Stanovisko autorů spisu „Charismatická církev sjednocení?“
Stanovisko autorů spisu „Charismatická církev sjednocení?“ k výňatku z dopisu bratra Lubomíra Ondráčka, tajemníka KMS, který zaslal starším brněnského sboru AC, aby se jako autority autora spisku vyjádřili k jeho obsahu.
Dostalo se k nám zprostředkovaně vyjádření bratra L. Ondráčka ohledně naší práce „Charismatická církev sjednocení?“. Úvodem bychom chtěli za stanovisko bratra Ondráčka poděkovat a chtěli bychom zdůraznit, že zrovna tak, jako bratr Ondráček nenapsal své stanovisko za KMS, nýbrž za svoji osobu, i my se vyjadřujeme pouze sami za sebe. Pokusíme se odpovědět na všechny konkrétní výtky, které ve své reakci na naší práci bratr Ondráček uvedl, a to ve stejném pořadí, v jakém jsou v jeho reakci.
1. Citace Dr. Vernona McGee
Důvod, proč je tato citace v práci uvedena, je snaha ukázat, že i v zahraničí je otázka sjednocování církve bez ohledu na věroučné rozdíly diskutována a že i v zahraničí varují někteří autoři před nebiblickou vizí jednoty. V práci není nikde vyvoláván dojem, že KMS s uvedeným citátem souhlasí. Nikde jsme neuváděli, a nebylo to ani naším záměrem, že KMS věří, že Bůh položil své slovo stranou. Snažili jsme se dokázat, že představitelé KMS vidí sjednocování církve bez věroučné podmíněnosti jako biblické. Skutečnost, že KMS nevidí pro dosažení jednoty učení jako podstatné, je doložena na autorech, z jejichž učení KMS přímo čerpá a na slovech představitelů KMS.
V naší práci jsme skutečně nikde neuvedli, že KMS zastává názor, že Bůh položil své slovo stranou. Na druhou stranu však některé práce, vydávané KMS (zejména v původní práci citovaná proroctví Ricka Joynera a rovněž jeho kniha Poslední bitva, v současné době dokonce nejprodávanější kniha z nakladatelství KMS), obsahují tak zjevně nebiblické, resp. protibiblické prvky, že by se dalo usuzovat i na tuto skutečnost.
2. Str. 2 – ohledně organizace „Network of Christian Ministries“
Ohledně organizace „Network of Christian Ministries“. Nikde v naší práci není ani naznačeno, že KMS je její součástí. Snažili jsme se zde poukázat na to, že kritika učení, která mnohdy brání „jednotě“, je charismatiky odmítána po celém světě, zrovna tak, jako je charismatikům společná kritika existence denominací. Podobnost s KMS je v tomto aspektu podle našeho názoru nasnadě. Že představitelé KMS nevidí pro dosažení jednoty učení jako podstatné, i jejich postoj k autoritě denominačních vůdců, dokládají jejich prohlášení, citovaná v práci.
Samotná síť vznikla na základě fuze Pastýřského hnutí a hnutí Víry. Učitelé obou hnutí silně ovlivnili teologii KS. Historie KMS, citovaná dle jednoho z prvních čísel Života víry (září 1990), je vázána na Dana Drápala a Holešovický sbor ČCE. Ten byl formován, dle svědectví samotného bratra Dana Drápala, právě učiteli hnutí Víry.
3. Str. 3 – zde bratr Ondráček označuje za zkratkovité tvrzení, že charizmatici pro dosažení jednoty nevidí učení jako podstatné
Jsme přesvědčeni, že fakt, že pro KMS není učení pro dosažení jednoty podstatné, je v práci dostatečně doložen. Jen namátkou: Derek Prince např. přirovnává na stránkách ŽV sdružování na základě učení ke smilstvu nebo Petr Šimmer ukazuje, že jednota nevzniká na základě učení, nýbrž na základě poznání, že jsme suché kosti atd.
Avšak na vysvětlenou. Pro KMS je, zdá se, skutečně jedno učení podstatné. To, které sama zastává a šíří. Jde např. o učení o zástupném vyznávání hříchů nevěřících, které je problematicky přijímáno v obou církvích, jichž jsme členy. Praktika tohoto učení se dostala i do programové vize KMS. Pokud se chce tedy někdo ke KMS připojit a s tímto učením nesouhlasí, musí jej asi považovat za věc služebnou, nepodstatnou.
KMS nejde jen o platformu jednoty, ale pořádá též vyučující a dokonce „směřující“ akce. Ty jsou však většinou charismatické. I když se chceme vyhnout pejorativnímu nádechu, pro necharismatiky bývají tyto zdrojem indoktrinace. Misijní společnost, která chce být pouze platformou, by neměla hrát vyučující úlohu s vlastními doktrínami. Nebo by měla čestně přiznat, že zde jde o něco jiného, a to vyučit křesťany doktrínám, které charismatici považují za správné.
4. Str. 4 – zde bratr Ondráček píše, že „není pravda, že mezi hlavní aktivity KMS patří rozvoj apoštolského úřadu a snaha o vytvoření institucionální a organizační jednoty církve“. Stejně tak bratr Ondráček argumentuje, že KMS tyto aktivity nemá, i v bodech k str. 5 a str. 19
Nejprve bychom zde chtěli podotknout, že bratra Ondráčka oba známe jak z osobního jednání, tak z některých jeho prací jako seriózního a vyváženého křesťana, a jestliže napíšeme, že si ho vážíme, pak to není jen zdvořilostní fráze. Nicméně jsme nuceni konstatovat, že asi naší práci nečetl dostatečně pozorně. Vytýká nám již v úvodu, že ztotožňujeme výroky osob, jakožto představitelů jednotlivých denominací, s výroky jich, jakožto členů UžV KMS. Případně pak, že sami autoři citátů jsou v tom nejednoznační a že instituční jednota je pouze vizí jednotlivců, zatímco KMS věří v jednotu duchovní. Stěžejní myšlenka, že KMS vede církev k organizační a instituční jednotě, citovaná v naší práci, byla vyřčena:
1. předsedou KMS,
2. za KMS,
3. název článku se jmenoval „Úvaha o poslání KMS
v budoucnosti“,
4 . článek je koncipován formou programového prohlášení,
5. na stránkách tiskového orgánu KMS,
6. šéfredaktorem je zároveň tiskový mluvčí KMS,
7. členem v té době dvoučlenné redakční rady byl právě bratr
Ondráček, tajemník KMS,
8. úvaha byla zveřejněna v rubrice „Zprávy“, kde se
píše o informacích ohledně KMS.
Celá úvaha vyvrcholila závěrečnou větou: „Sbory i jednotlivci nadále porostou svým individuálním tempem a vývojem, ale zároveň budou vnitřně vyzrávat i k jednotě organizační a institucionální, a tak se KMS zároveň stane i jakousi předsíní společného rodinného domova“.
Text i citace je uvedena v původní práci i s texty obdobnými, z jiných článků, uveřejněných na stránkách tiskového orgánu KMS od členů UžV KMS a považujeme za kontraproduktivní je zde opět opisovat.
Připouštíme, že je možné, že se vrcholní představitelé KMS, jménem společnosti, na stránkách tiskového orgánu a ve svých programových vizích vyjadřují pouze sami za sebe, avšak nezbývá než konstatovat, že u představitelů našich církví to nebývá zvykem, a takové jednání by budilo naši nedůvěru.
Možná to vyplývá i z rozdílného pojetí úřadu vedoucího představitele církve. Zatímco pokud v klasické denominaci její nejvyšší představitel učiní veřejné prohlášení, které projde bez komentáře vedením církve a je publikováno tiskovým orgánem dané církve, potom se sice člen dané denominace může od tohoto prohlášení distancovat, ale těžko by mohl říci, že se jedná pouze o soukromé prohlášení jednoho člověka a nikoliv stanovisko vedení jeho církve. Hlavní rozdíl je v tom, že za toto prohlášení čelní představitelé, spolu s těmi, kteří ho schválili např. do tisku, nesou zodpovědnost. Jak je vidět, v KMS je možné ho subjektivizovat a odpovědnosti se vyhnout, příp. říci, že samotné KMS jde o něco jiného než jejím vůdčím představitelům.
Co se týče tvrzení, že KMS neusiluje o rozvoj apoštolského úřadu, nezbývá nám, než citovat již citované: „Zůstaneme nadále hybným faktorem pro jednotu Božího lidu, v rozvoji apoštolské služby v Těle Kristově…“. Jestliže předseda KMS takto mluví v úvodníku ŽV, a to jmenovitě za UžV KMS, buď je to pravda, anebo neví, o čem mluví. Bývá však zvykem brát vyjádření vůdců v tiskových orgánech vážně. Pak ovšem nejenže chce KMS apoštolskou službu rozvíjet, ale dle slov autora jí (minimálně do roku 1996) rozvíjela a hodlala ji rozvíjet i nadále, a to ne v nějaké jednotlivé denominaci, ale v Těle Kristově.
Ano, ŠV roku 1998 tuto vizi odmítl, avšak současně s přejímáním vize regionů KMS Jednotou bratrskou. Sem možná patří i vyjádření bratra Ondráčka, kde se nám snaží podsunout, že JB ztotožňujeme s KMS (bod „od str. 25“ jeho reakce). Ukazujeme zde pouze, že JB přebírá některé iniciativy KMS. Jde o pouhé konstatování skutečnosti, doplněné otázkou, zda JB přijme i ostatní aktivity, kterých se – dle ŽV – KMS nyní vzdává.
5. Bratr Ondráček dále píše, že není podrobně seznámen s učením Dereka Prince
Bratr Ondráček se odmítá vyjadřovat k učení D. Prince, neboť toto učení prý nezná tak podrobně, jako my. Ne, že bychom se učením Dereka Prince nezabývali – to by nám právem mohlo být vytknuto, proč jej tedy kritizujeme. Ovšem uvedli jsme věci naprosto obecné a všeobecně známé. Je trochu s podivem, že bratr, který stojí v čele společnosti, která D. Prince dokonce v roce 1994 jako hlavního řečníka své stěžejní akce pozvala, tyto věci nezná. Citovali jsme navíc z článků, publikovaných v časopise, jehož je bratr Ondráček redaktorem a z knih, vydaných KMS. Pouze dvě citace byly mimo okruh prací publikovaných KMS. Jedna je z Internetu a druhá z velmi dobře známých Princeho Základů. Bylo by dobré, kdyby čelní představitel KMS měl představu o učení autorů, které téměř majoritně v naší zemi KMS rozšiřuje.
6. Str. 12 – zde bratr Ondráček píše: „Zmíním jen str. 12, kde je uvedeno, že letniční věří, že apoštolský úřad je vázán na instituci Vedle římskokatolické církve je česká letniční církev jediná, která spojuje apoštolský úřad s úřadem vedoucího církve. Ostatní církve fungují víceméně kongregačně a často o apoštolském úřadu neuvažují“
Zde jde o několik věcí. Stěžejní je otázka, zda pravomoc a autorita apoštola (nebo vedoucího církve, ať ho nazveme jakkoli) je vázána na jeho vlastní denominaci (tedy instituci). Žádný vedoucí, žádná duchovní autorita v církvi, přece nemůže uplatňovat svoji pravomoc mimo rámec své denominace. Tímto způsobem je každý vedoucí (resp. apoštol) vázán na svoji denominaci, resp. působit v rámci jiné denominace může legitimně pouze se souhlasem jejích vedoucích. V práci nám šlo především o to, že žádný vedoucí nemůže překračovat meze, dané jeho denominací (tedy v tomto smyslu působit naddenominačně). Ukázali jsme na skutečnost, že představitelé KMS takovéto vymezení kompetencí neuznávají.
Dále zde bratr Ondráček uvádí, že kromě ŘKC je AC jediná, která spojuje apoštolský úřad s úřadem vedoucího církve. Píše, že ostatní církve fungují víceméně kongregačně a často o apoštolském úřadu neuvažují. Zde je poněkud nelogicky dáván do rozporu úřad apoštola a kongregační zřízení jednotlivých církví a navíc není přesné ani tvrzení, že ostatní církve fungují víceméně kongregačně (např. ČCE má presbyterně-synodní zřízení, stejně jako JB, CB je církví s kongregačně-presbyterním zřízením a pouze BJB – nepočítáme-li Křesťanské sbory – má čistě kongregacionalistické zřízení).
Fakt, že i představitelé ŠV KMS (tedy zdaleka nejen lidé z AC) o apoštolském úřadu v rámci církve uvažují, píše koneckonců i zde bratr Ondráček dva odstavce před tvrzením, že ostatní církve často o apoštolském úřadu neuvažují (viz k bodu „str. 4“). Mnoho citací o postoji představitelů KMS k autoritě apoštolského úřadu je uvedeno v původní práci a rovněž v bodu 4.) naší odpovědi.
7. Str. 20 – zde bratr Ondráček píše, že zjevnou nepravdou je tvrzení, že KMS obchází vedení denominací a ignoruje je
V práci je uvedeno mnoho protidenominačních citátů vedoucích představitelů KMS nebo autorů, z nichž KMS věroučně vychází, které snad nemá cenu opakovat (jen namátkou například Princeho přirovnání vzniku denominací k tělesnosti a sdružování se na základě denominací (učení) ke smilstvu, Drápalovo jejich pouhé Boží dopuštění a Boží nechtěnost jejich existence, Ruckého směřování houfů a mrtvý pohyb, či Kadlecovo nebezpečné přimykání se služebníků k denominacím a držení lajny, kterému je třeba čelit atd.). Další kuriozita se objevila v době, kdy byla již studie napsána. Člen UžV KMS bratr Jan Klas píše: „Kdo má vztah s Bohem – má čisté srdce, ten buduje církev na základě lásky, a nikoliv na základě denominací…“ (ŽV 11/98 str. 3). Zde je opět kladen do protikladu vztah k Bohu, projevující se láskou a denominace. Tedy, pokud buduji církev na základě lásky, není to na základě denominace.
Konečně není ani tak rozhodující to, jestli sbory vstupují do KMS na základě souhlasu vedení své církve. Rozhodující je to, že tam mohou vstupovat přes její negativní postoj. Ba co víc, dle Dana Drápala je vše takto koncipováno dokonce právě proto, aby do UžV KMS mohli lidé vstupovat i přes nesouhlasný postoj své denominace (viz citace 7 na str. 19 původní práce). Za nejzávažnější považujeme skutečnost, že denominace do toho nemá co mluvit z toho důvodu, že prý není nositelem apoštolského úřadu. Zároveň je však napadáno, když vedení denominace je s apoštolským úřadem ztotožňováno. Ano, to by totiž znamenalo, že nesouhlas denominace ke členství sboru v KMS by poté musel být respektován.
Jestliže mají charizmatici pravdu a charizma není úřad (i když v Písmu je apoštol jak úřadem, tak charizmatem), jak potom může apoštol vykonávat svoji správní moc? Apoštol, který nestojí v úřadu, nemůže ani ustanovovat, či potvrzovat volbu pastorů v jednotlivých sborech, nemůže formulovat učení ani vykonávat v církvi kázeň. Dan Drápal se považuje za apoštola a úřad apoštola vidí mimo rámec denominace. I když jej za apoštola uznám, smí mne káznit nebo snad ve sboru CB či AC ustanovit pastora? Nebo snad dovolí, aby např. Rudolf Bubik, kterého za apoštola rovněž považuje, ustanovil či potvrdil volbu pastora v KS?
Nemáme nic proti tomu, když se bratr Dan Drápal považuje za apoštola. I on sám však stojí zároveň v instituci vedoucího své denominace. Spojování „instituce a charizmatu“ však sami charismatici kritizují. Že denominaci vede člověk, jenž se považuje za apoštola, může být sice některými tradičnějšími církvemi považováno za troufalost, avšak např. letniční křesťané to považují za přirozené. Pokud však chce někdo vykonávat apoštolský úřad nad rámec svých institucionálních pravomocí, nezbývá mu než přelézat ohrady a zakládat stínové denominace.
Neznamená to, že každý vedoucí denominace musí být nutně apoštol. Občas někteří vedoucí denominací v zahraničí dokonce vůbec nejsou křesťany. Ale pakliže by apoštol nemohl ustanovovat, potvrzovat a káznit, nebyl by apoštolem, nebo by musel přelézat ohrady a stát v něčem, co zastává někdo jiný.
Co se týká bratrem Ondráčkem zmiňované nutnosti souhlasu duchovních autorit zájemců s účastí na „vyučovacích a směřujících akcích KMS“, jedná se o souhlas vedení sboru, nikoli církve. Případný nesouhlas vedení dané církve není dokonce ani u těchto „směřujících“ akcí důležitý. A konečně samotný fakt, že KMS iniciovala setkání vedoucích evangelikálních církví ještě nutně nedokazuje, že při praktických rozhodováních uznává jejich autoritu. Samotný zájem o názor druhého ještě přeci neznamená uznání jeho autority.
8. Od str. 25 – zde nám bratr Ondráček vytýká, že ztotožňujeme KMS s Danem Drápalem (KS) nebo s JB
Ohledně výtky ve vztahu KMS a JB odpovídáme v bodě 4.) (poslední odstavec). Co se týče vztahu KMS – Dan Drápal, respektive KS. Dnes se KMS velmi brání, když je dávána do souvislosti s KS, avšak její tiskový orgán svědčí o něčem zcela opačném. Viz citát z článku „Prehistorie Křesťanské misijní společnosti“, kde se píše: „Své obrácení prožívá holešovický vikář Dan Drápal a v Holešovicích začínají pokusy o evangelizaci v pražských ulicích… Na Maninách začíná nepřetržitý příliv nových lidí ze světa… Sbor je též objektem zájmu mnohých křesťanů, mnozí chtějí, "aby to u nás vypadalo jako na Maninách“. Tzv. „charizmatici“ z Holešovic pronikají do Kostnické jednoty a začínají zde pracovat na širší než sborové bázi..". Tak vidí historii KMS její někdejší předseda.
Jediné, co by se snad dalo říci, že autor příspěvku uvádí pouze svůj osobní pohled, který je z určitého úhlu atd., zrovna tak jako to bratr Ondráček učinil u vize instituční jednoty. To, že je Dan Drápal nositelem vize, potvrzují i E. Rucký a J. Klas v námi uvedeném citátu v původní práci.
9. Str. 30 a 31 – zde bratr Ondráček píše, že KMS nikdy nezastávala učení, že křtem Duchem svatým se křesťan dostává do nějaké povolanější skupiny
Bratr Ondráček nám vyčítá tvrzení, že KMS zastává, že křtem Duchem svatým se křesťan dostává do nějaké povolanější skupiny. Ano, skutečně si to myslíme. Proč by jinak ŽV otiskl, dokonce se svolením autora, článek Dereka Prince, který křest Duchem svatým přirovnává k obživení suchých kostí, pocházejících z různých „hřbitovů“. Teprve takto obživené kosti jsou obnoveny do nových, obživených struktur. Autor píše, že se jedná o vznik charismatického hnutí. Vizi jednoty na základě obživených suchých kostí, které ztratily schopnost předávat život, vidí a sdílí rovněž člen UžV Petr Šimmer. Také shodné detaily, jako duchovní smlouvy, svaly, které jsou u Princeho shodně popsané, jsou v Šimmerově článku někdy obsaženy, některé naznačeny.
10. Str. 32 – zde se bratr Ondráček podivuje nad tím, že jsme definovali charizmatické učení
Bratr Ondráček se diví tomu, že jsme definovali charismatické učení. Proti tomu bychom se chtěli ohradit. Nedefinovali jsme jej my, nýbrž sami charismatičtí učitelé. Pro ilustraci jsme záměrně vybrali dva učitele, které např. bratr Dan Drápal považuje za „klasické charismatické teology“: „Klasičtí charismatičtí teologové tím netrpí (míněno vyprazdňování kříže): mám na mysli Dereka Prince a Wolfharda Margiese, které znám nejlépe… Derek Prince mne uvedl do biblických pravd o uzdravování a o duchovním boji“. (ŽV říjen 91, str. 216) A právě na těchto dvou učitelích, z nichž jeden byl protagonistou Pastýřského hnutí a druhý hnutí Víry, a které Dan Drápal pro ilustraci charismatického učení uvádí, jsme charismatické učení popsali.
Uvedeme nyní jednu skutečnost. Z četby různých polemik jsme již předem tušili, že bude-li KMS vůbec nějak reagovat na náš spis, bude se snažit neoddiskutovatelné výroky svést na osobní názor svých vedoucích a zodpovědnosti za učení se vyhnout s tím, že jde rovněž o snahu definovat jakési „neexistující charizmatické učení“. Právě proto jsme zvolili D. Princeho a W. Margiese. Samozřejmě, že bude možné říci, že i zde se jedná pouze o názor Dana Drápala, který tyto autory považuje za představitele charismatického učení ryze soukromě. Pak snad nezbývá než uvést, že se jedná o citace prací, které vydala KMS, a které, kromě charismatických nakladatelství (Břetislav Šípek a sbor Jednoty bratrské v Liberci), nevydávají ostatní nakladatelství v ČR.
Chtěli bychom se přímo vyjádřit k výroku bratra Ondráčka: „Musím se přiznat, že moc nevím, co to znamená charismatické učení, kdo ho formuloval a kde se s ním člověk může seznámit“. Sám bratr Ondráček měl dne 2. 6. 1995 na konferenci SSSNNS, jíž je členem, přednášku o charismatickém hnutí, kde zmínil např. rozdíl mezi charismatickým a letničním učením v chápání křtu v Duchu, resp. daru jazyka. On jistě sám musí vědět, kdo definoval charismatické učení, které zde mj. prezentoval.
Dále zde bratr Ondráček popírá, že KMS staví své doktríny na zjeveních. I když jsme nemluvili přímo o KMS, ale o charismatickém učení, citace, které to dokazují, jsou v původní práci označeny číslem 75 a v poznámkách je tomu věnována celá hustě psaná strana formátu A4. Zde je i na díle K. Hagina dokumentováno, jak na základě zjevení vznikla doktrína uplatňování moci církve nad satanem, kterou např. v knize „Jak zacházet s poraženým nepřítelem“ (knihy autorů obou citací vydalo Logos – nakladatelství KMS) přejal W. Margies, představitel sboru, jehož služebníci stáli u zrodu a formování KS, ze kterých, dle ŽV září/90, vyrostla i KMS. Podobně jsou eschatologické doktríny přejímány z Joynerových zjevení a některé aspekty Christologie z Princeho „Božího zjevení“. Viz původní práce.
11. Str. 34 – zde bratr Ondráček uvádí, že pojetí jednoty dle KMS není v rozporu s chápáním jednoty ostatních evangelikálních církví
Bratr Ondráček píše, že pojetí jednoty dle KMS není v rozporu s chápáním jednoty ostatních evangelikálních církví. Podtrhuje, že citát bratra Mačáka je v souladu s tím, čemu KMS věří. Pro srovnání tedy tento citát uvádíme ještě jednou: „Již několik let se především v charismatických kruzích vytrvale ozývá volání po "jednotě Božího lidu“… Do povědomí našich křesťanů se tento důraz dostává tak silně, že dnes můžeme být svědky podobných nebiblických proroctví, jako např. „když budeme jedno, přijde probuzení“ (ŽV 8/95)… Například se hlásá, že nenaplňujeme příkaz Pána Ježíše z ev. Jana 17, 20–21, abychom byli jedno, jako on byl jedno se svým Otcem. To však nebyl příkaz, ale modlitba Božího Syna k Otci, který jej vyslyšel… Snaha o dosažení jednoty mezi církvemi se některým pozvolna stává tím nejdůležitějším, oč tu jde… „Potkám-li kteréhokoliv bratra z kterékoliv denominace, jestliže je u mne i u něj na prvním místě Kristus, jsme jedno… Ale tam, kde na prvním místě není Pán Ježíš Kristus, nýbrž "má“ denominace, „mé“ tradice, „mé“ duchovní zkušenosti – tam jednota skutečně není a nebude, i když se lépe poznáme, budeme se snažit více ctít a respektovat. Jediná jednota, ke které jsme povoláni, je jednota v Pánu Ježíši Kristu. Nic víc".
Je pravděpodobné, že bratr Ondráček mínil pouze druhou část citátu. Pokud se ztotožnil i s první, pak patrně uznal, že KMS i ŽV se ve svém pojetí jednoty mýlí. Pokud souhlasil jen s druhou částí, nic ve zlém, ale opět nás to nutí přemýšlet, zda si bratr neměl spisek přeci jenom důkladněji přečíst, než se rozhodl napsat svoji odpověď.
Bratr Ondráček dále ve svém stanovisku zvažuje naše motivy, proč práce vůbec vznikla. Důvodem mu je údajně skutečnost, že práce nebyla zaslána vedení KMS s výzvou k pokání, a tudíž výzva k nápravě prý asi není motivem jejího sepsání. Rádi bychom tuto záležitost vysvětlili. Jestliže KMS prohlašuje, že prostřednictvím jednotlivých sborů jsou v ní zastoupeny jednotlivé církve, obrátili jsme se právě na vedení církví, které jsou v KMS takto zastoupeny, tj. vedení Apoštolské církve a Církve bratrské, jichž jsme členy a kterých se otázky vize a učení KMS týkají. Chtěli jsme předložit dotyčným církvím svoji práci, aby samy zvážily, zda se informace v ní uvedené zakládají na pravdě nebo ne. Toto posouzení je na představitelích našich církví a nechceme do něj nijak zasahovat.
Není pravda, že KMS, resp. její vedení, od nás tento spis neobdržela. Obdržela jej prostřednictvím bratra Rudolfa Bubika, biskupa AC, jenž byl telefonicky zmocněn (Alešem Francem) předat jej bratru L. Ondráčkovi, se kterým jednal poté, co spis sám elektronickou poštou obdržel. Spis v jeho konečné podobě od autorů dále obdrželi (kromě bratra L. Ondráčka – rukou bratra Bubika) pouze představitelé obou našich církví, resp. kazatelé našich sborů, tedy naše duchovní autority. Bratřím Bubikovi a Černému, jakožto představitelům zúčastněných denominací, jsme dali plné právo spisek rozšířit dle jejich vlastního uvážení. Nyní, po odpovědi bratra L. Ondráčka, se již nijak necítíme vázáni bránit jejímu volnému šíření.
Závěrem bychom opět chtěli zopakovat, že jsme nechtěli být nijak nezdvořilí a nechceme se pouštět do nekonečných diskusí a vyhrocených polemik. Vážíme si všeho dobrého, co pro Boží lid v naší zemi KMS a její jednotliví představitelé udělali a nechceme v žádném případě zranit nikoho z nich. Osobně jsme rovněž ze služby některých bratří z KMS (např. právě Dana Drápala) získali užitek. Děkujeme bratru Lubomíru Ondráčkovi, že se prací vůbec zabýval a věnoval jí tak čas, kterého jistě nemá nazbyt. Nechť nám to nemá za zlé, ale jeho odpověď vyznívá poněkud rozpačitě. To proto, že si jako tajemník společnosti a redaktor tiskového orgánu KMS není vědom, že na stránkách jeho časopisu představitelé KMS mluví jménem KMS a že není seznámen s učením předních charizmatiků, jež KMS propaguje, alespoň do té míry, aby se mohl vyjádřit k zásadním otázkám jejich učení a že neví, že KMS rozvíjela apoštolskou službu a směřovala Boží lid v ČR do institucionálně jednotné církve.
Nakonec bychom si dovolili ocitovat postoj šéfredaktora časopisu Život víry, v reakci na dopis jednoho křesťana, který vytýkal Danu Drápalovi, že veřejně kritizoval jistého učitele, bez toho, aby jej nejprve vyzval k pokání:
„Stojíme-li v první řadě před Bohem a teprve až pak před lidmi, nemusíme mít strach z toho, co lidé napíšou, nebo řeknou, nebo z toho, co si kdo přečte. Naopak – Bůh naše sourozence rád používá k tomu, aby nám skrze ně požehnal (a to třeba právě tím, že nám něco vytknou). Když nemají pravdu, je o věci možno mluvit. Žádná tragédie. Pouze chybí-li ochota přijmout napomenutí a měnit smýšlení, nemůže ke skutečnému rozhovoru dojít. Na to si všichni musíme dát pozor. Nejoblíbenější knihou nás obou asi bude Nový zákon. Vzpomeň si, že nejedna epištola je prošpikována varováním před bludy a bludaři. Často jsou tato varování tak konkrétní, že už konkrétnější být nemohou. Proč byli Petr, Pavel, Jan nebo Juda tak konkrétní? Protože bludy jsou velmi nebezpečné. Myslím, že většinou za šiřiteli bludů přímo nechodili. Proč? Když je blud už venku na veřejnosti, mnoho bys tím nedocílil. Modlit se pouze, aby to ostatní nesvedlo, novozákonním autorům nestačilo – neměli na to víru a veřejně se v rámci Božího lidu k bludům vyjádřili. To je biblický postup.“ (ŽV, září, 1991, str. 191).
Autoři práce „Charismatická církev sjednocení?“
Aleš Franc a Vladimír Bíba
psáno v roce 1999