Zpět na „Teologie“
Víra v Trojici jako indikátor vyváženosti
Trojice jako indikátor pravověří
Od tří let nosím brýle. Jako dítě jsem měl ještě pružnou čočku, a proto jsem i bez brýlí bez problémů četl i viděl do dálky. Nechápal jsem, proč je mám nosit, když se mi ostatní posmívali. Dnes už bez brýlí nepřečtu ani ta největší písmenka na testovacím panelu v oční optice. Nyní si představme, že by se mne nějaký učitel snažil přimět, abych něco nahlas přečetl. Pokud by netušil, že jsem dalekozraký, mohl by si myslet, že neumím číst. Mohl by se mi donekonečna snažit vysvětlovat, jak vypadají jednotlivá písmenka, ale nebylo by mu to nic platné. Záhy by dokonce zjistil, že jsem gramotný a za svůj život jsem se učil několik abeced, včetně azbuky, ale náhle mi to není nic platné. A podobné je to s křesťany. Mohou znát velmi dobře Bibli, ale nedokáží ji porozumět. Není to rozum ani znalost, co jim chybí. Je to pohled Ducha svatého, bez kterého nelze Písmu porozumět.
Učení o Trojici
Bible je plná paradoxů, které lidem nedávají smysl, ale Bohu znějí velmi logicky. Stručně by se dalo říci, že je to tím, že Bůh existuje mimo náš čas a prostor. I když samozřejmě žije i v čase i v prostoru, není jimi nijak omezen ani určen. Jedním z paradoxů je učení o Kristu a o Trojici. Kdo je alespoň zběžně seznámen s církevní historií, ví, že s tímto učením se raná církev potýkala dlouhá staletí. Nebudu nyní volit teologický jazyk, ale myslím, že lze jednoduše vyjádřit, že po mnoha disputacích, sporech a koncilech církev došla k velmi jednoduché biblické pravdě, a to: Ježíš Kristus je plně Bůh a plně člověk. Jako člověk byl zrozen z Marie, ale jako Bůh existuje věčně. Sám Bůh je Otcem, Synem i Duchem svatým, přičemž ve svých třech osobách vystupuje jednotně, a přesto mají tyto osoby odlišnou úlohu. Otec, Syn a Ducha svatý jsou jedno, ale vystupují a jednají rozličně. Otec není Syn a Syn není Duch svatý. Bůh je tedy Trojjediný. Například když se Ježíš modlil k Otci, který slyšitelně promluvil, sestoupil na něho Duch svatý v podobě holubice.
„Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil." (L 3:21-22)
Často jsem slyšel, že toto učení je katolický relikt a že je třeba je opustit, protože je nebiblické. Lidé, kteří to tvrdí nejenže nerozumí Bibli, ale dokazují i svoji historickou neznalost, protože nauka o Trojici je starší než římskokatolická katolická církev a pochází z východních koncilů.
Učení, že Někdo je zároveň jeden a zároveň Tři je biblický paradox, který nelze pochopit rozumem. Přesto je tento paradox plně biblický. Dalekozrací či krátkozrací lidé to však nevidí. I když znají Bibli, nejsou to s to přijmout. Potácí se proto mezi triteismem (naukou o třech bozích) nebo monarchianismem (například učení je Syn je zároveň Otcem). Případně, aniž by to tušili, zastávají některou z herezí, které zde pro zdánlivou komplikovanost nebudu uvádět).
Další biblické paradoxy
Ale nezůstávejme jen u Trojice. Existuje mnoho biblických paradoxů, které je třeba přijmout vírou. Jedná se obvykle o paradoxy časové a paradoxy prostorové. Tyto paradoxy neodporují logice, jen lidská logika je časem a prostorem omezená, zatímco ta Boží logika není, a proto tu naší lidskou přesahuje. Uvedu nyní jeden časový paradox: například jak je možné, že máme možnost nezávislého rozhodování, když Bůh ví vše předem? Lidské řešené je buď popřít nezávislou možnost volby, nebo popřít Boží vševědoucnost. Z časového omezení to přece z lidského pohledu nedává žádný smysl? Dalším příkladem je prostorový paradox a nazývá se Boží všudypřítomnost. O Kristu je psáno, že sedí po pravici Boha Otce v nebi a přeci, že je přítomen kdekoliv s námi. Kombinací obou paradoxů je, že Bůh na různých místech vyslýchá naše modlitby a již v minulosti jednal do budoucna s ohledem na skutky, kterých se teprve dopustíme.
Hereze
Jako lidé, žijící v konkrétním čase a na konkrétním místě, však máme tendenci se vždy přiklonit pouze k jednomu paradoxu. Někdy mám pocit, že Bůh to ví a tak nechá v rámci církve vznikat různá obnovná hnutí a různé skupiny, které zdůrazní tu část paradoxu, kterou církevní mainstream zrovna nedostatečně postihuje. Běda ovšem, když někde daný důraz převáží a tato skupina se oddělí od ostatních nebo dokonce zavrhne druhý pól paradoxu. Vím, že se opakuji, ale velmi se mi líbí podobenství o cestě se dvěma příkopy. Pokud jdeme po cestě a vidíme jen jeden příkop, patrně to znamená, že v druhém příkopě zrovna vězíme. Hereze znamená totiž „výběr“ a když někdo postaví svůj výběr pouze na jediném bodě, záhy ho zapracuje do hrozného teologického systému, kde je vše posunuté. Je to, jako když si zapínáme kabát a přeskočíme jednu dírku. Celé je to pak posunuté, i když to na první pohled nemusí být hned vidět.
Někdy to není tak zlé a jedná se jen o důrazy, ale pokud se v nich pokračuje, nakonec to vždy (!) ohrozí učení o Trojici. Například někteří dnes učí, že Ježíš konal zázraky jako člověk naplněný Duchem a jiní, že je konal jako Bůh. Obojí je pravda a jedno bez druhého je omyl. Někteří učí, že Ježíš při své inkarnaci se vzdal svého Božství a jiní, že během svého života své Božství plně využíval. Řešení je obdobné jako předešlý příklad. A dalo by se pokračovat. Bez brýlí Ducha svatého jsme všichni do jednoho ztraceni a Bible pro nás zůstane nesrozumitelnou knihou, jejíž paradoxy nám budou bránit věřit, případně si vytvoříme jednostranné učení, ve kterém budeme vědomě některé věci přehlížet neboli ohýbat. Můžeme například tvrdit, že spasení závisí jen a výhradně na rozhodnutí člověka nebo jen a výhradně na rozhodnutí Božím. Pokud budeme dostatečně vytrvale sbírat biblické veršíky pro jednu variantu, vytvoříme si jich dostatečnou zásobu, abychom jimi po sobě mohli házet.
Existují však i důrazy, které nejsou nutně paradoxem. Například Bible nás vede, abychom zachovali jednotu Ducha, nepřeli se o slovíčka, přijímali slabší bratry bez hádek o názory apod. Existují ale i verše, které nás vedou k oddělení se od bludařů, zavření úst sektářům nebo dokonce opuštění padlých společenství. A protože lidská přirozenost vždy tíhla k extrému, máme zde ekumeniky i separatisty za hranou. Málokdy jsem však slyšel ekumeniky citovat separatistické veršíky a separatisty citovat ekumenické veršíky. A jsou to opět pouze brýle Ducha svatého, které nám mohou ozřejmit, zda hledat jednotu a překlenout malicherné spory nebo se jedná již o tak velkou herezi, že je třeba se oddělit.
Duchovní extrémisté
Ze zkušenosti vím, že ti, kdo nejsou schopni v sobě sjednotit paradoxy a odlišné důrazy, bývají sami extrémisty. Vězí obvykle v jedné škarpě a pokřikují na ty druhé (případně je kamenují veršíky), kteří se nacházejí ve druhé škarpě. Žijí v jakési zákopové válce, kde jim tyto škarpy slouží jako zákopy, které jim zároveň brání vyjít z „úkrytu“. Pokud projdete po cestě mezi nimi a ukážete jim, že jsou zakopaní ve svých pozicích, schytáte to obvykle z obou stran. Oni jsou uprostřed pravdy a vy jste mimo.
Jak tedy vypadá duchovní extrémista? Chtěl bych říci, že extrémista není pouze vyhraněný člověk. Církev zná za svou historii mnoho vyhraněných lidí, kteří přinášeli opomenuté důrazy. Patří sem například proroci, reformátoři i světci. Takový člověk ovšem nebude nikdy tvrdit, že ti druzí, s kterými nesouhlasí, nejsou křesťané a nebude jim upírat podíl na vykoupení, případně nebude tvrdit, že jen on nebo jejich skupina zvěstují skutečné evangelium. V pohledu do historie jsou však nejistí a vybírají si z ní jen značně selektivně, případně prohlásí, že v celá historická církev, krom té apoštolské, byla mimo až do příchodu jejich učení.
Klasickým příkladem duchovních extrémistů jsou vlci samotáři. Znají všechny možné slabiny církví a nesouhlasí s nikým a s ničím. Často zastávají podivná učení, že církve jsou dnes Babylonem, ze kterého je třeba vyjít. Mnozí proto odmítají jakékoliv začlenění do místního sboru, protože nikde nedosahují jejich poznání. Často proto sahají po různých učeních o neviditelné církvi, jejíž jsou přeci součástí a někdy sahají po učení „církev v městě“, která jim dovoluje dle jejich libovůle chodit kdykoliv kamkoliv, ale nikde se navázat. Tito lidé velmi rádi vyhledávají vše kritické, co jim dovoluje ospravedlnit jejich pohled, aby nemuseli nikam závazně a pravidelně chodit. Obávám se, že někteří z nich jsou i čtenáři těchto stránek a jiných apologetických webů, aby zde našli materiál pro svoji vzpouru vůči Kristovu tělu. Jsou schopni velmi ostře vidět chyby jinde a mluvit o nich, ale je samotné napomenout nelze. A právě tito lidé často upadnou do jednoho z extrémů, který se velmi často projevuje i odmítáním učení o Trojici, případně nevědomým zastáváním nějako trinitární či christologické hereze.
Jak nebýt extrémistou?
V kontextu tohoto článku bych spíše měl mluvit, kde získat potřebné dioptrie, které by korigovaly náš zrak. Bible mluví o kollyriu (oční masti) k tomu, abychom mohli prohlédnout a uvidět svoji nahotu, i když si můžeme připadat, že vše potřebné již máme (Zj 18,13). Jak prohlédnout? Je třeba přijít ke Kristu. Vypomohu si opět paradoxem, a proto bych tento příchod (návrat) viděl opět ve trojí podobě. Jednak je to vztah k živému a vzkříšenému Kristu, Božímu Synu skrze modlitbu (J 6,37 a Žd 1,22); pak je to skrze jeho Slovo, Písmo, ve které k nám mluví (1 Tes 2,13 a Zj 19,13) a nakonec je to Jeho Tělo, církev, do něhož jsme pokřtěni (1 K 12,13). Jinými slovy k tomu, abych mohl být nalezen v Kristu, potřebuji nejprve a především živého Krista, jeho vyslovené a vdechnuté psané Slovo a jeho Tělo, konkrétní a místní církev s jejími pastýři, učiteli a proroky, ale především staršími, jimž jsme poddáni, oni jsou našimi představenými v Kristu (1 Tes 5,12) a budou se za nás zodpovídat (Žd 13,17). Myslím, že mne snad nikdo nemůže obvinit, že zde ospravedlňuji autoritářství, kterého se mnozí tak bojí, případně se na něho vymlouvají.
Apoštol Pavel sám potřeboval toto „trojí“ poznání Krista. Ten se mu nejprve sám zjevil. Ale potřeboval k tomu církev, aby prohlédl, respektive obdržel brýle Ducha svatého, když na něho Barnabáš vložil ruce a přivedl ho do církve (Sk 9,18-19). Poté Pavel sám Krista poznával a obhajoval z Písem (Sk 9,22).
„Ananiáš šel, vstoupil do toho domu, vložil na Saula ruce a řekl: "Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán - ten Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým." Tu jako by mu s očí spadly šupiny, zase viděl a hned se dal pokřtít. Pak přijal pokrm a síla se mu vrátila. S damašskými učedníky zůstal Saul několik dní a hned začal v synagógách kázat, že Ježíš je Syn Boží. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli a říkali: "To je přece ten, který se snažil v Jeruzalémě vyhladit všechny vyznavače tohoto jména. I sem přišel jen proto, aby je v poutech odvedl k velekněžím." Ale Saul působil čím dál tím mocněji a svými důkazy, že Ježíš je Mesiáš, přiváděl do úzkých damašské židy.“ (Sk 9,18-22)
Závěr
Pokud jsi, milý čtenáři, dočetl až sem a jsi jeden z těch extrémistů, který je přesvědčen, že může žít bez zapojení ve zcela konkrétním společenství křesťanů a pokud třeba zastáváš bludné učení o městském společenství všech křesťanů, kterým si ospravedlňuješ, že nemusíš chodit nikam, pak Tě ve jménu Pána Ježíše Krista tě nyní volám k pokání. Naletěl jsi ďábelskému učení. Pokud navíc začínáš pochybovat o Trojici nebo se ti rozpadá ucelený pohled na Boha neomezeného v čase a prostoru, pak věz, že jediná chyba je v tobě. Nenamlouvej si, že protože je to všude špatné, je nejlepší nechodit nikam. Ano, církev dnes strádá skrze manažery, exhibicionisty a extatiky, bezbřehými ekumeniky i vyhraněné separatisty… Ale Ježíš řekl, že brány pekel církev nepřemohou. Všude, snad v každém městě v naší zemi má Pán Bůh své děti. Jedním z důvodů, proč jsem na těchto stránkách odstranil svoji adresu, byla řada dopisů, kde se mne lidé ptali, jakou církev mají navštěvovat. Dobrá otázka, ale položená na špatném místě. Kdo jsem já, abych si osoboval právo o tom rozhodovat? A kdo jsem já, abych radil v těchto věcech lidem, které jsem nikdy před tím neviděl? Písmo říká, že kdo hledá, ten nalézá a že kdo tluče, tomu bude otevřeno. Jsem více než přesvědčen, že každý, kdo zatouží po obecenství, toho sám Otec představí těm svým dětem, které mu připravil, aby s nimi sdílel své obecenství. Pokud si lidé připadají duchovně zdraví, ale mají problém s Trojící, je to pro mne indikátor duchovní slepoty v důsledku špatného vztahu s Kristem.
Trojice jako indikátor pravověří
Od tří let nosím brýle. Jako dítě jsem měl ještě pružnou čočku, a proto jsem i bez brýlí bez problémů četl i viděl do dálky. Nechápal jsem, proč je mám nosit, když se mi ostatní posmívali. Dnes už bez brýlí nepřečtu ani ta největší písmenka na testovacím panelu v oční optice. Nyní si představme, že by se mne nějaký učitel snažil přimět, abych něco nahlas přečetl. Pokud by netušil, že jsem dalekozraký, mohl by si myslet, že neumím číst. Mohl by se mi donekonečna snažit vysvětlovat, jak vypadají jednotlivá písmenka, ale nebylo by mu to nic platné. Záhy by dokonce zjistil, že jsem gramotný a za svůj život jsem se učil několik abeced, včetně azbuky, ale náhle mi to není nic platné. A podobné je to s křesťany. Mohou znát velmi dobře Bibli, ale nedokáží ji porozumět. Není to rozum ani znalost, co jim chybí. Je to pohled Ducha svatého, bez kterého nelze Písmu porozumět.
Učení o Trojici
Bible je plná paradoxů, které lidem nedávají smysl, ale Bohu znějí velmi logicky. Stručně by se dalo říci, že je to tím, že Bůh existuje mimo náš čas a prostor. I když samozřejmě žije i v čase i v prostoru, není jimi nijak omezen ani určen. Jedním z paradoxů je učení o Kristu a o Trojici. Kdo je alespoň zběžně seznámen s církevní historií, ví, že s tímto učením se raná církev potýkala dlouhá staletí. Nebudu nyní volit teologický jazyk, ale myslím, že lze jednoduše vyjádřit, že po mnoha disputacích, sporech a koncilech církev došla k velmi jednoduché biblické pravdě, a to: Ježíš Kristus je plně Bůh a plně člověk. Jako člověk byl zrozen z Marie, ale jako Bůh existuje věčně. Sám Bůh je Otcem, Synem i Duchem svatým, přičemž ve svých třech osobách vystupuje jednotně, a přesto mají tyto osoby odlišnou úlohu. Otec, Syn a Ducha svatý jsou jedno, ale vystupují a jednají rozličně. Otec není Syn a Syn není Duch svatý. Bůh je tedy Trojjediný. Například když se Ježíš modlil k Otci, který slyšitelně promluvil, sestoupil na něho Duch svatý v podobě holubice.
„Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil." (L 3:21-22)
Často jsem slyšel, že toto učení je katolický relikt a že je třeba je opustit, protože je nebiblické. Lidé, kteří to tvrdí nejenže nerozumí Bibli, ale dokazují i svoji historickou neznalost, protože nauka o Trojici je starší než římskokatolická katolická církev a pochází z východních koncilů.
Učení, že Někdo je zároveň jeden a zároveň Tři je biblický paradox, který nelze pochopit rozumem. Přesto je tento paradox plně biblický. Dalekozrací či krátkozrací lidé to však nevidí. I když znají Bibli, nejsou to s to přijmout. Potácí se proto mezi triteismem (naukou o třech bozích) nebo monarchianismem (například učení je Syn je zároveň Otcem). Případně, aniž by to tušili, zastávají některou z herezí, které zde pro zdánlivou komplikovanost nebudu uvádět).
Další biblické paradoxy
Ale nezůstávejme jen u Trojice. Existuje mnoho biblických paradoxů, které je třeba přijmout vírou. Jedná se obvykle o paradoxy časové a paradoxy prostorové. Tyto paradoxy neodporují logice, jen lidská logika je časem a prostorem omezená, zatímco ta Boží logika není, a proto tu naší lidskou přesahuje. Uvedu nyní jeden časový paradox: například jak je možné, že máme možnost nezávislého rozhodování, když Bůh ví vše předem? Lidské řešené je buď popřít nezávislou možnost volby, nebo popřít Boží vševědoucnost. Z časového omezení to přece z lidského pohledu nedává žádný smysl? Dalším příkladem je prostorový paradox a nazývá se Boží všudypřítomnost. O Kristu je psáno, že sedí po pravici Boha Otce v nebi a přeci, že je přítomen kdekoliv s námi. Kombinací obou paradoxů je, že Bůh na různých místech vyslýchá naše modlitby a již v minulosti jednal do budoucna s ohledem na skutky, kterých se teprve dopustíme.
Hereze
Jako lidé, žijící v konkrétním čase a na konkrétním místě, však máme tendenci se vždy přiklonit pouze k jednomu paradoxu. Někdy mám pocit, že Bůh to ví a tak nechá v rámci církve vznikat různá obnovná hnutí a různé skupiny, které zdůrazní tu část paradoxu, kterou církevní mainstream zrovna nedostatečně postihuje. Běda ovšem, když někde daný důraz převáží a tato skupina se oddělí od ostatních nebo dokonce zavrhne druhý pól paradoxu. Vím, že se opakuji, ale velmi se mi líbí podobenství o cestě se dvěma příkopy. Pokud jdeme po cestě a vidíme jen jeden příkop, patrně to znamená, že v druhém příkopě zrovna vězíme. Hereze znamená totiž „výběr“ a když někdo postaví svůj výběr pouze na jediném bodě, záhy ho zapracuje do hrozného teologického systému, kde je vše posunuté. Je to, jako když si zapínáme kabát a přeskočíme jednu dírku. Celé je to pak posunuté, i když to na první pohled nemusí být hned vidět.
Někdy to není tak zlé a jedná se jen o důrazy, ale pokud se v nich pokračuje, nakonec to vždy (!) ohrozí učení o Trojici. Například někteří dnes učí, že Ježíš konal zázraky jako člověk naplněný Duchem a jiní, že je konal jako Bůh. Obojí je pravda a jedno bez druhého je omyl. Někteří učí, že Ježíš při své inkarnaci se vzdal svého Božství a jiní, že během svého života své Božství plně využíval. Řešení je obdobné jako předešlý příklad. A dalo by se pokračovat. Bez brýlí Ducha svatého jsme všichni do jednoho ztraceni a Bible pro nás zůstane nesrozumitelnou knihou, jejíž paradoxy nám budou bránit věřit, případně si vytvoříme jednostranné učení, ve kterém budeme vědomě některé věci přehlížet neboli ohýbat. Můžeme například tvrdit, že spasení závisí jen a výhradně na rozhodnutí člověka nebo jen a výhradně na rozhodnutí Božím. Pokud budeme dostatečně vytrvale sbírat biblické veršíky pro jednu variantu, vytvoříme si jich dostatečnou zásobu, abychom jimi po sobě mohli házet.
Existují však i důrazy, které nejsou nutně paradoxem. Například Bible nás vede, abychom zachovali jednotu Ducha, nepřeli se o slovíčka, přijímali slabší bratry bez hádek o názory apod. Existují ale i verše, které nás vedou k oddělení se od bludařů, zavření úst sektářům nebo dokonce opuštění padlých společenství. A protože lidská přirozenost vždy tíhla k extrému, máme zde ekumeniky i separatisty za hranou. Málokdy jsem však slyšel ekumeniky citovat separatistické veršíky a separatisty citovat ekumenické veršíky. A jsou to opět pouze brýle Ducha svatého, které nám mohou ozřejmit, zda hledat jednotu a překlenout malicherné spory nebo se jedná již o tak velkou herezi, že je třeba se oddělit.
Duchovní extrémisté
Ze zkušenosti vím, že ti, kdo nejsou schopni v sobě sjednotit paradoxy a odlišné důrazy, bývají sami extrémisty. Vězí obvykle v jedné škarpě a pokřikují na ty druhé (případně je kamenují veršíky), kteří se nacházejí ve druhé škarpě. Žijí v jakési zákopové válce, kde jim tyto škarpy slouží jako zákopy, které jim zároveň brání vyjít z „úkrytu“. Pokud projdete po cestě mezi nimi a ukážete jim, že jsou zakopaní ve svých pozicích, schytáte to obvykle z obou stran. Oni jsou uprostřed pravdy a vy jste mimo.
Jak tedy vypadá duchovní extrémista? Chtěl bych říci, že extrémista není pouze vyhraněný člověk. Církev zná za svou historii mnoho vyhraněných lidí, kteří přinášeli opomenuté důrazy. Patří sem například proroci, reformátoři i světci. Takový člověk ovšem nebude nikdy tvrdit, že ti druzí, s kterými nesouhlasí, nejsou křesťané a nebude jim upírat podíl na vykoupení, případně nebude tvrdit, že jen on nebo jejich skupina zvěstují skutečné evangelium. V pohledu do historie jsou však nejistí a vybírají si z ní jen značně selektivně, případně prohlásí, že v celá historická církev, krom té apoštolské, byla mimo až do příchodu jejich učení.
Klasickým příkladem duchovních extrémistů jsou vlci samotáři. Znají všechny možné slabiny církví a nesouhlasí s nikým a s ničím. Často zastávají podivná učení, že církve jsou dnes Babylonem, ze kterého je třeba vyjít. Mnozí proto odmítají jakékoliv začlenění do místního sboru, protože nikde nedosahují jejich poznání. Často proto sahají po různých učeních o neviditelné církvi, jejíž jsou přeci součástí a někdy sahají po učení „církev v městě“, která jim dovoluje dle jejich libovůle chodit kdykoliv kamkoliv, ale nikde se navázat. Tito lidé velmi rádi vyhledávají vše kritické, co jim dovoluje ospravedlnit jejich pohled, aby nemuseli nikam závazně a pravidelně chodit. Obávám se, že někteří z nich jsou i čtenáři těchto stránek a jiných apologetických webů, aby zde našli materiál pro svoji vzpouru vůči Kristovu tělu. Jsou schopni velmi ostře vidět chyby jinde a mluvit o nich, ale je samotné napomenout nelze. A právě tito lidé často upadnou do jednoho z extrémů, který se velmi často projevuje i odmítáním učení o Trojici, případně nevědomým zastáváním nějako trinitární či christologické hereze.
Jak nebýt extrémistou?
V kontextu tohoto článku bych spíše měl mluvit, kde získat potřebné dioptrie, které by korigovaly náš zrak. Bible mluví o kollyriu (oční masti) k tomu, abychom mohli prohlédnout a uvidět svoji nahotu, i když si můžeme připadat, že vše potřebné již máme (Zj 18,13). Jak prohlédnout? Je třeba přijít ke Kristu. Vypomohu si opět paradoxem, a proto bych tento příchod (návrat) viděl opět ve trojí podobě. Jednak je to vztah k živému a vzkříšenému Kristu, Božímu Synu skrze modlitbu (J 6,37 a Žd 1,22); pak je to skrze jeho Slovo, Písmo, ve které k nám mluví (1 Tes 2,13 a Zj 19,13) a nakonec je to Jeho Tělo, církev, do něhož jsme pokřtěni (1 K 12,13). Jinými slovy k tomu, abych mohl být nalezen v Kristu, potřebuji nejprve a především živého Krista, jeho vyslovené a vdechnuté psané Slovo a jeho Tělo, konkrétní a místní církev s jejími pastýři, učiteli a proroky, ale především staršími, jimž jsme poddáni, oni jsou našimi představenými v Kristu (1 Tes 5,12) a budou se za nás zodpovídat (Žd 13,17). Myslím, že mne snad nikdo nemůže obvinit, že zde ospravedlňuji autoritářství, kterého se mnozí tak bojí, případně se na něho vymlouvají.
Apoštol Pavel sám potřeboval toto „trojí“ poznání Krista. Ten se mu nejprve sám zjevil. Ale potřeboval k tomu církev, aby prohlédl, respektive obdržel brýle Ducha svatého, když na něho Barnabáš vložil ruce a přivedl ho do církve (Sk 9,18-19). Poté Pavel sám Krista poznával a obhajoval z Písem (Sk 9,22).
„Ananiáš šel, vstoupil do toho domu, vložil na Saula ruce a řekl: "Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán - ten Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým." Tu jako by mu s očí spadly šupiny, zase viděl a hned se dal pokřtít. Pak přijal pokrm a síla se mu vrátila. S damašskými učedníky zůstal Saul několik dní a hned začal v synagógách kázat, že Ježíš je Syn Boží. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli a říkali: "To je přece ten, který se snažil v Jeruzalémě vyhladit všechny vyznavače tohoto jména. I sem přišel jen proto, aby je v poutech odvedl k velekněžím." Ale Saul působil čím dál tím mocněji a svými důkazy, že Ježíš je Mesiáš, přiváděl do úzkých damašské židy.“ (Sk 9,18-22)
Závěr
Pokud jsi, milý čtenáři, dočetl až sem a jsi jeden z těch extrémistů, který je přesvědčen, že může žít bez zapojení ve zcela konkrétním společenství křesťanů a pokud třeba zastáváš bludné učení o městském společenství všech křesťanů, kterým si ospravedlňuješ, že nemusíš chodit nikam, pak Tě ve jménu Pána Ježíše Krista tě nyní volám k pokání. Naletěl jsi ďábelskému učení. Pokud navíc začínáš pochybovat o Trojici nebo se ti rozpadá ucelený pohled na Boha neomezeného v čase a prostoru, pak věz, že jediná chyba je v tobě. Nenamlouvej si, že protože je to všude špatné, je nejlepší nechodit nikam. Ano, církev dnes strádá skrze manažery, exhibicionisty a extatiky, bezbřehými ekumeniky i vyhraněné separatisty… Ale Ježíš řekl, že brány pekel církev nepřemohou. Všude, snad v každém městě v naší zemi má Pán Bůh své děti. Jedním z důvodů, proč jsem na těchto stránkách odstranil svoji adresu, byla řada dopisů, kde se mne lidé ptali, jakou církev mají navštěvovat. Dobrá otázka, ale položená na špatném místě. Kdo jsem já, abych si osoboval právo o tom rozhodovat? A kdo jsem já, abych radil v těchto věcech lidem, které jsem nikdy před tím neviděl? Písmo říká, že kdo hledá, ten nalézá a že kdo tluče, tomu bude otevřeno. Jsem více než přesvědčen, že každý, kdo zatouží po obecenství, toho sám Otec představí těm svým dětem, které mu připravil, aby s nimi sdílel své obecenství. Pokud si lidé připadají duchovně zdraví, ale mají problém s Trojící, je to pro mne indikátor duchovní slepoty v důsledku špatného vztahu s Kristem.
Nabízím další retročlánek ze svého archivu, který je již staršího data. Je opět poměrně přímočarý a konfrontační. Dnes bych možná volil trošku jiná slova, ale stejný obsah.
Od tří let nosím brýle. Jako dítě jsem měl ještě pružnou čočku, a proto jsem i bez brýlí bez problémů četl i viděl do dálky. Nechápal jsem, proč je mám nosit, když se mi ostatní posmívali. Dnes už bez brýlí nepřečtu ani ta největší písmenka na testovacím panelu v oční optice. Nyní si představme, že by se mne nějaký učitel snažil přimět, abych něco nahlas přečetl. Pokud by netušil, že jsem dalekozraký, mohl by si myslet, že neumím číst. Mohl by se mi donekonečna snažit vysvětlovat, jak vypadají jednotlivá písmenka, ale nebylo by mu to nic platné. Záhy by dokonce zjistil, že jsem gramotný a za svůj život jsem se učil několik abeced, včetně azbuky, ale náhle mi to není nic platné. A podobné je to s křesťany. Mohou znát velmi dobře Bibli, ale nedokáží ji porozumět. Není to rozum ani znalost, co jim chybí. Je to pohled Ducha svatého, bez kterého nelze Písmu porozumět.
Učení o Trojici
Bible je plná paradoxů, které lidem nedávají smysl, ale Bohu znějí velmi logicky. Stručně by se dalo říci, že je to tím, že Bůh existuje mimo náš čas a prostor. I když samozřejmě žije i v čase i v prostoru, není jimi nijak omezen ani určen. Jedním z paradoxů je učení o Kristu a o Trojici. Kdo je alespoň zběžně seznámen s církevní historií, ví, že s tímto učením se raná církev potýkala dlouhá staletí. Nebudu nyní volit teologický jazyk, ale myslím, že lze jednoduše vyjádřit, že po mnoha disputacích, sporech a koncilech církev došla k velmi jednoduché biblické pravdě, a to: Ježíš Kristus je plně Bůh a plně člověk. Jako člověk byl zrozen z Marie, ale jako Bůh existuje věčně. Sám Bůh je Otcem, Synem i Duchem svatým, přičemž ve svých třech osobách vystupuje jednotně, a přesto mají tyto osoby odlišnou úlohu. Otec, Syn a Ducha svatý jsou jedno, ale vystupují a jednají rozličně. Otec není Syn a Syn není Duch svatý. Bůh je tedy Trojjediný. Například když se Ježíš modlil k Otci, který slyšitelně promluvil, sestoupil na něho Duch svatý v podobě holubice.
„Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil." (L 3:21-22)
Často jsem slyšel, že toto učení je katolický relikt a že je třeba je opustit, protože je nebiblické. Lidé, kteří to tvrdí nejenže nerozumí Bibli, ale dokazují i svoji historickou neznalost, protože nauka o Trojici je starší než římskokatolická katolická církev a pochází z východních koncilů.
Učení, že Někdo je zároveň jeden a zároveň Tři je biblický paradox, který nelze pochopit rozumem. Přesto je tento paradox plně biblický. Dalekozrací či krátkozrací lidé to však nevidí. I když znají Bibli, nejsou to s to přijmout. Potácí se proto mezi triteismem (naukou o třech bozích) nebo monarchianismem (například učení je Syn je zároveň Otcem). Případně, aniž by to tušili, zastávají některou z herezí, které zde pro zdánlivou komplikovanost nebudu uvádět).
Další biblické paradoxy
Ale nezůstávejme jen u Trojice. Existuje mnoho biblických paradoxů, které je třeba přijmout vírou. Jedná se obvykle o paradoxy časové a paradoxy prostorové. Tyto paradoxy neodporují logice, jen lidská logika je časem a prostorem omezená, zatímco ta Boží logika není, a proto tu naší lidskou přesahuje. Uvedu nyní jeden časový paradox: například jak je možné, že máme možnost nezávislého rozhodování, když Bůh ví vše předem? Lidské řešené je buď popřít nezávislou možnost volby, nebo popřít Boží vševědoucnost. Z časového omezení to přece z lidského pohledu nedává žádný smysl? Dalším příkladem je prostorový paradox a nazývá se Boží všudypřítomnost. O Kristu je psáno, že sedí po pravici Boha Otce v nebi a přeci, že je přítomen kdekoliv s námi. Kombinací obou paradoxů je, že Bůh na různých místech vyslýchá naše modlitby a již v minulosti jednal do budoucna s ohledem na skutky, kterých se teprve dopustíme.
Dialektika a paradox
Jako lidé, žijící v konkrétním čase a na konkrétním místě, však máme tendenci se vždy přiklonit pouze k jednomu paradoxu. Někdy mám pocit, že Bůh to ví a tak nechá v rámci církve vznikat různá obnovná hnutí a různé skupiny, které zdůrazní tu část paradoxu, kterou církevní mainstream zrovna nedostatečně postihuje. Běda ovšem, když někde daný důraz převáží a tato skupina se oddělí od ostatních nebo dokonce zavrhne druhý pól paradoxu. Vím, že se opakuji, ale velmi se mi líbí podobenství o cestě se dvěma příkopy. Pokud jdeme po cestě a vidíme jen jeden příkop, patrně to znamená, že v druhém příkopě zrovna vězíme. Hereze znamená totiž „výběr“ a když někdo postaví svůj výběr pouze na jediném bodě, záhy ho zapracuje do nesprávného teologického systému, kde je vše posunuté. Je to, jako když si zapínáme kabát a přeskočíme jednu dírku. Celé je to pak posunuté, i když to na první pohled nemusí být hned vidět.
Někdy to není tak zlé a jedná se jen o důrazy, ale pokud se v nich pokračuje, nakonec to obvykle ohrozí i učení o Trojici. Například někteří dnes učí, že Ježíš konal zázraky pouze jako člověk naplněný Duchem a jiní, že je konal jako Bůh. Obojí je sice pravda, ale domnívám se, že jedno bez druhého je omyl. Někteří učí, že Ježíš při své inkarnaci se vzdal svého Božství a jiní, že během svého života své Božství plně využíval. Řešení je obdobné jako předešlý příklad. A dalo by se pokračovat.
Bez brýlí Ducha svatého jsme všichni do jednoho ztraceni a Bible pro nás zůstane nesrozumitelnou knihou, jejíž paradoxy nám budou bránit věřit, případně si vytvoříme jednostranné učení, ve kterém budeme vědomě některé věci přehlížet neboli ohýbat. Můžeme například tvrdit, že spasení závisí jen a výhradně na rozhodnutí člověka nebo jen a výhradně na rozhodnutí Božím. Pokud budeme dostatečně vytrvale sbírat biblické veršíky pro jednu variantu, vytvoříme si jich dostatečnou zásobu, abychom jimi po sobě mohli házet.
Existují však i důrazy, které nejsou nutně paradoxem. Například Bible nás vede, abychom zachovali jednotu Ducha, nepřeli se o slovíčka, přijímali slabší bratry bez hádek o názory apod. Existují ale i verše, které nás vedou k oddělení se od bludařů, zavření úst sektářům nebo dokonce opuštění padlých společenství. A protože lidská přirozenost vždy tíhla k extrému, máme zde ekumeniky i separatisty za hranou. Málokdy jsem však slyšel ekumeniky citovat separatistické veršíky a separatisty citovat ekumenické veršíky. A jsou to opět pouze brýle Ducha svatého, které nám mohou ozřejmit, zda hledat jednotu a překlenout malicherné spory nebo se jedná již o tak velkou herezi, že je třeba se oddělit.
Extrémy
Ze zkušenosti vím, že ti, kdo nejsou schopni v sobě sjednotit paradoxy a odlišné důrazy, inklinují k extrémům. Vězí obvykle v jedné škarpě a pokřikují na ty druhé (případně je zásobují veršíky), kteří se nacházejí ve druhé škarpě. Žijí v jakési zákopové válce, kde jim tyto škarpy slouží jako zákopy, které jim zároveň brání vyjít z „úkrytu“. Pokud projdete po cestě mezi nimi a ukážete jim, že jsou zakopaní ve svých pozicích, schytáte to obvykle z obou stran.
Jak tedy vypadá duchovní extrém? Církev zná za svou historii mnoho vyhraněných lidí, kteří přinášeli opomenuté důrazy, ale nezašli do extrému. Patří sem například proroci, reformátoři i světci. Takový člověk ovšem nebude nikdy tvrdit, že ti druzí, s kterými nesouhlasí, nejsou křesťané a nebude jim upírat podíl na vykoupení, případně nebude tvrdit, že jen on nebo jejich skupina zvěstují skutečné evangelium. Extrémista se ovšem nezdráhá vybírat selektivně, případně prohlásit, že v celá historická církev, krom té apoštolské, byla nebyučená až do příchodu jejich učení.
Klasickým příkladem duchovních extrémistů jsou vlci samotáři. Znají všechny možné slabiny církví a nesouhlasí s nikým a s ničím. Často zastávají podivná učení, že církve jsou dnes Babylonem, ze kterého je třeba vyjít. Mnozí proto odmítají jakékoliv začlenění do místního sboru, protože nikde nedosahují jejich poznání. Často proto sahají po různých učeních o neviditelné církvi, jejíž jsou přeci součástí a někdy zastávají učení „církev v městě“, která jim dovoluje dle jejich libovůle chodit kdykoliv kamkoliv, ale nikde se navázat. Tito lidé velmi rádi vyhledávají vše kritické, co jim dovoluje ospravedlnit jejich pohled, aby nemuseli nikam závazně a pravidelně chodit.
Jsou schopni velmi ostře vidět chyby jinde a mluvit o nich, ale je samotné napomenout nelze. A právě tito lidé často upadnou do jednoho z extrémů, který se velmi často projevuje i odmítáním učení o Trojici, případně nevědomým zastáváním nějako trinitární či christologické hereze.
Jak nebýt extrémistou?
V kontextu tohoto článku bych spíše měl mluvit, kde získat potřebné dioptrie, které by korigovaly náš zrak. Bible mluví o kollyriu (oční masti) k tomu, abychom mohli prohlédnout a uvidět svoji nahotu, i když si můžeme připadat, že vše potřebné již máme (Zj 18,13). Jak prohlédnout? Je třeba přijít ke Kristu. Vypomohu si opět paradoxem, a proto bych tento příchod (návrat) viděl opět ve trojí podobě. Jednak je to vztah k živému a vzkříšenému Kristu, Božímu Synu skrze modlitbu (J 6,37 a Žd 1,22); pak je to skrze jeho Slovo, Písmo, ve které k nám mluví (1 Tes 2,13 a Zj 19,13) a nakonec je to Jeho Tělo, církev, do něhož jsme pokřtěni (1 K 12,13).
Jinými slovy k tomu, abych mohl být nalezen v Kristu, potřebuji nejprve a především živého Krista, jeho vyslovené a vdechnuté psané Slovo a jeho Tělo, konkrétní a místní církev s jejími pastýři, učiteli a proroky, ale především staršími, jimž jsme poddáni, oni jsou našimi představenými v Kristu (1 Tes 5,12) a budou se za nás zodpovídat (Žd 13,17). Myslím, že mne snad nikdo nemůže obvinit, že zde ospravedlňuji autoritářství, kterého se mnozí tak bojí, případně se na něho vymlouvají.
Apoštol Pavel sám potřeboval toto „trojí“ poznání Krista. Ten se mu nejprve sám zjevil. Ale potřeboval k tomu církev, aby prohlédl, respektive obdržel brýle Ducha svatého, když na něho Barnabáš vložil ruce a přivedl ho do církve (Sk 9,18-19). Poté Pavel sám Krista poznával a obhajoval z Písem (Sk 9,22).
„Ananiáš šel, vstoupil do toho domu, vložil na Saula ruce a řekl: "Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán - ten Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým." Tu jako by mu s očí spadly šupiny, zase viděl a hned se dal pokřtít. Pak přijal pokrm a síla se mu vrátila. S damašskými učedníky zůstal Saul několik dní a hned začal v synagógách kázat, že Ježíš je Syn Boží. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli a říkali: "To je přece ten, který se snažil v Jeruzalémě vyhladit všechny vyznavače tohoto jména. I sem přišel jen proto, aby je v poutech odvedl k velekněžím." Ale Saul působil čím dál tím mocněji a svými důkazy, že Ježíš je Mesiáš, přiváděl do úzkých damašské židy.“ (Sk 9,18-22)
Závěr
Pokud jsi, milý čtenáři, dočetl až sem a jsi jeden z těch , kdo je přesvědčen, že může žít bez zapojení ve zcela konkrétním společenství křesťanů, a pokud třeba zastáváš učení o městském společenství všech křesťanů, kterým si ospravedlňuješ, že nemusíš chodit nikam, jsem přesvědčen, že se mýlíš. Pokud navíc začínáš pochybovat o Trojici nebo se ti rozpadá ucelený pohled na Boha neomezeného v čase a prostoru, pak věz, že chyba je v tobě. Nenamlouvej si, že protože je to všude špatné, je nejlepší nechodit nikam.
Ano, církev dnes strádá skrze mnohé nešvary… Ale Ježíš řekl, že brány pekel církev nepřemohou. Všude, snad v každém městě v naší zemi má Pán Bůh své děti. Jedním z důvodů, proč jsem na těchto stránkách odstranil svoji adresu, byla řada dopisů, kde se mne lidé ptali, jakou církev mají navštěvovat. Dobrá otázka, ale kdo jsem já, abych si osoboval právo o tom rozhodovat? A kdo jsem já, abych radil v těchto věcech lidem, které jsem nikdy před tím neviděl?
Písmo říká, že kdo hledá, ten nalézá a že kdo tluče, tomu bude otevřeno. Jsem více než přesvědčen, že každý, kdo zatouží po obecenství, toho sám Otec představí těm svým dětem, které mu připravil, aby s nimi sdílel své obecenství. Pokud si lidé připadají duchovně zdraví, ale mají problém s Trojící, je to pro mne indikátor duchovní slepoty v důsledku špatného vztahu s Kristem.