Biblická Apologetika

Dějiny Apoštolské církve - 2. díl: 1998-2004: Další vývoj učení o delegované autoritě

Motto:

Ale Ježíš si je zavolal a řekl: "Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují.  Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem;  a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem".

Další vývoj učení o delegované autoritě

V předchozím díle byla předestřena role delegované autority, jak se vyvíjela v první polovině 90. let. K jejímu posílení přispěla i krize v brněnském sboru, kde se jeden z vedoucích podle Navrátila dovolával „svobody svědomí“, což byla hereze, která ohrožovala samotnou podstatu fungování Apoštolské církve, a bylo třeba ji překonat[1]. Další herezí byla idea demokracie. Jelikož ilegální AC musela v době totality předložit státu ústavu alespoň s formálně demokratickým zřízením, v období svobody pak teorve mohlo dojít k odstranění všech demokratických prvků. Protože ideálním modelem církevní správy byl v podstatě monarchický episkopát, AC se tak nacházela na ideové úrovni konzervativního katolicismu, který snil o Habsburské monarchii a nelibě nesl období osvícenství, které svou ideou lidských práv citelně oslabilo uspořádání společnosti. Jak AC, tak konzervativní katolicismus, se ovšem v případě, že hrozilo omezení církevních svobod nebo křesťanských etických standardů (např. ze strany legislativy EU), demokratických principů dovolávaly.

Humanismus a osvícenství

Za jakýsi základ demokratického, a z pohledu biskupa i chybného, uspořádání společnosti byl nahlížen humanismus a něho vycházející osvícenství. V tomto duchu se nesl i seminář Aleše Navrátila „Humanismus a jeho důsledky“, který byl součástí pastorální konference AC na jaře roku 1998. Navrátil zde vyšel z koncepce humanismu, z něhož vychází osvícenství, za jehož původce viděl vůdce jak francouzské, tak britské revoluce.

„[Osvícenství] vzniklo koncem 17. století v Holandsku (Grotius, Spinoza) a Velké Británii (Locke, Hume). Odtud proniklo do Francie, kde vyvrcholilo v polovině 18. století v podobě materialistického racionalismu (Diderot, Voltaire, Rousseau, Montesquieu)… V jeho rámci John Locke rozvinul svoji nauku o tzv. přirozených právech člověka. Ta z něj učinila klasického zastánce myšlenky o lidských právech (prohlášení o lidských právech USA v. r 1776 a ve Francii v. r. 1789). Další osvícenci rozvíjeli nauky o svobodě člověka v rámci státu prostřednictvím účasti lidu na politické správě. Osvícenství jako názor byl jedním z nejvýznamnějších prvků, které se spolupodílely na vzniku a průběhu Velké francouzské revoluce“[2].

Lze jistě uznat, že obě koncepce narušily monarchické chápání jednoty moci. Ale zatímco francouzská revoluce v podstatě nadřadila vládu jakobínského teroru ve jménu rozumu nad křesťanským upořádáním společnosti, britská a americká revoluce podřídila lidské autority vládě práva, analogické reformační zásadě „Sola Scriptura“. Navrátil pak nabídl svůj závěr:

„Při četbě nejen výše uvedených stručných informací, ale i kontextu, do kterého byly zasazeny, jsem si uvědomoval, že jako křesťané jsme oběťmi grandiózního podvodu, celého propletence lži“[3].

Z pohledu konzervativního křesťana lze samozřejmě osvícenství vyčítat vytěsnění Božího odlesku ve společnosti pouhým lidským rozumem a vykázání Boha z lidské společnosti ideou neomezeného člověka.

Nicméně britská konzervativní revoluce neodmítala křesťanství. Vojska Parlamentu tvořili puritáni, kteří hájili náboženskou svobodu proti tehdejší teokracii. Král Karel I. zde byl popraven za vlastizradu nikoliv zběsilou lůzou, ale na základě rozhodnutí Parlamentu. Cílem popravy nebylo revoluční odstranění starých pořádků a tradic jako ve Francii, ale naopak jejich „obnova“ a ochrana před jejich porušováním ze strany krále. Konzervativci navíc viděli v osvícenských ideálech hrozbu pro stabilitu společnosti a tradičních křesťanských hodnot.

Navrátilův závěr, který souzněl z chápáním Rudolfa Bubika, pak spojuje neslučitelné. Možná i proto, že AC byla spíše skeptická k humanitnímu vzdělání, se toto nedorozumnění, často podporované římskokatolickými historiky, stalo i ideovou základnou pro chápání autority „en bloc“.

V jednom ovšem Bubik i Navrátil měli pravdu. Britská konzervativní revoluce skutečně odmítala nekontrolovatelnou a neomezitelnou autoritu klerikálního vládce na vrcholu mocenské pyramidy, a proto se dostala do konfliktu s římskokatolickým, papežským pojetím autority. Král Karel před svojí popravou tvrdil, že kromě Bohu se nemusí nikomu odpovídat. Snad by se puritánské vládě dalo vyčítat vynucování křesťanských norem nebo Cromwellovy autokratické, teokratické tendence. Ale to je zřejmě to, co by se v kritice ze strany AC zřejmě neobjevilo. Nelze se tedy divit Navrátilovu zjednodušujícímu závěru, kdy mimo jistě promyšlených a relevantních závěrů uvedl: „Kolik křesťanů je dnes zaujato… proti poslušnosti autoritám (aby náhodou někomu neublížily!), proti jakýmkoliv příkazům přinášejícím omezení do život člověka…“[4]. Jistě pravdivé tvrzení, ovšem neberoucí v potah historické souvislosti. Jako důsledek osvícenství a humanismu pak biskup viděl i rozšíření charismatického učení prosperity[5], což stojí za úvahu.

Podřízenost autoritě jako podmínka probuzení

Učení o delegované autoritě, a zejména jeho praxe, byly i nedílnou součástí a podmínkou přicházejícího probuzení. Bylo zdůrazněno učení Watchmana Nee, že Bůh jedná vždy s jedním člověkem v jednom čase, což platí i pro časy probuzení. Proto je nezbytné, aby členové církve, jakkoliv obdarovaní a Bohem používaní, stáli ve stínu svého vůdce, se kterým Bůh právě jedná. Bubik uvedl že například v Pensacole je to úřad evangelisty a učitele, kteří stojí ve stínu pastora. 

„…Steve Hill [je tím], kdo přináší většinu evangelizačních kázání a jehož prostřednictvím Bůh jedná, ale on sám stojí ve stínu pastora Kilpatricka. Další bratr, se kterým jsme se sblížili, učitel, by se kdekoliv mohl stát velikou osobností. Řekl mi však: „I když jsem nikdy nebyl členem Assemblies of God, Bůh mě sem postavil a já jsem to přijal. Tady stojím a tady učím.“ Totéž jsem viděl v Argentině“[6].

V té době Bubik ještě nemohl vědět, že známý učitel, stojící mimo struktury AoG, hnutí opustí právě v důsledku střetu s vizí AoG[7].

Jed demokracie

V říjnu 1998 byl Navrátil vyzván, aby rozvinul svůj seminář o humanismu a osvícenství i o jejich praktickou aplikaci, a to je demokracie, jelikož „jed demokracie se nám již tak dostal pod kůži“[8]. Navrátil zopakoval klasické tvrzení, že církev není demokracie, ale teokracie, což prakticky znamenalo, že vláda jednoho člověka stojícího na vrcholu církevní struktury je lepší, než vláda vykonávaná skrze více lidí s rozdílnou odpovědností a se vzájemnou kontrolou. Jinými slovy teokracií se rozuměla církev vedená jedním mužem v jednom čase. Podobnou ideu ovšem vyznávají například islámské teokratické režimy nebo komunistické diktatury, kdy silnému vůdci rovněž neradno bránit vuskutečňování jeho Bohem či stranou dané vizi. Toto by zajisté v církvi nikdo nepodporoval! Zde se ovšem věří, že v křesťanství se z takovéto v podstatě "diktátorské struktury" stane Bohem požehnané vedení, jelikož Bůh vládne skrze jedince plné Ducha, nikoliv prostřednictvím kolegií a rad.

Ovšem, jak se později k překvapení některých zřejmě ukázalo, Navrátil demokracii neodsoudil a dokonce usoudil, že demokratické prvky pod Božím vedením jsou v církvi prospěšné. Jako příklad uvedl kolektivní rozhodnutí na jeruzalémském koncilu ve Skutcích patnácté kapitole, dále napomenutí Petra apoštolem Pavlem, nebo demokratickou volbu diakonů z řad křesťanů z pohanů. A aby toho nebylo málo, i když demokracii samozřejmě - jak sám uvedl - "dostatečně pohaněl", bezděčně uvedl:

„Přesto se některé prvky tohoto způsobu vlády mohou v církvi uplatňovat pod vedením… Bohem vyvolených služebníků. Výsledek však bude úměrný tomu, nakolik se věřící při této praxi nechají vést Duchem svatým“[9].

Ovšem představa, že Duch svatý povede k demokratickému jednání svých služebníků, byla v prostředí AC zřejmě nemyslitelná, a proto hned v dalším čísle Života v Kristu vyšel  článek Františka Cupala, který měl Navrátilovy teze zřejmě usměrnit. Hned zpočátku Cupal uvedl, že demokracie není způsob, jak bychom spolu měli žít, i když (překvapivě) připouští, že „pro současný svět je demokracie to nejlepší, co svět může mít“. Opakuje pak klasickou tezi, že demokracie není Božím královstvím (což skutečně není!) a tyto věci proto „nelze spojovat“. Dále Cupal uvádí, že demokracie vychází z osvícenství, které vede k sekularizaci a racionalismu, a není tudíž možné ji uplatnit v církvi. Naproti tomu vyzdvihuje konzervatismus, aniž by si ovšem uvědomil, že konzervatismus má kořeny v britském demokratickém parlamentarismu, který je v AC zřejmě nahlížen negativně. Dále svůj odsudek demokracie v církvi komentuje následovně:

„… nikdo se nemusí snažit rozlišovat co je dobré a co zlé, ale pouze, co je pro něj výhodné. Z toho vyplývá, že i zlé a špatné věci se někdy mohou svobodně rozvíjet. Bůh však chce, aby církev byla čistá. V praxi vypadá demokracie tak, že jsou lidé, kteří si dělají, co chtějí, a to na úkor druhých. Silnější tedy vládne a tato vláda může, ale nemusí být spravedlivá. To je jeden z dalších důvodů, proč není možné užít demokracii v církvi, protože v takovém systému nemusí být postaráno o slabé… Jiným důvodem je, že kdyby si každý dělal, co se mu zlíbí, vznikl by chaos… Prvky demokracie mohou být uplatňovány jen tehdy, existuje-li silný jedinec, který vede (sic!). Lidé navíc neumějí žít v demokracii, neboť kdyby to uměli, nedělo by se ve světě to, co se děje (války, nenávist, krádeže…)… pro církev není určena demokracie, ale člověk potřebuje být veden…  Principy demokracie vedou v církvi k tomu, že (byť ne se špatným úmyslem) mám právo dělat, co chci, zda mne to vyhovuje nebo zda jsem zrovna ochoten… V Božím království sice nerozhoduje lid, ale rozhodne ten, komu je dána odpovědnost za vedení“[10].

Podle Cupala je tudíž demokracie v podstatě anarchií, kde si lidé dělají, co chtějí, přičemž nemusejí brát ohled na slabé, a sama demokracie nakonec vede k válkám. Proto je třeba demokracii nahradit vládou povolaného jedince, vedeného přímo Bohem, který lidem tlumočí, co je správné, a tyto lidi povede. V pozadí daného myšlení zřejmě stojí představa, že lidmi nekontrolovaný jedinec upadne do omylu mnohem hůře, než skupina lidí.

Tuto reflexi nelze mít Cupalovi za zlé. Ač sám senior oblasti, patrně zopakoval to, čemu byl léta v AC vyučen. Skutečnost, že například americká demokracie vychází z uplatňování náboženské svobody na základě vlády práva (což je analogií reformačního principu Sola Scriptura),  nebyla v AC prakticky brána v potaz. Na základě učení Watchmana Nee, že Bůh vede vždy pouze skrze jednoho člověka v jednom čase, z toho vyplývalo několik premis: Jedinec mající autoritu a vedený Bohem chce obvykle dobro, kdežto většina volí snáze zlo; jedinec se mýlí méně, než rada či kolegium; a autorita jedince jen nad zákonem, který vzniká demokratickým konsenzem většiny. Nutno ovšem dodat, že zřejmě málokdo by si tyto otázky vůbec položil. Tímto se pak české letniční hnutí lišilo například od amerických Assemblies of God, které se demokratických principů v církevní správě dovolávaly a varovaly před potenciálně nekontrolovanou svévolí jedinců v učednických hnutích, jako jsou skupinkové sbory:

„Zároveň se [v učednickém hnutí]běžně vyskytuje tendence k degradaci a snižování významu demokracie ve prospěch poddání se autoritě. Předpokládá se, že apoštolé a starší jeruzalémské církve vykonávali autoritu jak nad církví v Jeruzalémě, tak i nad jinými sbory. Bližší pohled do Písma ukáže, že když se vybíralo sedm mužů k službě při stolech, apoštolé jen uvedli, jaké mají mít předpoklady a požádali věřící, aby si je vybrali nebo zvolili (Sk 6,3–5). Ve Skutcích 14, 23, kde Pavel a Barnabáš v každé církvi ustanovovali starší, je v řečtině použito slovo ordain, které znamená vybrat nebo zvolit zvednutím ruky“ [11].

Je samozřejmé, že v království vládne král, v tomto případě Kristus, ovšem nikdo si možná nepoložil otázku, zda jeho pokyny lépe rozezná jedinec, nebo celý orgán, případně celé Tělo Kristovo? Představa, že Kristus má své  náměstky, ke kterým mluví přímo, a ostatní mají jen v důvěře poslouchat, je něčím, co se vymyká chápání reformace.

Jihoamerický model autority

Na takto připravenou půdu dobře zapadalo i učení jihoamerických evangelistů, kteří v podstatě učili, že pastor si ze členů sboru, kteří sami aspirují na to stát se autoritou,  může v podsatě v rámci jejich učednictví učinit domácí služebnictvo. Na společné konferenci AC a KS 10. - 11. prosince 1999 Carlos Jimenéz II. uvedl, že jeho pastor začal jeho službu následovně:

„V 5:00 se vstává, od pěti do šesti se budeš modlit na kolenou. Od šesti do sedmi budeš čistit bidla slepicím. Měl jich sto. Od sedmi do osmi vykoupeš psy a vyčistíš boudy. Snídaně je v osm… Do jedenácti budeš uklízet záchody ve sborové budově a pak ji celou vytřeš… I jeho (pastora) jsem musel stříhat každý týden… jednou přišel mladík, chtěl také vstoupit do služby. Pastor mu řekl: „Zalez pod stůl a vylezeš, až to řeknu“. V neděli, cestou na bohoslužby ho tam uviděl a říká: Já jsem na tebe zapomněl.“ Ten chlapec se postil tři dny. Všichni, kteří prošli jeho rukama, slouží Bohu… kdo z vás chce mít dlouhý život, služte svým vedoucím, hledejte jejich potřeby… Když vidíš nést ředitele kufřík, vezmi mu ho. Když myje auto, umyj mu ho.“[12].

Jak kontrastní mohou být s tímto pojetím biblické verše o tom, že kdo chce být největším, měl by být služebníkem druhých.

Nemožnost korekce zdola

Učení o delegované autoritě se pak tradičně projevovalo v situacích, kdy se prostí členové báli, že jejich autority „ujíždějí“. Pokud někdo vznesl námitku, obvykle se nejednalo o prošetření dané záležitosti, ale daný jedinec býval usměrněn, že mu není dáno takovou věc posoudit. To je dáno pouze Bohu:

„„Často mi lidé kladou otázku: Dobře bratře, ty vyučuješ o autoritách atd., ale co když ona ujede?“ Moje odpověď v tom případě zní: „A zaručuješ mi, že ty jsi ten nejsprávnější kontrolor, aby tvoje autorita neujela? Ty to skutečně tak všechno dobře víš? Ty jsi Bůh, který má právo kontrolovat? “[13]

Pokud dotyčný vznesl námitku, že kontrola může být na základě Písma, bývalo mu sděleno, že Písmu přece nemůže rozumět lépe, než jeho autorita. Pokud by tomu tak bylo, musel by být dotyčný zřejmě Bohem. Jednání nebo učení autorit bylo prostému členu jednoduše prakticky zapovězeno rozsuzovat:

„Možná mi řekneš, že je tu Písmo. Naneštěstí pro dnešní dobu se o ně opírají mnozí, počínaje léčiteli, před buddhisty, mohamedány, jehovisty, adventisty a další a další a každý tvrdí, že je Bůh vědoucí dobré a zlé a že ví, jak Písmo vykládat. Skutečně jsi Bůh, který ví, co je dobré a zlé“[14].

I přes takto formulované odpovědi zde existovala možnost pastora upozornit na omyl. Byla to dokonce povinnost.

„Copak pastor nemůže být upozorněn? Je tvou povinností ho upozornit v pravý čas, pravým způsobem a správnou intonací v hlase...“[15]

Ovšem i zde bylo zopakováno, že se člověk nemá snažit posuzovat, co je dobré a zlé, jelikož to dokáže posoudit jen Bůh. Zůstává však otázka, zda je schopna posoudit co je dobré a zlé autorita, jelikož ani ona přeci není Bohem. Tímto chápáním se AC vylučuje z hlediska pojetí autority z rodiny protestantských církví, a aniž by byla vázána např. nepřekročitelným Kanonickým právem, zastává římskokatolický model v podstatě neomylné autority na vrcholu pyramidy, aniž by byla ochotna to připustit. Je proto zajímavé tento biskupův citát porovnat s tím, jak například Navrátil kriticky pohlížel na středověkou církev, jejíž autority bránily prostým členům církve v čtení Bible, a proto se stavěla proti překladům do národních jazyků:

„… prostý lid nemohl Bibli rozumět. Pokud by ji nepochopil správně, došlo by přece k nenapravitelným škodám“[16].

Ani prostým členům AC nemohlo být zřejmě dáno rozumět Bibli lépe, než jejich autoritám. Přitom důraz na čtení a vlastní porozumnění Bibli byl v AC enormní. Když to ovšem domyslíme, pak zřejmě ani prostý, i když vzdělaný mnich Martin Luther, přeci nemohl chápat Bibli lépe než magisterium s papežem a kardinály v čele. A konečně, mohli prostí letniční rozumět učení o křtu Duchem lépe než jejich autority v Luterské církvi a později v Jednotě českobratrské? A v tomto uvažování je možné pokračovat i nadále.Nebyl proto už samotný vznik reformace nebo dokonce samotné AC projevem vzpoury vůči církevní autoritě? A pokud ne, jak si mohly být autority v AC jisté, že právě ony stojí uprostřed pravdy v celé škále učení, jako byla NAR a Torontské požehnání?

Úloha pastorovy vize

Ačkoliv zde nelze nalézat příčinnou souvislosti, do pojetí autority v AC zapadala i periodická školení od Wernera Kniesela, jehož učení AC formovala do pyramidy skupinkových sborů, v jejichž čele stál pastor, který měl vizi od Boha. Tato vize, i když to nebývalo vždy explicitně formulováno, byla vyhrazena pouze nejvyššímu vůdci. Proto by bylo nemyslitelné, kdyby pastora s vizí kritizoval někdo, kdo by danou vizi svěřenou Bohem neměl. Kniesel ve svém vyučování, které vycházelo na pokračování v Životě v Kristu, zdůrazňoval, že pastor potřebuje od Boha vizi a že pohyb ve sboru je závislý od toho, zda pastor vizi má nebo ne. Tato vize bude obsahovat tři aspekty. Evangelizaci, budování věřících a rozvoj vůdců. Tato vize je pak jedním z jazyků Ducha svatého[17]. V dalším díle pak Kniesel uvedl, že ve skupinkovém sboru není místo pro pluralitu názorů, což i on nazval humanismem, v čemž se v podstatě shodoval s Rudolfem Bubikem, který původně Knieselovým důrazům nebyl nakloněn. Kniesel doslova uvedl:

„Nedávno jsem instruoval vedoucí sboru a vysvětloval jsem jim, že musíme mít ve sboru jeden cíl. Jeden vedoucí se ozval: „Copak nemohu mít svůj názor!?“ Uvědomil jsem si, že to je výsledek humanismu, kterému se naše děti vyučují ve školách: „Udělej si na vše svůj vlastní názor“. Nejsou vyučovány pravdě“[18].

Tímto citátem vlastně Kniesel ztotožnil cíl, resp. vůdcovu vizi, s pravdou. O jednotném cíli, který obdrží autorita skrze zjevenou vizi bez mechanismu kontroly v institutu rozsuzování celým Tělem Kristovým, zřejmě vskutku nelze pochybovat. Že tomu tak skutečně je zdůraznil dále Kniesel tím, že skupinka není setkáním přátel, ale naplňováním pastorovy vize, a že každý vedoucí „musí mít pastorovu vizi“, které musí být věrný a doslova uvedl, že skupinový sbor je „pyramida jsoucí až k poslednímu členovi“, čímž se předává služba shora[19]. Zajímavé zde je, že Kniesel přímo skupinkový sbor ztotožnil s pyramidou, zatímco někteří vedoucí v AC slovo pyramida nelibě nesli a Rudolf Bubik raději mluvil o obrácené pyramidě, kde autority byly vespodu. Nicméně systém poslušnosti autorit byl klasickou pyramidou, kde velel pastor, a ostatní poslouchali.

Skupinkový modus operandi

Skupinková struktura pak, podle Wernera Kniesela, musí eliminovat dosavadní způsoby, které by s ní byly neslučitelné, a nastolit nový operační modus, pod kterým bude fungovat veškerá sborová služba. Jak uvedl František Flek, když sepsal své zážitky z konference v Curychu:

„Není možné se donekonečna snažit do této struktury „napasovat“ způsoby, jakými jsme byli zvyklí doposud sloužit. Struktura domácích skupinek by měla být takovým „operačním systémem“, pod kterým fungují „další aplikace“ (služby ve sboru. Struktura skupinek si vyžaduje jiný přístup, nové služby, konec některých dosavadních činností a odmítnutí i některých velmi zajímavých programů. To vše proto, že je to se strukturou skupinek neslučitelné“[20].

Přes pozitivní utužování autority, která má to správné zjevení, které skrze systém pyramidálně vedených skupinek promulguje až k tomu nejposlednějšímu členovi sboru, varuje Rudolf Bubik stále před „jedem demokracie z ráje“, jelikož někteří členové sboru si dovolili zpochybňovat vizi církve, jdoucí stále kupředu od probuzení k probuzení. Podle Bubika se tito lidé domnívali, že musí sami rozhodnout, zda pastor jedná anebo nejedná dobře, což jim přeci vůbec nepřísluší, stejně jako dětem nepřísluší rozhodovat, zda se rodiče mýlí. Takový člověk, pokud se vzepře autoritě, vztahuje na sebe prokletí[21]. Není ovšem zapovězena jen kritika církevních, ale i státních autorit[22].

Nadbytečnost vyučování

Dalším důrazem domácích skupinek bylo podceňování vyučování. A opět, samotné biblické vyučování bylo v církvi velkou prioritou. Jenže na skupinkách se nesmělo učit a skupinková struktura sama o sobě vytlačovala biblické vyučování a učení jako takové. Nikdo v církvi by to ovšem takto otevřeně neřekl a jistě by proti takovámu vyjádření protestoval. Ve skupinkových sborech ovšem převládal étos, že cokoliv má člověk v hlavě a nezavede to do praxe, je to pro něho škodlivé. Častým příměrem byl pohled na lidské tělo, které jen přijímá potravu a tloustne, což je pro něho nezdravé. Člověk měl tedy přijímat jen to, co byl schopen strávit a zmetabolizovat. Pokud by tento obraz byl pravdivý, pak by nemělo cenu vyučovat o takových věcech, jako je vzkříšení, jelikož tato praxe bude jen těžko realizovatelná.

Lidé ve skupinkových sborech se tak stávali po čase prakticky imunizovanými vůči rozpoznání čehokoliv nebiblického, co by jim skrze potrubí skupinek a jejich vedoucích bylo pastorem předloženo. Pastor pak samozřejmě sám nebyl nositelem vize. Ta byla obvykle zprostředkována paracírkevními organizacemi, vizemi regionálních apoštolů nebo zahraničními proroky v rámci jejich hnutí. Často byla vizí sboru jen skupinková struktura. A bylo pak lhostejné, jaké učení bylo do "skupinkového potrubí" nakonec vlito. Důležité bylo pouze vytvořit pyramidu a tok informací od špice k základně, přičemž rozsuzování bylo nemístné, jelikož nikdo přece nemohl mít poznání jako špice pyramidy. Je třeba znovu zopakovat, že s tímto zjednodušením by málokdo souhlasil a lze pochybovat, že by někdo z vedoucích takto cíleně jednal. Málokdo by si dokonce jen tuto myšlenku připustil. Vše bylo činěno v důvěře, že se jedná o správnou a biblicky podloženou věc. Nesmiřitelnost vyučování a skupinkové struktury ovšem bezděčně vyjádřil František Flek, když napsal:

„Upřímně řečeno, poslední věcí, kterou někteří věřící potřebují, je navštěvovat a účastnit se dalších biblických hodin. Již toho vědí daleko více, než jsou schopni uvést do praxe. Potřebují pochytit zkušenosti ve službě a při evangelizaci, aby mohli uplatnit to, co už vědí, zažít hlubší vztahy (např. v malé skupince) v nichž jsou vedeni k vykazatelnosti toho, co skutečně vědí…“[23].

I přes opakující historické kolapsy s učednickou pyramidou, před kterou varovali například Assemblies of God, byli protagonisté skupinových sborů přesvědčeni, že „domácí skupinky jsou způsob, jaký Bůh vedl svoji církev v několika prvních stoletích“[24] .

Kontroverze

Ovšem skupinky se nevyhnuly kritice ani v samotné AC. Jeden z argumentů byl, že vedoucí skupinek tvoří stínové staršovstvo, zatímco staršovstvo sboru je odstaveno na vedlejší kolej. Od letničních v USA pak zněla kritika starozákonního systému, kdy modelem nám není rabínská výchova učedníků, ale model starších dle epištol Nového Zákona[25]. Na tuto kritiku reagoval Petr Škopek, který sdělil, že vedoucí skupinky není stínovým starším a že sbor je nadále veden pastorem a staršími, nikoliv pastorem a vedoucími skupinek. Uvedl ovšem, že byl svědkem, kdy vedoucí skupinky z jiného společenství chtěl zapovědět manželství člena své skupinky s členem jeho sboru. Škopek si zde uvědomil, že úloha vedoucích v některých skupinkových systémech je vskutku přeakcentována, s čímž nesouhlasil. On naopak oceňoval loajalitu vědoucích vůči pastorovi a stejně jako Yonggi Cho si pochvaloval ženy ve funkci vedoucích skupinek, jelikož se zbytečně neptají a vykonají pastorovu vůli:

„Proto jsou také velice dobrými vedoucími skupinek ženy. Žena je stvořena ku pomoci muži. Úlohou vedoucího skupinky je být pomocí pastora. Proto je také v příručce Susan Kutruff velký důraz na loajalitu vedoucího skupinky k pastorovi… Z praxe vím, že muži spíše tíhnou k tomu udělat skupinku po svém a utvářet ji podle svých přání a zbožnosti. U žen je to většinou opačně. (Řekni mi, jak to mám udělat, a já to udělám). Ženy jsou ideální pomocnice"[26].

Škopkova slova dotvrzuje i příběh z Brna, kde jedna žena popsala své svědectví. Tato žena a byla zástupkyně vedoucí skupinky, která se rozpadla, a tak přestala navštěvovat vyučování pro vedoucí skupinek, které spočívalo ve vyučování manuálů z Knieselova sboru:

„Přestala jsem proto i navštěvovat vyučování pro vedoucích skupinek a jejich zástupce, protože když nemám skupinku, proč bych měla chodit na vyučování. Bratr František mi však zavolal a na mou odpověď mi řekl, že Pán může přijít třeba v červnu, a pak se mě zeptá, kde mám skupinku. Protože jsem chtěla svému pastorovi, kterého si velmi vážím vyhovět, začala jsem na vyučování opět chodit…“[27].

Závěr

Delegovaná autorita, posílená učením argentinských pastorů, Knieselovými manuály a s podporou hnutí NAR, se stala neochvějným základem pro zachování statutu. Jakékoli pokusy o změny byly na jejím základě vypořádány, neboť autorita byla podržena, jelikož se předpokládalo, že má vyšší zjevení, a to bez ohledu na podstatu nebo obsah sporu.