Rock a křesťanství
Tento článek jsem napsal v roce 2003 a nikdy jsem ho nezveřejnil. Byl příliš radikální. Rozhodl jsem se po takřka čtvrt století ho zpřístupnit. Dnes bych asi volil mnohem mírnější tón, ale princip nacházím stejný. Nbízím tedy jakési své "retro".
Osobní zkušenost
Jsem bývalým amatérským hudebníkem, pro kterého jazz, blues a rock and roll byly životním stylem, filosofií a způsobem vyjádření smyslu života. Nyní sedím v hotelovém pokoji na své služební cestě v Zagrebu, a když jsem začal psát tento článek, přímo pode mnou, na hlavní třídě, se rozhodla uspořádat své pouliční představení blues-rocková skupina, a to v rámci volného rozdávání prezervativů. Aby vytvořili patřičnou atmosféru, hrají hity z let, kdy rock and roll pomohl v USA nastartovat sexuální revoluci. Přiznám se, že pro mne není snadné soustředit se, neboť síla, která z hudby vyzařuje, je tak - alespoň pro mne - podmaňující. Chápu proto velmi dobře ty křesťany, kteří rock obhajují, neboť jim přivádí do církve mladé lidi. Tato muzika má moc sama v sobě, neboť podmaňující a dokola se opakující čtyřčtvrťový rytmus dokáže učinit s lidským tělem a lidskou myslí skutečně mnoho. Vědí to dobře i šamani a strokeři, kteří se v tomto rytmu uvádějí do spojení s démony.
Někteří se dnes domnívají, že podobně je možné spojit se i Duchem svatým a věří, že mladí lidé - použijí-li náboženské texty - se prostřednictvím rocku dají snadněji evangelizovat a přivádět do církve. Extatické transy, které při tom prožívají, jsou podle nich náboženským entusiasmem. Je-li tomu tak, pak to nebyl stejný Duch svatý, který mně a mnoho jiných naopak vedl k odřeknutí se tohoto stylu.
Abych svůj nynější postoj objasnil, rozdělil bych se proto s vámi o jedno svědectví. Bylo to počátkem devadesátých let, kdy jsem byl již křesťanem, ale velmi povrchním a depresivním, který své splíny utápěl v rockové hudbě. Jednou jsem si pustil svoji oblíbenou skupinu a při jejím poslechu cítil, jak ustupuje stres, jak se rozpouštějí problémy, a v mém srdci se rozhostil pokoj. Dokonce jsem si představoval "bohulibé" cíle, např. jak skvělé by bylo tuto hudbu použít v křesťanství, zejm. v získávání mladých lidí. V té době to totiž bylo nepředstavitelné. Náhle ke mne promluvil Duch Boží a zcela jasně mi ukázal, že se mu nelíbí, co poslouchám. Neměl jsem tehdy zkušenosti s tím, že by Bůh takto přímo mohl člověka oslovit, a tak jsem jej požádal o potvrzení. V tom se, bez jakékoliv příčiny, spadl ze zdi reproduktor, nerozbil se a byl dokonce plně funkční. Zcela dětinsky jsem si řekl něco ve smyslu, Bože, Tobě se to asi skutečně nelíbí. Jenže mně se to tolik líbilo, a tak jsem reproduktor upevnil na jeho původní místo a nerušeně poslouchal dál. Nebudu se nyní zdržovat popisem toho, co se dělo dále, ale Pán mne postavil před jasnou volbu: buď rock anebo On. Hned druhý den putovaly gramofonové desky na veřejnou skládku. Od té doby se mi nic takového nestalo, jen vím, že se musím od této věci držet stranou.
Pokus o biblické zdůvodnění
Ve třetí knize Mojžíšově, osmé kapitole, se píše o tom, jak byli uvádění kněží Izraele do služby. Byli Mojžíšem obmyti, oblečeni do bílého roucha, pomazáni a posvěceni olejem a nakonec bylo poraženo zvíře, na které byl přenesen hřích kněží. Krví zvířete byli též kněží označeni a bylo jim přikázáno, aby jedli z oběti. Poté měli dnem i nocí, po sedm dní, stát u vchodu do stanu setkávání, aby nezemřeli. To je obraz pro dnešní služebníky. Apoštol Petr nazývá křesťany královským kněžstvem a o svém slavném letničním kázání vysvětluje, že Ježíš stojí nyní, stejně jako Mojžíš, mezi Božím lidem a Bohem jako prostředník (Sk 2,22) a připojuje varování, že kdo jej neuposlechne, bude vyhlazen z Božího lidu (verš 23). Stejně tedy jako Mojžíš, i Ježíš nás obmývá vodou Božího Slova, odívá nás do bílého roucha své spravedlnosti a pomazává a posvěcuje nás svatým Duchem ke službě. A to nejdůležitější, prolévá za nás svoji drahocennou krev, kterou nás neviditelně označuje a která obmývá naše roucha. Také mi máme podíl na Jeho oběti, když přijímáme Večeři Páně a potvrzujeme tak svoji smlouvu s ním.
Kněžským svěcením prošel Áron i jeho synové;byli povoláni, pomazáni i posvěceni v jednom dni (Lv 8,30). Nebylo to dílo žádného člověka, ale dílo, které bylo kněžím předzvěděno a předurčeno (Ex 29,21) a stejně ani dnes není naše povolání, pomazání a posvěcení dílem lidí. V Kristu je každý jeho služebník povolán, pomazán i posvěcen, o čemž svědčí apoštol Pavel, který uvádí, že apoštolové mu sami od sebe nic neuložili, jen jeho pověření rozeznali a respektovali (Ga 2, 6-9). Nikdo z lidí nás, kromě Krista, nemůže povolat, posvětit ani pomazat. Člověk může pouze rozeznat, uznat a uskutečnit to, co již učinil Kristus (Sk 13,2).
Nyní byli kněží posvěceni a připraveni vykonávat svůj úřad podle Hospodinova nařízení. Nejprve pomáhali svému otci v přípravě oběti za hřích, oběti pokojné a oběti zápalné. Po požehnání lidu se zjevuje Hospodin a Boží oheň sestupuje na zápalnou oběť a na Izraelity padá Boží bázeň. Bůh se přiznává ke službě kněží a ujišťuje svůj lid, že přijímá jejich oběť. Oheň však nesestupuje na oběť za hřích ani na oběť pokojnou, ale na oběť zápalnou. A nebylo to poprvé. Stejně tak na zápalnou oběť sestupuje Boží oheň na Karmelu před zraky Bálových ctitelů (1Kr 18,38) a stejně tak Hospodin odpověděl i Davidovi, když seslal oheň na zápalnou oběť při jeho pokání (1 Pa 21,26). Podobně Hospodinův oheň zapálil zápalnou oběť při svěcení Šalamounova chrámu (2 Pa 7,1). Vždy, když bylo potřeba ukázat Božímu lidu, že Bůh je s ním, že je živý a že stojí za svým lidem, či za svým Slovem, seslal Hospodin svůj oheň. Byl to svatý oheň Ducha svatého. Když Pán Ježíš mluvil o křtu Duchem, mluvil i o křtu ohněm. Věřím, že když apoštol Pavel mluví o oběti našeho těla Bohu (Ř 12,1), jistě nemá na mysli oběť za hřích, ale právě oběť zápalnou. Máme hořet jasným ohněm Ducha svatého, který z nás činí světlo světa, tento oheň v sobě, stejně jako Timoteus, máme rozněcovat (1 Tim 1,6) a proto naše lampy mají hořet a osvětlovat tmu. Toto světlo má hořet viditelně před lidmi, aby vzdali chválu našemu nebeskému Otci. Je to však oheň svatý, oheň Hospodinův.
Náhle se však stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Přicházejí Nádab a Abihu, dva ze čtyřech posvěcených Áronových synů s ohněm vlastním, s takovým, jaký Hospodin nepřikázal. Není to oheň svatý, kterým vzplanul na poušti keř, ale neshořel. Věřím, že to byl stravující oheň lidské svévole, lidské ctižádosti, oheň vzpoury. Nebyl to oheň vycházející z Ducha svatého. Byl to oheň vypůsobený lidským snažením a lidskou vůlí. Zpočátku to mohlo vypadat velice zbožně. Dva synové velekněze, posvěceni k službě, přicházejí s kadidelnicemi a svým vlastním ohněm. Možná chtěli Bohu sloužit vlastním způsobem, možná to byla jen nová a netradiční metoda, možná něco, co fungovalo v okolních národech. Možná jen oheň vyhasl a tak museli rpoznítit vlastní. Avšak kdykoliv, když chceme Bohu sloužit vlastním způsobem, vlastními nápady, vlastní invencí, jinými slovy tak, jak on nepřikázal, koledujeme si o něco horšího.
Hospodin v této chvíli nemohl mlčet. V sázce bylo příliš mnoho. Jen On ví, co se stane, když se jej lidé rozhodnou uctívat Ho svým způsobem, svoji cestou nebo novou a zaručeně fungující metodou. Nyní to Hospodin nemohl připustit, věděl, co by se stalo, kdyby hned zpočátku kněží, kteří mu byli tak blízko, svedli lid cestou svévole. A tak i zde se stalo to, co se bude opakovat v historii ještě mnohokrát. Přísný a bohabojný otec, prorok, vedoucí syny Boží, nedokázal, stejně jako později Eli nebo Sammuel, zvládnout své vlastní syny. Apoštol Pavel však píše, že kdo nedokáže vést svoji rodinu, není způsobilý ani k vedení církve (Tt 1,6) a že ten, kdo se nestará o své příbuzné, zapřel víru a je horší než nevěřící (1 Tim 4,8).
Jásot Izraelců se během chvíle mění ve zděšení a znovu sestupuje oheň z nebe. Tentokrát již ne na oběť, ale na svévolné syny velekněze a rázem je usmrcuje. Zřejmě se muselo jednat o něco jako blesk, neboť jejich těla neshořela na prach, ale bylo možné je odnést a pohřbít. Bůh pak skrze Mojžíše sděluje jejich otci: "Na těch, kdo jsou mi blízko, ukážu svou svatost, před veškerým lidem osvědčím svou slávu." (Lv 10,3).
_-_(MeisterDrucke-1317566).jpg)
Cizí oheň jakéhokoliv druhu má v sobě jedno nebezpečí. Není to oheň atheismu, oheň vlažnosti nebo rozumářství. Bývá to často oheň horlivosti, zanícenosti a někdy až fanatismu. Není nic špatného na tom horlit, horlivost je správná a Bohu milá, avšak pouze pro věc, kterou určil On. Svévolný oheň je sice živel, kterým lze zapálit i to, co by jinak nehořelo, ale v důsledku to vede k Božím soudům.
Křesťanský rock?
Jak se asi svatý Bůh dívá na v zadýmené místnosti pod rozkmitanými světly zmítající se těla dorostenců, kteří v ohlušující hudbě rapují na písně o Ježíši, o moci jeho krve nebo pokání. I tito mladí hoří, ovšem ohněm tělesnosti, a podvolují se choutkám svého těla, které má být ukřižováno s Kristem.
Jednou jsem četl hroznou větu z úst váženého křesťanského pracovníka, který říkal, že pokud nedovolíme mládeži vyřádit se v církvi (v souvislosti s křesťanskou house party), budou řádit ve světě. Jaký výsměch veršům Bible o nepřizpůsobování se tomuto světu, což je naopak právě podmínkou pravé, duchovní oběti Bohu (Ř 12,2). Ano, máme být svědky a hledat způsoby, ovšem svědky koho? Jistě ne toho, u něhož jsme se těmto věcem neučili, ale toho, jehož Duch vede k sebeovládání, tichosti, střídmosti nebo k lásce, radosti a pokoji. Lze snad vše ospravedlnit výsledky? A výsledky čeho? Zdivočelé mládeže, která pak nedokáže slyšet slovo "nesmíš" a křesťanství bere jakou dobrou zábavu k povolování tělu? Nechci volit samoúčelně tvrdá slova, mluvím ze zkušenosti bývalého hudebníka a vedoucího mládeže, který snad - alespoň trochu - ví o čem mluví, ale činit učedníky Kristu neznamená činit vše proto, aby se za jakoukoliv cenu církve zaplnily lidmi.
Nedávno si v USA v jednom sboru vyrobili probuzení. Když byl pastor v televizním pořadu nařčen známým apologetou z tělesnosti, proklel jej a pyšně prohlásil, že kdyby do jeho sboru někdo pronesl bombu, Bůh nedovolí, aby vybuchla. Za krátkou dobu jeho modlitebnu, za několik milionů, zapálil blesk a celá lehla popelem. Bůh odpověděl na cizí oheň svým ohněm! Není to žádná legenda, dočtete se o tom v Christianity Today a v Charisma Magazin.
Nechci se nyní zabývat rozborem rockové hudby, myslím, že by to stejně nemělo valný smysl. Jen chci připomenout, že první hudebníci rock and rollu byli letničními chváliči z Church of God a z Assemblies of God. Jižanské spirituály jen trochu svérázně otextovali a trochu "přitvrdili". Ještě dnes lze v rock and rollu rozeznat podobu se spirituály, stejně tak jako lze v nevěstce nalézt její podobu z doby, když byla ještě pannou. Jen její rysy zhrubly, je vyzývavá, halasná a dotěrná (Př 7,11) - stejně jako rock and roll! Není se co divit, když skupiny jako AC/DC nebo Rolling Stones a mnoho jiných začaly otevřeně vzývat satana. Když uvidím svůdnou a vyzývavou ženu, bude na mne působit stejně jako rocková hudba, ale ovládnu se. Dnes však tisíce mladých křesťanů se již ovládnout nedokáží a ani nechtějí a stále více jich bude upadat nejen do smilstva duchovního, ale i do tělesného. Stejně jako tomu bylo v šedesátých letech v USA, kde rock infiltroval křesťanskou mládež.
Je na místě pragmatismus?
Skutečně si myslíme, že je možné hudbu, která vznikla ze vzpoury proti Bohu, nyní používat ke službě Jemu, bude-li znáboženštěna plytkými texty, protkanými biblickými citáty? Možná tento článek vyvolá vlnu hněvu a protireakcí. Nepíšu proto, abych vyvolal polemiku. Chtěl bych říci to, co věřím, a to prosté varování pro ty, kteří nesou zodpovědnost.