Střípky ze života - studium teologie
Po studiu teologie jsem vždy toužil. Vláďovi, který mě k tomu již léta povzbuzoval, jsem sdělil, že nyní na to nemám čas, ale že studium hodlám zahájit, až budu vyloučen z církve. Studium teologie bylo obecně v AC bráno jako něco v zásadě nepatřičného. Dá se to pochopit z mnoha úhlů pohledu, jako například z historické zkušenosti, obav z liberální teologie nebo nabídky alternativních pohledů. Český letniční křesťan z této perspektivy potřebuje teologii srdce, která je zjevena Duchem svatým, kdy je třeba se vyhnout odlišným pohledům, které jej vedou k jalovým hloubáním namísto toho, aby dotyčný důvěřoval církevním autoritám. Těm Bůh dá to pravé zjevení, což povede k vystrojení svatých v přicházejícím probuzení. Teologické, a vlastně i jakékoliv vyšší vzdělání, bylo proto chápáno jako škodlivé, jelikož vede člověka ke spoléhání se na rozumové poznání namísto důvěřování Bohu a spoléhání na zjevení autorit. Pokud se člověk upřímně modlí a čte Písmo, Bůh mu sdělí vše potřebné a zbytek obdrží autority, které zajistí jeho vedení.
Jedinou výjimkou byla vymodlená VOŠMT, kterou Bůh dal církvi a jejíž vznik byl zcela nadpřirozený, včetně získání objektu, stavebních úprav a volby vyučujících. To vedlo k tomu, že zvolení učitelé museli mít silné vědomí Božího zmocnění, zavazujícího je k zachování zdravé linie, kterému bylo třeba obětovat vše, včetně případného odlišného názoru nebo postoje a možná i svědomí. Na jakoukoliv jinou školu, včetně například KETM v Banské Bystrici, kterou AC na Slovensku spoluzakládala, bylo hleděno s nedůvěrou, a posléze bylo i studium na této instituci z prorockého popudu daného biskupovi AC zavrženo. Stejně tak ETS a jiné biblické školy byly viděny jako zbytečné alternativy, odvádějící služebníky od Bohem dané VOŠMT. Zpětně si uvědomuji, že někteří zřejmě nahlíželi na studium členů z jiných církví na VOŠMT jako na Boží vedení, zatímco studium členů AC na jiných školách bylo chápáno téměř jako na zrada. Jiní si ovšem kladli otázku, zda nešlo spíše o postoje ke konkurenci, která odčerpávala studenty, kterých měla škola vždy nedostatek, a kteří byli nutní k jejímu fungování.
Jenže jakékoliv studium, ač člověk chce nebo nechce, vede k přemýšlení, srovnávání a vyvozování vlastních závěrů. Tak i mezi vyučujícími se začali objevovat přemýšliví lidé, z kterých se později rekrutovali disidenti. Jeden z nich se mě později neváhal otevřeně zastat a několikrát jsem ho proto varoval, ať si nečiní problémy, jelikož jeho obdarování bylo natolik zjevné, že jsem se obával, aby se nestal pro AC renegátem. Církev by tak přišla o jeho učitelské charisma. Odpovídal, že na škole je to bezpečné, a že se mu ze strany církve nemůže nic stát. Moc jsem tomu nevěřil, ale nevyvracel jsem mu to. Vždy, když jsem litoval ztráty svého povolání biblického učitele, byl jsem nadšen z četby prací tohoto mladíka, a viděl jsem, že Bůh si vždy dokáže obstarat náhradu, která převyšuje mnou způsobenou absenci. Bůh prostě vidí dál a není závislý na lidech.
Ochranou ruku nad školou i náborem nových studentů držel biskup. Po jeho smrti vliv VOŠMT slábl a začal se projevovat i pečlivě pěstovaný teologický skepticismus, který podle mého názoru vedl později i k zániku této instituce. Obávám se navíc, že ředitel školy ztotožnil službu na této instituci se svým osobním povoláním učitele, což jej mohlo vést k tomu, že v rámci snahy o zachování toho prvního nevědomě obětoval to druhé. Jinými slovy, ve snaze ochránit svoji Bohem danou službu na škole, činil podle mne příliš nezdravých kompromisů a ústupků progresivistům, kterým škola vadila. Ustupovat bludu ovšem není možné. Ačkoliv já sám jsem se zachoval mnohem hůře a zbaběleji, stále jsem si uvědomoval, že úřad není nadřazen správné doktríně a od počátku jsem raději zvolil nedobrovolné disidentství před politickými řešeními, která mi byla nabízena ve formě zrušení mých internetových stránek, abych mohl na školu nastoupit. Věděl jsem, že toto není Boží cesta a že takový postoj se v budoucnu musí nutně vymstít jak dané instituci, tak dotyčnému, který by takovou cestu nastoupil.
V té době v kázáních biskupa existovaly dva těžké církevní hříchy, a to byla již zmíněná teologie a dále demokracie. Nešlo ovšem o dnešní, liberální demokracii, kdy je vláda elit nadřazena zákonu, ale o klasickou demokracii vlády práva, dělby moci a osobní svobody. Jsem přesvědčen, že dnešní liberální demokracie se naopak musí autoritám AC líbit a imponovat jim, neboť vychází z pojetí, které funguje (z počátku latentně) v jejich církvi od její registrace. Tyto dva neduhy (tedy teologie a demokracie) byly proto chápány jako přímé ohrožení podstaty AC. Oba tyto „nepřátele“ se nakonec společným úsilím podařilo vymýtit. Namísto teologie existovalo přímé zjevení, které bylo rezervováno především církevním vedoucím, a demokracie byla nahrazena systémem delegovaných autorit. Vše bylo funkčně spojeno. Autorita na vrcholu hierarchie obdržela potřebné zjevení, které pak bylo potrubím autorit předáváno až ke každému jednotlivému členu církve, který je postupně zažíval skrze systém domácích skupinek. Konverze byla chápána spíše jako začlenění se do tohoto systému, než jako osobní obrácení se k Bohu. Pastor jednoho sboru dokonce dával k dobru příběh, kdy mu jeho dcera přivedla někoho z její školní třídy, kdo se chtěl stát křesťanem, a onen pastor jako součást obrácení viděl začlenění se do skupinkového systému a přijetí jeho vize.
Uvědomoval jsem si, že systém již začal ohrožovat samotné pojetí evangelia a že obrácení k Bohu začíná být ztotožňováno s obrácením do systému. Rovněž ztotožnění úřadu a charismatu, které je jinak žádoucí a biblické, zde bylo absolutizováno, přičemž úřad se těšil jakési nevyřčené neomylnosti. Ne nadarmo biskup viděl jako vzor církevní správy biskupský hierarchický model. Tím hrozilo, že pokud někdo prožije nějaký zážitek na Alfě, začlení se do skupinkového systému a začne vykonávat svěřené činnosti, může být považován za křesťana. Důležité pak už je jen zaujmout například správný vnitřní postoj při chválách, jejichž prožitek byl chápán jako dotek Ducha svatého, přijímat zjevení od autorit, nepřemýšlet a konat dle instrukcí sdělených mu skrze potrubí domácích skupinek. Správné začlenění bylo kontrolováno skrze písemnou docházku a reporty vedoucích skupinek jejich poradcům, které se pravidelně vykazovaly pastorovi. Eufemisticky se to označovalo jako zajištění pastýřské péče, na níž měli nárok členové systému přednostně, dle jejich dosaženého stupně ve sborové hierarchii.
Vzpomínám si, jak mě v Brně na Masarykově třídě potkal jeden bratr ze sboru, který je nyní starším. Sdělil mi, že četl mé studie ohledně Kurzů Alfa a že mi dává za pravdu, protože poznal, že je to špatné. Jenže byl pastorem požádán, aby se kurzů účastnil a sám prý ví, jak je dobré se podílet i na špatné věci, když jej k tomu volá sborová autorita. Tvrdil, že je to Bohu obzvlášť milé. Věděl jsem, že jsou k takovému postoji lidé vedeni, ale netušil jsem, že si to sami uvědomují takto přímočaře. Žena jednoho z tehdejších starších mi v té době sdělila, že pro jejího muže bylo nejtěžší překonat hlas svého svědomí při mém káznění. Pro mnohé tak bylo svědomí hlasem našeptávajícího ďábla, kterému bylo třeba se vzepřít a umlčet je. Některým se to opravdu podařilo, jejich svědomí zemřelo, a z těch se pak rekrutovali opravdu spolehliví služebníci. Tak se do vedoucích pozic začali dostávat pouze lidé se specifickými charakterovými vlastnostmi, jejichž loajalita k systému se stala nezbytnou k jeho zachování. Biskup v té době přišel s analogií, že křesťan má být v ruce své autority stejně poddajný, jako byl svázaný Izák na oltáři poslušný Abrahamovi, když se jej rozhodl obětovat. Asi netušil, že jen rozvíjí myšlenky zakladatele jezuitského řádu, podle něhož má být každý jezuita jen poslušnou holí v rukou papeže. Nejhorší na tomto neřkuli ďábelském systému bylo, že si člověk představoval Boha jako někoho, kdo skutečně takovéto smýšlení vyžaduje.
Pokud se dnes někdo diví, že lidé z AC nedokážou nic sami rozpoznat a rozsoudit, jsem přesvědčen, že kořen je právě v tomto přijatém způsobu myšlení. Církev tak měla několik let náskok před společností, kdy i dnešní politici vyžadují slepou důvěru, nálepkují každého, kdo samostatně přemýšlí a za velkého potlesku zejména mladých lidí zavádějí cenzuru a tvrdí, že lidi chrání před nesprávnými informacemi. Nedivím se, že to letničním pastorům konvenuje a cítí se v tom „jako doma“.
Brněnský sbor však nikdy neupadl do antiintelektualismu. Brno je dodnes městem studentů, snad na procenta více než Praha, a protože i mnoho jeho členů se rekrutovalo ze studentů vysokých škol, kteří pak v Brně zůstali, nebylo možné tuhý antiintelektualismus zavést. Na druhé straně sbor nebyl ani intelektuálním spolkem a nikdy se lidé nerozlišovali podle vzdělání či postavení. Nejprestižnější povolání bylo samozřejmě být pastorem, pak dlouho nic, a pak byli starší a poradci vedoucích skupinek. Jakékoli světské povolání za tímto povoláním hluboce pokulhávalo.
Po svém odvolání z funkce staršího jsem si uvědomil, že mám náhle více času než dříve, a tak jsem se rozhodl naplnit svůj letitý závazek studia teologie. Kdysi jsem při zmínce o touze po studiu obdržel i podporu sboru, což pro mě bylo vskutku mile překvapující. Jenže jsem se bál studia biblických jazyků a bezjazykové obory nebyly v tom roce otevřeny. Navíc jsem byl prakticky každý den ve sboru, někdy i dvakrát, a teprve po svém „odsvěcení“ jsem měl volnější ruce a více času. Ostatně, byl jsem Bohem vícekrát upozorněn, že k této situaci dojde a Vláďovi jsem kdysi řekl, že budu studovat, jakmile budu vyloučen. To jsem zatím nebyl, ale předpokládal jsem, že k tomu brzy dojde. Podal jsem si proto přihlášku k dálkovému studiu na HTF v Praze a na KETM v Banské Bystrici s tím, že alespoň na jednu školu bych se mohl dostat.
Moc jsem si ale nebyl jist, že bych mohl uspět. Chybělo mi gymnaziální vzdělání, neuměl jsem jazyky a z historie jsem byl opravdu velmi slabý. Řekl jsem si, že to alespoň zkusím a zakoupil jsem si učebnice pro střední školy. Z internetu jsem si stáhl pár modelových testů pro přijímačky na HTF. Jenže jsem trávil spoustu času v zahraničí, a protože už mi bylo přes třicet, neučilo se mi tak snadno, jako dříve. Lenka mi proto namlouvala například české historické panovníky na kazety, které jsem si pouštěl při cestě do Zagrebu. Učil jsem se znovu českou literaturu a měl jsem pocit, že co jsem se naučil, to jsem okamžitě zapomněl. Navíc jsem musel čelit snahám církve mě přeci jenom nějak usvědčit a prokázat, že jsem hříšník, a tak jsem žil v neustálém napětí a promýšlel jsem dopředu, jak zareagovat. Hrál jsem sám se sebou takovou vnitřní hru. Znal jsem dobře pastorovo myšlení a přemýšlel jsem, co se může dít, a předem jsem se připravoval, jak tomu budu čelit. Delší dobu se mi to úspěšně dařilo, ale bylo to vysilující. Udělal jsem tedy alespoň to, že jsem se ze čtyř modelových testů jeden naučil zpaměti s tím, že některé otázky mohou být i na přijímačkách.
Před přijímačkami na HTF jsem přespal u Vládi v Praze, tedy spíše jsem noc probděl, a druhý den jsem vyrazil na zkoušky. Nemohli jsme to najít, a tak jsem přišel pozdě na test. Nicméně mě ještě pustili a stihl jsem to. Když jsem se podíval na zadání, nevěřil jsem vlastním očím. Byl to ten test, který jsem uměl zpaměti. Mohl jsem to klidně vyplnit poslepu. Bože, to je Tvoje, ne moje práce, napadlo mne. Zakrátko se pak konala ústní zkouška. Zkoušející, nynější patriarcha CČSH, mi rovněž udělil plný počet bodů a sdělil mi, že takový výkon tento rok ještě neměli. Později jsem si na vývěsce všiml, že jsem skončil úplně na prvním místě. Získal jsem 97 bodů ze 100, protože jsem ztratil tři body z testu anglické gramatiky.
Přijímací zkoušky na KETM na Slovensku byly také pozoruhodné. Dostal jsem pozvánku s jiným datem, a tak jsem se k příjímacím zkouškám, spolu s jednu budoucí spolužačkou, dostavil v jiný den. Tehdejší vedoucí katedry, když to zjistil, narychlo svolal komisi a byli jsme přijati. Díky tomu si nestihli zkontrolovat přijímací doklady a nezjistili, že mi chybí doporučení církve, které jsem samozřejmě neměl, protože člověku „setrvávajícímu v hříchu“ a „neschopnému“ by je ani udělit nemohli. Mé potvrzení z VOŠMT, které mi přesto ředitel udělil, za což mu slouží uznání, tudíž nikdo ani nechtěl.
Tak se stalo, že jsem byl přijat na obě školy a musel jsem se rozhodnout. Tehdejší děkan HTF, který učil na obou školách, mi přes Vláďu, který se s ním znal, doporučil, abych studoval školy obě. Jenže studovat dálkově dvě školy a na obě o víkendech dojíždět se mi zdálo nereálné, a tak jsem se na podzim rozhodl, že zajedu do Banské Bystrice a odhlásím se. Jenže tam jsem se dozvěděl, že studium přechází na e-learning a že vše, kromě zkoušek, bude možné – včetně testů - dělat přes počítač. Rozhodl jsem se to tedy zkusit. Tak následovalo několik let, kdy jsem prakticky všechny večery a víkendy věnoval studiu. Zatímco jsem každý druhý víkend trávil v Praze, po večerech jsem vypracovával seminární práce, které jsem odesílal do Banské Bystrice.
Ve srovnání s farmacií bylo studium poměrně snadné. Navíc jsem se učil věci, z nichž jsem již většinu znal ze samostudia. Zatímco lehká zkouška na farmacii zabrala týden studia, zde se za týden bylo možné naučit téměř jakýkoliv předmět. Ovšem kromě jazyků. Nejhorší se mi zdála řečtina na HTF. Zabrat mi dala i hebrejština, ale zatímco z řečtiny se psaly průběžné testy, hebrejština probíhala formou čtení biblických textů a překladu, kdy nezbývalo, než si je přes týden předem připravit.
Z důvodu časové úspory jsem si musel připravit časový plán. V noci jsem si vytvářel z každého předmětu kartičky, na které jsem si vše trojbarevně zapisoval, a ty jsem pak přes den neustále nahlas omílal, takže jsem se učil formou psaní, čtení a hlasitě jsem si to opakoval, abych zapojil i sluch. Při cestě do práce jsem se učil řecká slovíčka a při cestě z práce slovíčka hebrejská. Abych ušetřil čas, opakoval jsem si kartičky i na toaletě, a protože jsem je měl v slídovém obalu, pročítal jsem je i ve vaně. Tehdy jsem si dopřával kratochvíli, každodenní koupel, což je dnes již nemožné. Tak se mi vše ukládalo do dlouhodobé paměti, aniž bych musel vůlí zatěžovat paměť krátkodobou, která u mě byla naprosto mizerná, což mi potvrdil i psycholog, když jsme byli v zaměstnání prakticky nuceni podstoupit psychotesty. Večer jsem se učil do trojího usnutí. V deset hodin mi Lenka uvařila kafe a připravoval jsem si kartičky, dokud to šlo. Když jsem přitom třikrát usnul, znamenalo to, že už nevydržím více a musím jít spát. Ráno to pak začalo nanovo. Pak ve vlaku do práce, na obědě, večer z práce a po večeři opět do trojího usnutí. Zejména v období zkoušek každý den, dokola. Téměř veškerou dovolenou jsem obětoval na dojíždění do Prahy a sporadicky na Slovensko. Přesto jsem spoustu času ztrácel čtením křesťanských diskusí na internetu a někdy jsem vyloženě lelkoval.
Nejhorší ze všeho bylo, že o prázdninách, kdy se skládají zkoušky, jsem musel odjíždět do Zagrebu, do Nice a do Indie předávat technologie, protože tou dobou měli ve fabrikách závodní dovolené a výrobní linky byly prázdné. Nebyl jsem schopen si naplánovat zkoušky, neboť jakmile jsem si zapsal termín, dostal jsem příkaz ke služební cestě. Mnohokrát se mi stalo, že když jsem si přepsal termín zkoušky, byl změněn i termín služební cesty. Velice mě to znervózňovalo, protože se to nestalo dvakrát ani třikrát, ale stávalo se z toho pravidlo. Musel jsem se tedy učit věřit Bohu. Udělal jsem to tak, že jsem se zapsal na zkoušku, přičemž zpravidla do několika dnů jsem obdržel termín odletu na stejné datum. Nechal jsem to tedy být a jen jsem se modlil, a nakonec se termín posunul tak, že jsem to stihnul. Věděl jsem, že pokud Bůh chce, abych studoval, postará se. Jednou to ovšem změnit nešlo, a tak jsem přiletěl do Prahy, kde jsem udělal dvě zkoušky a další den jsem odjel na Slovensko, kde jsem krom jediné, vykonal zkoušky za celý semestr. Snad jen třikrát se mi na obou školách stalo, že jsem dostal dvojku, jinak jsem dostával jedničky, a nakonec jsem obdržel i dva červené magisterské diplomy.
Během služebních cest se mi mé kartičky hodily v letadle, v taxících i během výroby. Dodnes si vzpomínám na humorný příběh, kdy jsem během vaření škrobového hydrogelu v indickém Punam chodil po chodbě farmaceutické firmy Emcure a polohlasně jsem si předčítal kartičky, protože myšlenkově soustředit jsem se na to nemohl. Indickým dělníkům se ovšem hydrogel nedařilo připravit, protože netušili, že škrob je nejprve třeba před zahříváním dispergovat ve studené vodě. Když viděli, že procházím sem a tam po chodbě a předčítám kartičky, dostali strach, že zaříkávám proces k nesprávným bohům a šli se vedoucího zeptat, jakého jsem vyznání a že mí bohové brzdí proces hydrogelace. Všichni to vzali velmi vážně. Když vedoucí sdělil, že se skutečně učím náboženské texty, vypukla panika a musel jsem to vysvětlovat.
Indická farmaceutická firma Emcure
Mnohem horší pro mě ovšem bylo samotné cestování. Někdy jsem totiž cestoval sám. Vyplnit celní prohlášení, projít pasovou kontrolou, zavolat taxi a ubytovat se v hotelu pro mě bylo mnohem těžší, než například napsat výzkumnou zprávu nebo optimalizovat technologii. Proto se pro mě průchod letišti a hotelovými recepcemi stal téměř nepřekonatelným stresem. Vzpomínám si, jak jsem se s jedním nezkušeným kolegou ocitl sám v Bombaji, která má obyvatel jako naše republika. Dříve jsme zde měli svého průvodce, kterému jsme říkali John. Ten nás provedl všemi odbaveními a směřoval nás na naše letadlo. Jenže na tuto cestu jsme průvodce neměli. John byl přitom jediným člověkem z 10 000 000 obyvatel Bombaje, kterého jsem znal. Ráno jsem se v hotelu zoufale modlil, jestli by mi Pán Bůh mohl na letišti poslat Johna. Jinak se totiž na člověka sesype množství lidí s legitimaci, vydávajícími se za zřízence, ale jejich jediným účelem je vzít si zpropitné a pak zmizet. Když jsme se blížili k obrovské letištní hale, vrhla se na dva bílé muže skupina průvodců, kteří se vykazovali legitimacemi, jejíchž pravost jsme stejně nebyli s to ověřit. Znovu jsem se zoufale modlil, protože jsem měl strach, že mineme náš let. Náhle se přímo k nám rozběhl usměvavý muž. Byl to John, který zde zrovna někoho doprovázel. Podali jsme si ruce a poprosil jsem jej o pomoc. Vzal si naše letenky a zcela nezištně nás doprovodil až k terminálu. Zdálo se mi téměř nemožné, že by toto byla náhoda.
Během svého studia jsem zažíval i jiné zázraky. Když se mi v prvním ročníku narodil syn, nechtěl jsem zabíjet čas studiem, aby mi vyrostl pod rukama. Někdy ta volba byla těžká a jako táta jsem nebyl moc odpovědným. David byl velmi neklidným dítětem a nemohl dlouho usnout. Vzpomínám si, že jednou jsem měl pouhý den na to připravit se na zkoušku a on mi zrovna usnul na břiše. Měl jsem dvě volby: vzbudit ho a začít se učit, nebo ho nechat vyspat a obětovat přípravu na zkoušku. Rozhodl jsem se pro to druhé, protože jsem (alespoň teoreticky) rodinu považoval za důležitější než službu, kam jsem řadil i své studium. Nechal jsem tedy Davida spát a ráno jsem vyrazil na zkoušku. Byla písemná. Když pak zkoušející hodnotila testy, sdělila, že jsem byl jediným z naší skupiny, kdo pochopil zadání a správně odpověděl. Takže studium se pro mě stávalo zároveň Boží školou.
Jindy jsem neměl šanci uspět časově ze zápočtu z řečtiny na HTF, zatímco na KETM jsem z ní již měl zkoušku. Řečtinář, o něco mladší než já, byl obávaným vyučujícím. Chtěl jsem ho požádat o uznání zápočtu na základě zkoušky na jiné škole, ale měl jsem strach. Když jsem si jednou prohlížel nástěnku, akorát šel kolem. Chystal jsem se, že ho oslovím, ale nenašel jsem k tomu odvahu. Proto jsem Boha poprosil, že mám-li to udělat, ať se vrátí a sám mě osloví. Když vystupoval do schodů, náhle se zarazil, otočil se a šel přímo ke mně. Požádal jsem jej tedy o uznání zápočtu a on tak po chvilce zamyšlení učinil.
Jindy se mi stalo, že jsem měl na KETM dělat zkoušku z latiny. Ačkoliv jsem měl latinu na střední škole i na farmacii, učili jsme se u sloves jen prezens. Na zkoušku jsem proto měl čas rychle se naučit koncovky dalších časů, zatímco deklinace jsem si ještě zhruba pamatoval. Čas na procvičování mi ale nezbyl žádný. Na HTF jsem těsně před tím dělal zkoušku z biblistiky, kde jsme se měli zpaměti naučit prolog Janova evangelia. S mojí mizernou pamětí jsem to vyřešil tak, že cestou do Zagrebu jsem si namluvil smyčku, která se mi přes pět hodin neustále opakovala při cestě tam a stejnou dobu při cestě zpět. Učit se v té době se soustředěnou myslí bylo z hlediska pracovní vytíženosti téměř nemožné. Když jsem za pár dní přijel na Slovensko, zkouška probíhala tak, že jsem měl z Vulgáty přeložit biblickou pasáž a vysvětli případně gramatiku. Dostal jsem právě prolog Janova evangelia, který jsem uměl zpaměti. Vulgáta jen dávala důraz na perfektum, a tak jsem jen upravil překlad směrem k latinskému textu. Bez zaváhání zkoušejícího jsem měl za deset minut jedničku. Na HTF mi pak zkoušku uznali.
KETM, fotky ze státních závěrečných bakalářských zkoušek
Jako seminární práce jsem často volil své předchozí články, které jsem jen strukturoval dle zadání a doplňoval citacemi z odborné literatury. Zažil jsem zvláštní paradox. Za studie, ze kterých jsem byl v AC kázněn, jsem na KETM dostával jedničky, a tyto seminárky byly často dávány ostatním studentům, kam patřili i ti ze slovenské AC, za vzor. Tyto zkušenosti mi stále více potvrzovaly správnost mého rozhodnutí studovat teologii na obou školách, a bylo mi více než jasné, že bez Božího vedení a Boží pomoci bych to nedokázal.
V roce 2008 jsem byl vyloučen ze sboru a trpěl jsem nespavostí a úzkostmi. Nakonec jsem byl dva měsíce na neschopence a nikdo netušil, co mi je. Zhubnul jsem během dvou měsíců téměř deset kilo. Když bylo zkouškové období, byl pro mě problém dojet do Prahy. Jednou jsem téměř usnul v dopravním prostředku a dojel jsem na opačný konec Brna a nestihl jsem vlak. Když jsem se po peripetiích vyčerpán dostavil ke zkoušce, byl jsem takřka „k smrti unaven“. Vytáhl jsem si otázky a začal jsem odpovídat. Předpokládal jsem, že na mě musel být děsný pohled. Po odpovědi se mě zkoušející zeptal, zda jsem opravdu předmětem tak zaujat, že tak zaníceně a správně odpovídám. To jsem opravdu nechápal. Zeptal se mě na rhomboedrické vysvětlení svátosti chleba. Otázka mi připadala velice primitivní, ale zjistil jsem, že ji studenti neumí vysvětlit. Odpověděl jsem a bylo to za jedna. Tak jsem se prokousal až ke státnicím a zakončil jsem s vyznamenáním. Na KETM zatím ztratili akreditaci, což mi velice pomohlo, protože cest na Slovensko jsem v té době nebyl schopen. Ale i tam jsem po obnovení akreditace školu v roce 2012 dokončil.
Zvažoval jsem, zda by nebylo vhodné pokračovat na doktorát, ale vzhledem k tomu, že jsem musel změnit zaměstnání, jelikož mi Lachemu zavřeli, byl jsem jako univerzitní učitel nucen dělat si vědeckou hodnost z farmacie, a možnost obdobného studia teologie jsem dále nezvažoval. Pouze jsem v modlitbě Bohu svěřil, že pokud by to byla jeho vůle, nechť mě osloví. Krátce na to mi tuto možnost nabídl vedoucí mé diplomové práce, a tak jsem v roce 2014 zakončil studium doktorátem. Nikdy - a důrazně opakuji, nikdy - bych to nezvládl bez popodry mé milované ženy Lenky.
Teologie nijak neovlivnila moji víru a tomu, čemu jsem věřil dříve, jsem věřil i nadále. Samotná teologie nevytváří víru, ale víru toliko předpokládá. Během celého desetiletého studia mě nijak nenapadlo si zpochybnit inspiraci Bible nebo začít pochybovat o velkých dogmatech. Nevěřil jsem všemu, co jsem se učil a ani to po mě nikdo nevyžadoval. Pouze jsem se naučil více chápat různé pohledy v souvislostech a velmi mi dalo studium biblických jazyků, historie, filozofie a kanonického práva. Pochopil jsem také, že hebrejsky se nelze naučit, pokud člověk neumí hebrejsky myslet. Uvědomuji si, že jsem měl před ostatními obrovskou výhodu, jelikož jsem pocházel ze sboru, kde člověk nemůže důvěřovat vedoucím, a pokud oni něco doporučují, je třeba se před tím mít obzvláště na pozoru. Sedmnáctileté členství v brněnském sboru AC mi dalo základní předpoklady ke studiu a připravilo mě i na příchod dnešní doby. Tento postoj mi zřejmě pomohl projít úskalími, které se pak mnohým studentům teologie staly kamenem úrazu.