Biblická Apologetika

Dějiny Apoštolské církve - 2. díl: 1998-2004: Očekávání probuzení

Motto:

„Kde mnoho snů, tam samá pomíjivost, samá prázdná slova. Ty se však boj Boha!“

Kazatel 5 kapitola, verš 9

Očekávání probuzení

Ačkoliv velké naděje vkládané do Evropské letniční konference ve Frýdku-Místku nepřinesly dlouho očekávané probuzení, touha po jeho uskutečnění přetrvávala. Ba co více, jednalo se více než jen o naději, šlo o jistotu. Probuzení „poslední doby“ je totiž integrální součástí pentekostalismu. Pro letničního křesťana proto není otázkou, zda probuzení přijde - to je teologickou konstantou posledních dní, v nichž se církev právě nachází - ale kdy přijde. Proto je zde ochota naslouchat prorokům, kterým se podaří předzvědět či datovat jeho nástup a přinést metodiku, jejíž praxe probuzení zahájí. V nastávající etapě se zemí zaslíbenou, skýtající služebníky probuzení, stala Argentina a její duchovní nástupce severoamerická Pensacola. Kýženou metodou přinášející probuzení se stal duchovní boj s démonickými vládci nad jednotlivými územími, která jsou v zodpovědnosti křesťanů dle jejich dosažené pozice autority v církevní hierarchii. Tato technika se rozvíjela v Torontském požehnání a koncem milénia byla fixována v manuálech vydávaných stoupenci Nové apoštolské reformace (NAR), kde byla adoptována nejprve v okruhu Církve bez hranic (CBH) a v posledku prakticky v celé AC[1].

Probuzení poslední doby je pak spjato i s důrazem na osobu a působení Ducha svatého, kdy podle Rudolfa Bubika „žijeme v době, kdy se hodně hovoří o Duchu svatém, o vanutí Ducha. Duch svatý začíná víc a více působit“[2]. Zatímco historická evangelikální probuzení byla spíše spjata s důrazem na jméno Pána Ježíše Krista, byla tudíž christocentrická, Torontské požehnání, které má ono argentinské podhoubí s kulminací v Pensacole, je navýsost pneumatocentrické. Duch svatý se zde dostal do centra učení i praxe exponovaných revivalistů. Většina knižních titulů a konferencí v sobě tudíž nesla odkaz na Ducha svatého.

Pensacola a Argentina jako vzor probuzení

V roce 1997 se biskup opět vrací ke své návštěvě Pensacoly a Argentiny. Sděluje, jak mu Bůh zjevil, aby navštívil Pensacolu a Argentinu, což předem oznámil členům RAC. Ti ovšem argumentovali omezenými finančními prostředky. Bůh proto biskupovi sdělil, aby kontaktoval Toma Loftona a Grega Mundise z AoG, kteří potřebné finance zajistí. Zde se ukazuje i jistý v minulosti používaný vzorec, že biskupovy prorocké vize nacházejí naplnění v amerických zdrojích. Taktéž Radek Smetana, osvědčený tlumočník a průvodce argentinských revivalistů, měl od Boha prožít, že má biskupovi činit průvodce. Cesta do Argentiny pak následovala po třech měsících po návštěvě Pensacoly[3].

V Argentině se biskupovi potvrzovala to, s čím se již setkal v Pensacole. Mohl zde osobně a blíže poznat „veliké muže“ jako Claudia Freidzona a Carlose Annacondiu i v jejich lidství. Mezi řádky biskup naznačil i určité problémy v přijetí nového směřování, které shledával v působení některých Argentinců. Nakonec se ale přihlásil k charismatickému pragmatismu ve smyslu, že pokud se věci dějí, koná je Bůh:

„Když jsem viděl službu bratra Annacondii, vnitřně jsem se s ní nemohl cele ztotožnit. Pokud jde o obsah kázání, pak ano, to nebylo takové vyučování o démonologii, jaké nám sem přinášeli mnozí bratři z ciziny, ale zdravé, jasné evangelium Ježíše Krista. Ale ta modlitba se mi nelíbila. Nelíbila se však ani démonům. Řvali, mlátili lidmi o zem a opouštěli své oběti“[4].

Annacondia se mj. proslavil svoji knihou, „Satane, poslyš!“, kterou vydal i život v Kristu, a kde autor popisuje ideu NAR, že svět je třeba vyrvat satanovi z rukou prostřednictvím zlořečení satanovi. Tato kniha měla v CBH velmi pozitivní ohlas, jelikož potvrzovala nastoupenou praxi a Lukáš Targosz ji označil za jednu z nejdůležitějších, které byly o probuzení publikovány[5]. Po svém návratu z Argentiny Rudolf Bubik neochvějně potvrdil nezvratnost přicházejícího probuzení:

„Já dnes vím, že probuzení skutečně přijde do naší země… Probuzení přijde, čekám ho, vím o tom a věřím, že i proto mi Bůh chtěl ukázat tyto sbory a tyto lidi“[6].

Teologie probuzení, přetavená skrze zkušenost Torontského požehnání, následně ovlivnila nejen běžnou eschatologii, ale používala i obrazů z christologie. Biskup totiž sdělil, že probuzení přijde stejně, jako měl přijít Mesiáš, a podobně, jako se starověký Izrael naděl narození Mesiáše, i Apoštolská církev se dočká zrození probuzení. Stejně, jako Duch svatý oplodnil Marii k tomu, aby počala Krista, je hotov oplodnit i členy Apoštolské církve, aby porodili probuzení. I přes řadu proroctví, o kterých později Pavel Dolejší prohlásil, že proeexspirovala[7], se koncem devadesátých let naděje upínaly do Pensacoly, resp. do Argentiny, z níž se biskup usilovně snažil probuzení importovat. Již v prvním čísle Života v Kristu v roce 1998, po řadě otřesů, kam patřila suspendace Františka Paly a povodně ve Frýdku Místku, konstatoval:

„Ježíš Kristus se nenarodil pouze někdy před 2000 lety, ale rodí se v našich srdcích i nadále. Toužíme, aby se rodil dál, aby se narodilo probuzení?... zamysleme se, nakolik jsi připraven, aby Duch svatý právě tebe oplodnil… Minulý rok jsem byl v Pensacole a v Argentině, v místech, kde mají probuzení… Když se rodí dítě, kolik je přitom bolesti a nečistoty. Jsi na to připraven? ...vím, že [Bůh] chce dát probuzení i do našeho národa“[8].

Biskup nyní ví, že probuzení je na cestě a jeho narážka na nečistotu (a možná i naznačené poznání „lidství“ argentinských revivalistů) asi naráží i na kritické články, které vyšly i v Životě Kristu a jiných křesťanských periodicích ohledně věroučných omylů a etických selhání některých představitelů Torontského požehnání. V této intepretaci je však nečistota součástí porodu, která provází zrod probuzení, a která je i jeho nedílnou součástí. Bez špíny jednoduše porod nenastane.

Nové setkání s Bohem

Hned v následujícím článku poté biskup znovu hodnotí svoji cestu do Pensacoly, která přinesla „mnoho změn jak pro [jeho]život, tak pro celou církev“. V Pensacole biskup prožil nejen obvyklé manifestace, projevující se slabostí, chvěním a obligátním pádem; to vše bylo jen přípravou pro „nejdůležitější setkání“ s Bohem; ovšem ne s takovým, o kterém slýchal z mládí. Bůh k biskupovi dlouze mluvil, což po mnoha letech služby změnilo jeho sebe nahlížení:

„V sobotu ráno jsem cítil, že se mám oddělit od lidí a zůstat sám. V předešlých dnech jsem mnohokrát prožil Boží dotek, během svých modliteb i tehdy, když se za mě modlili bratři. Cítil jsem Boží přítomnost, cítil jsem se v ní velmi dobře, ale stále jako by něco chybělo, i když moje oči slzely, i když se mé tělo chvělo… V parku jsem prožil něco zvláštního. Cítil jsem, že Bůh je se mnou. Neprožíval jsem strach, spíše bázeň, neboť to, co se přiblížilo, nebylo hrozné, ale jemné, něžné, plné citu a lásky ke mně. Uvědomoval jsem si, že jsem v jeho přítomnosti. Nebyl to však takový Bůh, o kterém jsem slýchal v mládí. Bůh, který je stále připraven ztrestat každé uklouznutí, ale ani shovívavý tatíček“[9].

Toto setkání mělo pro biskupa nejen bilanční charakter, kdy mu byly, spolu s odpuštěním, zjeveny jeho dosavadní chybné postoje, ale obsahovalo i zjevení ohledně církve a českého národa:

„Začal se mnou hovořit, prošli jsme spolu můj předešlý život… Současně mi zjevil mnohé týkající se mého života, církve i celého národa“[10].

Setkání mělo zvláštní a zlomový charakter a bylo naplněním proroctví, ve kterém již Bůh biskupovi sdělil, že se s ním hodlá více sblížit a připravit jej na další měsíce a léta, přičemž i skrze tuto zkušenost byl „tento cíl… z velké částky naplněn“[11]. Podobné zkušenosti biskupa nejen přibližovaly k charismatikům, jimž se později za své předchozí chybné postoje omluvil[12]. Postupně jej utvrzovaly i v tom, že sehraje roli v přicházejícím probuzení, které přijde do České republiky a ještě i on uvidí, jak Apoštolská církev bude mít více než 100 000 členů[13]. Je dobré tento Bubikův prožitek srovnat se slovy Evana Robertse, zveřejněnými v časopise Překročit hranice:

„[Evans] žádal Boha, aby spasil alespoň 100 000 lidí ve Walesu. Roberst žil tak dlouho, aby viděl 100 000 lidí, jak kropí oltáře ve Walesu svými slzami“[14].

Protože příchod probuzení se očekával z Argentiny, biskup usiloval, aby pokud možno všichni jeho klíčoví spolupracovníci navštívili argentinské neoletniční sbory. Případně, aby argentinští revivalisté navštívili Českou republiku a předali své požehnání širokému okruhu autorit v Apoštolské církvi.

Také tehdejší zástupce biskupa a technický redaktor Života v Kristu Aleš Navrátil nezůstával v očekávání probuzení pozadu a deklaroval, že v olomouckém sboru rozšiřují řady těch, kteří jsou schopni vyučovat nejen nově obrácené, ale i „nové členy sboru pocházející z tradičních denominací, kteří mohou být již léta či desetiletí věřící“[15]. Tak naznačil očekávání, že budoucí probuzení přivede do AC i proselyty z jiných církví. Sborové zkušenosti pak nabídl i ostatním sborům z důvodu, že toto vyučování bude „jedním z důležitých nástrojů budoucího probuzení“[16]. I on samozřejmě viděl probuzení v osvojení si principů Torontského požehnání (resp. Pensacoly a Argentiny), a proto v souvislosti s tímto tématem doporučil četbu knih od J. Kilpatricka „Slavnost ohně“ a C. Freidzona „Duchu svatý, hladovím po tobě“, které viděl jako prorocké[17]. V té době byla Navrátilova rétorika v podstatě poplatná biskupovu směřování a někteří byli přesvědčeni, že se Navrátil, který se před rokem stal zástupcem biskupa pro pastoraci a vzdělávání, připravuje na převzetí vedení církve[18].

Plánování probuzení

Plánování probuzení bylo opravdu systematické a probíhalo na všech úrovních. Například seniorem středomoravské oblasti Pavlem Čepem bylo předpovězeno, že pokud přijde probuzení, budou přicházet zejména lidé z rozbitých rodin a měli by v církvi nalézt pomoc. Nicméně rodiny v AC se začínaly potýkat s krizemi a slovy Čepa měla „podstatná část rodin v naší církvi své vlastní, a ne malé problémy“[19]. To ovšem před nedávnem nebylo tak běžné. AC se proto ve dnech 29. 4. až 2. 5. 1998 rozhodla uspořádat pastorální konferenci, na níž měl sloužit i biskup AC na Slovensku, Josef Brenkus, který v podobném duchu sloužil i na evropské letniční konferenci ve Frýdku-Místku, kde veřejně deklaroval: „nikdy nebudu nevěrný své ženě“[20]. Žel, tomuto svému závazku pak opakovaně nedokázal dostát, což jej stálo místo odborného asistenta na Pedagogické fakultě v Banské Bystrici, kde vyučoval misiologii. Podle Navrátila byla příčinou rodinných problémů zatím neproměněná srdce[21].

Církev musela být na nápor nově obrácených opravdu dobře připravena a snad jakákoliv nepopulární činnost byla ospravedlňována přípravou na probuzení. Dokonce i pečlivě pěstovaná letniční nechuť ke studiu teologie nebo ukotvení a kontroly vykonávané správy ve formě církevního řádu byla překonávána deklarovanou potřebou vyzbrojení církve na dobu přicházejícího probuzení. Navrátil, který dostal odbor „pastorace a vzdělávání“ na starost, představil tři z hlediska AC následné úkoly: 1. vydání systematické letniční teologie Assemblies of God od profesora Stanleyho Hortona; 2. zpracování jednoduché teologie pro začátečníky „První kroky“, které se nadšeně ujal, a 3. vypracování „jednacího řádu v církvi“. Nemohl opomenout, že má naději „že výše zmíněné úsilí neodstartuje období „zkostnatění“ naší církve, ale naopak nás připraví na přijetí zástupu nově obrácených“[22]. Církevní řád byl zatím diskutován a dotvářen a měl být přijat na 3. řádné celocírkevní konferenci v dubnu 1999[23], kde zároveň dojde k instalaci seniora Východočeské oblasti Michala Berana do funkce[24].

Ačkoliv se Navrátil zástupu nově obrácených dodnes nedočkal, představa jednacího řádu, kterému by byly podrobeny i sbory CBH, způsobila málem rozdělení církve na Nymburském synodu v roce 2002. Stejně tak přihlášení se AC ke konzervativní teologii AoG, která byla kritická k Torontskému požehnání a charismatickým experimentům obecně, budila v řadách progresivců nevoli a zaměření na teologii bylo nezřídka považováno za vážné ohrožení nastupujícího probuzení. Vždyť pionýři Torontského požehnání byli kritizováni konzervativními letničními teology pro své hereze a jejich předchůdci, na něž se otevřeně odvolávali, byli dokonce odmítnuti samotnými Assemblies of God. I pensacolský pastor Kilpatrick musel změnit svůj názor, který mu bránil prožít tělesné manifestace na vlastní kůži. Není divu, že biskup po návratu z Pensacoly a Argentiny varoval:

„Mít probuzení, znamená někdy také vzdát se i svých teologických názorů. Jsi na to připraven?... Když jsme hovořili se starším sboru, který byl ve sboru [v Pensacole] po celá léta, řekl nám: „Když Ducha svatý začal vanout, ptal jsem se druhého staršího, kde je pastor, proč to nezastaví. On se rozhlédl a ukázal mi pastora ležícího na pódiu“[25].

Proroctví o přicházejícím probuzení ovšem nebylo rezervováno jen autoritám a zahraničním influencerům. Tvořilo profétický folklór a stalo se prakticky běžnou součástí svědecké liturgie letničních sborů. Například student VOŠMT Tomáš Galda v časopise Život v Kristu svědčil, že dne 29. května 1998 na modlitbách za probuzení při zpěvu písně „Duch Boží mocně jedná po celé zemi“ uviděl obraz ČR, kde v místech sborů AC začaly hořet plamínky, až postupně zapálily celou zemi. V ohni pak spatřil křesťany, jak se modlí za chromé a slepé, a ti byli uzdraveni a démoni byli vyháněni. Těchto evangelizací se účastnily tisíce lidí a stovky z nich přicházely ke Kristu[26]. Ostatně oheň býval často spatřován jako symbol Ducha svatého, resp. přicházejícího probuzení. Méně pak déšť a zřídkakdy například proudy vod. Možná to souvisí i s tím, že argentinští revivalisté přinášeli učení o „křtu ohněm“ a Reinhard Bonnke pořádal „ohnivé konference“. Prakticky nikdy nebýval oheň nahlížen nebo interpretován jako symbol soudu.

Globální rozsah probuzení

Očekávání probuzení samozřejmě nebylo jen českou raritou. Letniční prakticky celého světa byli přesvědčeni, že stojí na samotném pokraji toho, co mají de facto ve svém „nepsaném krédu“, a to je probuzení poslední doby před příchodem Ježíše Krista. Torontské požehnání a neustále opakování jeho úspěchu z charismatického tábora, kde se zrodilo, v nich vypůsobilo žárlivost. Toužili po stejných prožitcích, a potažmo přijímali i s tím spojená učení, která předchozí generace letničních odmítala. Ať už to bylo poválečné hnutí Pozdního deště, později Pastýřské hnutí a nejnověji hnutí Víry a nakonec NAR. Každý český letniční, který se nové vlně vzepřel, případně se dovolával na stará letniční stanoviska, buď musel odejít, stát se disidentem nebo podstoupit často bolestivé a dehonestující vyloučení. Církevní hodnostáři se pak snažili zamezit dojmu, že k těmto konfrontacím dochází kvůli věrouce, ale že jde o projev nepoddanosti delegované autoritě či osobní nevraživosti.

Že se Torontské požehnání nezadržitelně prolamuje i mezi evropské letniční, svědčilo i setkání vůdců z 21 zemí Evropy ve švýcarském Emmettenu, kde vzešlo společné komuniké, ve kterém se pravilo:

„Došlo k významným hnutím Ducha svatého v mnoha zemích Severní, Střední a Jižní Ameriky stejně jako v Africe a v Asii. Žijeme v jedinečné době, kdy jsou životy milionů lidí zasaženy mocí Ducha. Žasneme, že tyto vlny probuzení zasahují národy Evropy… Jsme si vědomi, že to pro Evropu může být poslední příležitost… Probuzení potřebujeme nyní!…  Jako vedoucí představitele letničního hnutí chceme vyzvat všechen Boží lid, aby si byl vědom své zodpovědnosti. Každý letniční křesťan, každá letniční církev, každá letniční biblická škola, každá letniční misijní společnost musí být připravena přijmout tuto výzvu. Musíme být citliví na to, co chce Bůh konat nyní“[27].

Nyní muselo být každému členovi i sympatizantovi AC jasné, že i ČR čeká probuzení, které Bůh chce dát. Toto probuzení s vysokou pravděpodobností přijde z Argentiny, a je proto třeba udělat vše. Sjednotit se v poslušnosti okolo autorit, kterým Bůh udílí potřebné pokyny, a hlavně se vyhnout kritice zarmucující Ducha, který probuzení vnáší do církve. Taková víra v probuzení si získala i srdce Martina Moldana, který zatím možná ani netušil, že se stane v období budoucí krize AC jediným přijatelným kandidátem pro funkci budoucího biskupa. Jeho revivalismus, který se stal v AC zřejmě i prubířským kamenem k vykonávání vysokých církevních hodností, se projevil slovy:

„Vize probuzení zapouští v našich srdcích hluboké kořeny. Bůh opravdu chce náš národ navštívit. On chce činit pozoruhodné věci i v našem městě. Boží zaslíbení v našich srdcích jsou pevná. Jen nesmíme pracovat chaoticky. Musíme dbát na Boží pokyny, držet se toho, co nám Bůh ukázal…“[28].

Jarní a podzimní déšť jako obraz probuzení

Očekávání probuzení metaforicky navazovalo i na staré letniční učení, že podle židovského kalendáře podzimní (rané) a jarní (pozdní) deště znamenají vylití Ducha na počátku a konce věku církve. Tato metafora pochází z anachronického výkladu proroka Jóele, který ovšem déšť s vylitím Ducha vůbec nepropojuje, ale naopak, uvádí je jako oddělené věci. V české letniční lidové slovesnosti navíc jaro chybně evokovalo ranou část roku a podzim pozdní část roku. Běžní letniční obvykle hluboce pohrdali teologií a neměli zpravidla ponětí, že židovský zemědělský kalendář začínal na podzim a končil na jaře, a tak měli chybně zafixováno, že na podzim (na sklonku času), tedy bezprostředně před Kristovým návrtem, má přijít probuzení („podzimní déšť“). Z běžných svědectví se tak často můžeme dočíst formulace podobné těmto:

„Chceme být také součástí probuzení, které přijde brzy jako podzimní (sic!)déšť. Modlím se, aby nám žádné okolnosti nedovolily zastavit se v produktivním životě pro Pána. Ať přijde zítra nebo za dvacet let, konejme dílo, které pro nás předurčil ve svém plánu spasení“[29].

Jak ale ubíhal čas a probuzení stále nepřicházelo, začaly se objevovat úvahy, že probuzení není jen milostivé vylití Ducha svatého na sklonku věků, ale že proroctví o probuzení, která musela být nadevší pochybnost pravá, je třeba s využitím lidského potenciálu naplnit. A tak, zatímco na Úzké radě AC dne 28. srpna 1998 biskup tradičně zdůrazňoval seslání Ducha svatého, Navrátil jeho poselství doplnil:

„Osobně vidím, že slovo je velmi aktuální pro celou naši církev. Události v církvi i kolem nás dostávají stále rychlejší spád. Dochází k výrazným změnám jak v duchovní, tak viditelné oblasti. Jsem přesvědčen, že je nejen čas modliteb za probuzení, ale také čas se probudit [zvýraznění původní]“[30].

V listopadu 1998 Navrátil uvedl, že na poslední Úzké radě RAC byla přijata a rozeslána další proroctví o probuzení. Nedosažitelným vzorem byla sice stále Pensacola, ale zdálo se, že se vedení AC usneslo, že žeň nevěřících duší již začala a netřeba odkladu. Jediní, kdo tomu bránili, byli samotní nevěřící lidé, kteří o tom možná vůbec netušili a neobraceli se:

„Proroctví, která jsme rozsuzovali na poslední Úzké radě a Radě církve, ukazují, že žeň nově obrácených naší zemi není otázkou dlouhodobého výhledu, ale přítomnou realitou. Máme sklízet dnes [zvýraznění původní] a ne zítra. Je pravda, že se do našich modliteben netlačí zástupy lidí, jako je tomu v Pensacole... [Následuje popis mírného růstu v CB a olomouckém sboru] Zda jde pouze o epizodu v historii sboru či počátek sklizně, o které hovoří výše zmíněná proroctví, ukáže čas“[31].

První pochybnosti o probuzení

Deset let intenzivního prorokování probuzení, které je již za dveřmi, ba dokonce již přišlo, a nikdo ho nevidí, působilo jednak horečnaté snahy a euforie střídané syndromem vyhoření. Další a další proroctví, nové cesty do Argentiny a cesty Argentinců do ČR, již nedokázaly vytvářet realitu probuzení, jelikož počty byly neúprosné. I když byla snaha zahrnout do vykazování církevní statistiky počty návštěvníků bohoslužeb, náhodných hostů a sympatizantů, probuzení z toho prostě nevycházelo. Dlouhodobě žít v nenaplněné realitě ale nebylo dost dobře možné, a proto se začal hledat viník, jakási skrytá brzda probuzení. A tak bylo třeba ve jménu probuzení provést další změny. Na vině byl starý způsob myšlení, a proto bylo podle Navrátila třeba: 1. být na potřebné úrovni techniky (využívat IT technologie), 2. být srozumitelní (nahrazovat biblické pojmy sekulárními výrazy), 3. být efektivní (například ke komunikaci více využívat elektronickou poštu), 4. být morální (potřeba dodržovat smlouvy), 5. zvýšit duchovní úroveň (zaměřit se i na prorockou službu), 6 zdůraznit charakter služebníka (zachovávat věrnost Apoštolské církvi)[32].

Někteří konzervativní členové ovšem začali poukazovat, že snaha importovat probuzení z heterodoxních hnutí, která dříve odmítali i klasičtí letniční na západě, povede minimálně jen k další frustraci. Nicméně pro progresivce z řad AC šlo právě o vynikající příležitost, jak do té doby odmítaná učení a způsoby implementovat. Jestliže chce AC probuzení, pak je třeba aplikovat management, agresivní duchovní boj, skupinkovou strukturu, rockovou liturgii apod. A kdo by se stavěl proti, stává se nepřítelem probuzení, kterého je nakonec třeba odstranit, aby požehnání mohlo proudit. Mezi konzervativní pastory, kteří nové způsoby odmítali, byl zatím například Michal Beran, ale ten se nakonec s novou orientací sblížil skrze propagaci skupinkových sborů. Dále Milan Buban, který ovšem potřeboval nové studenty a aby ochránil svoji Bohem danou službu, byl téměř vždy ochoten ustoupit a spolupracovat na progresivních programech. Další, jako např. Petr Bartoš, byl nyní pod vlivem Evangelikální aliance, která moderní způsoby zastávala skrze hnutí církevního růstu[33]. Mnoho dalších pak bylo zmateno. Drtivá většina členů AC se ovšem těšila na probuzení, které jim bratr biskup přiveze z Argentiny a z Pensacoly, a poctivě navštěvovala mítinky Argentinců, kteří navštěvovali ČR.

Ve stejném čísle byl s prorockým avízem na přicházející probuzení opět zveřejněn článek propagující probuzení v Pensacole s názvem „Otevřené nebe v Pensacole“. Autorka v něm popisuje svoji stáž v USA a vyznává, že se ocitla uprostřed probuzení, kde Bůh vylévá svého Ducha v plnosti, a kde se každý den obrací dvě stovky dopívajících lidí. Zatímco doma úspěšně čelila výzvám k pokání, Bůh ji měl sdělit, že se ji to v Pensacole nepodaří. Tam dostala během kázání Steve Hilla panickou hrůzu, že nežije v Boží přítomnosti, a o své zkušenosti sepsala svědectví:

„Člověk si zde musí dávat pozor na to, co říká, protože stačí jen něco vyslovit a za chvíli je to realitou… Po shromáždění odcházejí lidé opilí Duchem svatým. Nedávno mě napadla myšlenky, co tomu říkají kolemjdoucí, kteří vidí lidi, jak se válí po zemi, kývají se zprava do leva, mají záchvaty smíchu ad. [autorka poté popisuje příběh] Na jedné benzinové pumpě zastavil autobus… ale nemohl odjet, protože do autobusu náhle přišlo navštívení Ducha svatého. Lidé vyšli z autobusu, začali se smát a různě kymácet a všichni si polehali na zem kolem autobusu. Majitel benzinové pumpy zavolal polici, ale policista, když viděl, co se děje, řekl: „Za tím stojí velký Bůh, s tím nechci mít nic společného““[34].

Autorka článku, členka AC z Českého Těšína, dále popisuje školu „Browsville Revival School of Ministry“, vedenou Michaelem Brownem, dnes populárním americkým teologem popírajícím realitu NAR jako konspirační teorii[35], kde studovala spolu s tisícovkou studentů včetně padesáti cizinců. Duchovní zmocnění učitelů na škole bylo tak silné, že někdy museli přestat s výukou, protože neměli sílu pokračovat a museli začít uctívat Pána. V článku je rovněž zmíněno probuzení v Argentině, kde Bůh nejprve musel vyčistit svůj dům, a to je i důvod, proč ještě probuzení nepřišlo do ČR. Autorčina cesta do USA byla zřejmě výsledkem předchozí návštěvy těšínského pastor Bohuslava Wojnara. Článek opět nenechává čtenáře na pochybách, že v AC se očekával příchod probuzení argentinsko-pensacolského typu, které již klepe na dveře. Zbývalo jen najít ten správný spínač, jak je odblokovat:

„Toužím po tom, aby Bůh navštívil Evropu způsobem, jakým navštívil Pensacolu. Věřím, že Evropa má před sebou krásné dny a probuzení je za dveřmi, ale asi je ještě něco přede dveřmi, že nejdou otevřít“[36].

Nová cesta biskupa do Argentiny

Na jaře 1999 obdržel Rudolf Bubik opět pozvání jet do Argentiny na konferenci o probuzení, které využil. Svůj článek o této návštěvě v Argentině začíná obvyklým konstatováním, že se mu ovšem na cestu nechtělo, jelikož v loňském roce v Argentině i v Pensacole již byl a v modlitbě doufal, že dostane od Boha negativní stanovisko. Ale Bůh jej opět [jaké překvapení!] do Argentiny poslal, takže neměl na vybranou a nikdo jej nemohl například obvinit, že by se jednalo o plýtvání financemi. Kdo by chtěl odporovat Bohu? A tak se opět s Radkem Smetanou vydal do Jižní Ameriky. Jeho odpor k cestě byl tak silný, až jej Bůh musel napomenout:

„Večer před odjezdem ke mně Bůh na modlitbách promluvil. Upozornil mě, že konám Jeho vůli, a proto bych ji neměl konat v duchu: „Když jinak, Bože nedáš, tak já tedy jedu.“ Povzbudil mě, a tak jsem se rozhodl jet“[37].

Biskup se v Argentině snažil účastnit všech shromáždění a na každém se jej „Bůh dotýkal stále mocněji“[38]. Ačkoliv své články prokládal varováními, že prožitky a manifestace nejsou důležité, v podstatě celý jeho článek je popisem pocitů a manifestací. Například na shromáždění s Claudio Freidzonem prožil mocnou euforii, kterou popsal následujícími slovy:

„Nebylo snad jediné tkáně v mém těle, která by necítila Boží dotek, dotek Ducha svatého. Ó, jak to bylo úžasné a mocné! Byl jsem doslova jako v peřejích Ducha svatého. Když jsem pak šel ze shromáždění, chválil jsem Hospodina s takovou silou, že jsem měl obavy, abych na ulici nebudil pohoršení okolojdoucích. Vrátili jsme se s naší hostitelkou do bytu a chválili jsme a zpívali, Připadal jsem si jako opilý“[39].

Bůh biskupa v Argentině „naučil, že [Bůh]jedná jinak“[40], a tak při kázání o svatosti kazatele Sergeia Scatagliniho prožil „velký Boží dotek, jiný, než v předcházejících dnech“ a náhle věděl, že „Bůh ho přijal“[41]. Toto konstatování je zvláštní v tom, že biskup vždy mluvil o Božím přijetí a očištění Kristovou krví na základě víry a je možná s podivem, že k tomu potřeboval nové duchovní zážitky. Při kázání Freidzonovy manželky Betty pak zakoušel jiný Boží dotek, tentokrát zřejmě provázený katatonií, která se v Torontském požehnání nezřídka manifestuje strnulostí:

„Já jsem měl setkání s Bohem. Bůh se mne tam znovu dotýkal, jiným, neobvyklým způsobem. Prožíval jsem nové očišťování. Bůh se mocně dotýkal mého těla, ale kdyby mě někdo sledoval, viděl by mě pouze stát nehybně, jako svíce“[42].

Nová christofanie

Avšak novým prožitkům ještě zdaleka nebyl konec a po obědě si biskup lehl na zem a plakal. Pak prožíval další mocné vanutí Ducha při kázání Carlose Annacondii. Dá se říct, že na každého ze tří kazatelů reagoval zcela originálními manifestacemi, které citelně prožíval na svém těle. Zatímco se sbližoval s Bohem, ten mu ukazoval další plány pro jeho život. Nakonec na místě svého ubytování prožil naturalistickou christofanii:

„Najednou jsem viděl zřetelně, jakoby na obrazovce, detailní záběr. Viděl jsem ruce s ranami po právě vytažených hřebech. Maso vytržené i s hřebem, tmavě červená krev, čerstvé rány, nijak pěkný pohled. Později jsem uviděl totéž na nohou, a pak třetí záběr – bok. Znovu totéž. A ozval se hlas. „To je cena, za kterou jsem tě koupil. Tolik jsi mě stál. Takovou máš hodnotu.““[43].

Možná by bylo zajímavé se zde zamyslet nad poznámkou, kterou například k ceně člověka uváděl David Hunt, že cena, kterou Kristus platil, nebyla anti tak cenou člověka, ale cenou za lidský hřích. Rovněž stojí za úvahu, že rána v boku, která měla být součástí toho, co Kristus musel za biskupa vytrpět, byla Kristovu tělu způsobena až poté, kdy Ježíš zvolal „dokonáno (zaplaceno) jest“. Tato rána už byla na znamení vody a krve a byla důkazem, že Ježíš je již mrtev, tedy dokonal své dílo a nebyla součástí Kristova utrpení za vykoupení člověka skrze jeho smrt Bohu.

Bubikova proměna však neušla pozornosti ani jeho manželky, která se s ní - při inzerci další Freidzonovy návštěvy ve Zlíně roku 1999, sdílela. Uvedla, že od doby seznámení s Freidzonem se její manžel změnil. Je veden do svatosti a pomoci druhým a již se netrápí nad negativy a vyhýbá se věcem, které by mohly ostatní zraňovat. Změnil se i charakter jeho služby a Duch jedná v nitrech lidí skrze jeho službu stále více[44]. A vskutku, biskup již tolik nedal na učení, jeho služba byla mnohem emotivnější a začal tolerovat věci, které jej dříve popouzely. Určité důrazy začal tolerovat[45].

Začátkem roku 1999 se zaměření na Argentinu projevilo i v tom, že v Životě v Kristu začala vycházet série článků argentinského misionáře Eduarda Sosy o penězích. Celé vyučování bylo prokládáno tím, že Bůh chystá velké probuzení a že je třeba být poddán autoritám. Zároveň Sosa zdůraznil, že by dávání desátků mělo být zahrnuto již ve vyučování ke křtu[46].

Po svém návratu z Argentiny se biskup rozhodl své nové pomazání rozšířit do celé AC, a proto v únoru 1999 Navrátil ve svém úvodníku kvitoval zvýšené modlitební úsilí spojené s cestami bratra biskupa po jednotlivých sborech:

„Narůstající modlitební probuzení v církvi, cesty bratra biskupa po sborech, Boží jednání skrze ně, pokračující modlitební probuzení na naší biblické škole – toto vše a další věci nás utvrzují v tom, že probuzení přichází do naší země rychlými kroky“[47].

Za modlitební probuzení děkuje v Navrátilově úvodníku i ředitel VOŠMT Milan Buban s tím, že je třeba usilovat o jejich zachování a jedním dechem pak Radě AC děkuje za to, že mu umožnila studium teologie v zahraničí. To je z hlediska AC velmi neobvyklé, i když se jednalo o letniční seminář. Ve stejném úvodníku je uvedeno, že se AC dostala do finančního propadu a již nedotuje VOŠMT, což i naznačuje, jak si církev cenila dotování konferencí s Argentinci. Finanční situace se však nakonec srovnala a církev hospodařila v přebytku.

Ve stejném čísle pak biskup opět rozvíjel důležitost obecenství s Duchem svatým, a to na příkladu služby Claudio Freidzona, kterého k tomu ponoukl jeho mentor, apoštol švýcarského skupinkového hnutí, Werner Kniesel[48]. Knieselova služba, zřejmě nebýt jeho spojeni s Freidzonem, by byla v AC zřejmě chápána kontroverzně. Biskup přiznal, že byl před Knieselem varován švýcarským konzervativním letničním vůdcem Jakobem Zopfim. Sdělil, že Kniesel má k letničnímu hnutí podobný vztah jako pastor brněnského sboru František Apetauer, který byl chápán jako stoupenec charismatického směru[49]. Ale Torontské požehnání bořilo i tyto hranice. I František Apetauer se logicky stal příznivcem Freidzona, a to nejen díky jeho charismatické orientaci, ale i díky tomu, že mu Freidzonovo požehnání přineslo citelnou úlevu do jeho života víry. Apetauer svědčil, že rozdělení sboru v Brně mu působilo citelné potíže a každé ráno po probuzení pociťoval tíhu. Na konferenci s Freidzonem pak ráno v umývárně zjistil, že tato tíha z něho opadla[50]. Knieselovu orentaci prozrazovalo, že na svých skupinkových konferencích nechával hostovat známého protagonistu hnutí víry Petra Wenze, o čemž přinesl zprávu Stanislav Pilch, který se konference zúčastnil[51].

Nová očekávání

Nastupující rok 1999 proto snad ani nemohl být očekáván jinak, než jako rok nastávajícího probuzení. 31. 12. 1998 proto biskup při přivítání nového roku na shromáždění s mladými lidmi na půdě VOŠMT v Kolíně sdělil: „Do nového roku vstupujeme úplně jinak než v minulosti. NOVĚ“[52]. Je logické, že pastor z Valašského Meziříčí, Josef Hasmanda, v návaznosti na biskupovo poselství uvedl, že „všichni toužíme po probuzení a celá církev je vděčná za probuzení tady v Kolíně“[53]. Nikdo v té době ovšem netušil, že vlajková loď a první svědek probuzení, VOŠMT, má v nedaleké budoucnosti z rozhodnutí samotné AC zaniknout a její ředitel, nositel dvou magisterských titulů z humanitních oborů, se má stát průvodčím na trati Kolín - Ledečko. Instituce, která jako první zprostředkovala AC zážeh Torontského požehnání pak následně, jako první, vyhořela.

Počátkem roku pak Navrátil rozvíjel svůj probuzenecký étos ve smyslu, že probuzení již nastává prohlášením, že „Bůh jedná v naší zemi čím dál mocněji a viditelněji… naše církev [bude] stále rychleji růst“[54]. Nárůst členské základny, podle zprávy Petra Bartoše, činil ke konci roku 1998 šest procent, přičemž Bartoš uvedl, že se s tímto růstem není možné spokojit. Je proto třeba „změna myšlení o dostatečnosti dosavadního způsobu práce na získávání lidí pro Boží království“[55]. O měsíc později pak shledal, že „přichází duchovní jaro na celý evropský kontinent“[56] a pokračoval:

„Jeho první známky můžeme vidět všude kolem sebe - naši nevěřící přátelé ochotně naslouchají svědectvím, přibývá modlitebních setkání křesťanů, zmatené teologické výstřelky jsou rázně odmítány a lidé hledají to, co je pro ně důležité“[57].

Díky dynamice Torontského požehnání došlo i k názorovému sjednocení všech proudů, jelikož dvojice Freidzon (nový duch) a Kniesel (nová struktura) spojila jak progresivce tak konzervativce, a proto mohl Navrátil zároveň konstatovat, že jednání, která dříve probíhala celý den, nyní trvala několik hodin, a to díky „výraznému duchovnímu sjednocování na všech úrovních vedení naší církve“[58].

Na 4. řádné celocírkevní konferenci v Havířově ve dnech 16. - 17. dubna 1999 sloužil charismaticky orientovaný německý letniční vůdce Ingolf Ellssel, který přinesl prorocké slovo ve smyslu, že pokud čeští letniční chtějí zažít probuzení, je třeba začít spolupracovat s charismatiky. Ačkoliv „prorocké slovo“ vyvolalo diskuse, nevrátilo se s prázdnou. Ostatně celé Torontské požehnání mělo charismatické učení a charismatického ducha. Jak uvedl později Wagner, šlo o nové víno do nového měchu. Nové víno charismatického učení s jeho duchovními projevy bylo třeba inkarnovat do nového měchu skupinkové struktury. Ellsselův požadavek byl zcela logický, jelikož charismatickou vizí bylo sjednocení všech církví do plné postavy Krista, který převezme autoritu od satana, kterou mu předal Adam, za účelem vyvolání probuzení poslední doby a nastolení Božího království na zemi[59].

Jednota s charismatiky

Ellsellův požadavek nezůstal oslyšen a biskup začal jednat. Nejprve se sešel s vůdcem ROFC Markem Zechinem a například vedení sborů AC a KS Frýdek-Místek s požehnání Rudolfa Bubika a Dana Drápala se sloučilo. Biskup se dále setkal s Martinem Jandou, pastorem Slova života v Praze, a s Alexandrem Flekem, dřívějším aktivistou Vody života, a při rozhovoru s účastí Milana Bubana Flek požádal o odpuštění dřívějších chyb, což bylo přijato. Ačkoliv z nastoleného dialogu nevzešlo žádné resumé, Navrátil uvedl, že je možné, že se stane počátkem dalších kroků. Ve stejné době, opět slovy Navrátila, došlo k „patrnému sblížení bratra biskupa s Danem Drápalem“[60] a o tuto věc se na popud C. Jimenéze [jihoamerický neoletniční vůdce] zasadily [zřejmě svými modlitbami] i statisíce Američanů[61].

Na pastorální konferenci v Kraskově ve dnech 5. - 8. května 1999 sloužil přítomným americký pastor Ronald Peidmonte. Ve svém poselství mj. sdělil, že věří, že probuzení může začít právě zde. Před příchodem probuzení je třeba činit pokání. Peidmonte kladl důraz na ponechávání prostoru Duchu svatému, přičemž se poukazoval i na tělesné projevy. Ducha svatého přirovnal k elektrické energii, když sdělil: „Když strčím prsty do zásuvky, kopne mě to a mou ženu také, ale každý z nás reaguje jinak. Stejné je to s reakcí na Ducha svatého… Někdy můžeme tancovat, jindy být tiší“[62]. Nakonec Peidmonte nabádal k praktickému plánování probuzení a vyzval přítomné:„Budujte atmosféru probuzení ve vašem sboru“[63]. Zazněla zde i dvě proroctví, která byla rozsouzena jako pravdivá a zaslibovala probuzení. V prvním se mluvilo o tom, že Bůh navštíví naši zemi a v jednom dni rozpálí oheň jako v peci. Na církvi ovšem záleží, jak bude do tohoto ohně přikládat. V druhém proroctví se pravilo, že Bůh vylije svého Ducha na tuto zemi, ale srdce [určeno zřejmě účastníkům konference] se nemá pozvednout. Bude se jednat o příliv nových lidí, uzdravování, divů a zázraků, které ovšem nebudou způsobeny lidmi, aby si nemohli přivlastnit zásluhy[64].

Konference s Claudiem Freidzonem ve Zlíně

Na léto 1999 je pak naplánována další návštěva Claudio Freidzona, tentokrát ve Zlíně. Marie Bubiková zde vyzvala, aby se lidé skrze tuto návštěvu plně otevřeli Duchu svatému k evangelizaci[65]. Pavel Čep uvedl, že Freidzon přijede možná naposledy, ale věří, „že budeme moci prožít novou vlnu Ducha svatého“ a uvedl, že má „hluboké prožitky z předešlých služeb bratra Claudia“[66] a vyzval k přípravě na přijetí toho „co má Duch svatý pro nás připraveno“[67]. Konferenci s Freidzonem inzeroval i Rudolf Bubik s tím, že „znovu a znovu“[68] je potřeba otevření se na Ducha svatého a varoval, aby církev tato akce nezasáhla jen povrchně. Konference s Freidzonem byly proto pro členy AC naprosto zásadní. Pokud se chtěli lidé stát solí a světlem [zřejmě jimi doposavad nebyli] mají se konference zúčastnit:

„Chceš-li, aby byl tvůj život změněn, chceš-li se pro své okolí stát solí a světlem, chceš-li začít žít tak, abys celým životem chválil Boha, pro Něj žít, pak přijeď“[69].

Konference s Freidzonem se konala ve dnech 25. - 26. června 1999 a opět se odehrávala v jeho režii. Nejprve byli shromáždění rozprouděna svižnými chválami, do kterých Freidzon vstupoval svými proklamacemi. Vedl například shromážděné, aby „kopali ďábla do zadku“[70] a přednesl kázání o tom, že se lidé setkali s Kristem před židovským chrámem, ale nyní je čas vstoupit do chrámu, přičemž má církev „vypadnou z tohoto místa“, kde se setkala s Kristem. Účastníci poté reagovali vydáváním zvláštních zvuků, jiní propadli divokému tanečnímu reji, někteří s různými motorickými, někdy se dokola opakujícími samovolnými pohyby. Někteří účastníci však později svědčili, že shromáždění bylo velmi mírné s dřívějšími konferencemi, kde jim například srážení lidí na zem připomínalo bojová umění[71]. Na konferenci bylo účastníkům zapovězeno poskytovat médiím rozhovory a byly zakázány vzájemné modlitby, které by nebyly poskytovány pověřenými autoritami. Věřilo se, že autentickým manifestacím nevěřící nerozumí a nemohou je proto ani docenit. Zřejmě i proto, že na ně nebyli několik let pečlivě připravováni. A tak zatímco na běžných evangelizacích byla přítomnost nevěřících vítána, zde byla nežádoucí, a to zvláště novinářů, kteří by mohli pořizovat záznamy, a tyto manifestace sdílet s nepoučenými lidmi. Bůh biskupovi měl na této konferenci, právě skrze tyto nepříjemnosti, opět potvrdit přicházející probuzení:

„Novináři mi vadili, ale Bůh mě oslovil a řekl mi: „Chcete mít probuzení, tak si zvykejte na vše, co je provází. Bratři v Pensacole, v Argentině, v Mexiku i jinde si museli zvykat na pomluvy, zkreslování a jiné různé věci. I náš Pán a Spasitel, i apoštolé procházeli tímtéž“[72].

Ve svém poselství Freidzon více než potvrdil správnost očekávaného probuzení, neboť podle něho Bůh nejen dá ČR probuzení, ale toto probuzení se bude týkat celého světa a bude to něco, co zde ještě nikdy nebylo:

„Čeká vás velké dílo. Nespokojujme se s tím, čeho bylo dosud dosaženo, ale jděme dál. Ať toto města i národ jsou zasaženy Božím slovem. Duch svatý hovoří po celém světě, že Bůh bude činit něco, co ještě nebylo viděno. A nebude to lokální jev, ale proud, který půjde skrze města a národy. Netoužíme jen po moci Ducha v církvi, ale chceme jej vidět i na ulicích, v obchodech, aby lidé mohli všude cítit, že Bůh je… Tato konference je krok před novým miléniem. Bůh vás chce vystrojit, dát vám nový oheň, novou vášeň… Duch svatý začne mocně jednat v ulicích, v obchodních domech, kde budou lidé padat pod Boží mocí… Přišel jsem vám říci, že Bůh chce jednat v této zemi, v těchto městech, aby v nich utrpení skončilo, aby přestala vláda satana, protože Bůh miluje města, má plány pro vaši republiku… Pán mluví k lidu této republiky, budeš požehnaný… Cítím, že Bůh dá požehnání, jako nikdy doposud… Když se blíží déšť, mění se celkově ovzduší. Toto teď můžeme cítit. Přichází probuzení - tvůj sbor se změní, lidé budou přicházet ke Kristu“[73].

Freidzon poté vzkázal české církvi, že se bojí konfrontací s mocí temna, se svým nevěřícím okolí a s masmédii, a dále, že Boží lid v této zemi je stísněn a bojí se přiznat, že Bůh je ve své moci v něm. Dále viděl nad mládeží démona smilstva. Biskup pak Freidzonova slova vzal velmi vážně a opakovaně je tlumočil církvi[74]. Kázání doplnilo i prorocké svědectví Freidzonovy manželky Betty, která tvrdila, že jí kdysi Bůh řekl, že budou s manželem v České republice kázat Boží slovo[75]. Posluchače pak nenechala na pochybách o přicházejícím probuzení, které zde navíc v historii ještěže nikdy nebylo:

„Chci říci, že svatý Boží Duch pozvedá dnes muže i ženy v tomto národě, v této republice. Bůh přivádí nádherné probuzení, jaké v historii ještě nebylo. Už je slyšet a Bůh říká, že má zalíbení v této zemi. Z Božího srdce přichází jemný hlas, který říká: „Probuzení pro českou republiku! Oheň Boží! Spasení!“ Na Božích hodinách nastal čas, kdy Pán Bůh vybral i tvůj život a tvou službu. Po uzdravení a osvobození přichází průlom, přichází exploze, přichází vyjití do ulic. Už nemůžeme zadržovat evangelium ve čtyřech zdech. Duch svatý říká, že je třeba připravit cestu pro Ježíše Krista“[76].

Zřejmě jen málokdo, pokud vůbec někdo, si uvědomil, že Freidzonová zde hlásá, nebo spíše naznačuje, doktrínu Království nyní, kdy mohutné probuzení všech národů, které má připravit cestu Ježíši Kristu, který se pak osobně, nebo skrze církev, do které se inkarnuje, ujme světovlády. Ovšem jeden z  architektů argentinského probuzení, C. P. Wagner, který revivalisty školil a trénoval, se tím nikterak netajil. Dále Freidzonová neustále opakovala, že toto je čas pro ČR, že si Bůh připravuje „nevěstu bez poskvrny a vrásky“ a že podobně v Argentině začal Bůh sesílat zlato a diamanty, kterými začal plombovat zuby[77].

I přes vehementní až křečovité snahy způsobit probuzení, kdy biskup plnil přání snad všech proroků probuzení a všemožně se snažil přivést probuzení ze zahraničí, se ovšem, kromě proměny AC v charismatickou církev, nic dalšího nedělo. A jak už to v podobných věcech bývá, pokud něco evidentně nevede k cíli, a vedoucí nevidí bezvýchodnost daného směřování, obvykle se volí cesta „více téhož“. Jinými slovy, pakliže dané strategie a daní služebníci a modely nevedou k probuzení, na vině je to, že nebyly aplikovány dostatečně důsledně. A tak nepřekvapí slova Lukáše Targosze, která jsou jinak sympatická a pravdivá. Ale jen v případě, pokud bychom odhlédli od jeho charismaticko-progresivistických řešeních, majících kořeny v manažerismu hnutí církevního růstu, která CBH nabízela a nabízí. Přesto jsou to slova poučná a výstižná:

„Křesťané v našem národě vyhlížejí probuzení“. „Probuzení je na cestě“. „Evropské probuzení začne v České republice“. „Cítíme v České republice zvláštní duchovní očekávání“. Tyto a jiné hlášky slýcháváme v různém provedení a různé intenzitě 10 let“[78].

Nicméně i Targosz vidí tyto „hlášky“, alespoň některé jako inspirované a zdůrazňuje, že křesťané se v podstatě málo snaží, málo se modlí a málo evangelizují. A jako příklad dává právě to, co křesťané v ČR poctivě aplikují, jako aktivity Yonggi Choskrze domácí skupinky a Pensacolu skrze evangelizaci. Jinými slovy, „mnohem více téhož“[79].

Impressionate

Politika smiřování s charismatiky včetně představitelů hnutí Víry ve jménu nezvratně nastupujícího probuzení vyvrcholila v létě roku 1999 čtyřdenní společnou evangelizací pod patronací jihoamerického evangelisty Carla Jimenéze, který si tuto jednotu kladl jako podmínku svého angažmá v plánované kampani v českých a slovenských městech. Celá akce se jmenovala Impressionate 99 a účastnilo se jí celkem 70 jihoamerických, severoamerických a evropských evangelistů v celkem 70 českých a 10 slovenských městech. Prorocké předpovědi počítaly s 25 000 obrácenými. Na akci se podílely čtyři charismatické církve, a to již charismatizující se AC, charismatická JB, KS a Slovo života. Ačkoliv šlo dle samotného Života víry o naprosté fiasko, očekávání byla obrovská. Možná i sem cílila slova biskupa, když v roce 2002 na synodu v Nymburce sdělil, že pastoři „využili všechny možné i nemožné principy“, a skončilo to fiaskem[80].

Na akci cestovala rovněž řada charismatických kazatelů, zejména ze Severní a Jižní Ameriky, kteří byli spojeni se službou Carolos Jimenéz Ministries, resp. s tzv. „novou vlnou Ducha svatého“, což je pouze eufemistický pojem pro Torontské požehnání. Jihoameričané byli ovšem zvyklí na karnevalovou mentalitu obyvatel svých zemí, kteří do bohoslužeb zapojují své emoce, což způsobovalo, že jejich služba byla v jejich zemích široce přijímána širokými masami původně katolicky orientovaných věřících. Jak si všimli samotní tradiční letniční, v Argentině se proto ujal pentekostalismus smísený s tradičním katolickým důrazem na autoritu kněze a tradičními pohanskými rituály vyhánění démonů, kteří stojí za viditelnými událostmi. Spolu s modlitbami nad fotografiemi, což praktikovali lidoví léčitelé (tzv. curanderos), to způsobilo ochotu prostých lidí přijímat tyto rituály v neoletničním střihu[81]. Mentalita Čechů je však odlišná. Možná i proto byli Jihoameričané frustrovaní tím, že Čechy nechával jejich emocionalismus a důrazy chladnými. Jak uvedl v té době stoupenec těchto akcí, Jiří Serbus:

„Je tu velmi těžké duchovní klima. Potvrdili to i bratři, kteří kázali na Impressionate v září. Projeli kus světa a po kázání v Praze na Letné řekli, že narazili na skálu a že s takovou duchovní opozicí se dosud nikde nesetkali“[82].

Ačkoliv akce byla neúspěšná, měla, jako ostatně mnohé jiné, prý punc Božího jednání. Za neúspěchem stál samozřejmě, jak plyne i ze Serbusových slov, satan, nikoliv akce samotná. I Jimenézův syn popsal zpětnou cestu evangelistů zpět do USA jako střet mezi ďábelskou a Boží mocí. Během letu se letadlo dostalo na půl hodinu do turbulencí. Podle Jimenéze ml. se evangelisté nahlas začali modlit v jazycích, přičemž dva cestující přijali Krista a jedni snoubenci za letu poprosili pastora, aby je oddal. Jeden z kazatelů dostal srdeční záchvat. Po přistání byli pasažéři nuceni strávit noc na letišti. Tento incident, pokud se skutečně takto odehrál, měl dle Jimenéze jasné duchovní pozadí. K jeho otci mluvil ďábel a osobně vyhrožoval jemu i jeho rodině:

„…otci Carlosu Jimenézovi, který cestoval z Čech do USA o dva dny dříve, ďábel řekl, že ho při návratu domů zničí. A jestliže se mu to nepodaří na něm, tak zabije jeho manželku, jeho děti a další bratry a sestry, kteří měli cestovat později, tedy nás“[83].

Neméně dramatický letový zážitek prožil i Jimenéz otec. Jeho letadlo mělo mechanickou poruchu, jeden motor za letu explodoval, takže se museli vrátit na letiště. Po jeho opravě bylo možné cestovat tím samým letadlem dále. Ačkoliv asi nebývá obvyklé, aby letecké společnosti opravily na počkání explodovaný motor, vše mělo, nepřekvapivě, duchovní podstatu, která dislokačně potvrdila doktrínu duchovního boje s mocnostmi v ponebeských oblastech, jejíž cílem je zabírání území pro Krista. Zjistilo se, že manželce jednoho z pastorů, která se modlila za návrat evangelistů, Bůh ukázal, že se nesmí přestat modlit, jelikož se největší bitvy odehrávají v oblacích a že bojujeme proti nadzemským mocnostem. Dcera dalšího pastora měla dokonce sen, že se letadlo zřítilo. To vše jistě neutralizovalo naprostý neúspěch evangelizací a článek měl proto více než logické vyústění:

„Tato svědectví potvrzují lásku a ochranu Boží nad jeho dětmi a služebníky. Naše zkušenost byla hrozná, ale všichni jsme velice vděční, že jsme živí a s novým nadšením chceme získávat více duší a zabírat více území pro Boží království. Česká republika patří Ježíši Kristu“[84].

Ovšem přes snad stovky proroctví, opakované konference s Jihoameričany a okázalou a masivní akci Impressionate 99, se probuzení stále nedostavovalo. Co se však rozšířilo, byla nová liturgie, učení o duchovním boji proti teritoriálním duchům a duchovní manifestace, které byly před tím známé jen charismatikům.

Přesto existovala řada ohlasů o pozitivním přínosu Impressionate. Například svědectví z hodonínského sboru mluví o tom, jak se během kázání Oscara Bonavudese z El Savadoru obrátilo dvanáct lidí, včetně otce vedoucího mládeže. Bonavudes pak, ve svém vyučování už jen pro křesťany, uvedl, že je nežádoucí sdílet své vize „s lidmi na nižší duchovní úrovni“[85] a musí čekat, až budou „ve své službě povýšeni nadřízenou osobou“[86] a „Pán je vyzvedne před svým lidem“[87]. Lze jen spekulovat, zda tento autoritativní postoj nevedl k pozdější radikalizaci pastora a atomizaci sboru v nadcházejícím období (viz 1. díl). Stanislav Bubik o této akci poznamenal, že přibližně 8 000 lidí uslyšelo evangelium a nebál se říci, že 10 % z nich reagovalo na výzvu k přijetí Krista. To sice neodpovídá očekávanému výsledku, ale akce podle něho měla „veliký historický vliv v naší zemi“[88]. Akce přinesla nebývalou jednotu církve, která má pokračovat. Historický přínos měl seminář Guillermo Preina pro vedoucí, který sdělil, že na probuzení se nečeká, ale že probuzení se dělá[89]. Jimenéz byl zřejmě pro velký úspěch pozván i jako hlavní řečník na 4. celocírkevní konferenci AC v Havířově.

Přesvědčování kritiků

Nezpochybnitelným následkem konferencí s Jihoameričany byla postupná ztráta letniční identity, která se do této doby vymezovala proti nejrůznějším charismatickým experimentům. Trefně a velmi pravdivě to vyjádřil starší pražského sboru, Jiří Serbus:

„Na otázku… co považujeme za důležité, abychom za to děkovali, jsem řekl, že mám dojem, že tato evangelizace nebyla proto, aby do našich sborů přišly zástupy, ale proto, aby padla nevraživost mezi jednotlivými sbory a denominacemi a jejich představiteli. Poprvé v dějinách došlo v Praze k úzké spolupráci sborů AC, KS, Slova života, Victory a Křesťanského sboru Jižní město“[90].

Toto a podobná prohlášení jasně ukazovala, že se i hnutí Víry v AC dostalo amnestie v plném rozsahu, a pokud jde o probuzení, nehrají zde jeho stoupenci zastávané hereze žádný, nebo jen minimální vliv. Přesto vydávání podivných zvuků, hysterický smích, zvuky zvěře, křeče, záškuby a somnolentní stavy po pádech na záda, byly stále zpochybňovány, a bylo třeba je znovu a znovu obhajovat před vnitřní i vnější kritikou. Zřejmě proto byla při návštěvě letničního konzervativního skandinávského koryfeje a teologa Veikka Manninena využita jeho přítomnost a byly mu biskupem a Navrátilem položeny některé otázky. Problém totiž byl v tom, že za Freidzonovým pomazáním stál neoddiskutovatelně Benny Hinn, který své pomazání čerpal od Kathryn Kuhlmanové, která se mu zjevovala i po své smrti a dokonce navštěvoval její hrob, kde se požehnání zmocňoval[91]. Hlavní problém byl v tom, že Hinn byl proponentem hnutí Víry a bylo třeba nějak dokázat, že toto pomazání nepochází z těchto kruhů, což bylo prakticky nemožné. Hinn ale nebyl jediným, kdo Torontské požehnání šířil, nicméně byl to on, kdo aktivizoval Freidzona.

Zdůrazňovalo se, že učinil nedávno pokání, a požádal o přijetí do Assemblies of God (k čemuž nikdy nedošlo), nicméně záhy se ke své kontroverzní praxi a učení navrátil. Ale právě v té krátké chvíli Hinnova osvícení z něho prý vyšlehl oheň Ducha, který zapálil Freidzona a potažmo Torontskou obnovu. Kdo trochu znal životopis Hinna, mohl ale vědět, že Hinn činil pokání ze své praxe nejméně třikrát, ale nikdy se se svým učením nerozešel a znovu a znovu se k němu navracel[92]. Někteří dokonce poukazovali, že to bylo ve chvílích, kdy jeho popularita, a tím zřejmě i příjmy, klesaly. Tyto eskapády s pokáním jej navracely na charismatické výsluní. Hinna proto bylo třeba v očích členů AC rehabilitovat, jinak hrozilo, že by celá torontská obnova, do které bylo tolik investováno, a která co nevidět, takřka ihned, zažehne v ČR probuzení, může být znedůvěryhodněna.

Biskup tedy řekl Manninenovi, že je obviňován z toho, že napodobuje Bennyho Hinna, ačkoliv on sám jej nikdy neviděl, natož, aby jej mohl napodobovat. Chtěl proto znát Manninenův názor nejen na Hinna, ale i na Kuhlmanovou, přičemž bylo známo, že Manninen se s Kuhlmanovou setkal a ona ihned diagnostikovala jeho srdeční vadu a modlila se za jeho uzdravení. Manninen skutečně vadou srdce trpěl a později, i po Kuhlamanové modlitbě, dostal dva infarkty.

Manninen však odpověděl velmi diplomaticky a namísto Toronta a Pensacoly, kde nebyl, vyzdvihl službu Davida Wilkersona, kde byl a na jehož evangelizacích v New Yorku se v té době obracela řada lidí, což změnilo atmosféru na Manhattanu. Wilkerson přitom vystupoval jako hlasitý kritik Torontského požehnání, osobně napomenul biskupa za jeho návštěvu Pensacoly, a videokazety z konference v Krakově, které byly přeloženy a prodávány v AC před Torontským požehnáním, ostře varovaly jako před jiným duchem[93].

O Hinnovi pak Manninen prohlásil, že ho nezná, ale mezi lidmi jsou Benny Hinnové dva. Jeden okázalý s hodinkami Rollex, drahými šperky a velkou arogancí, a druhý pokorný, činící pokání i z podružných věcí. Manninen ovšem, čehož si možná tazatelé nevšimli, zřejmě varoval, že „ve skutečnosti je jen jeden Benny Hinn“[94]. Je tedy s podivem, proč byl tento rozhovor, který přece nebylo možné považovat za povzbuzení cestou Toronta, vůbec otištěn? Bylo to zřejmě proto, že se Manninen [kupodivu] velmi pochvalně zmiňoval o Kathryn Kuhlmanové [ostatně stejně jako citovaný David Wilkerson] a ačkoliv v článku kritizoval vyvolávání projevů Ducha, uvedl příklad, kdy po takové kritice začali na jeho kázání lidé pod mocí Ducha vypadávat z lavic, a proto na kritiku rezignoval. Manninen však jasně poukazoval, že apoštolé nekázali uzdravení, ale Krista, a zázraky byly až potvrzením slova, ne naopak, a jako potvrzení správnosti pak Citoval Kuhlmanové tezi, že projevy jako padání jsou rekcí lidské slabosti na přítomnost na Boží moc, kterou nejsou schopni unést[95].

Na jedné straně masivní propagace Torontského požehnání a zároveň kritická vyjádření letničních vůdců, jako Wooda, Wilkersona, Manninena a Zopfyho, způsobovaly stále skepsi u některých služebníků, kteří nacházeli u těchto konzervativců podporu. Proto musel být ze strany progresivců znovu a znovu vyvíjen tlak na bezpodmínečné se otevření nové vlně Ducha, jinak hrozilo, že probuzení zůstane toliko v Argentině a v USA, a obejde Českou republiku. Dokonce se v té době mezi členy AC začala šířit kniha „Cizí oheň“[96], kterou napsal člen staršovstva AC Brno a teologický poradce ÚR AC, kde dokazoval, že celé Torontské požehnání doktrinálně i historicky vychází z hnutí Víry, které AC odmítá. Nejprve knihu kapitolu po kapitole zasílal biskupovi církve, který později sdělil, že ji nečetl, aby nebyl obviněn, že je autorem ovlivněn, což poněkud neutralizuje tezi, že chce biskup naslouchat kritice[97].

Probuzení již nelze zastavit

Počátkem nového milénia se Aleš Navrátil opět nechal slyšet, že mu proroci v jeho sboru sdělili, že nastal duchovní zlom pro náš národ, a jeho sbor zřejmě zažíval vytoužené probuzení:

„Ze strany prorocky sloužících našeho sboru jsem byl minulý rok informován, že červen uplynulého roku vidí jako určitý bod zlomu pro naší republiku. Proroctví jsem počátkem roku zrevidoval a nechal se překvapit. Pokud bych soudil jen z našeho sboru, prorocky sloužící se „trefili“[98].

Navrátil vysvětlil, že za tím stojí „přenesení“ kolínského probuzení, kdy Pensacolský oheň sestoupil při sledování videa na studenty biblické školy, do Olomouce.

„Skutečně v druhé polovině roku se náš sbor aktivizoval stále více, v závěru roku byly zahájeny každodenní ranní modlitby sboru. (Krátce před tím nám olomouckým pastorům sloužil bratr biskup modlitbou za přenesení každodenních modliteb naší biblické školy do Olomouce). Následně jsem zjistil, že i v jiných sborech nastává výrazné obživení jak modlitební tak postní, a to nejen v naší církvi, ale i v jiných“[99].

Jak je vidět, modlitby, které byly chápány jako zárodek probuzení, je možné modlitbou autority přenést z místa na místo. Pokud jsou ovšem místní autority rovněž svolné. Probuzení ostatně startovalo i na celonárodní úrovni.

Jednota letničních a charismatiků v duchu Torontského požehnání nastartovala i velké celonárodní pozitivní změny. Jak dále referoval Navrátil, na jednotné pastorálce AC a KS ve dnech 10 - 11. prosince 1999 Rudolf Bubik, který konferenci zahajoval s Danem Drápalem, sdělil, že v Parlamentu ČR byl smeten zákon o homosexualitě, 2. na vládní úrovni byla založena protiinterrupční komise, 3. Přírodní léčitelé začali bít na poplach, že začali ztrácet energii. Navíc „statisíce modlitebníků zápasí na celém světě a něco se děje“[100].

Jimenézovo poselství, které bylo centrem této pastorálky, se logicky neslo v duchu přicházejícího probuzení. Jimenéz vybízel křesťany, aby se postavili proti mocnostem temna, čímž otevřou nebesa, a Boží moc padne na národy. Dále uvedl, že si každý den vypracovává strategii proti satanu. Uvedl, že letadlo, kterým odlétali evangelisté, se málem zřítilo a ďábel mu předem sdělil, že je to on, kdo nechá letadlo se zřítit. Jimenéz proklamoval, že jeho zeť má rakovinu slinivky, ale Bůh jej již před dvěma tisíci lety uzdravil (podle informací Rudolfa Bubika zeť zanedlouho zemřel). Křesťané v ČR se mají sjednotit a bránit zemi, kterou jim Bůh dal. Tyto kmeny se jmenují AC, KS, Slovo života. Jinými slovy jde o letniční, charismatiky a hnutí Víry. Pokud křesťané v ČR nezaberou svoji zemi, udělají to prý oni, křesťané z Jižní Ameriky. Jimenéz pak, když viděl tuto jednotu, poznal, že nebesa nad Českou republikou jsou otevřená a tlumočil rozhovor, který měl s Bohem:

„Slyšel jsem jeho hlas: Jdi do České republiky. Bůh mi řekl: žádal jsem o tuto věc několik lidí, kteří to nepřijali. Přijmeš to ty? Odpověděl jsem: Ano, příjmu to, protože Ty a já jsme většina. Bůh a ty jste většina ve vašem městě. Očekávám, že odtud vyjdete s odvahou. Řeknete: Přijde probuzení. Bude vylit Duch svatý na každé tělo a tedy i na Českou republiku“[101].

Poté Jimenéz pokračoval, že potkal Indiána z města Almo Langa, který získal 94 % obyvatel pro Krista a cítí se zahanben, že nedostal 100%.

Další proroctví o probuzení

V následujícím úvodníku Navrátil kvitoval, že se již začínají naplňovat proroctví z uplynulých dvou let a že nyní je čas, kdy budeme s radostí sklízet. Čas, který církev dělí od přicházejícího probuzení, se citelně krátí. Potvrdila to i návštěva otce ideje skupinkových sborů Wernera Kniesela, který při rozhovoru s biskupem sdělil, že to tu „voní probuzením“[102]. Ostatně budování struktury skupinkových sborů má zachytit příval nově obrácených. Kniesel pak vyučoval na druhém studijním soustředění pro pracovníky církve. Součástí soustředění byla i účast na modlitebním probuzení na VOŠMT[103].

Jak bylo opakovaně uváděno, Torontské požehnání bylo po celém světě chápáno jako smíření letničních a charismatiků, a jak vidno, ani v ČR tomu nebylo jinak. Zdá se, že byl udělen generální pardon i směrem k hnutí Víry. Snad poroto bylo možné slyšet slova Navrátila, že prvního a druhého března 2000 zastupoval biskupa na konferenci předního učitele hnutí Víry Dr. Wolfharda Margiese v Berlíně. Konference se účastnili i František Cupal a Pavel Čep, přičemž řečníkem konference byl argentinský revivalista Sergeio Albert Scataglini, který vyučoval stoprocentní svatost. Zde následovalo i pozvání Scatagliniho do České republiky. K Margiesově sboru bylo poznamenáno, že je nezávislým, což se odráží na jeho místy vyhraněné teologii, se kterou by se dotyční „v žádném případě nemohli plně ztotožnit“[104]. Po tomto sloupku následoval úvodník Rudolfa Bubika, který varoval před kritikou autorit prostými členy[105]. Tato konference byla naplánována na 7. - 9. prosince 2000 v Olomouci.

Scataglini byl typickým stoupencem Torontské duchovní zkušenosti, kterou ztotožnil s tzv. křtem ohněm, což je vedle křtu Duchem další následná zkušenost, která vede k úplné svatosti. Snad by se zde dala vysledovat paralela k wesleyánské dokonalosti, kterou rovněž wesleyáni chápou, vedle křtu Duchem, jako následnou duchovní zkušenost. Nicméně Scatagliniho prožitek této zkušenosti je natolik specifický, že by těžko obstál před Wesleyho kritickým zkoumáním pravosti jeho původu:

„„Najednou se mi sepnuté ruce začaly třást, aniž bych si to přál, a nebyl jsem schopen je udržet pod kontrolou…Nikomu jinému se ruce netřásly. Pevně jsem je sevřel a pokoušel jsem se to třesení zastavit – pak se mi začalo třást celé tělo. Pamatuji si, že jsem se snažil pevně stisknout kolena v marném pokusu zastavit třes těla. A pak jsem padl na podlahu… Ležel jsem na podlaze a nekontrolovaně jsem se třásl… Chvíli jsem brečel a chvíli jsem se smál... Pak jsem začal křičet. Vzal jsem kapesník a položil si ho na ústa… Snažil jsem se krotit se, jak jen to bylo možné, ale čím víc jsem se snažil kontrolovat, tím silněji na mne přicházely vlny Ducha svatého…Jak jsem se pokoušel mluvit, uvědomil jsem si, že nemluvím správně. Vím, že mám španělský přízvuk, ale tohle bylo mnohem horší! Nakonec přišel jeden bratr a položil mi otázku: „Bratře, nepotřebuješ odvézt domů?“ Odpověděl jsem: „Ano, myslím, že nejsem schopen jet sám,“…Nebyl jsem schopen chodit, ale mohl jsem lézt. Pomalu jsem začal svůj výstup po schodech… Třesení pokračovalo, plakal jsem a nevěděl jsem, co se děje… nebyl jsem schopen ani zatelefonovat… Pán jedná s církví v těchto dnech mnohem mocněji. Nevěsta Ježíše Krista je téměř připravena pro svého ženicha. Duch svatý vyhlazuje několik posledních vrásek a čistí několik zbývajících poskvrnek, a činí církev nádhernou pro svatbu s Pánem a Spasitelem Ježíšem Kristem!"[106].

Scatagliniho sugestivní líčení jeho zkušenosti pak vedlo představitele AC k touze získat tuto zkušenost do života všech jejich členů. Když proto AC plánovala se Scataglinim konferenci v Olomouci, Rudolf Bubik sdělil:

„Bůh dal církvi bratra Scatagliniho, proto si myslím, že by mělo být touhou každého bratra a sestry zúčastnit se konference, na které bude hlavním mluvčím, a přečíst si knihu, jejímž je autorem“[107].

Další cesta biskupa do Argentiny

V roce 2000 Rudolf Bubik opět navštívil Argentinu. Ovšem jeho závěry byly mnohem méně entuziastické než dříve, a zdálo by se, že byly lehce opatrnější. Navrátil tlumočil jeho slova takto:

„Včera jsem se vrátil z Rady církve v Kolíně. Bratr biskup se právě vrátil z pracovní návštěvy v Argentině, kam byl pozván sloužit v některých sborech. Zajisté, že jsou pro nás velkým povzbuzením skutečné zázraky, které Bůh činí v této zemi skrze svoji církev. Na druhé straně některé naše standardní představy o této „zemi probuzení“ potřebují korekci. Dle známých služebníků, se kterými bratr biskup hovořil, skutečně Argentinou proběhly dvě vlny probuzení. Současná praxe je však charakteristická spíše tvrdou prací – získáváním lidí a následnou péčí o ně, nežli mocným božím jednáním, kterému by křesťané jen přihlíželi“[108].

Toto bylo jistě zajímavé, ne-li zlomové prohlášení, jelikož do této doby se probuzení šířilo spíše skrze zasvěcení člověka do zázračných manifestací. Nyní, zdá se, se naplňují slova manažerského pojetí CBH, že probuzení je třeba tvrdě odpracovat, například přes zvládnutý manažment, nebo za použití nástrojů lidského potenciálu.

Nadále se však očekávalo, že oheň probuzení přijde i z Pensacoly, a tak ve dnech od 3. do 9. července hostovaly ve sboru v Českém Těšíně studenti biblické školy z Pensacoly, které vedl John Cava. Tématem bylo „Evangelizace, která začíná probuzením v církvi“. Kázání Cavy bylo nekompromisní a svým způsobem signifikantní pro shromáždění Torontského požehnání, když prohlásil: „Buď se poddáš působení Ducha svatého, nebo utečeš“[109].

V církvi se pak nadále stupňoval étos přicházejícího probuzení a Navrátil se opět nechal ve svém úvodníku slyšet:

„Co se děje na domácí scéně? Přiostřuje se. V duchovní i viditelné oblasti. Jako vedoucí bratři v církvi jasně vnímáme, že nás Bůh jako církev připravuje na probuzení, ale zároveň na budoucí změny vztahu společnosti vůči křesťanům“[110].

Rovněž Bubik ve stejném čísle časopisu uvedl, že Bůh začíná jednat a zažíváme touhu Božího lidu v České republice a v Evropě po probuzení, které bude mít důraz na svatost, a proto Křesťanský život připravoval do tisku knihu argentinského revivalisty Sergeia Scatagliniho, Oheň svatosti, která popisuje „křest ohněm“ ve formě torontské zkušenosti[111]. O probuzení nebylo třeba diskutovat, to bylo více než jisté. Otázkou jen bylo, kdy přijde. Jak to vyjádřil Tomáš Hasmanda na Kristfestu v roce 2000:

„Není otázkou, jestli probuzení přijde, protože Bůh ho zaslíbil. Otázka zní - Kde budeš ty? Budeš kritizovat na břehu té mocné řeky Ducha nebo se do ni ponoříš?“[112].

Koncem roku 2000 Navrátil opět zopakoval proroctví z olomouckého sboru, že zbývá už jen krátký čas do zahájení žně, ale bude to sklizeň toho, co jsme zaseli[113]. Nezpochybnitelnost přicházejícího probuzení, kdy se již nemluvilo o tom zda, ale kdy probuzení přijde, vedla k tomu, že se církev začala strachovat, zda vůbec bude schopna přijmout tak velké množství obrácených lidí. Ivo Sysala se proto ptá:

„Budeme schopni podchytit ty spousty obrácených lidí během probuzení? Kdo povede desítky nově vzniklých domácích skupinek? Kdo bude organizovat vyučování biblických základů pro stovky nově uvěřivších? Kdo se ujme nedělní školy, když bude mít třeba tisíc dětí?"[114].

V dalším čísle pak Navrátil zdůraznil, že je přesvědčen, že již „stříháme metr do viditelného probuzení v naší zemi“[115], čehož důkazem byl nárůst církevních aktivit, zejména již pětileté modlitební probuzení na VOŠMT. Přidal k tomu další proroctví ze svého sboru o tom, že církev má proto „vyvalit sudy“:

„Uslyšela jsem Boží hlas: Vyvalte sudy. - Zvláštní slovo, že? Potom jsem viděla tři dřevěné sudy – lidé vyrazili víka a v prvním byla voda, ve druhém oheň a ve třetím tekuté zlato. Výklad: Voda je život obmytý slovem, tj. čistý; oheň - pomazání Ducha svatého, horlivost; tekuté zlato - Hospodinova protříbená řeč v našich ústech“[116].

Nicméně Torontské požehnání odpovídalo citelněji pravému obsahu stejnojmenné písně Jaromíra Vejvody „Škoda lásky“, známější pod anglickým názvem „Roll out the barrel“ (Pivní polka - Vyvalte sudy), jelikož jeho výsledkem bývala duchovní opilost, nikoliv posvěcený život.

Konference se Sergejem Scataglinim v Olomouci

Konečně došlo i na kýženou konferenci se Scataglinim, která se konala ve dnech 7.-9. 12. 2000 a na organizaci se podílel olomoucký sbor spolu se studenty VOŠMT. Konference dle Navrátila zapadla „do proudu Ducha svatého v naší republice a byla potvrzením biskupova dávného proroctví, že čtvrtá vlna bude „vlnou svatosti“[117]. Navrátil pak navázal i zřejmě na starší proroctví kansaského proroka Ricka Joynera, které vyšlo v Životě víry, a které tvrdilo, že Bůh posílá vítr Ducha svatého, který bude bořit veškeré lidské dílo a mnohé církve a církevní organizace zaniknou. Po něm přijde druhý vítr, který bude budovat Boží království. Další rok proto bude opět zcela v duchu přípravy na probuzení[118]. Scataglini na konferenci sdělil, že „cílem bude zabrat tuhle zemi pro Krista [a že] Boží vůle je, aby Boží lid byl stoprocentně svatý... [To je třeba k tomu, aby církev] mohla zaplavit celou planetu poselstvím lásky. K tomu Boží lid potřebuje křest Duchem a ohněm“[119], což jsou podle Scatagliniho dvě rozdílné zkušenosti. Církev proto musí žádat „Pane Ježíši pokřti mně ohněm Ducha svatého“[120].

Probuzení, které Scataglini zasliboval, nemělo být tradiční, ale převýší vše a bude „jako nikdy před tím“[121]. Skrze pomazání jedinců se rozlije do celého národa. Je ovšem třeba spolupracovat s ostatními křesťany. Scataglini s umírněností naznačil i něco, co by jinak bylo považováno za zvláště nebezpečný blud, a to je spojování denominací na základě městských sborů. Pokud by takové kázání zaznělo z charismatického tábora, biskup AC by jistě protestoval. Od Argentinců to však bylo v pořádku:

„Je čas, Boží služebníci, abychom dali dohromady kameny denominací, je čas opravit sítě a spojit církev ve jménu Ježíše. Na začátku se to zdá nemožné, ale Bůh nám dá milost. Bůh chce proměňovat města“[122].

Bylo proto třeba vybudování nové struktury, jelikož každé nové hnutí, nové víno, potřebuje nový měch, nikoliv starou strukturu našeho srdce. Náš národ pak uvidí „Boží spasení“[123]. Ačkoliv Scataglini kázal o Boží moci a síle Ducha svatého, Navrátil uvedl, že jej v noci, po shromáždění, nalezl zcela vysíleného:

„Velmi hlasitě a rozjařeně jsem tam zpíval Pánu a povykoval na své služebníky, když v tom při pohledu do jednoho kouta jsem uviděl Sergeia, jak vysílený odpočívá na jedné velmi nepohodlné židli neschopen odejít do hotelového pokoje“[124].

Ostatně, nové pomazání, ve kterém služebníci Torontského požehnání sloužili, je obvykle nejprve excitovalo, a poté imobilizovalo. Někdy se objevily až katatonické stavy.

Takovéto konference byly ovšem velmi nákladné, ať už ty s Freidzonem, Annacondiou nebo se Scataglinim, a každá stála cca 400 000[125]. Pro duchovní obsah, který byl považován za Boží navštívení, AC organizovala další konferenci, tentokrát s Carlosem Annacondiou dne 25. - 28. října 2001, opět v Olomouci[126].

Vyhlížení nových vůdců

Očekávání probuzení nutně vedlo i k potřebě výchovy nových vedoucích, kteří zorganizují obrácené davy do skupinkových struktur. Právě proto přispěchala CBH se svým typicky znějícím názvem „V I P“, kterou zorganizovala Misijní společnost Život, která se rozhodla vychovat novou generaci vůdců. Nezůstala osamocena a podobné otázky, kde nové vůdce vzít, si kladli mnozí, přičemž ideálním zdrojem se jevila domácí skupince [127]. Ze stejného důvodu se i v rámci vyučování Ezdráš kladl neutuchající důraz na rozvoj domácích skupinek, kde bylo třeba „stále přikládat na oheň“[128], a toto téma mělo natrvalo „zdomácnět na stránkách Života v Kristu“[129]. Autor těchto prohlášení, František Flek, byl v podstatě učedníkem Michala Berana, který promulgaci curyšského pojetí skupinkových sborů do AC přijal od Boha jako svůj úkol. Flek byl proto dobrým žákem a možná předčil i svého učitele, když sdělil:

„Bratře a sestro, vedoucí skupinky, stojíš za svým pastorem, co se týče vedení pro váš sbor? Pokud ano, přijal(a) jsi své povolání být vedoucím skupinky? Pokud ano, jsi plně vydaný(á) službě vedoucího nebo to děláš jako nějakou bokovku?“[130].

V podobném duchu se zamýšlel i Stanislav Bubik:

„Pokud máme dnes problém vést sbory, které mají dnes  50 nebo 150 členů, co se bude dít, až se jednou obrátí stovky a tisíce dalších lidí?... Je příliš nápadné to, co stále slýchám v různých proroctvích, kdy Bůh mluví k církvi: „připravte se“[131].

Lukáš Targosz s těmito prohlášeními souzněl a neopomenul zdůraznit, že velikost růstu je přímo úměrná velikosti vize, kterou je člověk ochoten přijmout.

„Viděli jsme také, že Bůh nám dal v posledních letech břemeno vidět církve v naší zemi zbudované a rostoucí, a vidět tisícové sbory s vlivem a obsahem ve své komunitě… Je čas Božího navštívení?... Velikost tvé vize ovlivní, nakolik dovolíš Božímu vlivu pracovat ve tvém životě… Celou svou bytostí jsem přesvědčen, že církev v naší zemi má zářné zítřky“[132].

Počátkem roku 2001 Navrátil opět prohlásil, že očekává další viditelné známky přicházejícího probuzení do naší země a v plánu bylo i další setkávání AC a KS[133]. Své myšlenky pak rozvinul v samostatném článku, kde mluvil o exponenciálním nárůstu událostí v AC, kdy zopakoval, že věci začaly probuzení na VOŠMT. Poté se na základě proroctví jeho ženy začaly skrze přijíždějící služebníky šířit do jednotlivých sborů. V Olomouci se pak očekávalo, že nový sborový dům bude zaplněn na 24 hodin a budou zde probíhat chvály a modlitby. Jednalo se o promluvu na pastorální konferenci ve dnech 16. - 17. února v Kolíně[134]. Nyní už bylo vše připraveno na probuzení, a jak dále sdělil Navrátil:

„Struktura církve je upevněna, teologické publikace vytištěny nebo redigovány, pastorálky a vzdělávání zaběhnuty… ano jsem přesvědčen, že nyní nastal čas, abychom vykonanou práci zúročili při sklizni, která začíná“[135].

V úvodníku z června 2001 Navrátil opět připomenul začátek probuzení na biblické škole před pěti lety, které předznamená přicházející velké probuzení, které již co nevidět vzplane v AC. Ovšem řada proroctví toto probuzení datovala na jaro 2001 a nyní bylo již léto.

Další sbližování s charismatiky

Služba Jihoameričanů a jejich podmínka jednoty, jako klíče k probuzení, pak logicky vedla k dalšímu sbližování letničních a charismatiků. Proto se 27. 2. 2001 sešlo vedení KS ve složení D. Drápal, P. Marván, P. Bukovský, O. Kadlec a K. Řežábek s vedením AC ve složení R. Bubik, R. Tomsa, P. Bartoš a A. Navrátil a krom formalit probírali i možnosti duchovního boje za ČR, což je zcela v intencích konstrukce argentinského probuzení a z něho vyvěrající NAR. Na setkání byly pohřbeny rozpory a nyní se mělo, i přes přetrvávající rozdíly, dojít k budování jednoty „shora“, což se mělo přenést i do obou společenství. Že se skutečně jednalo o Scatagliniho vliv, plyne z Navrátilovy poznámky:

„Na druhou stranu jsme jasně konstatovali vzájemnou odlišnost, která nás vede budovat tyto vztahy postupně a důsledně odshora, tj. od představitelů KS a AC směrem dále přes pastory k ostatním členům obou společenství. Cesta opačná - zdola nahoru - byla oběma stranami odsouzena striktně do minulosti… Je-li jednota křesťanů jedním z prvků, který urovnává cestu k probuzení, jak o tom hovoří bratr Scataglini na dalších stránkách tohoto časopisu, udělali jsme určitě v tomto směru další významný krok“[136].

Probuzení přišlo! Opravdu?

Horečnatá prorocká aktivita, sbližování s charismatiky, školení vůdců a budování skupinkových struktur začínalo přinášet své ovoce. Navrátil proto mohl sdělit, že ve sborech začínají modlitby, začínají se splácet dluhy na sborové budovy a na pastorálce byly citelně prožívány ranní modlitby. Proto mohl konstatovat:

„To vše jsou nové a pro mne osobně úžasné věci, které Bůh dělá v našich sborech. Nebojím se říci - ano, křesťané se začínají probouzet. A pokud se někdo probouzí, je tu probuzení! Věřím, že poroste a v dohledné době se začne přelévat mezi nevěřící“[137].

Na jaře roku 2001 tedy začalo konečně zaslíbené, prorokované a všemi očekávané probuzení! K rozvoji tohoto probuzení měly zřejmě přispět i Kurzy Alfa. Navrátil se ve stejném roce totiž setkal s Nicky Gumbelem na konferenci KMS v Edenu, a tyto kurzy mají být „na každém místě v pravý čas a pravým způsobem uvedeny“[138].

Další cesta biskupa do Jižní Ameriky

Důraz na jihoamerický pentekostalismus pak vedl k další cestě biskupa na tento kontinent. Tentokrát do Cúcuty v Kolumbii. Jednalo se o sbor José Satria Dos Santose, který v rámci dalšího Impressionate 2000, které se po roce opět konalo, navštívil Českou republiku. Jihoamerické sbory obvykle kolidovaly s učením o autoritách, kdy v Cúcutě byl „jeden pastor, jeden směr a jeden cíl“[139]. Po návratu z Kolumbie, kde bylo probuzení, pak Bubik opět potvrdil, že mu Bůh kdysi sdělil, že „v České republice bude plošné probuzení“[140]. Jelikož se v celém charismatickém hnutí probuzení obvykle chápe jako ovoce jednoty a boření denominačních bariér, což Bubik vždy nelibě nesl, sdělil k této věci následující:

„Když jsme se vyptávali na vztahy k jiným denominacím [Santos sdělil]: „Ano, jsou tu i jiné denominace, ale spolupráce s nimi je obtížná. Více pracujeme v rámci naší církve“[141].

Těmito slovy, přes velkou touhu současných letničních se v rámci zahájení probuzení sbližovat s českými charismatiky, Bubik vždy tuto aktivitu mírnil. Ačkoliv oceňoval vládu jednoho muže v církvi, boření denominačních bariér vždy oponoval. Po každém zboření bariéry a sloučení nutně vyvstane otázka, kdo bude nyní tím jediným, kdo bude vládu vykonávat. A obvykle se nezdálo, že by se charismatičtí apoštolové chtěli v letničních teritoriích dělit o moc s vedoucími denominací, které neuznávali. Až příliš byla v té době ještě pociťována politika KMS, které chtěla napříč denominacemi instalovat své apoštoly.

Konference s Carlosem Annacondiou v Olomouci

Oheň probuzení, které Navrátil již cítil ve vzduchu, měla rozfoukat další konference s Argentinci, tentokrát s Carlosem Annacondiou. Centrem těchto probuzeneckých konferencí se již tradičně stala Olomouc, což je neodmyslitelné teritorium Aleš Navrátila. Ten jednal a psal cele v dikci názorů biskupa církve, a někteří jej proto podezřívali, že se sám do této funkce chystá, což se za velmi krátkou dobu potvrdilo, když o tuto funkci požádal. Navrátil se opět nechal slyšet:

„Jsem přesvědčen, že letošní konference a evangelizace s Carlosem Annacondiou bude nejen dalším významným duchovním průlomem pro Olomouc a jeho okolí, ale i pro celou naši republiku“[142].

Nicméně všechny Impressionate vyzněly poněkud rozpačitě. Lidé si stěžovali na hlasitost evangelistů a jejich křik do mikrofonu, a výsledek celé honosné a prorocky propagované akce byl prakticky nulový. Zdá se, že samotní čeští charismatici, jimž byly tyto akce věroučně mnohem bližší, než původně konzervativním letničním, byli k celé akci mnohem kritičtější. Bylo to zřejmě proto, že nebyli tak hierarchicky organizovaní a panovala mezi nimi přeci jenom jistá názorová pluralita. Naproti tomu AC přijala vizi probuzení přivezeného z Argentiny skrze důsledně sešikované skupinkové sbory, jejichž špice pyramidy multiplikovala vůdcovu vizi až k nejposlednejšímu členovi AC. Dalo by se říci, že bez ohledu na výsledky a okolnosti, AC celá nultá léta žila probuzením, které ovšem existovalo jen v myslích jejich autorit.

Přes neúspěchy byla konference s Annacondiou, Scataglinim i Preinem avizována jako přicházející průlom nejen pro Olomouc, ale i pro celou ČR[143]. Když pak dlouho očekávaná konference proběhla, Navrátil oznámil, že se podle Svatopluka Dysmase jednalo o konferenci s nejhladším průběhem, jakou kdy organizoval[144]. Nezdálo by se však, že konference nějak vybočovala z řady návštěv Jihoameričanů. Annacondia křičel na ďábla svým typickým ocelovým chraplavým hlasem a lidé padali na zem, za kterýmžto účelem někteří sloužili jako „chytači“.

Ale i přes jednoznačnost a správnost nastoupeného směru, podpořeného desítkami proroctví, se někteří sveřepě drželi svého skepticismu a neviděli zde nic než naučené fráze proklamované indoktrinovaným davem, který na zvolání „mas“ a „aora“ poslušně padal, a chycen rukami chytačů se odporoučel do horizontální polohy na podlaze sportovní haly. Možná, že jedním z nich byl i prominentní biskupův „učedník“, pastor z Lysé nad Labem, Jiří Sedláček. Z jeho pár článků, které věnoval časopisu, vysvítá velmi podobný scénář, který byl obvyklý pro ty, kdo konvertovali k torontským zážitkům. Sedláček je nejprve skeptický a váhá, pak nesměle nahlíží, později okouší, až je zcela pohlcen autentičností a emocemi. Uvědomuje si, že je mu biskup obzvlášť nakloněn, a tak je pro něho nezbytné, aby byl do torontské zkušenosti náležitě zasvěcen a indoktrinován. Sám k tomu zaznamenal:

„Měl jsem k projevům zahraničních služebníků svůj postoj. Jejich temperament mi občas připadá jako „uřvávání“ lidí, vnucování či masové ovlivňování. Nevím, jak jinak to nazvat…“[145].

Pak se ovšem setkává s tím, jaké pocty se jeho osobě dostává:

„Přinesli nám kartičku… nikdo z celé konference takovou nemá: nahoře se skvělo mé jméno, pod tím bylo razítko a napsáno „učedník biskupa“. Jeden ze studentů (jednalo se o pořadatele), mi při pohledu na ni řekl: „Bratře pastore, s touto kartičkou můžete úplně všude.“… A tak jsem konečně už v sále, a my duchovní poradci a „převlečení vymítači“ se scházíme u pódia… Na Staškovu výzvu přišlo dopředu mnoho lidí… Nohy se mi klepaly a měl jsem všechno možné, jen ne kuráž a jistotu, že dělám to, co dělat mám…“[146].

Po počátečním vyjádření skepse a nejistoty přichází střet s realitou.

„Namátkou jsem přišel k prvnímu muži a začal se modlit. Zavřel jsem oči – pro jistotu – a vložil na něj ruce. A ty ruce jsem měl najednou prázdné. Otevřel jsem oči a ten člověk ležel na zemi… Lidé, kteří mne znají, vědí, co si myslím o padání a klepání se“[147].

Pod tíhou prožitého nakonec Sedláček dochází ke změně pohledu, jelikož pragmatici, kteří pochybují o torontských zkušenostech, obvykle nevěří, že jde o reálnou zkušenost. Když pak vidí opačnou praxi, mění své smýšlení. Je však nakolik rozrušen, že brečí dojetím, že on, nehodný nástroj, je nyní Bohem potvrzen tím, že pod jeho dotekem lidé padají pod „Boží mocí“:

„A tady Bůh bořil mé přehrady. Nespočítám, za kolik lidí jsem se modlil… Jednu chvíli jsem musel odejít, protože mi bylo do breku a místo slov jsem brečel jako malé dítě“[148].

Kdyby byl Sedláček odpůrcem z hlediska věrouky, realita popisovaného by jej nikterak nezaskočila. Ovšem takovéto upřímné svědectví už muselo přece přesvědčit i toho největšího skeptika, leč, nestalo se, a v AC byli stále ti, kteří Torontské požehnání považovali za čistě psychologický nebo dokonce démonický jev. Jedním z nich byl například teologický poradce Úzké rady AC.

Podle Navrátila „zdařilou akci navštívilo dva a půl tisíce lidí a sloužilo zde 2000 služebníků, pořadatelů, poradců a chytačů a modlitebníků“[149].

Seminář s Guillermo Preinem v Praze

Vedle konferencí se pořádaly i semináře. Například Preinův seminář v Praze se nesl v rámci klasického charismatického evangelia, kde Ježíš duchovně umírá. Je fakticky opuštěn Otcem a dotírá na něj celé peklo, přičemž velká hustota démonů okolo ukřižovaného Ježíše způsobila zatemnění slunce.

„Věděl, že v tom okamžiku se Otec od něj odloučí a On zůstane sám. A toho se bál… ve dni ukřižování byl celý svět bez démonů. Všichni démoni a temné síly, dokonce sám ďábel byli u Golgoty a tlačili se na Ježíše. Je napsáno, že to odpoledne nastala tma - to byla temnota“[150].

Takto se zástupné nesení hříchu a podstoupení smrti přenáší do fyzického boje Ježíše s ďáblem na kříži. Charismatické hnutí pak od této věci odvíjí i další boj člověka ďáblem. A podobně uvažuje i Prein:

„Byl ochoten podstoupit odloučení od Otce, byl ochoten vzít na sebe naše viny, byl ochoten utkat se utkat s veškerou silou ďábla… Tak jako utekl od kříže, tak uteče od tebe…“[151].

Nové pochybnosti o probuzení

Počátkem roku 2002 bylo však některým zřejmé, že probuzení, jehož příchod Navrátil prorocky oznámil, se nekoná. Navrátil byl proto vyzván k pokání z „falešného proroctví“[152] nebo pouze z „prázdných slov“[153]. Ten to však odmítl výčtem uskutečněných církevních aktivit, jako jsou ranní modlitby, změny v rámci VOŠMT apod., když napsal:

„Za sebe s klidným svědomím a zároveň s radostí prohlašuji: minulý rok se církev začala viditelně probouzet. Pro úplnost mohu dodat, že nejsme jedinou církví v naší zemi, která má toto prožití“[154].

Ve stejném čísle byl otištěn i rozhovor s Carlosem Annacondiou, který nenechal nikoho na pochybách, že probuzení je realitou. Annacondia ohledně ČR prohlásil, že si myslí, že „probuzení jsou za dveřmi“[155]. Annacondia však nebyl z těch, kdo by byli přesvědčeni, že probuzení dává Bůh, ale církev jej musí vytvořit skrze svojí víru.

„Myslím, že probuzení jsou za dveřmi. A není to Boží problém, že ještě nevešla, je to náš problém. Problém církve, která se musí rozhodnout probuzení praktikovat. Jestliže nevěříme tomu, že lidé se obrátí, že budou uzdravováni, jestliže nevěříme, že má cenu jít a kázat evangelium, vynaložené úsilí k dobývání duší, nikdy probuzení neprožijeme“[156].

Rovněž Prein při rozhovoru pro církevní časopis potvrdil, že probuzení není něčím, co primárně vychází z Boží iniciativy, ale je výsledkem práce církve. Uvedl, že jestliže lidé mají správný postoj a kážou evangelium, bezpochyby přinášejí jistotu probuzení[157].

Konference s Jihoameričany však již tolik nepřitahovaly. Zatímco na konferenci s Carlosem Annacondiou v Olomouci přišlo okolo 3000 lidí, v Praze to již byla jen polovina.

Probuzení jako výsledek lidské aktivity

To, že probuzení je třeba vytvořit, bylo i učením CBH, nicméně například pro Targosze Bůh chce dávat růst, a tak posílá vlny, které má církev rozpoznat a skočit na ně[158]. CBH dokázala na každé nové vlně hbitě surfovat a nyní se to učila celá AC. Jasně to vyjádřil i Aleš Navrátil:

„Věřím, že Bůh dal ve své milosti „vlnu“ Ducha svatého, která se nyní dme Evropou… A zároveň pevně věřím, že pokud nenasedneme na tuto vlnu, která se již zvedla, přijde do našich sborů chaos a mnozí z nás poletí vzduchem a nebude to vůbec příjemný let. Nebudeme totiž vědět, jak dopadneme“[159].

Při četbě této skryté Navrátilovy pohrůžky vyvstává, že zde není nějaký prostor pro rozsuzování. To je, jak bylo již několikrát řečeno, dáno výhradně autoritám. Prostým členům nezbývá, než Torontské požehnání přijmout, jinak mu hrozí, že odletí obloukem ven. K této věci se pak Navrátil vrátil v jednom ze svých dalších úvodníků, ve kterých tak neúnavně prorokoval a proklamoval probuzení.

„Minulý rok touto dobou jsme v našem sboru začali proklamovat přicházející probuzení do církve, a to nejen naší. Skutečně, za uplynulý rok se mnohé změnilo. Stačí jen prolistovat těch jedenáct čísel časopisu“[160].

S těmito slovy trochu kontrastují slova biskupa, který uvedl, že tu sice byla vlna „smíchu, padání a nevím čeho všeho, ale obává se, „letniční a charismatikové mnohdy začínají selhávat a ztrácet oheň, jak se to svým způsobem už v minulosti stalo kdysi živým církvím“[161].

Koncem roku 2002 se začalo psát o chystané konferenci s Davidem Wilkersonem. Navrátil, který byl účastníkem jeho nedávné konference v Polsku, dal této akci dobré reference. Jednání o přípravě konference se zúčastnili i zástupci tří dalších českých církví[162]. Zatímco v Polsku Wilkerson hlasitě kritizoval Torontské požehnání včetně Pensacoly, v České republice tomu tak již nebylo a dokonce podpořil typické torontské manifestace, které u jedné ženy na jeho shromáždění propukly. Je možné, že k této prudké změně u Wilkersona došlo z důvodu, že těsně před odjezdem do ČR navštívil Anglii. Zde sloužil ve starých evangelikálních církvích, kde například dříve kázal Spurgeopn, a podle Prasche se otevřel vlivu těch, které dříve kritizoval[163]. Ostatně Anglie se stala výspou Torontského požehnání pro Evropu. Odlišné na jeho konferenci bylo ovšem to, že na rozdíl od Argentinců si celou konferenci sám hradil. Této konferenci bylo věnováno listopadové číslo 2003 časopisu Život v Kristu. Ani Wilkerson netlumil revivalistické nadšení a i jeho teologie, ostatně jako snad každého pentekostalisty, obsahovala ideu velkého, globálního probuzení na sklonku dějin, ve které se díky obnovení státu Izrael nacházíme. Toto probuzení dokonce viděl jako očišťující hnutí, které „vymýtí evangelium prosperity“[164]. Prorokoval rovněž, že Bůh povstane proti falšování jeho slova apod.[165].

Závěr

Dnes, po více než čtvrtstoletí, kdy bylo probuzení prorokováno a nenastalo, AC jako celek nečinila pokání. Pokud byla konfrontována například s falešným proroctvím bývalého biskupa o 100 000 nových členech AC ještě za jeho života, vadila ji skutečnost, že se vůbec někdo odvažuje na to poukazovat. Převládla totiž idea, že Bůh nedává probuzení, ale církev jej svými aktivitami sama vytváří. Napomohlo tomu i učení Eduarda Trauta, které bude přiblíženo v dalším díle. Pokud se tedy probuzení neuskutečnilo, není to prý vina proroků (sic!). Bůh probuzení přece dával, jen církev se málo snažila. Skutečnost, že bylo minimálně bráno Boží jméno nadarmo, zdaleka nevadí tak, jako když někdo na tyto excesy po letech upozorní. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že hlavní tiskový hlasatel probuzení, Aleš Navrátil, se po několika letech (mj. na výzvu autora) na stránkách Života v Kristu omluvil za svou chybnou předpověď i mylné vyhlášení probuzení. V té době se ovšem již zřejmě chystal na své čestné místo církevního disidenta.