David Pawson: Jednou spasen, navždy spasen?
Tato kniha je odpovědí na knihu Dr. Kendalla, nástupníka Dr. Lloyda-Jonese ve Westminster Chapel v Londýně, která z kalvinistického pohledu hájí doktrínu, že spásu již nelze za žádných okolností ztratit (jednou spasen, navždy spasen - JSNS).
Alfa a omega verze
Její autor, David Pawson, zde nejprve popisuje dvě verze tohoto tvrzení: alfa verzi, která uvádí, že pokud někdo prožil znovuzrození, již nemůže odpadnout, ať dále žije jakkoliv, a omega verzi, která tvrdí, že ve víře a svatosti je třeba vytrvat až do konce. Kdo ovšem nevytrvá, ten ve skutečnosti, podle omega verze, nikdy neuvěřil. Pawson proto uvádí, že ti, kteří přijali dogma kalvinismu, chápou i verše Písma o zapření, ztrátě víry, resp. odpadnutí, skrze své předporozumění.
Na to obšírně a logicky argumentuje tím, že Písma byla v drtivé míře určena křesťanům, nikoliv nevěřícím, a proto se všechna varování a popsaná odpadnutí týkají křesťanů. Prochází přitom Starým i Novým zákonem a dokazuje, že všechna varování před ztrátou víry je proto třeba brát vážně a že Bibli je třeba číst nezaujatým pohledem, bez předpojatostí. Víra není statická, ale jde spíše o cestu, následování, v němž má člověk setrvat až do konce, ale může sejít a minout se cíle. Pawson je ovšem pragmatikem a připouští, že většina křesťanů v Bibli nachází to, co se nalézt chce, včetně JSNS.
JSNNS a predestinace
Pawson dále poukazuje, že JSNS je logickým důsledkem doktríny predestinace, kde Bůh nepodmíněně vyvolil člověka ke spáse, bez jakékoliv lidské spolupráce, a poté jej skrze „neodolatelnou milost“ přinutil uvěřit. Proto už jen vědomé přijetí spásy a svobodná reakce ze strany člověka je kalvinisty chápána jako záslužnictví a spása ze skutků. Kalvinisté se pak až úzkostlivě vyhýbají důrazům na skutky v lidské spáse, přičemž jsou to právě skutky víry (nikoliv Zákona), které víru křesťanů verifikují. Toto pojetí je podle autora podobné, jako říct tonoucímu, který se chopil hozeného lana, že se tím sám zachránil. Představa, že Bůh musí vnutit člověku spásu proti jeho vůli, činí milost nutností. Ovšem milost přestává být milostí, pokud není přijata dobrovolně, což poté Pawson dokazuje řadou citací z Písma.
Historický exkurz
Jak se tedy JSNS dostalo do církve a proč je dnes tak populární? Pawson zde podává krátký historický nástin a ukazuje, že poprvé se s tímto pojetím můžeme ve větším měřítku setkat u církevního otce Augustina, který později ovlivnil Luthera a další reformátory. Tento pohled je způsoben přijetím principů řecké filozofie, která vytváří logické konstrukce namísto poctivé exegeze daných míst v Písmu. Augustin byl přesvědčen o nezvratné lidské zkaženosti (zde se nabízí manichejský dualismus, který Augustin původně zastával) a domníval se, že Bůh musí zkažené lidi vyvolit a následně „donutit“ uvěřit. Proto jako první nabádal, aby rovněž církev k víře nutila násilím. Na jeho myšlenky navázal Luther, později Kalvín, čemuž se postavil kalvinista Arminius, na něhož později navázal Wesley. Sám Kalvín ovšem zdaleka nezastával důrazy, které později zavedli jeho následovníci, jako byl Theodor Beza a jímž se vymezil např. Filip Melanchthon.
Pohled na Boha a člověka
Až do této chvíle mohu s Pawsonem souhlasit a mít užitek z jeho brilantní argumentace. Sám potvrzuji, jak kalvinisté přemýšlejí. Když nemohou zpochybnit reálné odpadlictví, vždy pohotově sdělí, že dotyčný ve skutečnosti nikdy neuvěřil. A když musejí připustit reálná varování před odpadlictvím a jejich biblický popis, argumentují, že se jedná o varování pro nepravé křesťany. Tuto konstrukci Pawson důsledně rozbíjí citací biblických pasáží v jejich kontextu, rozborem motivů pisatelů Písma a popisem potřeb jejich adresátů.
V další části své knihy, kde se snaží zdůvodnit východiska kalvinismu, však autor zachází poněkud dále a na základě některých biblických vyjádření implikuje, že Bůh není vševědoucí, jelikož lituje apod., a rozsáhle popisuje, co Bůh všechno nemůže (například stvořit kulatý čtverec). Pokud Bůh prý zná detaily předem, zabraňuje člověku se rozhodnout opačně. Představa, že svobodná lidská vůle potřebuje zastřít Boží známost budoucnosti, je, žel, jevem, který se vyskytuje i u některých arminiánů.
Nevěřím, že by Pawson popíral Boží atributy, ale ve snaze návratu z řeckého do hebrejského rámce příliš polidšťuje Boha a připisuje mu lidské smýšlení. Přes velký respekt k autorovi, pokud bych byl kalvinista, knihu bych zde odložil a dále nečetl. Stejně jako řada významných učitelů, Pawson zřejmě nemá smysl pro dialektiku a paradox. Jak ale řekl údajně sám Augustin, nečiňme z vyvolení a lidské svobody nepřátele. Nelze Boha nahlížet v lineárních časových souřadnicích. Autor, ačkoliv se tomu brání, zde nalézá Boží činnost v časové posloupnosti řeckého myšlení, ačkoliv právě hebrejština (na rozdíl od řečtiny) zdůrazňuje svoji nadčasovost, plynoucí z Boží transcendence, i ve své gramatice, postrádající například časové konjugace.
Dále by snad stačilo říct, že Bůh se dobrovolně omezil svým slovem v etických záležitostech podobně, jako se Kristus omezil ve svém Božství ve své inkarnaci. Bůh například nemůže stvořit kulatý čtverec, protože dal základy geometrie, stejně jako nemůže lhát, protože dal základy etiky. To jej ovšem nikterak nezbavuje všemohoucnosti! Mimo lidský prostor a lidem danou etiku může cokoliv. Koneckonců existuje i kulatý čtverec ve chvíli, kdy jej nakreslíme na plochu koule. Někdy člověku chybí jen fantazie a činí předčasné závěry.
Pasáže zdánlivě ospravedlňující JSNS
V poslední části, resp. v přílohách, Pawson rozebírá pasáže, které kalvinisté často citují k ospravedlnění JSNS a opět se je snaží vyložit v kontextu Písma a se zřetelem k záměru jejich autorů. Poukazuje, že kalvinisté často citují pouze část veršů, které bývají například uvozeny konstatováním, které posouvají jejich význam do odlišné roviny.
Závěr
Zde bych rád konstatoval, že tato kniha měla být v českém překladu již dříve. S příklonem časopisu Zápas o duši ke kalvinismu a s razantním nástupem macarthuriánské mise, se evangelikální církve kalvinismu nevěnovaly a nebraly jeho potenciál dostatečně vážně. Nezřídka zde byl kalvinismus představen jako jediné pravé evangelium a arminiáni byli démonizováni. Jedna evangelikální denominace byla dokonce rozdělena a implicitně ztotožněna s Babylónem.
Čeští teologové se obvykle zdráhají věřit Bibli do důsledku, a proto se nedokážou vymezit proti jejímu překrucování původním výkladem. Naproti tomu kalvinisté, resp. novokalvinisté se mohou schovat za pojmy „bliblického křesťanství“, které arminiáni opouštějí. Nejedná se ovšem o bliblické křesťanství, ale starý filozofický systém mající zřejmě kořeny v determinismu a dualismu, odkud se jej možná nevědomě vypůjčil Augustin, původně manichejský filozof.
Z vlastní zkušenosti mohu i konstatovat, že křesťané nejsou obvykle schopni nebo ochotni věci zkoumat. Znám mnoho křesťanů, kteří jednoduše věří každému systému ve kterém jsou odchováni nebo který je jim s dostatečnou razancí a logickou argumentací předložen. Obvykle jen střet dvou „předžvýkaných“ koncepcí je donutí přemýšlet. Ale i zde se spíše cítí nejistí a nakonec se přikloní na tu stranu, která lépe argumentuje nebo je schopna vložit více prostředků do propagace. I když to jistě není ideální stav, je třeba se s ním smířit a předkládat křesťanům alternativy vůči agresivně se šířícím doktrínám, zejména ze západních zemí, jako jsou USA. Tato kniha, až na kapitolu o Božích atributech, kterou osobně považuji za více než nešťastnou, je toho schopná.
Kniha mí celkem 8 kapitol a 176 stran. Je přeložena srozumitelným a plynulým jazykem (což u Pawsona nebývá vždy snadné) a v roce 2024 ji vydalo nakladatelství Danielknihy.cz