Evangelisté, nechtějte všichni učit druhé
Rovnováha úřadů
Když se začteme do epištol, zjistíme, jak rozmanitá a různorodá jsou Boží obdarování. Pavel napsal do totálně zmateného sboru v Korintu, že nejsou pozadu v žádném daru milosti. Existují však Boží úřady a Boží dary. Ne každý, kdo má dar proroctví, je prorok, a ne každý, kdo má dar učit, je učitelem. Věřím, že ďábel se snaží vnést do Božího řádu zmatek. Pastýři, kteří nemají dar učit, jsou nuceni stát pravidelně za kazatelnami sborů. Učitelé jsou nuceni aktivitami sboru k evangelizaci, a naopak výřeční evangelisté se chápou vyučování. Proroci jsou vedeni k pastoraci apod. Důsledek je tristní.
Lidé si do sboru pak chodí vyslechnout jednostranná kázání, která trápí je i pastory, kteří jsou obdarováni k pastýřské službě. Na evangelizaci učitelů se lidé neobrací, jejich promluvy jsou pro nevěřící neoslovující, a proroci se v pastoraci chovají jako slon v porcelánu, když přímočaře konfrontující hřích. To vše ničí církve. Pokud takto zpřeházíme funkce orgánů v těle, spolehlivě zlikvidujeme dané společenství. Někdy přitom stačí k obnově tak málo. Pokud není nutno jinak, pak pastýři, věnuj se pastoraci; učiteli, uč; evangelisto, získávej duše; proroku, burcuj proti hříchu.
Za největší nebezpečí z toho považuji evangelistu, kterého lidé postavili do role učitele. Ale proč? Často jsem slyšel povzdechnutí, že dříve Bůh uzdravoval a nyní je toho jen poskrovnu. Když se podíváme blíže do Písma, pak uzdravení bylo především k potvrzení kázaného slova evangelistů. Znám a znal jsem řadu skutečných evangelistů, jejichž službu provázela řada znamení až zázraků. Byli to lidé výřeční a lidsky přitažliví, což evangelisté jsou. Ovšem špatně si oni i jejich sympatizanti vyložili jejich charisma. Nebrali je doslova jako dar „milosti“, tedy ničím nezasloužený, ale jako odznak pravověrnosti.
Když evangelista učí a učitel evangelizuje
Když učitel popisuje nějaké učení, vždy dvakrát měří a jednou řeže. Cituje různé varianty a často se zdráhá vynést kategorický úsudek. Přesto dokáže vystihnout hloubku podstaty daných jevů, ale vždy má před sebou verš, že poznáváme z částky a že všichni v mnohém chybujeme. Je pro mne rozkoš poslechnout si exegezi obtížných pasáží Písma od oskutečného učitele, často i z pohledu vývoje dogmatu, historie a filozofie. Pokud zde učitel navíc dokáže být věrný Písmu a nadřadit ho rozumu, logice, vědě i poznání, je to učitel, jak má být.
Evangelista obvykle vykládá svá svědectví a životní příběhy na pozadí evangelií. Je osvěžující slyšet, jak Bůh dodnes potvrzuje své Slovo, jak jsou lidé uzdravováni nebo obnovováni. Jak přibývá adeptů ke křtu. To je přesně i to, co přitahuje věřící a mají za to, že Bůh se zde přiznává k danému člověku, nikoliv jen ke svému slovu, které potvrzuje.
Pokud bychom ale čistokrevného učitele nechali evangelizovat, svojí strohostí a obsáhlým výkladem by kromě pár intelektuálů zřejmě nikoho nezaujal. U čistokrevného evangelisty, pokud mluví k věřícím, je tomu však naopak. Evangelista má obvykle ve všem jasno a nezdržuje se nuancemi. Je zvyklý, že se Bůh viditelně přiznává k jednoduchému evangeliu a proto zastává postoj, že i učení v církvi je velmi jednoduché. Stačí se přeci pomodlit a Bůh vše zjeví. Případně si evangelista divy, které jej provázejí, vyloží jako sebepotvrzení a udělá ze svých zkušeností doktrínu, kdy jeden případ zevšobecní na všechny. Nechápe, že se Bůh nepřiznává k jeho praxi, ale ke svému Slovu.
Pokud se zeptáte evangelisty, v čem je bolavé místo dnešní církve, bude vám tvrdit, že je to tím, že se málo evangelizuje, lidé zůstávají v modlitebnách a že na ničem nezáleží tolik, jako na tom být s nevěřícími a sdílet s nimi evangeliu.
Když se ovšem zeptáte učitele, v čem je problém dnešní církve, obvykle vám řekne, že lidé jsou nevyučeni, zastávají mnoho bludů, a že církev se pozvedne tím, když lidé začnou více zkoumat Písmo, případně vstoupí do církevní instituce, kde nezřídka on sám vyučuje.
Když se úřad vydělí z církve
Pokud se učitelé, pastýři, proroci nebo evangelisté oddělí od církve, pak obvykle založí svérázné společenství. Myslím, že sbor evangelistů nepotřebuje zasedání staršovstva, věroučné nebo smírčí komise. Lidé jen budou neustále evangelizovat. Sbor učitele může neustále zkoumat Písma, věnovat se seminářům a vzdělávání, ale nikoho nezíská pro Krista. Sbor pastýře bude neustále dávat důraz na vztahy, společné akce a osobní problémy. A pokud založí svůj sbor prorok, bude se neustále vymezovat bludům, hříchu a lidé budou v neustálém napětí své nedostatečnosti.
Podotýkám, že nic není černobílé, lidé nejsou obvykle čistokrevně vyhraněni a každý starší má být schopen učit. Ovšem, ačkoliv si mohu opravit sám auto, na složitější opravy bych si mělo zavolat odborníka. Teprve tam, kde se služebnosti, nebo jen takto obdarování, vytvoří postavu, tělo Krista, apoštola našeho vyznání, mistra a učitele, zvěstovatele dobré zvěsti a pastýře lidských duší a toho proroka, oznamujícího Boží soud.
Současným problém není, že bychom neměli tyto služebnosti. Problémem je, když například Bohem obdarovaný učitel se nesnese s Bohem obdarovaným evangelistou. Místo aby si naslouchali, snaží se jeden druhého podrobit svým vlastním důrazům a když se to nepovede, odejdou nebo jsou vyloučeni. Ovšem tam, kde je zdravé pnutí, tam bývá i Boží život.