Biblická Apologetika

Zpět na „Církevní historie“

Dějiny Apoštolské církve - 2. díl: 1998-2004: Nová apoštolská reformace

Motto:

"Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti; vím, že nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři“.

Zjevení Janovo, druhá kapitola, verš druhý

Nová apoštolská reformace

Ideou hnutí Nové apoštolské reformace (NAR) je obnova novozákonního úřadu apoštolů, kteří vedle proroků, evangelistů, pastýřů a učitelů vytvoří v každém sboru funkční strukturu, založenou na vztazích. V každém městě bude jen jeden regionální sbor vedený tímto "paterem služebností" v čele s apoštolem, čímž bude překonáno dosavadní denominační uspořádání. Ačkoliv struktura založená na "vztazích“ zní přátelsky, ve skutečnosti jde o princip delegované autority, kde má být zavedena striktní podřízenost apoštolům na základě „vykazatelnosti“, což má kořeny již v hnutí Pozdního deště, na které odkazoval profesor misiologie a otec ideje a názvu NAR, C. P. Wagner. Takto transformovaná církev povede národy a ustanoví principy Božího království i v sekulární společnosti[1].

Tato grandiózní vize christianizace světa ve své podstatě sahá až k teorii výkupného, kde Adam předal vládu nad Zemí satanu, přičemž Ježíš se ďáblu nabídl jako výkupná oběť a svým vzkříšením získal zpět právo na Zemi. Nyní má církev, dorostlá pod vlivem "patera služebností" do plné postavy Krista, vyjít z denominací, propojit se apoštolskými smlouvami (idea tzv. „smluvního společenství“) a fakticky skrze agresivní duchovní boj proti satanu a teritoriálním duchům, ovládajících různé geografické oblasti a instituce, převzít od Krista zpět původní Adamovu vládu. Tak dojde k zahájení posledního velkého probuzení před příchodem Krista, když bude Duch vylit na všechny lidi[2].

Toto učení AC ovšem minimálně ze své podstaty odmítla již v roce 1994 na konferenci o hnutí Víry. Více o NAR např. v knize Teologické kořeny a současná teologie NAR[3].

 

 

Apoštolská služba v rámci AC

Koncem devadesátých let v AC kulminuje učení o „pateru služebností“, resp. „obnově apoštolského úřadu“, které souzní s učením o delegované autoritě, zastávané v AC. V nultých letech pak idea NAR od C. P. Wagnera, který byl propagován zejména Lukášem Targoszem, byla představena i v AC.

Učení, že v církvi povstávají apoštolé, nebylo pro AC, (nomen omen), ničím až tak výjimečným. Rudolf Bubik poznamenal, že mu Duch svatý již před lety ukazoval, že Boží lid uzná existenci apoštolů v soudobé církvi. Zatímco pro většinu letničních např. v USA bylo problémem, že si „současní“ apoštolé nárokují velkou míru autority, pro AC bylo spíše nepřijatelné, když apoštolé přicházeli vně struktury jejich denominace, a tuto apoštolskou autoritu si v ní nárokovali. Rudolf Bubik se proto ptá: „Víš, kdo je tvým apoštolem?“[4] a protestuje, když jsou tito apoštolé osm až deset tisíc kilometrů vzdáleni a služebníci si je libovolně volí. „Nezapomínejme, že mi si nevybíráme „své“ apoštoly, oni jsou nám dání“[5], konstatoval. Později rovněž poznamenal, že v království jsou ustanoveny úřady a úředníci, kterými jsou apoštolé a další[6]. Stanislav Bubik toto učení akceptoval a spojil akceptaci učení o „pěti služebnostech“ s probuzením:

„Pokud chceme vidět probuzení v našem národě, tak potřebujeme obnovit službu všech pěti služebností z Ef 4,11“[7].

Dále uvedl, že musí vyrůst armáda nových vedoucích, kteří toto probuzení zpracují. Cílem bude získat město, národ a svět pro Krista. Očekává se, že „naše sbory“ budou růst do tisíců během příštího desetiletí, a proto musí nastat změna ve způsobu vedení. Musí dojít k rozšíření o Ef 4,10, což je právě v NAR zdůrazňované „patero služebností“[8].

Rozdíl mezi letničním a charismatickým chápáním služby apoštola

AC, resp. její biskup, tedy neměla problém s úřadem apoštola, ale byla citlivá (a nejen ona) na to, když si externí apoštolové činili na základě „smluvních vztahů“ nebo jen „vztahů“ nárok vykonávat svoji správu nad jejími členy. Z tohoto důvodu byla v rámci AC sepsána i rozšířena brožurka „Charismatická církev sjednocení?“, která popisovala snahu charismatických apoštolů vykonávat prostřednictvím KMS apoštolskou službu nad členy evangelikálních denominací v ČR i proti vůli jejich vedoucích, jelikož charismatici denominace odmítali. Tak se projevil další rozdílný atribut mezi letničními a charismatiky, kdy letniční chápali apoštolský úřad v rámci své denominace, zatímco pro charismatiky byl úřad apoštola, slovy Drápala, z principu „naddenominační“[9]. Zhruba od této doby KMS zdůrazňovala pojem „mezidenominační“, nikoliv „naddenominační“.

V AC však byla situace komplikovanější i z jiného důvodu. Zatímco klasičtí letniční, zejména Assemblies of God, odmítali učení o delegované autoritě jako autoritářské, AC tímto způsobem řešila své vnitřní konflikty. NAR byla tudíž, se svým principem delegované autority, přitažlivá pro vnitrocírkevní správu, jelikož řada sborových excesů vedla k dalšímu posilování učení o delegované autoritě zaštítěné apoštolským úřadem biskupa. Apoštolský úřad byl připisován i některým seniorům oblastí, případně do něho tito měli dorůstat[10]. Z tohoto důvodu je zajímavé uvést i Navrátilovu informaci, že počátkem roku 1998 došlo k úsilí o rozšíření nejen kompetencí, ale i zodpovědnosti seniorů oblastí[11].

Ovšem při charismaticky chápané naddenominační aplikaci delegované apoštolské autority, se nad členy AC vytvářela autorita dvojí, což vedlo ke střetu zájmů. Uvědomovali si to i charismatici, a proto kritizovali denominační uspořádání církví, které jim bránilo jejich Bohem svěřenou autoritu v rámci denominací vykonávat[12]. Podle jejich učení totiž bylo třeba plné jednoty, a proto, ve snaze najít insituci, která by mohla mluvit za celou církev nebo alespoň za její významnou část, inklinovali k paracíkevním službám. Z tohoto důvodu také KMS vstoupila do EA, kde však již preventivně získala většinu AC tím, že do ní vstoupila jako celek[13].

Ještě jiná situace pak byla v CBH, která vytvářela vnitřní autonomní útvar v rámci AC. Principy NAR zde vedly k posílení modelu „církve v církvi“, v níž se ohraničené apoštolské autonomii a autoritě těšil Stanislav Bubik. NAR dále povzbudila protagonisty CBH, aby se zaměřili i na implementaci principů managementu s využitím řízení lidských zdrojů a novodobých misijních strategií, což bylo ze strany biskupa často odmítáno[14].

Vlastní reflexe apoštolského úřadu

Protože reflexe apoštolského úřadu provázela řada nedorozumění, zpracoval Aleš Navrátil pro AC vlastní pojetí apoštolského úřadu, které zasadil do denominačního rámce, aniž by oslabil autoritativní formu delegované autority. Tuto verzi představil členům RAC, dále na pastorálce AC v Kolíně a později vyšla i v Životě v Kristu v roce 1998[15]. Navrátil nezůstal jen u úřadu apoštola a rovněž sdělil, že v jeho olomouckém sboru na základě učení o úřadech v církvi zatoužili po úřadu proroka, čehož výsledkem byla rostoucí prorocká služba, která má přerůst v úřad proroka[16]. Hned v úvodu Navrátil nezpochybňuje existenci úřadu založenou na vztazích, nicméně apoštolský úřad ukotvuje v rámci instituce. Apoštolové podle něho kladou základy učení, pečují o sbory, mají trvalé ovoce, jejich službu provázejí znamení a obstojí ve zkoušce. Došel také k závěru, že apoštolé ustanovují do služby starší na základě volby členů sboru, což se uchu českého letničního křesťana mohlo jevit jako „jed demokracie“, kteréhožto termínu byl právě Navrátil autorem. Navrátila, stoupence (alespoň formálně) delegované autority, toto zjištění vedlo k velmi opatrné a diplomatické formulaci:

„Na druhé straně překlad Sk 14,23 „A zřídivše jim, podle daných hlasů, starší po církvích… naznačuje i účast členů sboru na aktu volby starších. Otázka mi osobně zůstává otevřena. Nejde o jistou formu delikátní rovnováhy jako v tolika věcech v Písmu?“[17]

Dále nachází v Písmu potvrzení, že v týmu zaujímá jeden apoštol vedoucí postavení a že denominace se v podstatě kryjí s formou církve vedenou apoštoly. Denominace jsou proto biblickým modelem. Tím se jednoznačně vymezil charismatickému pojetí reprezentovanému u nás především Danem Drápalem, který denominace nazval pomníky Božích doteků (později ovšem uznal, že i KS jsou denominací), což Navrátil přímo zmínil na dané pastorálce, aniž by kohokoliv jmenoval[18].^.Nakonec Navrátil poskytl návod, jak se mají členové sboru zachovat k těm, kteří si nárokují apoštolský úřad mimo jejich denominaci:

„Z předchozího rozboru vyplývá, že apoštolský úřad v naší církvi nepochybně zastává bratr biskup a nezbývá než jej takto otevřeně označit. Stejně tak je zřejmé, že úřad seniora oblasti taktéž spadá do charakteristiky apoštolského úřadu… Je naděje, že někteří bratři senioři do jeho plnosti [míněn úřad apoštola]z Boží milosti dorostou…  Je nutno říct, že tito apoštolové mohou být i mimo naše sbory… Může nám být k užitku, ale to neznamená, že přestávám na prvním místě respektovat svého pastora[zvýraznění je původní]. Stejně tak si musím být vždy vědom, kterému apoštolovi je můj sbor poddán a podle toho se chovat“[19].

Tak se, v podstatě v souladu s NAR, může díky striktnímu učení o delegované autoritě stát autorita pastora z pohledu „pouhého“ člena sboru nadřazena úloze „apoštola“, jelikož apoštolát je vázán vždy na konkrétní lokalitu, resp. denominaci. Dále Navrátil poskytl instrukci, jak se nedenominačnímu apoštolovi vymezit.

„Jestliže se učení i praxe kteréhokoliv služebníka projíždějícího sborem dostane do závažného rozporu s „apoštolským učením“, které mi přísluší, musím jeho učení odmítnout… Naopak zralá služba apoštola, byť projíždějícího, může být pro můj sbor velkým požehnáním“[20].

Nejmarkantnějším vtělením NAR do struktury AC pak byla CBH. Proto již koncem roku 2000 Stanislav Bubik mohl směle prohlásit:

„Bez jakékoliv nadsázky mohu říci., že vidím, jak v našem sboru roste všech těchto pět služebností. Na příští rok (březen 2001) připravujeme apoštolsko-prorockou konferenci a pak bychom chtěli pokračovat dál v jiných služebnostech“[21].

Vedle apoštolů se proto intenzivně začal hledat i úřad proroka. V kruzích CBH byl jakýmsi prorockým archetypem pro Českou republiku prorok Fergus McIntyre (viz druhá kapitola).

 

 

Duchovní boj

Vedle učení o pateru služebností AC zasáhlo i pojetí o duchovním boji. Semináře s Carlosem Annacondiou a Guilermo Preinem z října 2001 logicky nastolily, resp. zintenzivnily, i další aspekt NAR, a to je učení o démonologii, resp. o teritoriálních duchách nad různými zeměpisnými oblastmi. Oznámil to i Stanislav Bubik v lednovém čísle 2002 časopisu Překročit hranice. Uvedl, že konference s Carlosem Annacondiou způsobila, že možná mnozí začali trochu přemýšlet nad autoritou, kterou nám Bůh dal na ďáblem[22].

Následovalo rozsáhlé vyučování Rudolfa Bubika, který v podstatě na toto uvození tématu navázal. Citoval biblickou pasáž Dt 32.8, kde Nejvyšší přiděloval dědičná území, a kdy stanovil hranice „podle počtu synů Izraele“. Zde existuje různočtení ve formě „podle počtu synů Božích“. V interpretaci NAR a dřívějších charismatiků tento text znamená, že Hospodin rozděloval území podle počtů andělů. To je pak chápáno jako text vzniku teritoriálních duchů. Existuje zde ovšem jeden zádrhel, a to, proč by Bůh přiděloval národům démony (či se snad jednalo o anděly před jejich pádem?) a proč se zde mluví o synech Božích? Bubik to vysvětluje tím, že ďábel svojí vzpourou nepřestal být Božím synem:

„Jméno Lucifer, kterým je také označován, znamená v překladu „nositel světla“. I on je Božím stvořením! A to přes to, že se vzepřel, že šel do vzpoury. On je stále Božím synem.“

Podle této logiky by pak ovšem každé stvoření a každý člověk se mohli nazývat Božími syny. A vskutku, Bubik míří tímto směrem, když naznačuje:

„Každý člověk byl stvořen Bohem, Bůh dal život Hitlerovi, Stalinovi, Napoleonovi a jiným. Každý věřící i nevěřící, je Boží syn či dcera, Boží stvoření. Tímto se nesmíme nechat zmást“[23].

Vize Hitlera jako Božího syna je ovšem revoluční změnou v letniční antropologii a je zvláštní, že nevyvolala mohutnou polemiku ani debatu. Ve stejné intenci a ve stejném roce pak Bubik argumentoval na sborové dovolené s brněnským sborem na dotaz, kdo je to zlý duch od Hospodina, který napadal Saula? Odpověděl, že je od Hospodina nikoliv proto, že jej Bůh vyslal jako trest na Saula - což by možná i narušovalo kontext učení NAR - ale proto, že jej Bůh stvořil. Bubik se dále musel vypořádat i s otázkou, zda může mít křesťan démona, což je pro C. P. Wagnera zcela zásadní otázka, na které se rozešel s letničními. Ačkoliv se k této možnosti biskup dříve stavěl spíše skepticky, nyní tvrdí jednoznačně: „Bible říká, že ano“[24]!

Démonologie pak byla spojena i se striktním pojetím hierarchické autority. Démonická hierarchie totiž ve své pravomoci prý kopíruje tu lidskou hierarchii a křesťan se může démonům stavět jen na úrovní autority, kterou mu Bůh svěřil:

„… kdy tedy máme pravomoc se protivit démonům? Tam, kde je Ti z Bible dána autorita. Matka má autoritu danou písmem v rodině u nedospělých dětí. Manžel je hlavou rodiny. Pak je tu církev, i tam jsou autority, které vyplývají z písma, a tomu je i přiměřená autorita na členy skupinky, sboru atd."[25].

A tak se učení o delegované autoritě potkalo i s takto vylepšenou démonologií a pyramidálním uspořádám skupinkových sborů, kde pastor se staví démonům stojícím proti sboru a vedoucí skupinek proti „skupinkovým“ démonům atd..

Hned vedle Bubikova článku o démonologii bylo i vyjádření Doris Wagnerové, manželky C. P. Wagnera a výkonné ředitelky Global Harvest Ministries, která doporučuje, aby křesťan, který touží, aby z něho bylo vymítáno, „vyplnil čtrnáctistránkový dotazník, který pomůže vedoucímu modlitebních poradců určit oblast největší potřeby[26]. Bylo by například zajímavé vidět posedlé, kteří na Ježíše křičí v synagoze, jak stojí v řadě na dotazníky, a poté je vyplněné předkládají apoštolům. Takových dotazníků pak musí být velké množství, protože podle vyjádření C. P. Wagnera, publikovaného ve stejném časopise, je démonizováno velké procento nově obrácených. Wagner si pak stěžuje, že oficiální pozice Assemblies of God posedlost křesťanů popírá[27].

Praktická aplikace NAR

Jak již bylo řečeno, AC pak úřad apoštola rozpoznávala ve svém biskupovi. Když Aleš Navrátil, jako pastýř, nabádal díky výhodným cenám ke stavbám modliteben, evangelista Stanislav Bubik oponoval, že peníze nebudou na misii. Navrátil pak byl vděčný, že apoštol, bratr biskup sdělil, že je možné obojí[28].

S příchodem Eduarda Trauta dostalo NAR nový rozměr a vedle klasického důrazu na úřad apoštola se začal rozvíjet i úřad proroka. Zatímco biskup, který se v AC těšil jak úřadu apoštola i proroka, tvrdil, že prorokovat se naučit nedá, Traut podporoval prorocké školy a vyučoval, že prorokovat je možné se naučit. Dokonce sdělil, že většina pastorů stojí v úřadu apoštola a vytváří jakýsi ochranný deštník přikrývající ostatní služebníky[29]. Doktrína o nutnosti apoštolského přikrytí je pak klasickou charismatickou doktrínou pocházející již z hnutí Pozdního deště a ve spojením s učením o delegované autoritě vedla v minulosti k mnoha osobním tragédiím. Je ovšem kvintesencí NAR.

Také učení o teritoriálních duchách se nyní namísto dřívější kritiky začalo důsledně aplikovat. Targosz v souladu se svými učiteli rozpoznává tři úrovně démonického působení, z níž první je na konkrétních lidech, druhá se týká skupin lidí na základě okultní vazeb (např. svobodní zednáři), a třetí, kterou nazývá „úroveň strategického duchovního boje“, kde se již jedná o „teritoriální duchy". Důkazem je mu vedle Wagnera právě Rudolf Bubik, kterému se ve zjevení ve vězení zjevoval duchovní kníže českého národa, kterému se měl na Boží příkaz protivit[30]. Teritoriální duchové pak mají na různé oblasti nárok nejen na základě území, která jim Bůh přidělil (není tedy exorcismus protivení se Boží vůli?), ale i na základě různých prokletí a provozu okultismu, který se v minulosti na daném místě udál.

Největší odezvy toto učení pak našlo v charismatických sborech AC. Jednalo se i o sbor otce a syna Hasmandových ve Valašském Meziříčí, který byl v démonologii možná nejpokrokovějším. Daniel Ott zde měl tuto rozpracovanou doktrínu potvrzenou i osobním zjevením:

„Když jsme se modlili a chodili po místnosti, dostal jsem zjevení, jak vypadáme v duchovním světě. Už jsem nás neviděl jako obyčejné lidi, ale jako knížata oblečená v majestátních rouchách a každý z nás měl v ruce hůl, která byla znamením naší autority. Modlil jsem se a já se ptal, co to znamená? Pán mi ukázal, že to je smysl našich společných modliteb: společně se spolu sejdou jeho knížata, aby společně stála proti temných knížatům“[31].

(Fyzické modlitby pastora s holí v ruce pak provozovával i jeden charismatický sbor CB na severu Čech). Ott poté rozvíjí doktrínu NAR o hierarchii knížat temnosti v závislosti na tuzemském teritoriu, která mají křesťanská knížata svazovat. Tento způsob modliteb se pak promítal do oněch oblastních a celocírkevních modliteb, přičemž autority AC byly přesvědčeny, že vedou boj za probuzení v ČR.

Konkrétním příkladem je kostnice v Kutné Hoře, která prý dala právo démonu smrti, aby se zde usídlil a svým útokem pak zabil i pastora kutnohorského sboru, Jana Vrzalíka. Tuto geografickou vazbu je pak možné zrušit na základě tzv. „duchovního mapování“, kdy se prostuduje historie daného místa, a pokud se zde projeví například okultismus, zástupně se vyzná, a teritoriální duch se z dané oblasti vyžene. Tato technologie exorcismu teritoriálních duchů je pak rozebrána v článku v Překročit hranice[32]. Kutná Hora, resp. její sedlecká kostnice, se pak stala předmětem mnoha démonologických pojednání nejen v ČR, ale přitahovala pozornost i Argentinců.

Kontroverze

Ovšem probuzení, které aplikace doktrín NAR zaslibovala, se stále nekonalo. Lukáš Targosz, který byl v CBH rozpoznán jako učitel, viděl jako příčinu nepřicházejícího probuzení tři důvody:

1) Nedostatek projevů moci Ducha svatého, kde se dovolával protagonistů tzv. třetí vlny C. P. Wagnera a Johna Wimbera, kteří probuzení nacházeli v Torontském požehnání s kolébkou v Argentině. 2) Dále špatný pohled sebepojetí církve, kdy církev vidí sama sebe jako slabou instituci namísto toho, aby počítala s tím, že brány pekel jí nepřemohou, a agresivně zaútočila. 3) A konečně probuzení bránilo špatné plánování a organizování, což ospravedlňovalo použití manažerských dovedností a lidských zdrojů. Ve svém článku pak Targosz v podstatě rozvíjel myšlenky toho, co bylo na přelomu tisíciletí nazváno jako NAR[33].

Nicméně mnozí poukazovali na to, že právě původ těchto důrazů, včetně praktických manifestací, je heretický, mající například kořeny v hnutí Víry. Proto biskup cítil potřebu se znovu hnutí Víry vymezit. Již ve svém úvodníku z července roku 1998 napsal:

„Je veřejně známo, že mám jasně vyhraněný názor na Hnutí víry. S jeho doktrínami nemohu souhlasit. Nelze však ani říci, že každý, kdo se modlí, je křesťan… Proč tedy máme vyhraněný názor na Hnutí víry?... Jistě by se našli takoví, kteří by káravě zvedli prst se slovy: „Vždyť přece naši bratři ze Slova života vyznávají Ježíše Krista přišlého v těle.“ Je to skutečně tak? Oni sice povrchně tvrdí, že věří ve spasení Ježíše Krista, ale současně učí, že naše vykoupení dokonal v pekle“[34].

Vykoupení v pekle byla ovšem jen malá část z celé mozaiky ucelené věroučné konstrukce, a někteří ji proto možná vypouštěli ze svého vyznání, aniž by museli reformovat celý svůj systém. Biskup tak zřejmě nepostřehl, že tuto tak zvanou „teorii výkupného“, bez explicitního boje Ježíše s ďáblem v pekle, potažmo učili i argentinští revivalisté, jako Carlos Annacondia a Claudio Freidzon, i když na to býval opakovaně upozorňován. I zde Ježíš, jako druhý Adam, přebírá zpět od satana Adamovu ztracenou autoritu, aby tak navrátil vládu nad Zemí církvi. Biskup se však spokojil s formálním odmítnutím hnutí Víry ze strany Argentinců, i když Freidzon přijal duchovní zmocnění od učitele hnutí Víry Bennyho Hinna. Proto biskup dále uvedl:

„Mnohdy slyším námitky, a co Freidzon, co Annacondia? Tito mužové se jasně distancují od učení Hnutí víry. Podle vnějších projevů nepoznáš, co je a co není z Ducha svatého“[35].

 

 

V této době ovšem biskup zatím neměl tušení, že právě jeho otevření se Torontskému požehnání jej skrze jihoamerické pastory v roce 1999, na akci Impressionate, svede dohromady právě s hnutím Víry, které tak jednoznačně odmítal. Jihoameričané svoji účast podmiňovali spolupráci AC se Slovem života, jemuž do té doby, jak ostatně plyne i z jeho výše uvedeného citátu, biskup upíral křesťanský status. Avšak jejich podmínce se zřejmě podvolil, jak bylo uvedeno v předchozích kapitolách.

Přes velkou snahu marginalizovat původ NAR v hnutí Víry, mnohé provokovala i jakási glorifikace "úřadu apoštola" a s tím spojená struktura církve ve formě "regionálních sborů", což bylo nahlíženo jako podmínka probuzení. Nezřídka se proto biskup vyhrazoval proti metodám, jejichž aplikace slibuje probuzení. Proto na stránkách Života v Kristu bylo možné dočíst se i jeho odpověď na otázku, která zjevně nahrávala na konzervativní smeč:

Otázka: „Křesťanským „hitem“ České republiky se dnes stali nejen „apoštolé“, ale i pojem „regionální sbor“. Pro mnohé „další zaručený klíč k úspěchu“. Právě jsi nabral zkušenosti v jednom regionálním sboru. Mohl by ses o ně podělit?“

Odpověď:„Jednou mi jeden bratr řekl: „Mnozí lidé si představují, že Bůh je složitý počítač a celý problém je rozšifrovat, jak zmáčknout jednotlivé klávesy, aby se to sypalo“. Obávám se, že Češi to tak skutečně vidí. Konečně jsme rozšifrovali v Bibli pojem „apoštol“, nikdo se tak nejmenuje, a proto musíme mít apoštoly a problému bude konec… Já osobně se domnívám, že naše církev měla u svého zrodu apoštoly, jen jsme jim říkali jinak“[36].

Závěr

I přes vnější i vnitřní kritiku se NAR stalo nejvlivnějším hnutím, které dále odklonilo AC od klasického pentekostalismu. Změnilo antropologii, démonologii, misiologii a potažmo i soteriologii a dále přiblížilo původně letniční církev táboru charismatiků.