil o svém vyslání Kristem mezi pohany (Sk 22,22).
Uvěznění pro toto poznání má být pro efezské argumentem, že Pavel myslí svá slova vážně. Když říká, že tajemství byla zjevena apoštolům a prorokům, zřejmě tím míní Dvanáct, kterým to zvěstoval sám Kristus, dále Petrovu potvrzující zkušenost, ale zároveň i sebe, Barnabáše a celý apoštolský synod, který prorocky z Ducha svatého přijal ustanovení o pohanech (Sk 15,28). Jinými slovy z pohanů se nemuseli stát skrze obřízku židovští proselyté, ale stali se právoplatnými spoludědici Abrahamova požehnání skrze víru v Krista.
A nyní se konečně dostáváme ke čtvrté kapitole, kde se ještě jednou mluví o apoštolech. Je velmi zajímavé zohlednit Bruce a Ulonsku, kteří mluví o apoštolech, kteří byli povoláni až po Kristově vzkříšení a vyvýšení, o kterém zde Pavel explicitně mluví. Ponechme nyní stranou zda verše 4,11 kauzálně navazují na verš 4,10. Tedy, zda povolané dary se vztahují k „vyvýšenému Kristu“ nebo „jen“ ke Kristu. Jinými slovy otázka zní, zda apoštolé z 4,11 jsou ze skupiny Dvanácti nebo pouze ze skupiny apoštolů po vzkříšení, či z obou skupin. Z kontextu a podstaty je ovšem důležité, že zjevení o spoludědictví Židů i pohanů se týkalo jak Dvanácti, tak třeba Pavla nebo Barnabáše. To znamená tehdejších apoštolů a proroků, kteří toto tajemství rozpoznali, resp. bylo jim Duchem zjeveno: Pohani jsou naroubováni na Izrael a mají podíl na jeho zaslíbeních. To je i poselstvím Nového Zákona a tvoří základ naší víry.