David Wilkerson je mým hrdinou víry!
Každý máme své hrdiny
Jako křesťané se dělíme do různých denominací, kde obvykle od počátků své víry nacházíme svůj domov. Neseme si pak do svého dalšího života víry základy, které jsme zde přijali a respektujeme osobnosti, od kterých jsme přijímali důrazy, klady i zápory. Pokud jste českým charismatikem, pak je vaším hrdinou víru zřejmě Derek Prince a John Wimber. Pokud jste evangelikálem manažerského typu, zřejmě budete milovat knížky Johna Maxwella nebo Billa Hybelse. Pokud jste novokalvinistou, bude to s vysokou pravděpodobností John MacArthur, Charles Spurgeon a John Bunyan. A pokud jste nezávislým křesťanem, odmítajícím jakoukoliv formu organizovaného křesťanství, možná budete patřit mezi obdivovatele Watchmana Nee. Já jsem dodnes letničním a jedním z mých hrdinů víry je David Wilkerson. Hltal jsem jeho knížky a kázání, a znovu jsem jimi byl osloven.
Je jistě dobré mít své vzory, byť mohu mít nad mnohými výše uvedenými jmény otazník a některá jejich učení k následování opravdu nedoporučuji. Problém ovšem nastává, pokud se se svými vzory natolik ztotožníme, že se nám stanou malými bohy, přesněji řečeno „modlami“. Jak jsem kdesi slyšel, modlu poznáme podle toho, že se nesmí kritizovat, a kdo by se toho opovážil, je nahlížen jako nebezpečný kacíř, před kterým je třeba varovat a mít se na pozoru.
Nechci nyní psát o těch ostatních, byť rovněž miluji kázání a knížky Spurgeona a Bunyana. Mým vzorem byl David Wilkerson, a to natolik, že to podstatně nasměrovalo a ovlivnilo můj život.
Jenže, kromě Pána Ježíše nikdo není dokonalý. Nebyl jím ani David Wilkerson. Obdivoval jsem jeho smělou evangelizaci v ulicích New Yorku. Byl jsem nadmíru potěšen, když se dokázal postavit hnutí Víry, rockové hudbě a obecně všem zábavným a světským pořadům, které se dnes stávají v křesťanství tak populární. Viděl jsem, jak se do písmene naplnila prorocká varování Jimu Bakerovi nebo ohledně Jimmymo Swaggarta. Postupně se naplňuje i jeho proroctví o sjednocené ekumenické církvi, podporující a propagující homosexualitu, vize krachu ekonomiky Německa a USA a pronásledování křesťanů. Navíc to byl člověk, který za sebou nemá morální pády ani hereze.
Přes to vše mne udivil konec jeho života. Boží muži přece neumírají v jimi zaviněné autonehodě, kde zraňují své příbuzné. I když se absolutně bráním z toho cokoliv vyvozovat, nedává mi to klidu.
Kdo je falešným prorokem?
Davida Wilkersona považuji za skutečného proroka, ale zároveň vidím, že prorokujeme jen z částky a že zajisté v mnohém chybujeme. A jsou to i jeho, podle některých kritiků, falešná proroctví, která jsou dnes snad jedinou (i když nemalou) poskvrnou na jeho křesťanském profilu. Nedávno jsem v časopise Pneuma, což je odborný časopis klasických letničních, četl článek o falešných proroctvích, kde bylo uvedeno i Wilkersonovo proroctví, které já za falešné nepovažuji. A nebylo jediné.
Je tedy možné, že můj hrdina byl falešným prorokem? Nemyslím si to. Jestliže nás Písmo nabádá, abychom proroctví rozsuzovali, jelikož prorokujeme z částky, znamená to jednoduše, že zde mohou být chyby. Ačkoliv se ve Starém zákoně za falešné proroctví kamenovalo, dnes se mají proroctví otevřeně rozsuzovat, dobré ponechat a zlého se chránit.
„Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte; zlého se chraňte v každé podobě“.
Mnoho fundamentalistů proto poukazuje na přikázání Staré smlouvy s tím, že proroctví musí být stoprocentní. Pak ovšem i kázání musí být stoprocentní! Jestliže musím stoprocentně interpretovat vnuknutí Ducha, pak psané slovo musím interpretovat ještě přesněji. A přesto jsou to fundamentalisté, kteří spolu neustále bojují o ten nejsprávnější výklad. Neměli by se tedy pro své omyly kamenovat? Nikoliv. Jen i jejich učení, stejně jako proroctví, je třeba rozsuzovat, což oni sami velmi těžce nesou. A to proto, že stojí „uprostřed pravdy“.
Je tedy vůbec možné o někom říci, že je falešný prorok? Samozřejmě! Předobrazem všech falešných proroků je podle apoštola Petra Bileám, prorok naprosto ortodoxní, který předpověděl Kristův příchod a sdělil mnoho Božích pravd. Ovšem miloval peníze a vědomě škodil Božímu lidu. Jeho obdarování mu zajistilo punc věrohodnosti, které zneužíval. Falešný prorok tedy bývá někdo morálně pochybný, zkorumpovaný, nemorální, s touhou po sebeuplatnění. Proroky poznáváme, jak říká Pán Ježíš, po ovoci:
„Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci.“
Kromě etických selhání, falešná proroctví nevznikají jen špatnou interpretací a příměsí člověčiny, ale jsou často vymyšlená nebo dokonce inspirovaná nečistým duchem. Podívejme se na některé charismatické VIP, kteří končí v cizoložství, defraudacích apod., nečiní pokání, odmítnou korekci a slouží dál, jakoby se nechumelilo. Proroky ale poznáme po ovoci, a to jejich života a jejich služby. Nemám zalíbení ukazovat na konkrétní osoby a říkat „falešný prorok“, ale troufnu si to říci o Williamu Branhamovi, který učil bludy, popíral Trojici, bojoval proti denominacím a rozbíjel je, a svedl tak miliony letničních po celém světě, včetně křesťanů na Těšínsku. To je také ovoce.
Jací (také) bývají hrdinové víry
Nemají být ale naši hrdinové takřka bezchybní, a to jak eticky i doktrinálně? Tak schválně. Slyšeli jste o tom, že Jan Ámos Komenský věřil astrologii a falešným proroctvím? Slyšeli jste o tom, že Martyn Llloyn-Jones propagoval akupunkturu a homeopatii? Slyšeli jste o tom, že byl Charles Spurgeon závislý na nikotinu, věděl o tom a měl problém se ho vzdát? Slyšeli jste o tom, že Watchman Nee zneužil církevní peníze a dopustil se cizoložství? Slyšeli jste o tom, že byl Walter Martyn rozvedený a znovusezdaný? Víte o tom, že Hank Hanegraaff konvertoval k pravoslaví? Je to skandální? Otřese to vaší vírou? Budete tvrdit, to není pravda!?
Ale víte o tom, že patriarcha, jehož jméno nese židovský národ, se dopustil cizoložství? (Gn 38,18) Víte o tom, že nejmoudřejší izraelský král přinášel oběti cizím bohům, sveden cizinkami? (1 Kr 11, 7-8) Víte o tom, že ten, koho se Pána Ježíš nazývá synem, se dopustil cizoložství a úkladné vraždy? (2 S 11,3-27). Říkáte, že je to jen Starý zákon a dnes jsme plni Ducha? Dobře, pojďme tedy do Nové smlouvy. Víte o tom, že přední z apoštolů zapřel Krista (Mt 26,74) a i po naplnění Duchem ustupoval falešnému učení? (Ga 2,11-14) Víte o tom, že misijně nejproduktivnější apoštol se pohádal a rozešel se svým zřejmě duchovním otcem a málem ztroskotala důležitá misie mezi pohany (Sk 15,37-40)? Víte o tom, že jeden ze sloupů církve učil nebo toleroval judaistické bludy? (Ga 2,12) A víte o tom, že tito lidé psali Bibli? Víte o tom, že v Korintu kryli krvesmilstvo, že v Galacii zavrhli evangelium, že v Římě byl rozkol mezi judaisty a pohanokřesťany a že je přesto Pavel nazýval bratry? A co vy? Chtěli byste, aby některé z eskapád vašeho života, které zůstaly mezi vámi, pár nejbližšími a Bohem, byly veřejně propírány?
Jak Bůh jedná s hříchem Božích hrdinů
Je to snad zlehčení hříchu? V žádném případě. Když se pozorně začteme do Písma, bibličtí hrdinové za své hříchy tvrdě platili, činili (i nečinili) pokání a prožívali velmi tvrdou Boží školu a podléhali jeho soudům. Jak řekl Bůh Áronovi, když soudil jeho syny: „na těch, co jsou mi nejblíž, zjevím svoji svatost“. Znamená to tedy, čiňme zlo, aby se zjevila Boží svatost? A může nás Bůh ještě soudit, pokud náš hřích vede ke zjevení Boží svatosti? V žádném případě!
Silák a soudce Samson po mnohých vítězstvích nabyl dojmu, že je nepřemožitelný, šel za vidinou svých očí, o které jej nakonec nepřátelé připravili, když otevřel své srdce, namísto Bohu, Božímu nepříteli skrze svůdnou ženu.
Bohu snad nejmilejší král David, když se v srdci pozvedl, vzal si ženu jiného a zametl stopy úkladnou vraždou. Díky tomu přišel o tři děti a jeho dcera byla znásilněna svým bratrem. Království pak bylo rozděleno.
Zbožný král Ása vymítil z celé země modloslužbu, vyčistil chrám a v boji proti modlářství se nezalekl ani své matky, ale zbavil ji úřadu. Bible říká, že jeho srdce bylo po všechny jeho dny při Hospodinu. V jednu chvíli ovšem dostal strach, hledal oporu u pohanského krále a zaplatil si z Božích peněz jeho pomoc. Neposlechl ani proroka a tak onemocněl a již se na Boha neobracel a zemřel.
Král Uziáš byl již od mládí Hospodinovým stoupencem a vynálezcem nejrůznějších obranných i útočných zbraní. Díky jeho víře, strategii a dovednostem suverénně porážel nepřátele Izraele. Jakmile svou moc upevnil, jeho srdce se stalo domýšlivým, zpronevěřil se Hospodinu a vstoupil do Hospodinova chrámu, aby pálil kadidlo. Nedbal na varování, že překračuje svoji pravomoc, a tak jej Bůh ranil malomocenstvím a zemřel oddělen a vyobcován od svého lidu.
Úžasný reformátor král Chizkiáš byl mužem víry a dokázal se opřít jen o Hospodina vůči obrovské přesile nepřátel a poté byl zázračně uzdraven ze své nemoci. Jenže se jeho srdce stalo domýšlivým a začal se chlubit svým bohatstvím před Chaldejci, nepřáteli Izraele. Dokonal tak dílo zkázy a jeho lid byl po jeho smrti, včetně jeho synů, odvlečen do zajetí i s tímto bohatstvím těmi, před kterými se vychloubal.
Nebylo pak zbožnějšího krále, než byl Jóšiáš. Poté, co dal do pořádku celý Hospodinův dům, měl zřejmě pocit, že může vše a ve svém srdci se pozdvihl k boji proti Egyptu, odvěkému nepříteli Izraele. Jenže nedbal na Boží varování, že tak nemá činit, a zemřel tak rukou egyptského faraona.
Tito Boží muži nepřestali být Božími muži poté, co zhřešili, ale museli nést důsledky svých hříchů. Neposlouchali obvykle varování a cena byla obrovská a někdy se rovnala ceně jejich tělesného života. Nicméně etické hříchy ani ctění model je nezbavilo Božích darů ani úřadu, jelikož Bůh svých darů a povolání nelituje. Dokonce Šalomoun v době, když bylo již jeho srdce odpadlé, napsal ponurou knihu Kazatel, přesto plnou Božích pravd. Vše, co mnozí tito muži vykonali v Bohu, šlo s nimi do nebe i přes jejich eskapády. Nevím, zda všichni byli spaseni. Písmo k tomu dodává:
„Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny… Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti. .. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli“.
A co dnešní hrdinové?
Ale vraťme se k hrdinům dneška. Jak to tedy souvisí s Davidem Wilkersonem, mužem, který obětoval svůj život pro službu narkomanům na ulici a před jehož proroctvími, která se naplňovala, se třásli zkorumpovaní teleevangelisté a hochštapleři za kazatelnou? Ano, vynesl zřejmě falešná proroctví, ale ještě před tím se podle svědectví otevřel duchu torontského požehnání, před kterým neúnavně varoval a zachránil tak mnohé. Má jeho smrt nějaké memento? Jacob Prasch kdysi napsal, že se při své návštěvě v Anglii začal přátelit s těmi, před kterými varoval a otevřel se „torontskému požehnání“. Až pak následovaly falešné předpovědi.
Jeden bratr to přirovnal k následujícímu příběhu. Kdysi mladý prorok z Judska dostal od Hospodina úkol, že má odejít do severního Izraele za modloslužby krále Jarobeáma, a tam prorokovat proti falešnému oltáři. Hospodin tomuto prorokovi doslova sdělil: »Nebudeš jíst chléb ani pít vodu a nevrátíš se zpět cestou, kterou jsi šel.« Poté co se stal zázrak, oltář se rozpadl a král ochrnul, odjel prorok zpět. Nicméně byl oklamám a zúčastnil se v Izraeli hostiny. Důsledky to mělo fatální. Ten, který jej oklamal, mu sdělil:
„Poněvadž ses vzepřel rozkazu Hospodinovu a nedodržel jsi příkaz, který ti dal Hospodin, tvůj Bůh, ale vrátil ses a jedls chléb a pils vodu na místě, o němž ti řekl: Nebudeš tam jíst chléb ani pít vodu, nedostane se tvé mrtvé tělo do hrobu tvých otců.«" Když prorok, kterého přivedl zpět, pojedl a napil se, osedlal mu osla a on odejel. Na cestě ho přepadl lev a usmrtil ho“.
Inu, jestliže se někde děje modloslužba, není možné jíst a pít s proroky, kteří mlčí nebo kult dokonce podporují. I pro nás platí, „s takovými ani nejezte“.
Poučení
Osobně si netroufnu vynášet žádné soudy. Pokud z těchto příběhů plyne nějaké poučení, pak to, že Boží služebníci jsou jen lidé. Jsou poddání stejným bídám jako my. Bůh si tyto hliněné nádoby používá ke svým účelům a my na to někdy s údivem hledíme. Když pak naši hrdinové v něčem padnou, nesmí to námi otřást, ale musíme se za ně modlit a být vděční Bohu za to, co skrze ně vykonal. Pokud stojíme a soudíme, koledujeme si o to, že dopadneme podobně, nebo ještě hůř. A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.
Na druhou stranu to neznamená, že budeme o těchto chybách mlčet nebo je přehlížet. Vždyť Bible dokázala barvitě popsat hříchy Božích služebníků. Před Bohem jde především o postoj našeho srdce. Prorok Nátan miloval Davida, a proto jej tvrdě napomenul, a jeho napomenutí se stalo veřejným, jelikož si jej dodnes můžeme přečíst. Pavel miloval Petra, a proto jej otevřeně napomenul a opět je nám to zachováno. Na druhé straně Šímeí také napomínal Davida, ovšem s nenávistí a házením kamenů. Stálo jej to život.
Pokud se pro nás naši hrdinové víry stanou modlami, nesneseme jakoukoliv jejich kritiku. Naše víra totiž stojí na té jejich a my se tak o ně opíráme. Opírat se o člověka však prorok Jeremjáš ztotožňuje s prokletím. Písmo nás vybízí, abychom se poučili z života těch, kteří nás předešli. Zároveň máme vše zkoumat, dobrého se držet a zlého se chránit v každé podobě.
David Wilkerson pro mne proto zůstává hrdinou víry, i když jsem si vědom jeho chyb. Chci se poučit v tom, že musím naslouchat kritice na jedné straně, a neotvírat se službě těch, kteří nestojí na straně evangelia. Mohu proto na jedné straně Davida Wilkersona bránit proti útokům fundamentalistů, na druhé straně mohu stát i proti těm, kteří si z něj udělali modlu a jeho selhání nevidí nebo vidět nechtějí. Tím v žádném případě nechci říci, že je možné přinášet falešné předpovědi. Právě naopak!