Rodinná církev

Problémy dnešní církve
Myslím, že žádný čtenář těchto stránek nemůže mít pocit, že se nekriticky zastávám církve jako instituce; že nejsem obeznámen s jejími slabostmi; s panováním autorit; s falešným učením; s neřešenými problémy jako tolerance k hříchu nebo naopak s legalismem. Myslím, že ani neřeknu klišé, že s církví to jde z kopce více než v minulosti. Ostatně statistiky mluví za vše.
I když to tvrdili kazatelé vždy, nikdy možná nebyla církev tak otevřena světu a hříchu jako nyní. Přesto nevíme přesně, zda na tom středověká církev nebyla ještě hůř a srovnáváme spíše s novověkem. Tedy, i když mám pochopení pro kritické křesťany, pro jedno pochopení nemám, a to je opouštění církve.
Fluktuace a izolacionismus
Můj oblíbený učitel David Pawson, když vykládal knihu Zjevení, řekl, že ačkoliv si byly sbory z prvních kapitol knihy Zjevení geograficky blízko, Ježíš nedal doporučení, aby lidé ze Sard, kde byli odpadlí vedoucí (apostáze), nebo Thyatyr, kde se rozmohl blud (hereze), přešli do Filadelfie. Naopak, na ostatek svatých v Sardách měl Bůh ohledy, což se projevilo i v jeho postoji k celému sboru.
"Přece však máš v Sardách několik osob, které svůj šat nepotřísnily; ti budou chodit se mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni".
Podobné to bylo v Thaytyrech:
"Vám ostatním v Thyatirech, kteří nepřijímáte toto učení, kteří jste nepoznali to, čemu říkají hlubiny satanovy, pravím: Nevkládám na vás jiné břemeno. Jenom se pevně držte toho, co máte, dokud nepřijdu".
Jenže z problému fluktuace, kdy lidé často mění společenství, se nyní stal problém izolacionismu, kdy lidé na své členství v církvi rezignují.
V Novém Zákoně Ježíš několikrát vyhnal penězoměnce z chrámu, ale přesto tam již dříve byla zbožná Anna, která sloužila Bohu posty a modlitbami. Co zde přijímala? Mnoho asi ne. Oslepla však tím, že zůstávala na místě, kde se producírovali odpadlí a zkorumpovaní vedoucí, a kde se kupčilo s oběťmi? Měla raději odejít na poušť nebo se oddělit od bezbožných kněží, jejichž Velerada později zavrhla svého Boha? Pravý opak je pravdou. Byla jedinou zde dvou lidí, kteří vírou spatřili Boha. Věrnost má totiž svá zaslíbení.
Eliáš se domníval, že zbyl už jen on sám, ale přesto v odpadlém Izraeli si Bůh za krále Achaba ochránil své proroky a shromáždil je v jeskyni a pochybuji, že tam nebyli nábožensky aktivní. A dalo by se pokračovat. Bible jednoduše nezná „křesťany na volné noze“.
Co tedy, pokud je to možné, požaduje Pán církve po křesťanech, kteří například čelí bludům a odpadlictví ve svých sborech? Zůstaň, ale neúčastni se toho! Radil to i Izraelcům v době platnosti Zákona, kdy je nabádal, aby se varovali kvasu (učení a etiky) farizeů, přičemž dodal:
"... čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní... Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen".
Aačkoliv tyto verše nelze doslova přenést do dnešní doby, neboť na stolci Mojžíšově zasedl on sám, nikoliv patoři a starší, princip je stále stejný.
Je rodinná církev řešením?
Často jsem se v poslední době setkal s tím, že lidé opustili církev a začali se scházet pouze v rámci úzkého rodinného kruhu a někdy ani to. Dokážu to pochopit snad někde na samotě, kde v blízkosti není žádný sbor, ale ne třeba v městě nebo velkoměstě. Prostě žádný sbor pro ně nyní není dost dobrý. Vím, že například já, kdybych začal navštěvovat jiný sbor než ten náš, začaly by tlaky na moji eliminaci. Jednoduše jsem se rouhal Kurzům Alfa a dalším, povětšinou paracírkevním aktivitám, a to se neodpouští. Modly se kritzovat nesmí! A přesto i pro mě má Bůh svůj domov.
Křesťané, kteří praktikují svoji víru o samotě, jsou schopni přinést přesvědčivé množství argumentů a zkušeností, že navštěvovat dnes církve je pro ně neúnosné. Často nemohu s jejich zkušenostmi polemizovat, ale obvykle nesouhlasím. Opravdu dnes zanikla církev a nezbývá, než se scházet v neděli v obýváku? A opět, dokázal bych si to představit v období rekatolizace, za války, v muslimských zemích nebo v Severní Koreji. Přitom ovšem i za těchto okolností křesťané po společenství touží, a pokud mohou, tajně se scházejí. Ale je k tomu dnes v České republice důvod?
Církev má řád i zaslíbení
Jak řekl i Reinhol Ulonska, nejsem přítelem mamutích sborů, kde ani pastýř nezná své ovce jménem. Jako ideální vidím sbor ve velikosti antického stáda ovcí, dejme tomu padesát až sto lidí. Nicméně i dvacet je dobré číslo, kde si lidé mohou vzájemně sloužit, kde jsou ordinovaní starší s Božími zaslíbeními.
Nedávno jsem slyšel název „rodinná církev“. Proč ne? Koneckonců církev je rodina a Bůh povolával celé domy. Třeba církev Jóba nebo Jákoba s dvanácti dětmi a jejich rodinami a čeládkami, to už je skoro megasbor. Ale co dnešní táta, máma a dvě nebo tři děti? Zajímalo by mne, jak může taková církev zavolat starší, aby se modlili s mazáním oleje? Jak máme zavolat církev, když máme spor s bratem, který zde možná ani není? Jak se může ve slovu vystřídat více bratř?
"Z proroků ať promluví dva neb tři a ostatní ať to posuzují. Dostane-li se zjevení jinému ve shromáždění, nechť ten první umlkne. Jeden po druhém můžete všichni prorocky promluvit, aby všichni byli poučeni a všichni také povzbuzeni. Prorok přece ovládá svůj prorocký dar. Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje. Jako ve všech obcích Božího lidu...".
Kolik účastníků, schopných takto sloužit, má tvá "rodinná obec" v obýváku? Ano, přežívat se tak dá. Nemusíte se s nikým dohadovat a vše si můžete udělat po svém. Ale je to biblické? Nemyslím si to. Možná je to spíše, pokud to není z výše uvedených důvodů nezbytné, cesta k rodinné sektě.
Máme brát i dávat
Lidé, kteří takto uvažují často tvrdí, že jim jejich původní církev už nic nedává. Pokud je tomu tak, je to smutné svědectví pro daný sbor. Dobře, ale co ty dáváš církvi? I když o tebe třeba nestojí, už tvá přítomnost a modlitba zde má smysl. Můžeš být jako Anna solí v neslané církvi. Můžeš v soukromí povzbuzovat, dávat potřebným, které bys jinak neznal apod. Něco jiného je, když tě vyloučí. Pak setrvávat nedoporučuji. Ale jinak máme každý svůj vlastní dar ke společnému budování, ale jak jej využít k budování druhých, když se uzavřu do sebe? Troufnu si říci, že izolacionismus nutně zadělává na problém.
Přestože nechci paušalizovat ani zpochybňovat Boží vedení kohokoliv. Například misionáři takto často začínají a jejich rodina se stává jádrem budoucího společenství. Ale v poslední době jsem takových "rodinných církví" viděl opravdu velké množství a nejednalo se ani o pronásledování, samotu nebo o misijní účely. Ano, svědčí to něčem, co pro církve není dobrou vizitkou, ale ve chvíli, kdy začneme tvrdit, církev jsou oni a ne my (nebo naopak), a proto se musíme oddělit, stane se to neřešitelným problémem.