Milan Švankmajer: Petr Vok z Rožmberka
Historická studie českého historika Milana Švankmajera, věnovaná jednomu z největších předbělohorských představitelů českých šlechticů a člena Jednoty bratrské, vyšla ještě za socialismu pod autorským pseudonymem Anežka Svobodová.
Změna historické perspektivy
Ačkoliv v době minulé se česká reformace chápala ideologicky, jako pokrokový bojovník s feudalismem a předchůdce socialismu, dnes se nacházíme v době, kdy je naopak odkaz husitství a české reformace deklasován. Je popisován téměř výhradně z pera katolických, nebo alespoň katolickému nahlížení světa blízkých historiků. Čeští historikové, jako Palacký, později Molnár, Říčan nebo Hrejsa, jsou nahrazeni prokatolickými autory, kteří ovlivňují i psaní učebnic.
Jan Hus je nám představen jako pravověrný katolík, který se jen postavil proti tehdejším nešvarům, které později odsoudil i Tridentský koncil, o jehož „odsvěcení“ a exkomunikaci se mlčí; Jan Žižka je popisován jako potulný lapka, který se chopil příležitosti a vypaloval kláštery, ač byl členem královského vojska; Jan Ámos Komenský byl jen pedagog a ne biskup Jednoty bratrské; a Petr Vok je líčen jako sukničkář a rozverný prostopášník, nikoliv jako politik světového formátu. Habsburkové bývají naopak popisováni jako moudří vladaři, a někteří se dokonce netají touhou po jejich návratu.
Historie je tak reinterpretována ve snaze vykreslit 15. a 16. století jako dobu vzpour a odboje proti panovníkům, který byl po zásluze potlačen, a vyústil ve zlatý věk českých dějin, baroko. Milan Švankmajer, kterému bylo v době normalizace znemožněno publikovat a nelze jej tudíž podezírat z účelových, prorežimních postojů, nám tuto dobu vykresluje zcela jinak. Není proto divu, že je jeho kniha dnes odmítána.
Nástup Petra Voka
Vládnoucí Habsburkové, sami zmítáni vnitřními rozpory, jsou potvrzeni jen volbou českých stavů, kde sice mají protestanti většinu, ale jsou často důvěřiví a naivní, hájící své partikulární zájmy. Znovu a znovu proto věří habsburským slibům. Zároveň touží po císařských poctách a činí s císařem kompromisy na úkor národních zájmů. Tomu se vymyká jihočeský šlechtic, představitel slavného rodu Rožmberků a obratný politik, který díky vlastní zkušenosti prohlédl imperiální snahy Habsburků, a jako jediné řešení viděl vymanění se z jejich vlivu.
V knize je pak blíže popsán vztah dvou posledních představitelů Rožmberského rodu, bratří Vokových, Viléma, římského katolíka, a Petra, později evangelíka. Vilém, věkem starší, je poněkud asketa, a ač katolík, snaží se brzdit habsburskou rozpínavost. To se projevilo, když zabránil nástupu Habsburků v Polsku, kde sjednal mír, který musel akceptovat i císař. Jeho bratr Petr asketa není a s bratrem má spory ohledně víry. Nicméně Vilém upřednostňuje národní zájmy a umírá smířen s Petrem, který se tak namísto něho stává po císaři nejmocnějším mužem v zemi.
Třeboňské dominium a Vokův vliv
Následně je popsáno třeboňské panství (dominium) Petra Voka, který se sem stěhuje z Krumlova, který je nucen prodat díky Vilémovým dluhům. Zakládá rybníky a má silné sociální cítění. Nepožaduje po poddaných robotu, pečuje o chudé a blahosklonně dává lidem volnost v podnikání, čímž celý region vzkvétá a bohatne. Sám obchoduje s rybami, plodinami a dobytkem, čímž celé panství nabývá movitosti a může podporovat české stavy.
Vok je i obratný politik a vždy finančně dotuje nejen české a například rakouské protestanty, ale i Habsburky, a to tak, že podporuje roztržky mezi nimi. Aby štěpil habsburskou moc, posílá vždy peníze tomu slabšímu. Například štědře dotuje Matyáše proti jeho bratru Rudolfovi, který chce uzurpovat Rudolfův trůn. Pokud ale hrozilo, že Matyášova vojska svrhnou Rudolfa a Matyáš sám usedne na český trůn, Vok se stahuje a podporuje naopak oslabeného Rudolfa. Tím se liší od svého přítele a rovněž člena Jednoty, Karla Žerotína, který naivně věří, že je možné nahradit špatného Habsburka tím lepším a smířlivějším. Roztržky s Žerotínem, resp. s moravskými, ale i českými stavy, se pak prolínají celou knihou.
Vok jako politik
Petr Vok je zde vždy o krok napřed a odhaduje vývoj situace. Apriori nevěří Habsburkům, ale je ochoten uplácet, aby odvrátil nejhorší. To se projeví i při vpádu pasovských vojsk do Čech, které bez odporu císaře Rudolfa plení Prahu a okolní města. V Třeboni si však vylámou zuby, jelikož Vok, na rozdíl od Prahy, prozíravě buduje vlastní armádu, která silně opevněnou Třeboň ubrání. Pasovská armáda je však násobně početnější a Vok jí dlouhodobě nemůže čelit.
Ačkoliv je stavovské vojsko mnohem silnější než pasovští, nebojuje a ani Vokovi nepomůže, jelikož jeho velitelé využívají Rudolfovo oslabení například k povyšování do rytířského stavu apod. Tím promarní svoji šanci na vítězství a Bílá hora pak je jen logickým důsledkem českého oportunismu. Když se tedy Vok sám octne osamocen proti přesile, bez pomoci českých stavů, kteří ale vždy ochotně přijímali jeho peníze, vidí jako jediné řešení koupit rozhádané pasovské velitele pro Matyáše, což se mu podaří.
Petr Vok, ač razantní politik, pokud mohl, raději volil dohody a mírová řešení než válku, za což byl historiky kritizován pro malou razanci. Byl to ale on, kdo ve chvíli, kdy ostatní pragmaticky skládali při napadení Čech zbraně pro vlastní prospěch, burcoval k boji a sám bránil Třeboň. Nikdo mu však nepomohl ani nenaslouchal. A tak se nakonec stavy v roce 1620 ocitají před bělohorskými žoldáky Habsburků a prohrávají. To už je ale Vok devět let mrtev a s velkými poctami pohřben a oplakáván lidem.
Vok jako mezinárodní osobnost
Kniha popisuje i mnoho dalších historických událostí, jako jednání Voka s představitelem Protestantské unie Christianem Arnaultem, vynucení Rudolfova Majestátu, vztah papeže a císaře k Vokovi apod. Vždy ale máme před očima naivní a rozhádané české stavy, které si sice Voka váží, ale jeho slova neberou vážně, dokud na ně nedojde. To platí i pro Žerotína, kterému rovněž chyběla Vokova prozíravost a ráznost. V každém případě nám Švankmajer popisuje Voka zcela jinak, než se snaží římskokatoličtí historikové.
Vok totiž dobře věděl, že římský katolicismus (v knize jsou mínění Habsburkové) v oslabení slibuje dalekosáhlé náboženské svobody, ale když získá politickou moc, ostatním je zruší a své sliby neplní. Nicméně Vok měl daleko k militantnímu antikatolicismu, neváhal posílat na studie k jezuitům, kteří si zřídili kolej na jeho panství v Českém Krumlově, a ve svém dominiu poskytoval katolíkům rozsáhlé svobody. I na jeho pohřbu byla řada představitelů katolické církve.
Závěr
V jednom s autorem nesouhlasím. Švankmajer vidí Habsburky jako ty, kteří jen využívají římskokatolickou církev. Můj pohled je opačný. Je to římskokatolická církev, která od svého vzniku ve 4. století využívá panovníky a panovnické rody ve svůj prospěch.
Můžeme říci, že od dob Petra Voka se mnoho nezměnilo. I dnes jsou protestanští představitelé rozštěpení a věří v polepšené preláty, kteří to s národy myslí dobře nebo dokonce bojují za jejich práva. Rádi rovněž přijímají ze strany katolického kléru nebo dokonce papeže různá ocenění. A protože je historická paměť krátká, dodnes se uzavírají konkordáty, dávající římskému katolicismu politickou moc a privilegia, nebo se podepisují ekumenické charty, kde se evangelíci zavazují vzdát se svého učení.
Není dnes mnoho lidí, jako Petr Vok. Máme buď zapšklé fundamentalisty, kteří holdují separatismu, nebo naivní ekumeniky, kteří římskému katolicismu prošlapávají půdu. Velkorysé osobnosti, které dokáží sjednotit, dotovat a odpouštět křivdy, a přesto jsou si vědomi nesmiřitelnosti náboženské svobody a římského katolicismu, nemáme.
Knihu doporučuji k četbě každému, kdo se zajímá o českou historii a historii české reformace obecně.
Kniha má celkem devět kapitol a je hustě psána na 283 stranách. V reedici ji v roce 2020 vydalo nakladatelství www.e-garamond.cz.