Střípky se života - procházky
Jsem konzervativní člověk, což je výhoda i nevýhoda. Nerad cokoliv měním a pokud něco funguje, je pro mě zbytečné to vylepšovat. Mám rád stejná jídla, na dovolenou jezdím rád na stejná místa a oceňuji, když dny mají svůj pevný řád. Jednou z mých kratochvílí jsou proto už mnohaleté sobotní nebo nedělních vycházky do nedalekých Bílovic, případně procházky po našich městech.
Ohledně Bílovic jde o dvanáctikilometrový okruh, který mi trvá tak tři až čtyři hodiny a celý jej věnuji modlitbám, meditaci nad biblickými pasážemi a kochání se přírodou. Jelikož mám opravdu málo času na přípravu kázání, zvláště během semestru, během této procházky si promýšlím svá kázání. Do doby, než jeden bratr odešel z místa kazatele, jsem kázal jednou za měsíc. Nyní je to každou druhou neděli. To je pro mě docela břemeno, jelikož promlouvat bez Božího pověření a inspirace je nesmírně unavující, zejména pro posluchače, a děsím se toho, že bych kázal jen z povinnosti. Lidé by si museli jít pro svou půlhodinu nedělního utrpení.
Během mých procházek jsem zažil několik zvláštních věcí. Jednou mi „zamrzla“ obě ramena a kyčel a nemohl jsem ani chodit, ani zvedat ruce. Nedokázal jsem ani zařadit rychlost v autě a nemohl jsem si lehnout na rameno. Po několika týdnech jsem vyhledal lékaře, který mi napsal diklofenak a aplikoval mi dvě kortikoidové injekce. Jako lékárník „vím“ samozřejmě vše lépe než lékař, takže jsem si ještě vypomáhal Voltarenem v gelu a v náplastech. Nebylo to k ničemu, a nakonec jsem si poškodil žaludeční sliznici, jelikož nesteroidní a steroidní antiflogistika v kombinaci vedou k blokádě produkce mucinu a sliznice je pak leptána žaludeční kyselinou. Ramena jsem po půlroční rehabilitaci nakonec lehkým násilím a bolestivě rozcvičil, včetně kyčle, a dodnes nemám následky. Antiflogistika mi navíc nepomohla. Ovšem pálení v žaludku bylo nesnesitelné a neustupovalo ve dne ani v noci. Ve svých sklonech k hypochondrismu jsem si barvitě dokázal představit rozvoj vředové choroby. Navíc, když jsem šel do lékárny pro antacida, potkal jsem kolegu, kterého jsem řadu let neviděl, a ten mi vyprávěl o tom, že jeho ženu před časem potkala ruptura vředu.
Protože jsem se bál gastroskopie, týdny jsem raději trpěl, ale mé procházky do Bílovic to samozřejmě neohrozilo. Během jedné takové cesty jsem se v duchu modlil, že by mi velice pomohlo, kdybych potkal někoho, kdo podobnými problémy prošel a sdělil mi, že o nic nejde, protože jsem se opravdu vyšetření obával. Během této modlitby jsem náhle uslyšel, že se mi za zády blíží cyklisté. Nemám rád za zády cyklisty, a tak jsem ustoupil na okraj cesty. Zaslechl jsem ale bezděčně jejich rozhovor, v němž jeden říkal druhému:
„…měl jsem dva měsíce děsný pálení v žaludku, že jsem nemohl ani jíst. Tak jsem konzumoval jen banány a bylo to děsný. Pak to zmizelo…“
Více jsem neslyšel, ale považoval jsem to za odpověď na svoji modlitbu. Opravdu se našel někdo, kdo tím prošel. Jenže jsem si to stejně časem zpochybnil a za rok jsem šel při recidivě bolesti na gastroskopii. Vyšetření bylo negativní. Po ujištění, že jsem zdráv, jsem postupně komplikace ignoroval, až zmizely.
Cesta Bílovicemi
Má další zkušenost byla z roku 2013, když jsem si nechal, na naléhání Lenky, udělat nové brýle. Optometristovi se něco nezdálo. Tvrdil, že prý mám zákal, a poslal mě na vyšetření. Žádný zákal jsem samozřejmě neměl, ale na vyšetření se jim zase něco nezdálo a poslali mně na další vyšetření do fakultní nemocnice. Tam se mi dlouho dívali do očí a nutili mě bolestivě stáčet oko. Nakonec mi sdělili, že úplně na okraji sítnice, kde již není zorné pole, mám rozštěp. Mám proto chodit každého půl roku na vyšetření. Samozřejmě jsem začal hledat v odborné literatuře, kde jsem nalezl protichůdné informace. Prý to má mnoho lidí třeba od dětství a neví o tom, nebo jde o závažné onemocnění, které končí slepotou. Nemám proto nic zdvíhat a těžce pracovat.
Začal jsem o tom přemýšlet. Co když nebudu vidět a nebudu moct psát? Hrozná představa! Nenacházel jsem pokoj. Vzpomněl jsem si na příhodu, kde mi na evangelizaci jeden přírodní léčitel vrazil palce do očí a prohlašoval, že jestliže nepřestaneme kázat, že mě oslepí. Jenže jsem měl rozepsaný traktát o Hnutí víry a věděl jsem, že Bůh nedovolí, aby něco takového udělal. Tenkrát jsem v naprostém klidu začal postupoval proti tlaku jeho prstů a nahlas jsem se modlil v jazyce. Zřejmě ho to tak vyděsilo, že mi vrátil do kapsy brýle, které mi před tím sundal, a s nadávkami utekl. Já jsem si je znovu nasadil a pokračoval v kázání lidem, jejichž počet se díky incidentu znásobil. Byli to zvědavci, kteří přihlíželi mé inzultaci a nyní alespoň mohli slyšet evangelium.
Jenže nyní jsem takovou víru neměl a stále jsem nad nemocí uvažoval. V tomto rozpoložení jsem jel na kongres praktického lékárenství do Olomouce, kam mě občas pozvali přednášet. Procházel jsem se po náměstí a díval se směrem k orloji až jsem prakticky narazil do nějakého stánku. Byl to stánek lékařské fakulty Univerzity Palackého, který se týkal oftalmologie. Lékař, který zde zrovna stál, se smál a řekl mi něco ve smyslu, že když už jsem do nich narazil, jestli se nechci na něco zeptat. Popsal jsem mu svůj problém a on mi sdělil, že právě tímto se zabývá a že jeho vedoucí s tím má letité zkušenosti. Prý to vůbec nic není, a že ani zdvihání předmětů s tím nemá nic společného a že by se to případně projevilo i bez toho. Je prý minimální pravděpodobnost, že by s danou diagnózou a popisem, který jsem uvedl, došlo k progresi. Vzal jsem to tedy vírou z Boží ruky a na žádné kontrole jsem nebyl, ačkoliv jsem ji od té doby měl absolvovat dvacetkrát. Pokud se to nedá léčit, na co kontroly? Vidím stále stejně.
Poslední věc obdobného rázu, i když jsem si vědom, že Pán Bůh nepracuje přes kopírák, se mi stala před třemi lety. V době prvního roku covidu mi již bylo jasné, že úmrtnost v té době byla stále stejná a že se někdo snažil vyvolávat strach, což se nyní již v tisku zcela otevřeně objevuje. Koncem léta jsem dostal pozvání mít závěrečnou přednášku na dni mladých toxikologů o léčivech v Bibli. Když jsem se vracel vlakem přes Bílovice, všiml jsem si z okna vlaku něčeho, čeho jsem si při svých procházkách nevšiml. Druhý den jsem tam tedy zašel. Ve svém nitru jsem si přitom povzdechl směrem k Bohu: „kdy tahle bláznivá věc asi skončí…?“ Podotýkám, že jsem nečekal žádnou odpověď. Mé přemítání ukončil rázný ženský hlas: „Skončí to v roce 2022“. Otočil jsem se a za mnou šla žena, která něco sdělovala jiné ženě, která stála opodál. Zarazil jsem se a přemýšlel, o čem asi mluví. Ale nic dalšího neřekla. Udivilo mě, že jsem v srdci řekl „kdy to skončí…?“ a ona sdělila, „skončí to v roce 2022.“
Přiznám se, že jsem tomu ale moc nevěřil, i když se zřejmě stěží mohlo jednat o pouhou náhodu. Podobné věci jsem si obvykle zpochybnil, ale hlas této ženy, stejně jako ona sama, byl reálný. A skutečně, válka na Ukrajině ukončila covid, i když by samozřejmě bylo možné v něm testováním PCR testy a pomocí médií pokračovat. Novináři a vláda ovšem měli jiné téma, a tak covid skočil.
Co z toho plyne? Věřím, že Bůh dodnes k člověku mluví. Různými způsoby. Nejčastěji odpovídá na modlitby, když k němu voláme v něčem, co nás trápí. Mluví k nám tak, abychom ho nemohli přeslechnout, ale žádá při tom naši víru. Pokud jde o naše zdraví, leží mu na srdci a utěšuje nás. Ale je bláhové věřit, že nás bude neustále zázračně uzdravovat. Naše tělo stárne, projevují se nemoci až nakonec na nějakou zemřeme. Nebude to ovšem tragédie, ale den, kdy vstoupíme do zcela jiné dimenze vztahu s Bohem.
Bylo by ovšem stejně tak nesmyslné pro špatné učení, že Bůh dnes již nemluví krom čtení Písma, odmítat jeho dary a řeč. Bůh jednoduše očekává víru a nikdy mě nenapadlo chodit na procházky, abych Boha přinutil mluvit. Viděl mé starosti a obavy, a tak na ně zřejmě svým způsobem, jaký se jemu zdál nejlepší, odpověděl. Ale i tak bychom měli být obezřetní a nestavět naši zkušenost nad nebo vedle Písma. Pokud usoudím, že šlo o náhodu nebo špatnou interpretaci, neovlivní to moji víru, která stoji v Duchu svatém na Bibli, které jediná je spolehlivým měřítkem.