Střípky se života - dětství
Narodil jsem se v roce 1968 v Kolíně, přesně měsíc po vyžádané pomoci vojsk Varšavské smlouvy, kdy naší zemi – podle tehdejších médií – hrozil pravicový převrat a návrat ke kapitalismu. Pokud by tyto události někomu z nějakého neznámého důvodu něco připomínaly, jde o podobnost čistě náhodnou.
Svět měl za sebou již neblahou zkušenost s USA, kterým se téměř podařilo rozpoutat třetí světovou válku, když se demokratická a svobodomyslná Kuba na svém svrchovaném území rozhodla v blízkosti jejich hranic instalovat obranné atomové mírové hlavice jen proto, aby chránila tábor míru před americkým imperialismem, který chtěl pohltit okolní země. Američanům prostě z nějakého nepochopitelného důvodu vadilo, že si Varšavská smlouva buduje vojenské základny blízko jejich hranic. Izrael dokonce v roce 1967 podnikl nevyprovokovanou agresi proti spřáteleným arabským zemím v jeho sousedství, přičemž záminkou mu bylo nějaké údajné ostřelování z Golanských výšin. Mír proto bylo třeba hájit všemi prostředky, zejména vývozem zbraní do zemí třetího světa a budováním vojenských základen co nejblíže hranic USA a jejich vazalských mocností.
Také naší zemi, i přes nezištnou internacionální pomoc, ovšem neustále hrozila americká hrozba ze strany jejich agentů, kteří podvraceli náš svobodný a lidově demokratický režim. Z USA žoldácky podporovaná média šířila dezinformace pomocí nepřátelských vysílaček jako Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, které pod pláštíkem podpory národní suverenity a vlastenectví vnášely partikularismus, separatismus a nacionalismus do globálního tábora míru a mezinárodní solidarity. Naštěstí byl v té době prezidentem Československa muž v hodnosti generála, který byl sice již v pokročilém věku, ale stále byl dost energický k zachování pořádku v zemi. V mládí sice kariérně sloužil v armádě nepřátelské mocnosti, nicméně osvědčil se později při zahraničních misích již na té správné straně a dostalo se mu průpravy v levicovém internacionalismu.
Ústava nám v té době již zaručovala velké svobody a cenzura neexistovala. Bylo ovšem samozřejmé, že svoboda projevu neznamenala svobodu šířit lži. Lidé museli být chráněni před dezinformacemi zahraničních centrál, a proto bylo logické, že režim rušil vysílání nepřátelských radiostanic a postihoval samizdatovou literaturu, kterou šířily protistátní živly (dnes bychom řekli dezoláti). Tito se pak lstivě dovolávali jakýchsi práv a svobod, pod jejichž pláštíkem toužili po návratu kapitalismu a extrémní fašizující pravice. Dokonce podepsali i jakousi Chartu, kde se dovolávali svých domnělých práv. Premiér proto musel projevit odvahu, když dezinformační média rušil. Vše bylo samozřejmě osnováno z USA, jejichž agenti organizovali státní převraty v zemích tábora míru a vedly řadu agresí, naposledy proti mírumilovnému a demokratickému Vietnamu.
Obzvlášť nebezpečným se v 80. letech stal prezident USA Ronald Reagan a jeho ideová britská spojenkyně, ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová, která organizovala agresi proti Malvínskému souostroví, na které si neokoloniální Anglie činila nárok, ačkoliv bylo geograficky takřka součástí Argentiny. Ohavné zločiny těchto agresorů pravidelně odhalovala zpravodajství České televize a její speciální pořady se svými redaktory. Aktivní byla i mainstreamová média jako Rudé právo a Lidová demokracie. Zatímco náš tábor míru nás připravoval na válku a organizoval po celém světě revoluční hnutí, osvobozující od nelidského kapitalismu a dodával mu nezištně zbraně; USA naopak osnovaly šovinistická, oportunistická a extrémně pravicová hnutí, šířily rasismus a utlačovaly menšiny. V tom všem jsem vyrůstal a dospíval.
Žil jsem ve společné domácnosti rodičů a prarodičů z maminčiny strany. Děda byl kovaný komunista a člen uličního výboru, zatímco tatínek byl protirežimní vězeň a věčný disident. Nedovedl si vážit kolektivních výdobytků, snažil se soukromě podnikat, a navíc měl i na mě neblahý vliv. Zatímco babička mě nabádala, abych věřil médiím a tomu, co mě učí ve škole, tatínek neustále poslouchal dezinformace, šířil je a odmítal chodit k volbám, jejichž systém zabraňoval volit nesprávné kandidáty a deklaroval jedinou kandidátku prověřených politiků. Nedávno jsem dokonce objevil jeho vězeňský deník, který dokazuje jeho proti systémové myšlení.
Když jsem se nedostal na gymnázium, tatínek mi našel střední školu v Brně. Nicméně příslušný krajský soudruh mi odmítl podepsat souhlas s převodem do jiného kraje, ačkoliv ředitel dané školy, která – jak jsem později zjistil – skrývala různé disidenty, byl pro. Tatínek, který se musel živit manuální prací, měl docela svaly a přišel nezvaně do kanceláře příslušného soudruha. Pod pohrůžkou fyzického násilí jej pak donutil převodku podepsat. Soudruhu poté pohrozil, že pokud jej udá, najde si jej a bude se k němu pak chovat mnohem méně shovívavě než v této situaci. Tím byla kupodivu cesta k mému vzdělání volná.
Když jsem již později studoval v Hradci Králové a bydleli jsme v Českých Budějovicích, chodil jsem pěšky z autobusové zastávky do našeho paneláku na sídlišti Vltava. Již ze vzdálenosti jednoho kilometru jsem slyšel z našeho balkónu nést se typickou znělku jednoho z dezinformačních vysílačů. Lidé v té době ovšem ještě nebyli tak uvědomělí jako dnes a prošlo to bez povšimnutí.
Rád bych se ale vrátil k babičce. Byla to prostá žena, která jednoduše věřila všemu, co jí předkládali v médiích a jistě by tomu věřila i dnes. Měla mě ovšem nesmírně ráda. Byla schopná se mnou ve svých 70. letech hrát fotbal a měla heslo, že se mnou každý den musí jít ven, abych byl v dospělosti zdravý. Dodnes jsem jí za to vděčný. Vzpomínám si, jak voněla po zrní, které jsme spolu chodili zametat k silu, a kterým krmila slepice, které jsme pěstovali na dvoře. Protože maminka chodila do zaměstnání a tatínek byl přes týden v nedaleké Praze, vodila mě do školky a později do školy, a zase mě pak vyzvedala. Volný čas jsem s babičkou a s dědou trávil na zahrádce. To trvalo deset let, než jsme se odstěhovali do Českých Budějovic, kde tatínek obdržel od zaměstnavatele byt. K babičce s dědou jsem velmi přilnul a když jsem později studoval v Hradci, často jsem za nimi jezdil.
Mnoho věcí z dětství se mi pojí s vůněmi a pachy. Vzpomínám, když jsme ještě bydleli pohromadě, že jsme se často dívali z okna činžovního domu v Ovčárecké ulici. Okna měla zvláštní hořkou vůni, která se mísila s výfukovými zplodinami projíždějících aut. Když začalo pršet, vzduch prostupoval zvláštní odér deště, který směsici pouličních pachů smísil s vůní kvetoucího hlohu. Na ulici se záhy vytvořily kaluže, na kterých se objevovaly bubliny dopadajících kapek. Nakonec kaluže vytvořily proud vody, který stékal okolo obrubníků a s hlasitým šploucháním tekl do železného krytu pouliční kanalizace. Byl jsem zaklesnutý lokty na parapetu okenního rámu mezi babičkou a dědou, nasával vlhký vzduch, mhouřil oči před odrážejícími se večerními slunečními paprsky od mokré silnice, a kdybych byl kocour, asi bych předl.
Když jsem později uvěřil, děda již nežil, a babička byla snad jediná, komu to vůbec nevadilo. Dokonce se mnou šla jednou na shromáždění. Jenže zde byl zrovna čerstvý student biblické školy, který začal předvádět jakýsi duchovní boj, tleskal a vyvolával nějaké duchovní proklamace, což převzal od progresivních spolužáků a babičku to odrazovalo. Později se mi podařilo přivést někoho z rodiny do sboru vícekrát, jenže často došlo k nějakému konfliktu mezi lidmi. Vnímal jsem to jako duchovní boj, ale nevzdával jsem se.
Při našich rozhovorech si babička vzpomínala, že chodila kdysi na náboženství, a ještě později mi říkala, že se každý den modlí zdrávas a otčenáš. Jelikož ale Boha neznala, neviděl jsem zatím jako účelné ji to nějak vyvracet. Když jí bylo devadesát, vzali si ji naši k sobě, ale zlomila si nohu a musela do nemocnice, kde se její stav prudce zhoršoval. Bylo jí devadesát šest let.
Moc mě trápilo, že babička není smířena s Bohem a přijel jsem jí navštívit do kolínské nemocnice. Tušil jsem, že ji možná vidím naposled, jenže zde byla ještě maminka, která –kdykoliv jsem se snažil promluvit o Bohu – rychle odvedla řeč jinam. Modlil jsem se, aby maminka odjela a já mohl zůstat s babičkou sám. Maminka se chtěla ještě o něco ohledně babičky postarat, ale uvědomila si, že nestíhá autobus, a tak to bylo na mě. Považoval jsem to za vyslyšení modlitby a zůstal jsem konečně s babičkou sám. Jenže jsem nevěděl, jak přivést člověka během pár minut k Bohu.
Zoufale jsem se v srdci modlil. Už nevím, jak k tomu došlo, ale dostali jsme se k obligátní modlitbě otčenás a zdávas, které se babička zřejmě modlila a opět mi to sdělila. Náš rozhovor pak pokračoval nějak takto:
„Babi, když se modlíš otčenáš, opravdu můžeš Bohu říkat otče? Je Bůh opravdu tvým otcem?“
Babičce jako by se na chvíli rozjasnila mysl a odpověděla zcela jasně:
„Ne, Bůh není můj otec“.
„A chtěla bys, aby se Bůh stal tvým otcem? Chtěla bys Boha opravdu oslovit tak, jako otce?“. Zeptal jsem se. Náhle se babička upřímně rozplakala a opakovala, že by chtěla, aby se Bůh stal jejím otcem. Dlouho pak plakala.
„A babi, víš, že jsi hříšná?“
„Ale to víš, že jo, udělala jsem mnoho špatného a zlého ve svém životě“.
Viděl jsem, že pro babičku není problém činit pokání a zřejmě měla dost času si nyní promýšlet svůj život. Navíc byl rok 2002 a komunismu (zatím) odzvonilo.
„Babi, já mohu tátovi říkat otče jen z jediného důvodu“ odvětil jsem. „A to, protože jsem se mu narodil… I ty se musíš Bohu narodit, aby se stal tvým otcem“.
„A jak to mám udělat…?“ zeptala se.
Viděl jsem, že není čas na nějakou složitou teologii, a tak jsem prostě babičku jen vedl k modlitbě hříšníka a odevzdání se Bohu skrze Pána Ježíše Krista. Babička to udělala a opět se hlasitě rozplakala.
Nevidím nikomu do srdce. Jen Bůh dokáže posoudit upřímnost člověka na konci života a jeho vnímání. Ale víc jsem asi učinit nemohl. Věřím, že celé toto setkání vedl Duch svatý a mám naději, že babičku jednou potkám v nebi, nebo spíše na nové zemi. Kromě ní všichni členové rodiny evangelium mnohokrát odmítli.
Babička zemřela několik týdnů před mojí svatbou a když jsem ji naposledy před smrtí navštívil, už měla halucinace, ale poznala mě. Neuvědomovala si ovšem kde je, ani jaký je rok. Ještě mi řekla, že se jí Lenka moc líbí, i když jí nikdy neviděla.
Pane, jestli je babička u Tebe, prosím, vyřiď ji, že ji děkuji za šťastné dětství v Kolíně na Zálabí.