Střípky se života - vhod i nevhod
Jsou jisté věci v životě člověka, ve kterých se Bůh sice oslavil, ale bylo to skrze slabost nebo dokonce i skrze hřích člověka. O těchto věcech, přiznám se, se mi nechce příliš psát. Nicméně patří k životu člověka a často ho i pozitivně formují. U mě k tomu patří zejména období let 2009–2010 po mém vyloučení z AC. Stejně jako Bible popisuje mnoho událostí okolo babylonského zajetí, včetně jeho předpovědi, zahájení i ukončení, i v mém životě je to podobné. Pokusím se ale trochu navrátit na začátek.
Jak již jsem uvedl, 17 let jsem navštěvoval charismatický sbor, který byl v 90. letech pevně zakotven v KMS, vzešlé z KS. Vedení sboru respektovalo apoštolskou autoritu představitele KS a jednoho z dnešních biskupů JB, kteří stáli v čele KMS, a logicky se tak dostávalo do střetu s vedením vlastní denominace, které v té době charismatickým experimentům nebylo nijak otevřeno. Vize KMS, ohledně institucionálního sjednocení církve poslední doby, pak měla nastat v režii obnoveného a rozpoznaného apoštolského úřadu. Tato vize byla odvozena mj. od učení prominentního charismatického učitele Dereka Prince. Kritizovat v té době, a možná i dnes, Princeho učení, bylo chápáno podobně, jako kritizovat apoštola Pavla. Prince měl rovněž přiznanou apoštolskou autoritu a byl respektován vedoucími KMS a navíc nabádal k chození ve světle. Zastával ovšem i řadu bludů ohledně duchovního boje, lidské antropologie a koneckonců i vykoupení člověka, které protrahoval z kříže dále do pekel. Tímto učením prosákla KMS a učení dále penetrovalo do charismatických účastnických sborů jiných církví.
Dalším zdrojem inspirace KS, a tedy i KMS, bylo hnutí Víry, promulgované skrze berlínský sbor psychiatra Wolfharda Margiese. KMS byla následně proněmecky orientovaná a skrze smiřování se sudetskými Němci se snažila odstranit prokletí, které na našem národě mělo lpět a zabraňovat nástupu probuzení.
Dalším charismatickým důrazem byly tzv „chvály“, které byly chápány jako cesta do Boží přítomnosti, zároveň jako součást duchovního boje proti tzv. „teritoriálním duchům“, a rovněž tzv. „chváliči“ byli podle Starého zákona (dle učení tzv. hnutí Pozdního deště o Davidově stánku) chápáni jako proročtí uctívači (levitští kněží). V tomto pojetí se často formoval i úřad hudebně obdarovaných žen, které docílily v hierarchii chváličů respektované postavení. Ty se pak snadno pod vlivem niterných melodií a rytmů projevovaly melodramatickými, instrumentálně vokalizovanými promluvami. Tyto ženy byly přesvědčeny, že skrze ně promlouvá Bůh a své promluvy směřovaly k jednotlivcům, společenstvím a někdy i směrem k celé církvi nebo dokonce k národu. Obsahem bylo obvykle přicházející probuzení nebo nějaká forma napomenutí. Tento obsah často závisel na spontánní dynamice hudební produkce. Tato orákula bývala podporována patřičnou literaturou charismatických autorů, podle nichž proroctví přicházela jako odezva na sestoupení Ducha na základě dobře a zvučně aranžované chvály. Akcent melodramatické profécie ospravedlňovalo zejména hnutí chval v podobě tzv. hudby kongregace Vinice Johna Wimbera. Na druhou stranu jsem byl sám během jedné takové bohoslužby zasažen v srdci, takže nelze Bohu zakazovat, jak má jednat, ale nelze ani mechanicky vytvářet prostředí, jak vytvářet inspiraci.
Princeho a Margiesovo učení, včetně učení Margiesova učitele Kennetha Hagina, pak bylo vydáváno a šířeno skrze KMS a lákalo učedníky toužící po probuzení na různé konference, semináře nebo modlitební poutě na české hory. V rámci těchto akcí měly být uzavírány duchovní smlouvy mezi charismatickými vůdci různých církví, kteří byli chápáni jako jejich autentičtí zástupci a církev měla směřovat k jednotě pod apoštolským „přikrytím“, které bylo ovšem nazýváno pouhou jednotou. Pokud se tedy řeklo jednota, charismatikovi to obvykle evokovalo sjednocení, zatímco klasický protestant to chápal jako jednotu v Duchu. Podobně katolická církev často deklaruje pojem „smíření“, které chápe jako přijetí úřadu papeže, zatímco protestant mu nejčastěji rozumí jako vyznání a odpuštění historických křivd. Pokud tedy budou nadále existovat denominace, nepůjde o jednotu ani o usmíření. Proto jak charismatici, tak katolíci, znovu a znovu usilují o „jednotu“ resp. o „smíření“.
Vize KMS v podstatě spočívala v jednotě církví pod apoštolským úřadem, přičemž apoštolové měli své učedníky, až se vytvořila struktura napříč církvemi, která vytvářela paralelní centrum. Vedení denominací zde nebylo chápáno jako legitimní, jelikož Bůh přece povolal apoštoly, ale nezakládal denominace, což je hříšné rozdělení. Vše se uskutečňovalo pod pojmy jednoty, spolupráce a chození ve světle. Pokud však někdo tuto teologii nesdílel, pak možná nechodil ve světle a jednotu rozbíjel.
Věroučná směs kněžství dle Starého zákona, gnostické démonologie a vůdcovství pak tvořila jakousi kvintesenci moderního charismatismu. Každý charismatik si tak vedle osvojení Princovy a Margiesovy démonologie a zástupného vyznávání viny Čechů na Němcích osvojoval i základy prorocké chvály, jejíž moc často spočívala ve čtyřčtvrťovém rytmu opakujících se refrénů, ovlivňujících lidskou mysl, v čemž byl spatřován dotek Ducha svatého.
To samozřejmě vedlo k pnutí a po necelé dekádě to skončilo krizí v Jednotě bratrské, rozchodem obou vůdčích apoštolů a vystoupením většiny sborů JB z KMS. Jeden z vůdčích apoštolů se stal později biskupem Jednoty bratrské a začal hledat ospravedlnění charismatické teologie v dějinách české reformace a druhý se začal věnovat lidovecké politice, v čemž opět nalézal Boží vedení a později názorově stále více splýval se sekulárním mainstreamem.
Ovšem uvedenou vizi KMS, která stála u zrodu samotného nezávislého charismatického hnutí, dnes můžeme nalézt v dalších paracírkevních organizacích, které mají ambici směřovat církve. Jsou zde opět povolaní „naddenominační“ (mezidenominační) vedoucí, kteří vytvářejí síť, nabízejí církvím vlastní doktrínu a snaží se změnit církve dle ze zahraničí importované vize. Kladu si otázku, zda v tom nemá svůj podíl i případná finanční podpora ze zahraničí.
I brněnský sbor měl vůdce s přímým Božím zjevením, přičemž v pojetí autority býval používán starozákonní prostřednický kněžský model Mojžíše. Inspirace ovšem nepřicházela z hory Chorébu, ale z externích zdrojů. Zpočátku skrze KMS a později skrze manuály švýcarského skupinkového hnutí apoštola Wernera Kniesela.
O těchto věcech, ovšem doložené citacemi a velmi umírněně, jsem se snažil informovat vedení AC. Pokud se to týkalo jen hnutí mimo AC, bylo to v pořádku. Pokud jsem ale na stejné věci a identické principy poukázal ohledně některých vnitrocírkevních hnutí, která obvykle šířila např. CBH, začal být z její strany vyvíjen tlak mě umlčet. Když protagonisté CBH otevřeně a někdy velmi tvrdě vystupovali proti vedení AC, vše bylo zdánlivě v pořádku. Ovšem kritizovat, byť indiferentním způsobem, učení, které oni vnášeli do AC, již možné nebylo.
Někdy v polovině nultých let ovšem charismatická učení začala přinášet ovoce. Tou dobou jsem dostal řadu dopisů od (současných i bývalých) členů a vedoucích zejm. z řad KS, charismatiků z CB a JB, kteří mi sdělili, že jsem popisoval reálné věci a nezřídka mi i děkovali. Mnozí jiní si rovněž uvědomovali svízelnost stavu, do kterého se charismatické hnutí díky těmto fenoménům dostalo, ale nedokázali se tomu postavit. Obávám se, že by si totiž i oni museli zpochybnit svou dřívější orientaci a museli by uznat, že značnou část svého života šli špatnou cestou. A to ne každý dokázal. Musí být jistě nepředstavitelně těžké řadu let sloužit nějaké vizi, obětovat pro ni energii a čas, a pak zjistit, že to nebylo k užitku, ale na škodu. Dodnes si kladu otázky ohledně jednoho skutečně obdarovaného charismatického vedoucího z KMS, který se později oddělil a stal se biskupem v progresivní části JB. Později prohlédl, demonstrativně odešel, a nyní opět slouží v čele jedné z církví.
Další jen nasedli na novou, obdobnou vlnu s tím, že nebyla špatná vize, ale jen lidé a že nyní, když se toho chopí ti správní apoštolové, konečně se dostaví to kýžené probuzení poslední doby. Obvykle přicházelo z USA, kladlo důraz na Ducha svatého více než na Ježíše a začínalo často i prosbou k Duchu za nějakou okamžitou akci. Šířilo se cestováním na dané místo, prodělanými hudebními exerciciemi s následným vzkládáním rukou. Vše pak vytvářelo na pastory obrovský tlak, aby se jednoznačně otevřeli, jinak je probuzení obejde.
To vše píšu jen proto, že jsem často čelil tlakům jak z charismatických církví, tak z charismatických sborů AC, kde jejich představitelé volali po mém káznění a snažili se docílit, aby mě vedoucí sboru umlčeli. Už jen popis skutečnosti založený na citacích představitelů daných vizí se jim zdál být velmi nebezpečný.
Jejich interpelací jsem se ale bál ze všeho nejméně. Měl jsem velkou obavu nedotknout se Božích věcí. Proto jsem vždy podrobně zvažoval, co napsat, co zveřejnit a opravdu dlouze jsem se za to modlil. Snažil jsem se věci dokládat, citovat a nevyjadřovat se za sebe, ale odkazovat se i na respektované teology. Velmi mi k tomu byla nápomocná stanoviska Assemblies of God, na které se AC snažila též odvolávat, ale měla velký problém v tom, že tyto věroučné pozice se s její praxí rozcházely. Po mém veřejném upozorňování pak nebylo snadné se s tím vypořádat.
Postupem času jsem získal zkušenost, že nejprůkaznější byly ty články, kde jsem se úplně vzdal svého hodnocení a jen jsem danou věc popsal. Ty byly paradoxně často pokládány za nejvíce nenávistné, což nezainteresovaní čtenáři obtížně chápali. Reakce stoupenců byla pro tyto nezúčastněné čtenáře mnohem více vypovídající než samotné články. Nebýt například reakcí pražského koordinátora Kurzů Alfa, které pomohly mnohým se v dané problematice zorientovat, troufám si tvrdit, že by kurzy poškodily církev ještě mnohem citelněji. Výmluvné a informativní byly též reakce historicky prvního předsedy KMS. Stačilo na ně jen odkázat. Činili se ale i další protagonisté kritizovaných hnutí.
Věděl jsem samozřejmě, že tím, co píšu, nemám šanci přesvědčit přesvědčené, ale chtěl jsem poskytnout, pokud možno, co nejvíce objektivní pohled těm, kteří jsou seznámeni jen s jednostrannými pozitivy, neřkuli superlativy. I když se stoupenci, pokud vůbec četli to, co píšu, zaměřili téměř výhradně na zpochybnění mě jako autora, věděl jsem, že já si to nesmím vůči nim dovolit. Nebojuji přece proti lidem.
Pro stoupence byla už sama představa kritiky věcí tak svatých rouháním. Prohlásit, že slovutnou prorokyni neinspiroval Bůh, že slovutný učitel se mýlí nebo že slovutné probuzení není projevem Ducha svatého, bylo nemyslitelné! Dnes si ovšem kladu otázku, zda jsem, alespoň v některých případech, nezpůsobil i finanční ztrátu daným hnutím. Rovněž si myslím, že kdyby se v některých případech zastavil tok financí z USA, některá učení by zmizela přes noc. To se týká jak hnutí progresivních, tak fundamentalistických evangelikálů. Nebudu zde adresný a mluvím čistě hypoteticky, ale pokud vás dotuje někdo ze zahraničí, kdo vaším prostřednictvím prodává své knihy nebo hudbu, mluví na vašich konferencích a zakládá své sbory, ve kterých sloužíte, dokáže vás případná kritika dané věci velmi znepokojit.
V mém postoji a často strachu nešlápnout vedle mi byla velmi nápomocná dvě proroctví, která jsem nacházel na biblické bázi, a která mě hluboce zasáhla. Jinak jsem byl k osobním proroctvím velmi skeptický. První bylo již citované Rudkovo proroctví, které mi Bůh mocně potvrdil skrze hlubokou krizi na počátku mé cesty a týkalo se 15. kapitoly z proroka Jeremiáše, kdy jsem si uvědomil, že to, že stojím proti řadě bludů zastávaných mnoha sbory a hnutími, není mé rozhodnutí. Kdykoliv jsem se snažil couvat a tyto věci ospravedlňovat tím, že to není moje věc a že to přece není tak zlé, dostával jsem se ve vztahu k Bohu do potíží. Kdykoliv jsem se ale tomuto tlaku vzepřel a začal jsem tato učení konfrontovat, prožíval jsem Boží blízkost a pokoj. Prožíval jsem znovu a znovu, že pokud se přiblížíme k Bohu a vzepřeme ďáblu, uteče od nás. Zároveň jsem si uvědomoval, že věci zkoumat je povinnost všech křesťanů a že nejde o nějaké specifikum nebo privilegium. Nebyl jsem navíc ve stavu, že bych se po takových věcech pídil. Musel jsem se s tím jednoduše vypořádat, protože náš pastor svědomitě a učenlivě jel snad na každé nové vlně doporučované apoštoly, kterou pak poctivě implementoval do sboru způsobem, že nebylo možné zůstat stranou. Muselo být dosaženo takřka absolutní jednoty. Žádal přitom odložení vlastního rozumu a plnou podporu a následování jemu Bohem dané vize.
Za druhé proroctví jsem považoval dopis od jedné sestry, který jsem vzal velmi vážně a učinil jsem ho svým krédem, jelikož se její poselství zakládalo na Písmu. Tuto sestru, jmenuje se Eva, jsem považoval za někoho, kdo měl skutečně dar proroctví. Neprorokovala žádné vize vybuzené emotivní hudbou, ale spíše volně vykládala své postřehy, aniž by mluvila ve jménu Božím. Později, když sbory AC svým učením ničil „prorok“ Ed Traut, měla před konferencí sen o spiritistické seanci. Tato sestra mi v dopise, někdy v polovině devadesátých let, popisovala svůj sen. Viděla mě v něm, jak jsem byl obstoupen staršími sboru, kteří mě z něčeho obviňovali, přičemž jsem působil zdrceně. Ona mi v tom snu ve jménu Božím řekla jedinou větu. „Neboj se, já jsem tě povolal; bojuj proti falešným učením, ale ne proti lidem“. Pak ještě viděla, že se má situace ve sboru bude stále zhoršovat. Poté, co mi tato slova sdělila, jsem se prý uklidnil. Kdykoliv jsem pak něco sepisoval, tato věta mi červeně svítila v mysli a dával jsem si vždy pozor, abych nebojoval proti lidem. Často se mi stávalo, že jsem s představiteli kritizovaných učení dokonce sympatizoval.
Přesto bych rád (nebo spíše nerad) popsal krizi, do které jsem se dostal, když jsem začal ze své pozice couvat, často ze strachu, že jsem něco špatně pochopil, něčeho se dotkl nebo na něco sáhl. Velmi dobře jsem rozuměl slovům, která Bůh adresoval proroku Jeremiášovi. „Neboj se jich, nebo tě naplním děsem z nich“. Někdy se stávaly zvláštní věci, o kterých jsem si zakázal přemýšlet a cokoliv z nich vyvozovat, ale přesto mi přišla na mysl. Těsně poté, co proti mně jeden apoštol zveřejnil jeden článek, prožil emoční kolaps a odstoupil ze služby vedoucího své denominace. Někdy po mém prvním označení za hříšníka a odvolání ze služby dostal biskup AC první infarkt a v týden mého vyloučení z církve dostal infarkt druhý. V té době, protože jsem ho měl stále rád a respektoval jsem ho, jsem se za něho intenzivně modlil. Podobných událostí se událo více a nechci je zde popisovat. Zdůrazňuji, že to nikterak nespojuji se svojí osobou, ale pokud s něčím, tak jen s tím, že dotyční se ve svém chápání zřejmě posunuli za jistou hranici, přičemž jednání vůči mně nebylo příčinou jejich posunu, ale pouze jeho konkrétním projevem.
Má hluboká krize nastala, když jsem již chodil do Majáku, a protože jsem potřeboval získat kredity v rámci homiletiky za kázání, požádal jsem, abych mohl jednu neděli kázat. Se souhlasem celého sboru na sborovém shromáždění jsem pak s kázáními pokračoval. Přesto jsem se často v myšlenkách vracel do minulosti a v jednu chvíli jsem uvažoval o tom, zda i nespravedlivé vyloučení není vydáním satanu. Byl jsem přeci vyučován, že autority je bohulibé následovat i v jejich omylech. Byl jsem si sice před Bohem takřka jist, že jsem nezhřešil, ale stále jsem uvažoval, zda bych neměl raději zrušit své stránky. Co když Bůh stojí za autoritami z principu a straní jim i v omylu? Nebyla by potom i celá reformace hříchem a rozkolem? Toto víření myšlenek na mě doléhalo s takovou intenzitou, že mě někdy doslova paralyzovalo. Bylo to jako dostat obrovský neviditelný úder, po kterém se až posadíte. Tyto myšlenky jsem nedokázal vypnout ani v noci, a proto jsem spal jen několik málo hodin a někdy ani to ne. V takovém stavu jsem odjel na dovolenou do Chorvatska, kam jsem se zpočátku zdráhal jet, ale mělo to obrovský zdravotní přínos pro moji rodinu, a tak jsem souhlasil.
Rád jsem se přitom vracel do Zagrebu, do toho průmyslového města, plného lidí v ulicích, malých kavárniček s židlemi podél často omšelých zdí. S cinkotem starých tramvají modré barvy a pestrobarevných výloh. Lenka toužila po písečné pláži, a tak jsem si vzpomněl na pláž v Ninu, kde jsem kdysi byl s vyškovským sborem (o tom jinde) a najali jsme si zde apartmán. David zde poprvé řekl „r“. Já jsem po celou dovolenou bojoval s nespavostí a úzkostmi.
Jednoho dne jsem se opět rozhodl jet podívat do Zagrebu. Procházeli jsme s Lenkou a s Davidem staré uličky, které pro mě tolik znamenaly, ale cítil jsem trvalé napětí a úzkost. Když jsme jeli zpátky do Ninu, v horku, v zacpané dálnici, přes čtyři hodiny vleklé jízdy, neměl jsem si jak oddechnout. Obvykle jsem tenzi rozcházel dlouhými pochody po pláži, kde jsem si Bohu neustále stěžoval na své strachy a pocity viny. Ale nyní jsem byl vměstnán v malém autě za volant a nemohl jsem se pohnout. Tlak v hlavě mě tisknul do sedadla. Měl jsem pocit, že mi kdosi našeptává: „už nikdy se z toho nedostaneš“. Rozhodl jsem se, že takové řeči rozhodně poslouchat nebudu, vzepřel jsem se tomu a začal jsem volat k Bohu. Náhle jsme vjeli do tunelu. Všiml jsem si, že navigace se zastavila a přestala komunikovat. Ostatně, dělala to tak vždy, když se díky několika metrům skály nad námi přerušilo spojení. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se v mém nitru ozval mírný a laskavý hlas, který ke mně mluvil asi v tomto smyslu:
„Navigace neukazuje, protože se s ní přerušilo spojení. Znamená to ale, že družice zmizela z nebe?“
„Ne, určitě nezmizela, pomyslel jsem si“.
„Tak vidíš, ani já jsem nezmizel, jen mě nevnímáš, neslyšíš. Ale až vyjdeš z tunelu, opět navigace zareaguje. I ty projíždíš tmavými tunely, ale já jsem s tebou stále, vidím tě i přes ten černý mrak.“
Když jsme vyjeli z tunelu, náhle jsem byli v jasném slunečním světle, jelikož tunel vedl horou, která zadržovala mraky na severní straně. Před námi se ukázalo jasně modré, Jaderské moře. Ačkoliv tak normálně nečiním, zapnul jsem autorádio. Přestože jsem neměl naladěnou žádnou chorvatskou stanici, ozvala se nádherná chorvatská píseň. Zpěvák zpíval slova „Božja ljubav“. Nevěděl jsem, co to znamená, ačkoliv jsem to tušil. Když jsem se po návratu zeptal naší ubytovatelky, co to znamená, řekla mi, že je to "Boží láska". Bůh mi tak řekl, že ať jsem v jakékoliv depresi, že mě stále miluje a že mě z toho vyvede. A stalo se.
Jenže stejně, jako cesta do Chorvatska měla mnoho tunelů, i můj život ještě dál provázely tunely. A tak jsem ve sboru oznámil, že již nechci kázat a zanechal jsem prozatím své služby slovem. Kazatel sboru to přijal a já jsem dočasně přestal být kazatelem Božího slova. Říkal jsem si, že v tomto zmítaném stavu, kdy se necítím dobře, nejsem zatím jednoduše hoden kázat.
Pak se stalo něco velmi zvláštního. Jedná se právě o zkušenost, která mě sice posunula, ale zároveň mě mátla. Dnes již pro mě nemá takový význam a dlouho jsem se rozhodl ji nezveřejňovat. Nicméně popíšu ji tak, jak se udála, i se svými pochybnostmi. Protože jsem v jednu chvíli stále hůře spal, přestěhoval jsem se do jiného pokoje, abych měl klid. Jednou v noci jsem úplně procitl. Byla tma, ale náhle jsem měl pocit, že někdo otevřel dveře do pokoje a vešel dovnitř. V pokoji se rozhostilo úplné a blažené ticho a mě prostoupil pocit úplného pokoje. Kupodivu mě to vůbec nevylekalo. Ba naopak, náhle jsem věděl, cítil a prožíval, že ten někdo, kdo vstoupil, mě má velmi rád a znovu mě udivilo, že z neznámého nemám vůbec žádný strach. Naopak, pocítil jsem bezpečí a pocit radosti a pokoje. Byl to někdo, kdo mi vůbec nebyl neznámým, ačkoliv jsem nevěděl, kdo to je. Ten někdo náhle řekl – podotýkám, že jsem byl docela vzhůru a vnímal jsem – laskavým, chápajícím a povzbudivým hlasem: „Kaž Boží slovo vhod či nevhod!“ Nikdo mi nemusel vysvětlovat, kdo to je, vždyť jsem ho znal tak dlouho. A přesto byla tma a neviděl jsem ho. Po těch slovech zmizel… Neměl jsem v tu chvíli pochybnost a měl jsem za to, že to snad mohl být jen Ježíš. Ještě, než jsem se o tom sdílel s kazatelem, on sám mě oslovil, a řekl mi, že si myslí, že bych měl znovu kázat. Když jsem mu řekl tuto zkušenost (podotýkám, že není charismatikem), a i některým lidem ve sboru, nikdo neměl pochybnost.
Jenže pochybnosti jsem začal mít já. Byl jsem zvyklý vše zkoumat a stejně jako na mě neudělá dojem zázrak sám o sobě, nejinak tomu bylo i zde. Toto slovo znám z ekumenického překladu jako: „Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. (2 Tim 4,2). Chápal jsem ho vždy tak, že se netýká kazatele, ale jeho posluchačů. Jinými slovy jsem mu rozuměl jako „kaž, i když tě budou nebo nebudou přijímat“. Nyní to znělo i jako „kaž, ať se cítíš dobře nebo zle“. A tak jsem uvažoval dál. Byl to skutečně autentický zážitek? Nebyla to halucinace? Nikdy před tím jsem nic podobného nezažil. Není to sugesce? Nebo nebylo to přímo od Zlého? Začal jsem tedy zkoumat Bibli. Kraličtí to překládají mnohem podobněji, jako jsem slyšel tu noc: „Kaž slovo Boží, ponoukej včas nebo nevčas…“. Ale i zde se to také týká spíše okolností, ale není mi jasné, zda i kazatele nebo jen posluchačů. Možná obojího. Řecký originál pak uvádí: κήρυξον τὸν λόγον, ἐπίστηθι εὐκαίρως ἀκαίρως, což by se také mohlo týkat obojího. Prostě v čase i v nečase. Na druhé straně je jasné, že tento případný nečas je diskomfortem v posledku hlavně pro kazatele. Navíc nebylo řečeno konkrétně, čeho se to týká. Může se to ale to ale týkat i duševní indispozice? A proč to nebylo řečeno přímo jako citace biblického verše? Ale to by musel dotyčný promluvit řecky, jelikož i kraličtí vypouštějí slovo ἐφίστημι. Jednalo se tedy spíše o kombinaci z obojího překladu. Navíc toto pojetí dávalo jednoznačnou odpověď na moji situaci, ale je to možné takto vyložit? Čím více jsem nad tím přemýšlel, tím více jsem si nebyl jistý… A opravdu by Ježíš volil tento způsob komunikace? Ale mohu mu říkat, jak se mnou má jednat?
V každém případě na tomto zážitku nic nestavím. Tehdy mě to velmi povzbudilo a začal jsem díky tomu znovu kázat, ale pak jsem měl pochybnosti. Ať už to bylo cokoliv, a samozřejmě bych byl raději, aby to byla autentická zkušenost, náš mozek dokáže ledasco a zkoumat duchy je Boží příkaz. I anděl z nebe může být proklet. Nikdy by proto jakákoliv zkušenost neměla být nad Písmo nebo vedle něho.
Uvědomuji si, že snad není na světě větší odpovědnost než kázat v bázni a pravdivě Boží slovo a nechtěl bych si přisvojovat něco, co mi není dáno shůry. Na druhou stranu jsem si svého povolání vědom a vždy jsem ho dával k rozsouzení sboru a jeho vedoucím. Od té doby si ale uvědomuji, že jediné, co mi může zabránit v kázání, je hřích a neměl bych se ohlížet na to, jak se vidím já, ale jak na celou věc nahlíží Pán. Celé mé pochybnosti pak skončily rovněž vnitřním ujištěním, že mám Bohu sloužit a soud i nad sebou, pokud si nejsem ničeho vědom, nechat na něm. Služba jemu se tudíž neodvíjí od našich pocitů, ale od jeho povolání, a pokud jsme otevřeni a ochotni jej poslouchat ve všem, on má vždy moc nás usměrnit patřičným směrem.
Jedno jsem si z toho prožitku přece jenom odnesl. Dříve se mi stávalo, že jsem se určitým tématům vyhýbal, když jsem měl pocit, že by se to mohlo někoho dotknout nebo že by to bylo vzhledem k okolnostem nevhodné. I když vím, že je třeba být citlivý a často shovívavý, od této chvíle, když jsem přesvědčen, že mám o něčem, co je v Bibli mluvit, učiním to obvykle bez ohledu na posluchače. Ježíš tak činil také a ač všechny miloval a záleželo mu na nich, pro jejich dobro mluvil pravdu v lásce a nebral ohled na postavení člověka ani na okolnosti.