Biblická Apologetika

Zpět na „Hnutí víry“

Kenneth Hagin a jeho následníci

Doktrinální část

Antropologie

Duch, duše, tělo

Obvyklá antropologická definice používaná v celém hnutí Víry praví, že člověk je duch, má duši a žije v těle: “My, kdo jsme se skrze Ježíše Krista stali Boží spravedlností, se stáváme duchem, máme duši a žijeme v těle,”39 ubezpečuje nás Margies. “Člověk není jenom fyzická bytost. Člověk je duch.”40 “Žijeme v těle, ale jsme bytostmi ducha”41, předesílá Hagin a Margies to potvrzuje: “Proto je možné, ano, přímo nezbytné, mluvit o tom, že jsme duch. Ne, že máme ducha, ale že jsme duch…”42

Jak popisuje dále Hagin, tento znovuzrozený duch je i novým já, které nepodléhá ukřižování. “Nepotřebujeme zemřít svému já, když jsme se stali novým já.”43 Člověk si má proto být svého ducha více vědom. “Dejte ducha na první místo. Buďte si ducha více vědomi.”44

Živý duch – Boží přirozenost

Podle učení Víry má taktéž znovuzrozený duch křesťana Boží přirozenost, a jak učí Hagin “jeho duch přijímá věčný život – život Boží, Boží přirozenost…”45 Dobře to vystihuje Ekman, jenž věří, že křesťan je ve svém duchu stejný jako Bůh. “On znovu stvořil [Bůh] tvého vnitřního člověka, takže ve svém duchu jsi teď stejný jako Bůh sám… Bůh ti dal nové narození a umístil do tebe Krista Ježíše skrze Ducha Svatého. Takže ty jsi to, co je Ježíš… Bůh Ti dal svoji vlastní povahu (přirozenost).”46 Jak potvrzuje Margies, Duch svatý proto nepřebývá v našem těle, nýbrž v našem duchu. “Bůh v nás nebydlí kdekoliv, bydlí v našem duchu, to znamená v centru naší osoby, v našem já.”47

Právě podle Margiese se dokonce křesťan stává, stejně jako vzkříšený Ježíš, oživujícím Duchem.

“Tím, že jako bratři našeho Pána Ježíše Krista procházíme analogicky stejným vývojem jako on, jsme stejně tak i my oživujícím duchem.”48

Ovoce Ducha pak člověk nese sám v sobě:

“Gal 5, 22 – v tomto textu se tedy nemluví o Božím Duchu, jak se mylně domnívá mnoho křesťanů… Pod vládou našeho posíleného ducha se může rozvíjet to, co je v něm latentně ukryto: láska, radost, pokoj, trpělivost, přívětivost dobrota, víra…”49

Mrtvý duch – satanova přirozenost

Dalším svérázným aspektem antropologie hnutí Víry je tvrzení, že duchovní smrtí zemřela jedna složka lidské osobnosti, a to duch, který dále působí v těle jako mrtvola, tzv. prvorozenec smrti, který postupně nakazí celé tělo.

Margies tvrdí:

“Adam zemřel právě toho dne, kdy on a jeho družka vzali z toho ovoce – zemřel, přestože zpočátku ještě dál duševně a tělesně žil. To, co zemřelo, byl jeho duch… Od té doby v každém člověku, který neobdržel nový život skrze Ježíše Krista, přebývá mrtvý duch… Tento duch, který v nás přebývá, který je oddělen od Boha, “prvorozenec smrti", je tou částí osobnosti, která jako první zemřela.”50

Učitelé hnutí Víry po celém světě vyučují, že od doby Adamova pádu lidstvo nese satanovu přirozenost. “Hřích je obral o slávu Boží a namísto toho je přioblékl do přirozenosti smrti, přirozenosti samotného ďábla,”51 vysvětluje Copeland. “Duchovní smrt znamená mít přirozenost satanovu,”52 tvrdí Hagin a Ekman přitakává: “Ďáblova přirozenost vstoupila do lidstva.”53

Je člověk duchem?

Definice o člověku – duchu není originální. Užívá se např. v Křesťanské vědě, kde vznikla spojením dvou biblických veršů, a to: “Bůh stvořil člověka k obrazu svému” a “Bůh je Duch”. Je-li tedy člověk obrazem Božím, je duchem. To je ovšem hrubý omyl. Podobně by se dalo říci, že pokud Boha nikdy nikdo neviděl, je i člověk neviditelný. Člověk ale není duchem s duší, který žije v těle, ale člověk je nedělitelnou bytostí ducha, duše a těla (1 Te 5,23). Tělo není přírodní bází, která patří k našemu duchovnímu já. Když Bůh stvořil člověka, utvořil jej z prachu země, vdechl do jeho chřípí dech života a člověk se stal “nefeš haja”, duší živou, což není termín jen pro duši, ale pro člověka jako oživenou bytost. Člověka odlišuje od duchů, např. andělů, právě to, že je i tělem.

Zrovna tak bude člověk v těle před soudem a v proměněném těle i na věčnosti. Když se Ježíš zjevil svým učedníkům a dveře byly zavřené, ani on nebyl duchem. Naopak, káral své učedníky za takové smýšlení: “Což má duch tělo a kosti?” (srv. L 24,39). Všechny mytické kulty učí, že člověk je duch. Proč to však učí hnutí Víry? Celá výuka směřuje k jednomu: je-li člověk duch, potom i Kristova oběť vykoupení (smrt), musí být v rovině ducha. Mluví se o Kristově duchovní smrti, která však Ježíše Krista zbavuje jeho Božství. Proto tak silný důraz na ducha, duchovní svět, duchovní boj atd.

Má křesťan Boží přirozenost?

Bible nám svědčí, že máme účast na Boží přirozenosti, nikoliv však, že ji neseme sami v sobě. Jestliže Margies tvrdí, že ovoce Ducha není ovocem Ducha svatého, ale znovuzrozeného ducha člověka, potom křesťan sám koná dobro z vlastní síly, resp. s minulou Boží účastí.54 Podle Bible je však spasení proces, kterým skrze víru v Ježíše Krista je člověk navrácen do obecenství s Bohem, nikoli zbožštěn. Člověk není ani všemohoucí ani vševědoucí, a jeho slova nemají kreativní moc.

Věřící člověk je vskutku novým stvořením v Kristu, ale důraz je na Kristu, stvoření zůstává stvořením. Obě Pavlova napomenutí – složte starého člověka (Ef 4,22) a oblecte nového člověka (Ef 4,24) označují zřetelně lidskou přirozenost: předchozí padlou a nynější vykoupenou. Boží přirozeností je nesmrtelnost, všemohoucnost, vševědoucnost atd. To však v žádném případě neplatí o člověku. Princip deifikace lze ospravedlnit pouze s odvoláním na metafyzické kulty, nikoliv na Bibli.

Má padlý člověk satanskou přirozenost?

Člověk je stvořen k obrazu Božímu (imago Dei). Ani Adamův pád nepřeměnil člověka ve stvoření satanské. I padlý člověk nese Boží obraz; proto je zakázána vražda (Gn 9,6). Imago Dei byl Adamovým pádem poškozen, nikoliv však vykořeněn. Kdyby došlo k tomu že by satan tento Boží obraz zcela zničil nebo se jej zmocnil, člověk by přestal být člověkem, a nemohl by již být Bohu zodpovědný za své skutky, ani by nebyl s to reagovat na spasení. Zanikla by rovněž funkce svědomí, skrze které jsou pohané obviňováni z hříchu (Ř 3,15).

Věříme, že skrze ducha máme opravdu obecenství s Bohem, ale nevěříme, že by u nevěřících zanikla duchovní složka osobnosti, a už vůbec nevěříme tomu, co tvrdí Hagin, že “lid staré smlouvy byl duchovně mrtev”55 Je to v rozporu např. s Jb 7,11; Ž 77,7; 78,8; Iz 26,9. Duchovně mrtví lidé nemohou napsat Bibli.

Tento bod jednoznačně dává satanu větší pravomoci než má a potažmo zastává, že padlý člověk je spíše imago diaboli. Satan není stvořitel, aby mohl přetvářet lidskou přirozenost.

Soteriologie

Teorie velezrady

Učitelé Víry tvrdí, že Adam byl stvořen jako bůh toho světa, panující nad stvořením. Satan jej však svedl, a tak se místo něho stal bohem tohoto světa on. Pro tuto velezradu nemůže Bůh legálně a spravedlivě ve světě vládnout, neboť lidé satanu tuto autoritu předali. Satanova vláda nad světem (kromě věřících) je tedy absolutní. Bůh je ve své moci odkázán pouze na modlitby křesťanů.

Hagin svým čtenářům vysvětluje:

“Na počátku stvořil Bůh Zemi a všechno, co je na ní, a Adamovi svěřil vládu nad dílem svých rukou. Jinými slovy, Adam byl bohem tohoto světa. Adam se však dopustil velezrady, zaprodal vládu satanovi a satan se tak skrze Adama stal bohem tohoto světa.”56

Margies pak uvádí celou souvislost:

“Přijmout ďáblovu lež, znamená uznat jeho slova za pravdivá, přestože Bůh řekl pravý opak. Tím se Adam a Eva podřídili ďáblu a předali mu autoritu, kterou měli jakožto lidé se svobodnou vůlí.”57 “Bůh nemůže legálně a spravedlivě zasáhnout a ďábla té vlády zbavit… Bůh nemůže udělat nic, dokud ho tady dole někdo nepoprosí.”58

Vykoupení v záhrobí

Extrémní trichotomismus antropologie hnutí Víry striktně člověka dělí na tři složky – ducha, duši a tělo – a ducha staví nejvýš. V důsledku toho pak musí být za každou lidskou složku – ducha, duši, tělo – zaplaceno zvlášť. Tedy duchovní, duševní a tělesnou obětí (smrtí) Ježíše Krista. Jak vysvětluje Copeland: “Pokud netrpěl duchovně není dnes pro tebe duchovního úniku. Pokud netrpěl tělesně, není úniku pro tvé tělo. Pokud netrpěl mentálně, tvá mysl nemůže být obnovena.”59

Samotná Kristova “duchovní smrt” je chápána jako ďábelská přirozenost, kterou Pán na kříži přijal. Hagin vysvětluje: “Na kříži, když mu byl přičten hřích člověka a duchovní smrt, stal se Ježíš novým satanským stvořením. V důsledku toho se Ježíš stal hříchem, jeho duch byl oddělen od Boha.”60

V důsledku této metamorfózy byl Kristus odvlečen do pekel a mučen. Price uvádí:

“Myslíte si, že trestem za náš hřích byla [Kristova] smrt na kříži? Kdyby to tak bylo, mohli by za nás zaplatit ti dva lotři. Ne, oním trestem bylo jít do samého pekla a strávit čas v pekle, oddělen od Boha. Satan a všichni démoni si mysleli, že už ho svázali a hodili síť přes Ježíše a táhli ho dolů, až do jámy samého pekla, aby tam odpykal trest za nás.”61

Copeland tuto drsnou “realitu kříže” dále osvětluje: “Sestoupil do pekla jako smrtelný člověk.”62 “Dovolil ďáblu aby jej vlekl do pekelných hlubin… Podřídil sebe samého smrti. Z vlastního rozhodnutí se podřídil satanově vládě.”63

Margies v tom jasně rozeznává, že Kristova muka trvala i po smrti na kříži: “Vše, co nám teď Ježíš v podobě darů nabízí, musel pro nás vybojovat v průběhu těch hrůz, které za nás zástupně podstoupil na kříži i po něm.”64 Rovněž pro Ekmana není dokonáno na kříži, ale až po něm. Věří totiž, že Kristus zlomil satanovu moc až v pekle. “Máme vykoupení skrze jeho krev a smrt, po které sestoupil do pekla, kde zlomil satanovu moc nad smrtí.”65

Ke konci tří dnů byl v pekelné jámě Bohem znovuzrozen (duchovně vzkříšen), rozšlápl satanu hlavu, spoutal jej a odvedl v triumfálním průvodu před svého Otce v nebesích. Osteen, Copland a Ekman se v tom shodují a vzájemně doplňují:

“Jak to, že byl ďábel poražen? Vždyť byl ujištěn, že porazil Ježíše. Ježíš zemřel a šel do pekla.”66 “Ježíš, náš vítězný král, sestoupil do temnosti pekla a porazil satana a všechny démonické síly. Spoutal je řetězy a odzbrojil je. Vzal jim všechny jejich zbraně a vedl je veřejně před přehlídkou před Bohem Otcem a Jeho anděly, aby zjevně ukázal fakt, že satan byl navěky poražen!” . “Je důležité, abychom si uvědomili, že satana porazil znovuzrozený člověk.”67 “Jako bleskem z nebe vzkřísil Bůh Ježíše z mrtvých mocí Ducha svatého. Ježíš vstoupil na ďáblovo vlastní území a vyrazil mu zbraně z rukou, strhl mu maršálské výložky a vedl ho zjevně před vůdci a knížatstvy duchovního světa.”68

Vládne satan legálně?

Satan je skutečně nazýván bohem tohoto světa (2K 4,4) a vládcem, knížetem tohoto světa (J 14,30). Celý svět je pod mocí Zlého (1J 5,19). Učitelé Víry se nemýlí, když potvrzují realitu satanova panství, ale mýlí se, když tvrdí, že je satan vlastní legálně, tj. podle práva.

Satanovo panství je totiž uloupené, získané svodem. Satan je ukradl a udržuje si je obžalováváním (Zj 12,10), svodem skrze nevěru, což jest hřích (2K 4,4; Zj 12,9), otroctvím hříchu (2Tm 2,26), mocí smrti (Žd 2,14; Ř 5,17) a strachem ze smrti (Žd 2,15). Není psáno, že satan má smrt ve své moci, ale že mocí smrti vládne. Pánem života i smrti je Bůh (L 12,5).

Kdyby tomu bylo, jak učí hnutí Víry, že satan vlastní lidstvo právoplatně v důsledku velezrady Adama, muselo by být výkupné (oběť) za člověka zaplaceno tomu, kdo má na člověka právo, tedy satanu, a ne Bohu. Ne náhodou někteří učitelé, zastávající teorii velezrady, proto přirovnávají Krista ke kozlu, který byl vypuzen na poušť pro Azazela (Lv 16,8).69 Přirovnat Krista, ke kozlu, jenž byl vyhnán k satanu a spekulovat, že Kristus byl satanem uchvácen, spoután a mučen, je hrubou a neomluvitelnou herezí. Každá oběť je svatá Bohu, jinak by ji Bůh nepřijal. Porážku satana a Boží triumf nezajistilo zaplacení výkupného satanu, ale skutečnost, že Kristus zaujal naše místo, aby nás vysvobodil ze zlořečenství Zákona, a svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne (Žd 2,14).

Bylo dokonáno až v pekle?

Bible však říká jednoznačně, že Kristus odsoudil hřích na svém těle (1 Pt 2,23–24 srv. Ř 8,3). Nový Zákon opakovaně zdůrazňuje, že naše spasení (vykoupení) se stalo skrze kříž, tělo a vylití krve (Mt 26,28; Žd 10,20; Ko 1,20; 2,14). Na kříži bylo vše dokonáno (J 19,30) a Ježíš poroučí svého ducha do rukou Otce (L 23,43–46). Zločinci na kříži slibuje, že ještě téhož dne ním bude v ráji (L 23,43).

Zpráva o Kristově duchovní smrti je nejprůhlednější herezí. Jako Otec má život sám v sobě, dal i Synu, aby měl život sám v sobě (J 5,26). Jediný Bůh je nesmrtelný (1Tm 6,16), může tedy Bůh zemřít? (J 11,25–26) O Kristu je psáno, že je světlem, které tmy nepohltily (J 1,5). Je možné toto světlo zcela uhasit, byť jen na čas? Protože byl spravedlivý, nemohla smrt udržet v moci ani jeho tělo.

Pokud Ježíš zemřel duchovně, nebyl Bohem (1J 5,20), a pokud porazil ďábla v pekle, nemohl tak učinit již na kříži (srv. Kol 2,15). Na tomto místě se shodují všichni učitelé Víry (Margies, Hagin, Ekman, Osteen…), neboť tvrdí, že ďábel byl spoután a dovlečen před trůn v triumfálním průvodu. Žádná bojová dohra se však nekonala. Kristus sám, než skonal, svědčí ještě na kříži, že je dokonáno. Mimochodem, pokud by učitelé Víry měli pravdu, pak byl asi satan zase Ježíšem rozvázán a vypuštěn, aby škodil. Ke spoutání satana řetězem však dojde až na počátku tisíciletého království.

Za popis toho, co se dělo mezi křížem a vzkříšením, bývá považován text 1Pt 3,18–4,1. Zde však není ani náznaku nějakého odsouzení Krista ani boje s ďáblem a jeho anděly. Naopak verš 4,1 znovu zdůrazňuje, že Kristus za nás trpěl v těle.

Ježíšovo zvolání na kříži “Éli, Éli, lama zabachtani” (Mt 27,46), které bývá někdy považováno za důkaz jeho duchovní smrti, je citací Ž 22,2. Tento žalm popisuje Kristovo utrpení na kříži (Ž 22,8–9.17.19). Ve verši 22 dochází k pozoruhodnému zlomu, který dokládá, že k vysvobození z utrpení i tíže našich hříchů došlo ještě na kříži (srv. L 23,46; J 19,30).

Celé toto učení vychází pravděpodobně z pochybné představy o pekle jako o místě, kde vládne ďábel a kde jsou duše (duchové) zemřelých hříšníků trápeny démony. Bible však nemluví o smrti fyzické a duchovní. Můžeme pouze číst o smrti druhé nebo také věčné, kterou je podle Zj 20,14 ohnivé jezero. Tato muka věčného utrpení, o kterých Ježíš mluví jako o smrti těla i ducha (L 12,5), jsou ovšem připravena ďáblu a padlým andělům (Mt 25,41), a to nikoliv proto, aby tam vládli a trápili jiné, nýbrž aby byli trápeni sami. Do ohnivého jezera bude ovšem ďábel se svými služebníky a těmi kdo jím byli svedeni, uvržen až po posledním soudu, takže lze jednoznačně říci, že Kristus muka věčného zahynutí (L 12,5) v tomto smyslu nemohl nést.

Co říci k tomuto bodu závěrem? Kdyby Kristus přemohl satana fyzicky po svém ukřižování, neměla by Kristova krev výkupnou moc, a jejím prolitím by nebylo vše dokonáno. Kristus by nevydal svého ducha do rukou Otce, nýbrž ďábla a zločinec na kříži by se nemohl spolu s Kristem v den jeho ukřižování ocitnout v ráji. V zásadě jde zcela jednoznačně o jiné evangelium. Kristus se totiž nemusel znovuzrodit a v pekle neproběhlo žádné duchovní vzkříšení. Jeho zmrtvýchvstání bylo tělesné.

A konečně – přirozenost je chápána jako určitá totožnost a z ní vyplývající vlastnosti, a to jak duchovní, tak fyzické. Jediný, kdo má přirozenost Boží, je Bůh a jediným, kdo má přirozenost ďábla, jsou ďáblové, jejichž přirozeností je lhát, vraždit a ničit. Jestliže Ježíš na kříži získal satanovu přirozenost, potom za nás na kříži neumíral Syn Boží, ale sám ďábel – vrah, lhář a zloděj.

Prosperita

Vykoupení z chudoby

Prosperita je, dle učitelů Víry, opakem chudoby, která je důsledkem hříchu, prokletí, a je ďáblovým útokem. Osteen s Ekmanem vysvětlují:

“Než vstoupil do světa hřích, chudoba ani nedostatek neexistovaly. Tyto věci přišly jako důsledek hříchu a jeho zlořečení. Potřebujeme pochopit, že chudoba a nedostatek nepřišly jako požehnání od Boha, ale jako důsledek hříchu a ďáblův útok. Jako zloděj ďábel krade, zabíjí a ničí (Jan 10,10). Na rozdíl od Boha, který neustále dává, hledá ďábel bez přestání příležitost lidem krást. Jedním z následků zlořečení hříchu se stala chudoba. Chudoba je zlořečení..”70 Duch Boží v nás nám dává moc demonstrovat satanovu porážku… Tato demonstrace má být ve všech oblastech našeho života – tělesné, duchovní, finanční, manželské, duševní atd…”71

Cole učí, že pokud se věřící ztotožní s Kristem, vymaňuje se z tohoto prokletí, a stává se hodným všeho na nebi i na zemi.

“Odmítnutí prosperity je jedním z aspektů syndromu chudoby… Někteří muži neprosperují kvůli pocitu, že toho nejsou hodni. Vůbec nepochopili, že když jsou oni v Kristu a Kristus v nich, jsou potom hodni díky svému ztotožnění s Kristem, který je hoden. Ježíš Kristus je hoden všeho na nebi i na zemi. Jestliže se s Ním někdo ztotožní, pak je hoden stejně jako On.”72 .

Navíc se také věřící stává účastníkem smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem a ve které se Abrahamovi zcela vydal. Tímto způsobem se Bůh v Kristu vydal i novozákonnímu věřícímu. Obsahem této smlouvy je mimo jiné i veškeré finanční zaopatření. Pro Ulfa Ekmana je proto prosperita v uvedeném smyslu samozřejmostí:

“Požehnání, které Abraham přijal, se přenášelo i na další generace a platilo pro celý izraelský národ. Pokrývalo všechny oblasti života včetně financí. Bůh pracoval na přípravě cesty, po níž by se mohlo lidstvo navrátit do svého původního postavení, vztahů a hojného života, který byl hříchem ztracen. Abrahama si vybral, aby si připravil národ, z kterého by vzešel Mesiáš a byl požehnáním pro celou zemi. Oddělil ho a požehnal mu, aby se stal požehnáním celého lidstva a otcem mnoha národů (Gen. 12:1–3; 17:1–8). Bůh uzavřel s Abrahamem smlouvu a Abraham svému Bohu věřil. Smlouva má vždy dva partnery. V tomto případě převzal iniciativu Bůh, který má víc než dost (Gen 17,1). Uzavřít smlouvu, znamená dát všechno, co jsi, co máš a co dokážeš udělat, k dispozici druhé straně.”73

Tohoto všeobecného zaslíbení se věřící zmocňuje vírou, skrze vnitřní svědectví svého srdce a podle míry této víry může dosahovat nemovitostí, zaměstnání a movitého jmění až miliónů dolarů. Cole, který našel k tomuto úspěchu klíč, proto plísní křesťany, kteří považují bohatství za škodlivé.

“Tak dlouho vyučovaly naše církve o zlu bohatství, že se chudoba stala v myslích věřících téměř synonymem pro zbožnost. Tenhle postoj natolik prostoupil každou oblast našeho života, že my, za které Bůh zaplatil nejvyšší cenu, aby nám zaopatřil svá požehnání, tato požehnání nehledáme a ani si jich nevážíme.”74

Hagin se Sumrallem nás potom napomínají, jak do uvedených zaslíbení vstoupit.

“Naučil se [jistý Texasan] nechat se vést vnitřním svědectvím [hlasem srdce] a Bůh ho vedl v podnikání. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let měl jeho majetek hodnotu dvou miliónů… Myslíš si, že ho Bůh miloval víc než tebe ?”75 “Někteří lidé mohli mít domy, práci, či obchody, jaké nikdy před tím neměli, ale pro nedostatek víry je nemohli vzít.”76 “Víra říká:”Mám víru na milión dolarů, vyzvednu jich pár tady a támhle seženu dalších pár. (Hele, ono to roste!) A tady vezmu taky několik.””77

Je chudoba prokletím?

Je-li Bůh skutečně všemohoucí, potom i chudoba, kterou hnutí Víry chápe jako zlo, je v jeho rukou. “Já jsem Hospodin a jiného už není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci” (Iz 45,7). Je proto velice nebezpečné cokoliv nepříjemného, co můžeme pociťovat jako zlo, připisovat satanu. I když chudoba Izraele mohla být důsledkem prokletí, tím, kdo zlořečil, byl Bůh (Dt 28,15–57). Všechny zlé věci však měly za úkol Izraele přimět k tomu, aby se navrátil zpět k Bohu. Jako v jiných kapitolách, i zde hnutí Víry satanovu moc zveličuje.

Nikde v Novém Zákoně není chudoba nazvána zlořečenstvím. Apoštol Pavel píše: “Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dodává sílu.” (Fp 4,12–13). Pavel zde jasně píše, že v Kristu dovede trpět nouzi. Pokud je tedy nouze prokletím, ze kterého nás Kristus (podle hnutí Víry) vysvobodil (Ga 3,13), není možné být v Kristu a zároveň pod takovýmto prokletím.

Kristus nás vysvobodil z prokletí Zákona, nikoliv z prokletí země, jehož důsledkem může být i chudoba (Gn 3,14–19). Na základě chudoby a utrpení dokonce Pavel postavil obhajobu svého apoštolství:

“Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí na pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími. V námaze do úpadku, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu” (2 K 11,26–28).

Pro Pavla jsou tyto věci chloubou, a nikoliv prokletím.

Byl Kristus bohatý?

Někdy se k doktríně prosperity přibírá poznání, že sám Pán Ježíš byl jeden z nejbohatších lidí světa. Hagin píše: “Ježíš jel na oslu. To byl Cadillac oněch dnů…”78 Toto tvrzení je v přímém rozporu s Písmem. Předně – Marie a Josef – i přes svou velikou zbožnost byli velice chudí. Když se Ježíš narodil, nebylo pro něho místo a jeho porodnicí byl chlév. Nenarodil se v lidském příbytku, ale mezi dobytkem. Když Marie a Josef obětovali za prvorozeného Ježíše, přinesli jako oběť hrdličky a holoubata. Tuto oběť přinášeli jen chudí lidé, kteří nemohli přinést jehně (Lv 12,8). Celá Ježíšova služba byla poznamenána nepřijetím a protivenstvím (J 1,11). Sám Pán o sobě vydává svědectví člověku, který ho chtěl následovat, aby si snad polepšil: “Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil” (L 9,58).

Fritz Rienecker Ježíšův Cadillac popisuje takto: “Co se tu děje, se spíše podobá průvodu krále bláznů než skutečné královské události. Král na oslátku, které mu ani nepatří a které musí po použití vrátit! (V Mk 11,3 Ježíš výslovně říká, aby o tom majitele ubezpečili). Král bez koruny, bez žezla, bez meče, bez doprovodu!” Podobně se vyjadřuje Gordon Fee: “V americkém křesťanstvu se rychle šíří infekce zákeřné nemoci, takzvané evangelium hojnosti a zdraví” – ačkoliv v sobě má z podstaty evangelia velmi málo.”79

Vyvrcholení Kristova poslání nemá totiž s koncem zbohatlíka nic společného. Vždyť Ježíš sám byl lidmi odmítnut a zabit za městem potupnou smrtí jako zločinec. Pro křesťana zde však platí Ježíšovo jasné a nekompromisní: “Následuj mne!” Jen stěží bychom zde mohli vidět, že nás Ježíš vybízí k životu milionáře.

Abrahamovo požehnání – cesta k bohatství?

Dalším bodem, od kterého učitelé Víry odvozují své učení o prosperitě, je tvrzení, že křesťané jsou dědici požehnání, které dostal Abraham a jehož součástí je i prosperita. “Jste-li Kristovi, jste potomci Abrahamovi a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.” (Ga 3,29). Bůh však Abrahamovi nezaslíbil prosperitu, nýbrž “v tobě dojdou požehnání všechny národy” (Gn 12,3; 17,1–8; 18,18; Sk 3,25; Ga 3,8). Tímto požehnáním je myšleno ospravedlnění z víry a zaslíbení přijetí Ducha svatého, “aby požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha (nikoli bohatství) přijali skrze víru” (Ga 3,14). O prosperitě ani slovo!

Mírnou obměnou předešlého bodu je učení o vydanosti Krista člověku a materiálních výhodách z toho plynoucích.80 Kristus však nezemřel jako Bůh, který byl vydán člověku, ale naopak jako člověk, který byl obětován Bohu. Přišel naplnit veškerou spravedlnost a stranou, která měla být uspokojena, byl samotný Bůh (Ef 5,2), nikoliv člověk. Bůh není naším služebníkem, ale my jsme jeho služebníci. Pánem je Bůh, ne člověk. Jediná odplata, na kterou má každý člověk právní a stoprocentní nárok, je smrt (Ř 6,23). To, že se Boží Syn stal člověkem, aby zaplatil Otci výkupné za hřích, je milost. Písmo sice říká, že máme Boží zaopatření, ale i to je jenom milost. Ježíš nás neučí, abychom si na chléb činili nárok, ale abychom o něj prosili (Mt 6,11).

Mají křesťané usilovat být bohatými?

A konečně o křesťanech, kteří považují svoji zbožnost za prostředek k obohacení, svědčí Písmo jasně: “Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a mnoha nerozumných a škodlivých žádostí, které strhují lidi do zkázy a záhuby” (1Tm 6,9). “A nyní vy, kteří říkáte: “Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok a budeme obchodovat a vydělávat” – vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život, je jak pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí!” (Jk 4,13 14). Podobně Mt 6,19–24; Mk 10,25; L 6,24. A naopak: “zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama o sobě velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli a nic si nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím” (1Tm 6,6–7). “Neštvi se za bohatstvím, z vlastního rozumu toho zanech” (Př 23,4). “Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mne chlebem podle potřeby, tak abych nasycen neselhal a neřekl: ,Kdo je Hospodin?´ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha” (Př 30,8–9).

Nemoc a uzdravení

Původ a důvod nemoci

Autorem nemoci člověka je satan “… ďábel je autorem nemoci. Nemoc nepřichází od Boha, aby nás požehnala, vyučila nebo posvětila. Ježíš řekl, že nemoc přichází od ďábla,”81 píše Ekman. Margies přímo učí, že většina chronických onemocnění a všechny alergie jsou démonického původu.

“Podle mých zkušeností jsou démonicky podmíněné všechny formy chronické revmatické artritidy, stejně jako příbuzné nemoci z takzvaného revmatického okruhu. Platí to i pro kolagenózy, což jsou rovněž revmatické nemoci, napadající z části také vnitřní orgány nebo cévní systém… Jako na nemoci způsobené démony pohlížím dále na všechny chronické ekzémy a alergické nemoci. Do této skupiny nemoci patří též senná rýma, astma a neurodermitida spolu s příbuznými skupinami nemocí. O tomto komplexu nemocí se odvážím říci, že mívají bez výjimky démonické kořeny.”82

Jak vysvětluje Hagin, samotná Ježíšova služba k uzdravení nebyla službou Boží, ale prorockou, ukazující na univerzální zaslíbení zdraví ze Zákona.

“Ježíš neuzdravoval lidi jen proto, aby prokázal své božství. Nesloužil jako Boží Syn. Sloužil jako Boží prorok pomazaný Duchem…U Matouše 15,38 se dovídáme, proč Ježíš při některých příležitostech nemohl uzdravit: “A neučinil tam mnoho mocných činů pro jejich nevěru”. Jejich nevěra mu bránila… “Vidíme, že Izraelci ve skutečnosti žádného proroka nepotřebovali.”83

Boží vůlí je, aby každé Boží dítě bylo zdravé, přičemž k uzdravení není třeba Božího zásahu, ale víry v uzdravení, které je nám darováno jako součást spasení. Jde o tzv. božské zdraví, které je nutné přijmout vírou. V tom jsou učitelé Víry zajedno.

“Bůh chce uzdravit všechny, to znamená, že i TEBE. Můžeš si být jist, že patříš do skupiny všech.”84 “Já poznávám Boha z toho, co se mi v životě přihodí. Kdybych byl stále nemocný, začal bych přemýšlet o tom, jestli On není náhodou nemocný.”85 “Proto božské uzdravení náleží každému Božímu dítěti. Víme-li to, není třeba, abychom se v této věci ptali na Boží vůli… Nemusíme se modlit: “Bože uzdrav tohoto muže, tuto ženu.” V Božím pohledu jsou už dávno uzdraveni.”86 “Jeden z významů řeckého slova “SOZO” (spasení) znamená uzdravení. Někdy čteme, že člověk byl “osvobozen”, někdy spasen. Není v tom žádný rozdíl, je to stejné slovo, protože uzdravení je součástí evangelia.”87 “Víme, že je to nejvyšší a dokonalá vůle Boží, aby nebyl žádný věřící nemocen…”88

Avšak zůstane-li křesťan nemocný, musí vyznávat své uzdravení a věřit v ně a nemoc ve víře odmítat. Uzdravení tedy nezáleží na Bohu, ten již člověka uzdravil, ale na člověku, jak se tohoto božského uzdravení vírou zmocní. Nemoc nikdy není Božím trestem.

“Když na tebe přichází moc shůry, musíš jí ve svém srdci přijmout a vyznat: “Boží moc k uzdravení vstoupila teď do mě. Přijímám uzdravení. Přijímám tuto moc a vyznávám, že od této chvíle jsem zdráv. Ať vidím výsledky uzdravení teď nebo za nějakou dobu – stejně ho přijímám vírou právě teď.”89 “ Ďábel má moc uvalit na tebe nemoc, tak jako ji měl třeba u Joba. Ale jako křesťan máš Boží pověření se vzepřít, odmítnout a zničit veškerou autoritu ďábla. Musíš uskutečnit svá práva. Je-li to nezbytné, cituj zdroj své moci. Jako říká policista: “Stůj ve jménu zákona!”, musíš ty, jako Kristův učedník říci: “Jsem ve jménu Ježíše uzdraven.””90

Americký evangelista Víry a církevní historik R. Liardon dokonce navštívil nebe, kde uviděl různé lidské orgány, které věřící na zemi mohou skrze víru přijmout.

“…všechny části těla, které člověk může potřebovat: stovky nových očí, nohou, kůže, vlasy, ušní bubínky – všechno je tam. Musíte jen jít a vzít si vše, co potřebujete, rukou víry, protože to tam je, je to tam, je to tam.”91

Pochází nemoci pouze od ďábla?

O nemoci, její příčině a uzdravení bylo napsáno již mnoho a sama Bible nedává věřícím nikde jednoznačný návod ani žádné univerzální zaslíbení, které by věřícího za všech okolností stoprocentně opravňovalo být uzdraven. Na druhé straně věříme, že Bůh je ten, který může uzdravit každou nemoc a chorobu, a o uzdravení jej smíme ve víře prosit. K tomu nás ostatně Písmo vybízí.

Apoštol Petr doznává: “Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově.” (Sk 10,38). Ale v této citaci není ani náznaku toho, že by satan byl autorem každé nemoci. Mluví se zde pouze o lidech, kteří skutečně byli v moci satanově a kteří byli z následků plynoucích z této skutečnosti uzdraveni (srv. Mk 1,32). Satan však nemůže svévolně vložit nemoc na věřícího člověka, tak svrchovaný zdaleka není (Job 2,6). Tím, kdo je v otázce lidského zdraví skutečně svrchovaný, je pouze Bůh: “…kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin?” (Ex 4,11). Pokud satan drží někoho v poutech nemoci (Lk 13,16), nikdy tak nemůže činit z vlastního rozhodnutí.

Může nemoc pocházet od Boha?

Nemoc může být na člověka vložena Bohem. Když Boží lid zhřešil a David prosí, aby Izrael padl raději do rukou Božích než lidských, Bůh jednal: “[Hospodin] tedy dopustil na Izraele mor…” (2 S 24,15). V 1K 11,29–32 je nemoc Božím soudem postihujícím ty, kteří nehodně přistupují k večeři Páně, a ve Zj 2,20–23 je přímo Pán Ježíš vykreslen jako soudce postihující falešné učení nemocí a smrtí. Anděl Páně rovněž postihl Heroda červy za jeho bohorovnost (Sk 12,23) a Zachariáše němotou pro nevěru (L 1,20).

Uzdravoval Ježíš jako prorok?

Hagin píše, že Ježíš neuzdravoval jako Boží Syn, nýbrž jako prorok. Avšak Ježíšova služba vždy měla vést k víře v něho jako Božího Syna, který může uzdravit a spasit. “Věříš, že já to mohu učinit?” (Mt 9,28). V nazaretském kázání, které Hagin zmiňuje pro podepření svého výkladu, však právě skutečnost, že Krista jako Božího Syna odmítli slovy: “Což to není ten tesař, syn… Josefův?” (Mt 6,3), vedla k opaku: “…a nemohl tam učinit žádný mocný čin” (Mk 6,5). Byly to právě činy, které měly potvrdit, že Ježíš je Kristus, neboť náležely jen Bohu. Sám Ježíš říká: “pro ty samy skutky věřte mi” (J 14,11). Hagin však tvrdí, že Izraelci k uzdravení Boha nepotřebovali, a odvolává se na Zákon.92

Pokud bychom dnes měli na Bohu požadovat zdraví na základě Zákona, milost Boží darovaná v Kristu by pozbyla smyslu. Vždyť i nemocní volali: “Pane smiluj se nad námi” a apoštolové se modlili: “Pane… vztahuj svou ruku k uzdravení” (Sk 4,30). Uzdravující víra tedy v žádném případě Ježíše Krista neobchází, ale naopak, činí jej středem! Cílem Kristových divů a uzdravení je vždy on sám.

Chce Bůh uzdravit všechny?

Nový Zákon zná i Boží muže, kteří, přestože byli plní Ducha a víry, byli nemocní. Epafras byl nemocen na smrt a byl uzdraven jen z Boží milosti (Fp 2,27), Trofima Pavel zanechal nemocného v Milétu (2Tm 4,20) a Timoteovi pro jeho časté nemoci dokonce doporučuje lék (1Tm 5,23). Sám Pavel byl v Galacii nemocen (Ga 5,13). Uzdravení proto v žádném případě není automatickou součástí spasení, ale svrchovanou Boží milostí, tedy něčím, nač člověk nemá žádný právní nárok.

Je uzdravení součástí spasení?

Někdy je v hnutí Víry uzdravení chápáno jako tělesná součást našeho vykoupení. Hagin píše:

“53. kapitola Izajášova proroctví je klíčem k našemu vykoupení, a to jak duchovnímu, tak tělesnému… když věřím, že Bůh vložil mé nepravosti na Ježíše – a protože na něj byly vloženy mé nepravosti, mohu být spasen – mohu také věřit tomu, že Bůh vložil na Ježíše i moji nemoc a bolest. Mohu mít víru pro své uzdravení.”93

Křesťan ovšem nežije ve vykoupeném těle. Apoštol Pavel v listu Římanům jasně píše: “…i my sami, kteří již máme Ducha jako prvotiny darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla” (Ř 8, 23). Oblečení vykoupeného (nepomíjitelného těla) je aktem vzkříšení a konečné porážky smrti (Fp 3 ,21; 1K 15, 51–55). Kristus nás na kříži vykoupil ze zlořečenství Zákona (Ga 3,13), nikoliv však ze zlořečenství za hřích (Gn 2,17), jehož důsledkem je tělesná smrt (Ř 8,10). I tělo křesťana hyne (2K 4,16), spěje k smrti (1K 5,4), je ponížené (Fp 3,21), porušitelné, slabé a nesličné (1K 15,42–44) a nakonec zemře, protože člověk zhřešil (Ř 8,10).

Démonologie

Démonická posedlost a vymítání

Hřích věřících lidí je dle učitelů Víry často způsoben démonickou posedlostí, přičemž projev onoho hříchu je zároveň jménem onoho nečistého ducha, který jej způsobuje. Např. duch žárlivosti, alkoholismu, cizoložství… Exorcista Lester Sumrall a psychiatr Wolfhard Margies, oba specialisté na moc temna, o tom píší:

“Základní otázka je však velice jednoduchá: Mohou se démonické síly zmocnit znovuzrozených křesťanů? Já na ní odpovídám: Samozřejmě, že ano.”94 “Osobně jsem přesvědčen, že hněv může být duch, a když si křesťan dovolí poddat se bez kontroly hněvu, je ve velmi vážném nebezpečí, že do něj vstoupí duch hněvu. Jsem přesvědčen, že cizoložství je duch. Jeden věhlasný kazatel mi řekl, že byl víc než rok v sevření ducha cizoložství. Bylo to tak silné, že mu z konečků prstů kapal studený pot, dokud se nepoddal zakázaným touhám. Jedině modlitba vysvobození ho nakonec osvobodila. Aktivní členové církve se mohou otevřít duchu žárlivosti. Některé ženy mají ducha žárlivosti. Mohou mít toho nejlepšího manžela na světě a stejně ho obviňují, kdykoliv vstoupí do dveří. Jediným vysvětlením je duch žárlivosti.”95 “Patří sem též nutkavé sexuální podněty a perverze jako sadismus, masochismus, hypersexuální pudové jednání, pornografie, necudnost v jakékoliv formě, masturbace, sodomie, voyeurismus, exhibicionismus, homosexualita. Kriminální sklony, krádeže a kleptomanie, nutkavé přejídání a výrazná mlsavost.”96

Tito démoni do člověka vstupují, když člověk vykonává daný hřích. Při pití alkoholu se člověk může stát posedlým démonem alkoholu. Z tohoto hříchu se nečiní pokání, ale provede se vymítání.

Pro toho, kdo by chtěl biblický materiál k tomu, aby mohl dokázat, že křesťané skutečně mohou být nečistými duchy obsazeni, nabízí Margies následující vysvětlení:

“Souvisí s tím také Ježíšův výrok v Matoušovi 5,29–30, že když nás pohoršuje naše pravé oko, máme si je vyrvat a odhodit… Ten jednotlivý úd, který má být uťat, zahynout a jít do pekla, může tedy být jedině osoba z říše temnosti… Víme, že je možné, aby na věřícího člověka působily démonické síly, které buďto sídlí v jeho nitru, nebo na něj dotírají zvenčí.” 97

Samotné vymítání však nelze provádět z kohokoliv, ale pouze z člověka, který s vymítáním souhlasí, protože pouze on má autoritu nad svým životem nebo je křesťanu poddán.

“Věřící mají autoritu nad ďáblem… To však neznamená, že mohou chodit po ulici a vyhánět ďábla z každého na potkání.”98 “Když to někomu vyhovuje, musíme ho nechat a jít dál… Nemůžeš jen tak chodit po světě a na potkání uplatňovat autoritu nad ďáblem u někoho jiného… Nemůžeš však vyhnat ďábla z člověka, kterého potkáš na ulici… protože autoritu ve svém životě má on sám.”99

Jsou hříchy křesťanů způsobeny démonizací?

Většina zlých skutků jako je smilstvo, opilství, žárlivost, a které křesťan činí, nechá-li se ovládat svými sklony (Ga 5,16), se v hnutí Víry nazve démonem smilstva nebo alkoholu. Jde však o skutky těla: opilství, žárlivost, cizoložství (Ga 5,19–21). Tento postoj je tělesnému člověku vlastní a výše uvedených hříchů se člověk může dopouštět, pokud se nenechá vést Duchem svatým (Ř 8,5). Jediným lékem je pokání (1 J 1,9), kříž (Ga 5,24) a chození Duchem (Ga 5,18).

Nikde v Novém zákoně není ani náznakem uvedeno, že by apoštolé nebo učedníci vymítali ze znovuzrozených křesťanů démony. Naopak Písmo svědčí, že “…nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší, ale Syn Boží ho chrání a Zlý se ho ani nedotkne” (1 J 5,18). Kdo by chtěl totiž vstoupit do domu silného, musí jej napřed spoutat (L 11,21–22). Tento dům je zde symbolicky přirovnán k našemu tělu. Jestliže je tělo křesťana chrámem Ducha svatého (2 K 6,16) a tento Duch, který je v nás, je silnější než ten, který je ve světě (1 J 4,4), potom ten, kdo by chtěl do nás vstoupit, musel by přemoci Ducha svatého. Boží Syn (který přemohl svět i satana) nás chrání a je věrný, i když my jsme nevěrní (2 Tm 2,13). Proto jsme přesvědčeni, že ani hřích nedává satanu právo do nás vstupovat, protože ani tehdy nepřestáváme být chrámem Ducha svatého. Patřím-li do moci Božího Syna, nemohu již patřit do moci tmy (1 K 1,13–14).

Bůže být křesťan posedlý?

Křesťan se jistě může stát posedlým, když odpadne od Boha, ale jako nemá nic společného světlo s tmou, tak nemůže mít nic společného Boží chrám našeho těla s modlami a Kristus s Beliálem (2K 6,14–16). Jistě je možné, že nevěřící, který přijme Boží milost – je osvobozen z moci zlého ducha – a nečiní pokání, může se stát sedmeronásobně posedlým. Ale k tomu může dojít pouze tehdy, zůstane-li jeho dům prázdný (Mt 12,44), to znamená, že se nestane křesťanem a neobdrží dar Ducha svatého, který by jeho dům (tělo) střežil. To ovšem neznamená, že by křesťan nemohl být démony pokoušen, napadán nebo jim pro svůj hřích vydán k trápení (Mt 18,34).

Jsme přesvědčeni, že vymítání nečistých duchů je mocným činem (Mk 9,39), a tedy Božím darem (Mt 10,1; 1K 12,10) skrze Ducha svatého (Mt 12,28). Tato služba má být znakem skutečného křesťanství (Mk 16,17). Je vykonávána v autoritě Boží, nikoliv lidské, a proto se moci Ducha svatého musí podřídit každý duch, nezávisle na tom, v jakém postavení či příbuzenském poměru se posedlá osoba vůči křesťanovi nachází (srv. Sk 16,18).

Eklesiologie

Autorita církve

Kristus po svém zmrtvýchvstání obdržel autoritu, a jak sdělil Kristus Haginovi, ihned ji předal církvi, takže ji neměl moc dlouho. “Když Ježíš vystoupil na nebesa, přenesl svoji autoritu na Církev. On je Hlavou Církve a věřící jsou Tělo.”100 V důsledku toho musí Kristus s ďáblem jednat pouze prostřednictvím svého těla, tj. církve.

“Satan sice tady ve světě řadou věcí manipuluje, ale nemá v moci mě. Nemá v moci ani Církev… My máme autoritu nad ním! Všechna autorita, jež může být uplatněna, musí být uplatněna skrze Církev… Kristus vlastně nemůže konat své dílo na zemi bez nás!… Ten nejposlednější člen Kristova těla má stejnou moc nad ďáblem jako každý jiný, a jestli věřící sami něco s ďáblem neudělají, nebude se v řadě oblastí nic dít.”101

Jelikož církev je částí Krista a On je částí církve, má církev moc nad všemi démonskými mocnostmi. Margies Haginovy myšlenky dotahuje:

“Musíme si ujasnit, co znamená, že nám byla propůjčena autorita nad veškerou silou nepřítele. Jedná se o autoritu nad démonskými mocnostmi včetně jejich nejvyššího šéfa, ďábla samotného… Avšak má-li autoritu Ježíš, máme ji i my, protože jsme Jeho částí a On je částí nás… On je hlava, my jsme tělo a údy.”102

Protože Ježíš není vládce církve, ale její součástí, je tedy církev Kristus. I ten nejmenší křesťan je částí Krista a má tedy autoritu nad samotným satanem a Kristus se bez něho neobejde. Hagin se zde plně shoduje s Margiesem.

“Bůh neučinil Ježíše hlavou církve. Bůh neustanovil Ježíše (vládcem) nade vším. Jeho vláda nade vším, co existuje, je spojena s církví tak těsně, že tyto tři myšlenky jsou tu vyjádřeny jakoby jedním dechem, i když to stylisticky působí poněkud rušivě.”103 “My jsme Kristus;…Věřící je nazván Kristem.” 104 Někdo namítne: “On se beze mne obejde, ale já ho potřebuji. Ne, neobejde se bez tebe o nic víc než ty bez něho.”105

Bůh je ve své moci omezen

Také tento bod vyplývá z předchozího. Bůh nemůže udělat nic, pokud ho věřící o to nepožádají. Nemůže jednat s ďáblem ani spasit člověka, pokud nad ním křesťan nezlomí moc temna. Bůh nemůže člověku požehnat, jak by chtěl, pokud člověk neučiní vše potřebné. Důraz je položen na tom, že Bůh nemůže, nikoli že tak neučiní. Protože oprávněným vládcem světa je satan, Bůh ve světě nevládne. Věřící proto musí lámat moc temna přímým oslovováním mocností.

“Bůh nemůže legálně a spravedlivě zasáhnout a ďábla té vlády zbavit… Bůh nemůže udělat nic, dokud ho tady dole někdo nepoprosí.”106

Může Kristus jednat se satanem?

Hagin i Margies tady mísí několik věcí. Předně jednání s ďáblem je pravomocí Boží (Za 3,2). V Novém zákoně je jednoznačně řečeno (2Pt 2,10–12; Ju 8–10), že ani andělé, ba dokonce ani archandělé, kteří jsou mocnější než lidé, se neosmělují nad satanem ani mocnostmi vynášet soudy. Aby se někdo nemýlil; tyto verše jsou skutečně v Novém zákoně a jsou psány jako varování křesťanům! Vyhlašování odsouzení mocnostem bylo známkou gnostiků prvních století a Juda i Petr před touto praktikou varují.

Dalším omylem je, že Kristus již nemá moc vymítat démony. Jestliže má tuto moc církev, pak nemohu démony vymítat ve jménu Ježíše Krista, ale ve jménu církve. Vymítání se však děje ve jménu Ježíše Krista mocí Ducha svatého, nikoliv ve jménu ani mocí církve (Mt 12,28).

Kdo si přečte Ž 91,13, shledá, že moc šlapat po hadech a štírech není jen známkou křesťanů, ale byla zaslíbením i pro Izrael. Tento verš tedy nelze vykládat jako oprávnění k stavění se mocnostem, vyhrožování ďáblu a svazování teritoriálních duchů. Celé toto učení je důsledkem doktríny o duchovní smrti Ježíše Krista, ze které vychází. Objevuje se zde totiž precedens znovuzrozeného člověka, porážejícího satana. Bible o tom nikde nemluví, naopak před těmito praktikami varuje. Jen gnostikové prvních století, kteří se domnívali, že jim byl odhalen vhled do duchovního světa, a tudíž mají oproti ostatním křesťanům větší poznání, postavili evangelium na mocnostech, nikoli na Kristu.

Je Kristus církví?

A nakonec -Kristus je hlavou církve- tedy tím, kdo má moc. To znamená, že veškerá moc je dána jemu, ne tělu. Tvrzení, že Kristus nemůže vykonat na zemi nic bez svého těla, církve, činí Boha naprosto závislým na lidech. Pokud by tomu bylo tak, jak říkají učitelé Víry, totiž že Kristus je církev, potom by Kristus nemohl svoji církev soudit, protože by soudil sám sebe. Dopisy sedmi sborům z úvodu Janova Zjevení však vykreslují Krista jako svrchovaného vládce a soudce nad svojí církví ještě v době časnosti. Vztah Krista k církvi (ke svému tělu) nejlépe ilustruje vztah církve jako nevěsty ke svému ženichu. Proto Pavel rovněž volí pro tento vztah podobenství vztahu muže a ženy (Ef 5,29–32). Ačkoliv muž je hlavou ženy, která je jeho tělem, neznamená to, že muž může konat pouze prostřednictvím své ženy. Právě tak Kristus, jehož hlavou je Bůh (1K 11,3), vložil vše do rukou svého Otce a vícekrát praví, že “Syn nemůže sám od sebe činit, leč to, co činí Otec” (J 5,19). Totéž platí ve vztahu křesťana ke Kristu: “…beze mne nemůžete činiti nic” (J 15,5).

Je Bůh omezen?

Toto učení snad ani není třeba komentovat. Za zmínku možná stojí, že veškerá, opakujeme, veškerá moc je dána Kristu, a že satan je tedy ve své moci omezen svrchovanou Boží autoritou. Kristus je Pánem panujících a Králem kralujících. Je hlavou všech sil, mocností (i zlých) a panstev (Ko 2,10). Pokud by tomu tak nebylo, vytratil by se z jeho podstaty nepostradatelný Boží atribut, to jest všemohoucnost. I tento bod, stejně jako předchozí, směřuje proti Kristovu Božství. Bůh není naprosto v ničem omezen ani satanem, natož člověkem. K čemu se rozhodne, to také vykoná.

Jediné, s čím bychom mohli souhlasit, a co ovšem učitelé Víry neříkají ani náznakem, je prastará protestantská doktrína, že Bůh je omezen pouze svým Slovem.

Pneumatologie

Dar božské Víry

Víra je moc a síla, která je skrze jméno Ježíš k dispozici každému věřícímu člověku, a skrze toto jméno musí člověka poslouchat i samo nebe. Lester Sumrall vidí víru jako energii a sílu, která žije v člověku, skrze kterou se dá přikazovat Boží moci:

“Musí mít víru [člověk], aby přikázal Boží moci.”107 “Až do dnešního dne zůstává víra největším zdrojem energie dostupným lidstvu… Požehnání přichází, když v sobě uvolníš něco, co je živou dynamickou mocí a silou. To něco je víra. Víra je síla, která žije v tobě.”108

Ulf Ekman poté rozvádí možnosti použití jména Ježíš, skrze které může křesťan postavit do pozoru i anděly. Toto učení o přikazování andělům je dnes např. rozvíjeno letničními křesťany latinské Ameriky.

“Skutky se stanou, když věříš v možnosti jména Ježíš, spoléháš se na jeho činnou sílu a používáš ho v modlitbě… Když uvidíš, že Bůh vložil do tohoto jména neomezené možnosti a předal ti ho k dispozici… Pokaždé, když ho používáš, celá nebesa tě musí poslouchat. Nebesa tě poslouchají, poddávají se ti jenom proto, že používáš jméno Ježíše.”109

Jedná se zde o tzv. božskou víru, kterou má i Bůh. Skrze tuto víru stvořil Bůh vesmír a stejná víra je dána i věřícímu člověku. Do jejich tajů nás uvádí Sumrall s Ekmanem:

“Zdrojem víry je Bůh a víra přichází přímo od něho. On sám má víru a z jeho víry přijímáme víru naši… Jeho vírou začal existovat viditelný i neviditelný svět. Stejná víra, schopná dosáhnout takových obrovských věcí, byla Bohem dána každému věřícímu.”110 “Když dítě poprosí o pětikorunu, je to stejně úžasné jako když táta poprosí Boha o stokorunu a dostane ji. Oba dva to dostanou skrze božskou víru.”111

Na této víře závisí i naše materiální prosperita. Není to Boží láska, která nás zaopatřuje. Je to pouze otázka cviku. “To, zda jsme bohatí nebo chudí, zda něco máme nebo nemáme, nijak nesouvisí s Boží láskou. Je to otázka naší víry… Bůh slíbil, že zaopatří potravu, oblečení a přístřeší těm, kteří Ho milují a slouží mu. Jestli toho chceš mít víc, je to otázka tvé individuální touhy a víry.”112

Kreativní moc víry

Skrze tuto víru musíme věřit, že věci jsou nejprve hotovy ve světě duchovním a neustálým opakováním a vyznáváním této skutečnosti docílíme toho, že se stanou reálné ve světě hmotném. Sumrall i Hagin nám dávají návod k tomu, jak si tuto magickou moc víry přivlastnit.

“Když chodíš v království víry, přeneseš se z tohoto světa – z toho, co vidí tvoje oči, slyší tvoje uši a cítí tvoje prsty – a ocitneš se v jiném světě, světě víry… Ještě nikdy nikdo v plnosti nespatřil, co Bůh může udělat, když budeme věřit a vidět neviditelné.”113 “Kdyby lidé porozuměli existenci toho druhého světa – duchovního světa – a pochopili, že je to svět, ve kterém přebývá Bůh – svět bez začátku a konce – stala by se víra snadnou a přirozenou záležitostí. Důvodem, proč můžeš počítat, že věci jsou hotovy dřív, než se ukáží jako skutečnost v hmotném světě, je to, že už jsou hotovy ve světě duchovním. Uvěříš-li, že v duchovním světě opravdu hotovy jsou, stanou se skutečností i zde.”114

Čím více tomu principu věříme, tím více můžeme z Boha dostat. Pokud se tak nestane, je příčinou satan, kterého můžeme v autoritě odehnat.

“Její růst záleží na tom, jak s ní zacházíme, ne na Bohu… Vyzkoušej to. Než si Pánu řekneš o sedmipatrový dort, dostaň z něho koblihu.”115 “Pane, budu se učit víře každý den. Budu v ní chodit. A když to bude vypadat, jako že to nefunguje, nebudu obviňovat Boha. Místo toho řeknu: “Ďáble, kde jsi? Někde se tu motáš. Zmiz odsud. Já tě odmítám, jdi!””116

Je víra energie?

Definice víry jako síly, skrze kterou můžeme donutit i samo nebe, aby poslouchalo naše příkazy je spíše magií než biblickým poselstvím. Křesťan ve víře přistupuje k Bohu a naopak jej prosí, aby se děla vůle Boží jako v nebi, tak i na zemi (Mt 6,10). Samotná víra není žádnou silou, kterou se snažíme něčeho dosáhnout, ale spolehnutím se a důvěrou v Boha (Žd 1,11).

Víra sama o sobě by byla bez Boží existence naprosto k ničemu, a proto je nehoráznost tvrdit, že Bůh stvořil svět skrze víru. V koho Bůh věří a na koho spoléhá? Bůh stvořil svět skrze své Slovo, a tím Slovem je Boží Syn (Žd 11,3). Pokud někdy Bůh něco zaručoval nebo přísahal, činil to vždy při sobě samém, neboť Bůh nemá sobě rovného (Žd 6,13). Víra tedy není žádnou univerzální silou, která je k dispozici jak Bohu, tak člověku, ale Božím darem, skrze který nespravedlivý člověk přijímá Boží spravedlnost, může získat jistotu věčného života (J 3,16) a ve víře očekávat na Boha. Víra sama není tvořivou mocí, ale je jistotou, s kterou máme přistupovat k Bohu. Vírou se můžeme chopit spasení, uzdravení nebo zaslíbení, ale v žádném případě není prostředkem k tomu, jak z Boha něco “vyrazit”. Ježíš říká: “věříte-li, dostanete všechno, oč budete v modlitbě prosit” (Mt 21,22). Ale i zde se jedná o prosbu, nikoliv o příkaz Bohu. I toto nádherné zaslíbení má však podmínku. Musíme prosit v souladu s Boží vůlí (1J 5,14) a zůstávat v Kristu (J 15,7). Tím, kdo má být oslaven, je Bůh.

Funguje víra bez Boha?

Podle učitelů Víry tvoříme věci, o něž žádáme, svojí vírou v “duchovním světě”. A to tak dlouho, až v jejich existenci neustálým opakováním uvěříme a budeme ve víře tvrdit, že je máme, i když je nebudeme vidět. Za případný nezdar takovéhoto počínání může satan..

“Nepřátele Ježíš položil pod nás a svou autoritu vložil na nás… Hlubší pochopení těchto skutečností v nás nevznikne samo od sebe. Musíme je promýšlet, ve víře si je přivlastňovat a vyslovovat je, a to tak dlouho, dokud se nestanou naší přirozeností.” 117

Kde je však Bůh a jeho vůle? Boží děti se přece mohou spolehnout, že jejich laskavý a milující Otec ví o jejich potřebách ještě dříve, než o ně prosí (Mt 6,8). Je to On, kdo jim tyto věci dává, nikoliv nějaká síla, skrze kterou si ji v nějakém duchovnu sami tvoří. Biblická víra neobchází Boha, ani není mocí jak ho k něčemu přinutit, ale naopak, činí jej středem. Ani uzdravující víra neomílá stále dokola “jsem uzdraven, jsem uzdraven, jsem uzdraven…” ale “Pane, věřím, že ty mne můžeš uzdravit” (Mt 9,28).

Autorita osobního zjevení

Interpretace osobního zjevení je typicky haginovská, i když se s ní setkáme např. i u Copelanda nebo Liardona. Haginovi se Ježíš zjevil vícekrát osobně a rozmlouval s ním o mnoha tématech. Můžeme zde najít popis Ježíše Krista, včetně jeho výšky a barvy vlasů, přičemž poselství je vždy přímočaré, detailní a je zjevením Haginovi, které normálním studiem Písma nelze vyčíst. Ježíš mnohdy potvrzuje slova, která již sdělil Haginovu duchu skrze Ducha svatého. Hagin se při nich někdy nacházel ve stavu naprosté prostorové a časové dezorientace. Hagin sám dosvědčuje, že při některých duchovních inspiracích nevěděl, co mluví.

Skrze osobní zjevení se například dozvěděl, že Ježíš není všemohoucí (neobejde se bez člověka) nebo mu bylo detailně nadiktováno kázání.118, 119, 120 Hagin doznává, že Duch nás může vést do pomazání, které nelze podložit Písmem.121 Obecně je často z úst učitelů Víry slyšet o nadpřirozených věcech duchovní oblasti, do kterých křesťané vstupují na základě tohoto zjeveného poznání a které nemají v historii církve obdoby.122

Zde je ukázka z několika takových zjevení.

“Jednou večer jsem sám sebe překvapil (neustále sám sebe překvapuji tím, co říkám ze svého ducha.) Prohlásil jsem: Této noci budeme pořádat seminář o víře a campmeeting v budově. Bůh řekl, že s tím máme začít. Když jsem to vyslovil, ohlédl jsem se a zeptal: Kdo to řekl? A zjistil jsem, že to vyšlo z mých úst! Mluvil jsem z inspirace Ducha svatého…. Někdy vyslovím něco v Duchu Božím a moje žena Ken nebo Lynette mi to později opakují. Obvykle se ohradím: To jsem neřekl, vím to dobře…. a když si pak přehrávám pásek, zjistím, že to tak skutečně bylo!”123.

“Třikrát se mi stalo, že jsem se probudil, když jsem klečel u pohovky v obývacím pokoji, a nepamatoval jsem si, že bych tam šel. Řekl jsem si: Jak jsem se sem dostal? Musel jsem sem přijít ve spánku.”124

“V roce 1952 se mi Pán Ježíš zjevil ve vizi a mluvil ke mě asi hodinu a půl o ďáblu, démonech a posedlosti ďáblem. Ke konci vize vběhl mezi Ježíše a mne zlý duch v podobě opičky..” “…musíš odtud pryč ve jménu Ježíše”. Poručil jsem a on odběhl [Hagin se poté Ježíše ptal, proč nezasáhl on a on mu odpověděl.] Byl bych nemohl nic udělat, kdybys nezasáhl ty.” “…Pane, vím, že jsem neslyšel dobře! Řekl jsi přece, že jsi nechtěl, ne? Odpověděl: Byl bych nemohl nic dělat, kdybys nezasáhl ty. To se opakovalo čtyřikrát. Opakoval však velice důrazně: Ne, neřekl jsem, že jsem nechtěl, řekl jsem, že jsem nemohl.”125

“Když je člověk v Duchu, a já jsem tam byl několikrát, v tu chvíli si ani neuvědomuje, že je současně v přirozené oblasti. Protože je v Duchu, je v duchovní oblasti.”126 “A máme také, Bohu dík, pomazání i pro věci, které nejsou Slovem Božím přímo kryty.”127“Duchov­ní pravdy, které mi při tom zjevil, jsou obrazně řečeno trampolínou, která tělo Kristovo vymrští do nadpřirozené oblasti, do místa, kde jsme předtím ještě nebyli.”128

Existuje osobní zjevení?

Jako letniční křesťané věříme, že i dnes může člověk přijmout zjevení od Boha ve vytržení mysli (Sk 22,17) nebo ducha (Zj 1,10), případně může být vytržen v těle (2K 12,2) nebo být Božím Duchem uchopen a přenesen (Sk 8,39–40). Obsahem zjevení může být poučení (Sk 10,10), varování (Sk 22,17) až zjevení budoucnosti (Zj).

Z obavy před falešným zjevením můžeme takovouto zkušenost úplně zavrhnout, lépe však je ji biblicky prověřit (1J 4,1). Za zmínku stojí, že tento druh zjevení není v životě křesťana běžným a v Bibli Bůh tímto způsobem předával vždy jen závažná proroctví.

Písmo nám zde doporučuje: “Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy… každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše Krista přišlého v těle, z Boha není. Naopak, je to duch antikristův…” (1J 4,3). U tohoto bodu bych se chtěl podrobněji zastavit.

Jak rozumět spojení “Ježíš Kristus přišlý v těle?” Jméno Ježíš nebo-li hebr. “Jehošua”, znamená Hospodin je spása. Slovo Kristus, hebr. “mášíach”, znamená pomazaný. Titul Pomazaný byl původně titulem králů (1S 24,7) a kněží (Lv 4,3–16). Vztahoval se tedy na člověka, který byl pomazán olejem do této kněžské (Ex 29,7) nebo královské (1S 10,1) služby.

Rovněž Ježíš, který je Král králů (Zj 17,14) a zároveň velekněz (Žd 9,11), byl k této službě pomazán. O Synovi (jako o králi) je psáno: “Tvůj trůn, Bože, je na věky věky věků a žezlo práva je žezlem tvého království. Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost, proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem radosti nad všechny tvé druhy” (Žd 1,8–10). A jako o knězi: “Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: “Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno” (Žd 10,5–7). Tedy

Ježíš	→ Bůh, který je Spasitel
Kristus	→ pomazaný Bohem za krále a kněze nade všemi druhy
přišel v těle	→ stal se člověkem

Nyní si tyto body rozebereme podrobněji, co zkráceně praví Písmo o Bohu:

Bůh	→ Stvořitel	který je	všemohoucí
	->Spasitel		→ vševědoucí
	→ Pán		→ nesmrtelný

stal se krví a tělem (Žd 2,14; J 1,14), podobný nám ve všem kromě hříchu (Žd 4,15) a je naším Vykupitelem. O Kristu praví Písmo:

Kristus:	měl být z královského rodu (2S 7,12–13)
	pokolení Judova (Gn 49,10–12)
	narodit se z panny v Betlémě (Iz 7,14; Mi 5,2)
	být bez hříchu (Iz 53,9)
	měl trpět za naše hříchy (Iz 53,5)
	být ukřižován (Ž 22,17)
	vstát z mrtvých (Ž 16,10)
	svojí krví vykoupit národy (Iz 52,15; 53,12)
	a vládnout na věky (Ž 45,7–8)

Verši, který mluví o Ježíši Kristu přišlém v těle, tedy můžeme v souhrnu rozumět takto: Všemohoucí, vševědoucí a nesmrtelný Bůh, Stvořitel a Spasitel, se narodil v lidském těle jako prorokovaný Mesiáš, aby se stal Králem a Knězem těch, kteří uvěří a za jejichž hříchy bude trpět. Obětuje své tělo, vstane z mrtvých a ujme se vlády na věky.

Hnutí víry opírající se ve své teologii o zjevené poznání však tvrdí něco zcela opačného. Ježíš pro ně není všemohoucím, ale závislým na člověku, jemuž prý svou moc předal. Zdaleka není nesmrtelným, neboť se stal smrtí a v pekle (dočasně přemožen ďáblem) duchovně zemřel. Není Stvořitelem, ale jen uživatelem víry, kterou skrze vyznané slovo stvořil svět, což prý může i člověk. Není ani Spasitelem, protože nemůže člověka vytrhnout z moci tmy. To za něho musí vykonat věřící člověk. Kristus není ani přimlouvajícím se knězem, protože je naprosto závislým na lidské přímluvě, natož králem, vždyť legálním vládcem světa je satan. Kristus trpěl sice na kříži, tedy v těle, ale vykoupení dokonal v duchovní trýzni v pekle, kde teprve porazil satana. V žádném případě nebyl bez hříchu, vždyť přijal satanovu přirozenost, která je hříšná – tak se stal hříchem. Nevstal z mrtvých v těle, ale i v duchu. Jeho moc a vláda není svrchovaná, ale naprosto závislá (jak Ježíš čtyřikrát Haginovi opakoval) na věřícím člověku.

Na základě předešlého rozboru, pokud se striktně přidržíme 1J 4,3, můžeme konstatovat, že duch zjeveného poznání hnutí Víry nevede k vyznání Ježíše Krista přišlého v těle!

Pokud Hagin jasně vyznává, že máme pomazání (má zde na mysli duchovní pomazání) i pro věci, které se nedají biblicky krýt, a ve svém důsledku vedou k takto svéráznému učení, potom nejde o pomazání Duchem svatým, který jednoznačně do Písma vede. Jednak proto, že připomíná slova Kristova (J 14,26), která sama jsou Duch (J 6,63), a jednak proto, že uvádí do veškeré pravdy (J 16,13). Tou Pravdou je Kristus (J 14,16) a on jest Slovo Boží (J 1,1). Navíc Haginova vytržení spíše připomínají stav spiritistického media než inspirovaná slova. Jak by mohl prorok stát za slovem, které mu dal Bůh, pokud o tom ani neví? Osobně věřím, že Bůh může k člověku mluvit různě a zjevovat mu věci, které přesahují jeho chápání, ale Haginova zkušenost nočního nevědomého přemisťování nápadně připomíná náměsíčnost, která může být způsobena nečistým duchem (Mt 17,15). A konečně, zjevené poznání nemusí být vždy nepostižitelné lidskými smysly. Největším zjevením, které Bůh poskytl člověku, je Ježíš Kristus: “Byl zjeven v těle” (1 Tm 3,15). Byl viděn (J 1,14), bylo možno se jej dotknout (1J 1,1). Boží hlas bylo možné slyšet (2Pt 1,18). Pavel vzkříšeného Krista viděl (1K 15,8) a slyšel (Sk 9,4). Samozřejmě, že k opravdovému poznání potřebujeme zjevení Ducha svatého (1K 2,10–16), to ovšem neznamená, že pouze “nadpřirozené věci” poznané bez účasti smyslů nás mohou vymrštit do nečekaných duchovních výšin.

Moc pozitivně vyznaného slova

Stejná moc, kterou Bůh skrze své Slovo stvořil vesmír, je skrze naše slova dána i nám. Člověk má to a je tím, co vyznává. I přijímání ostatních věcí záleží na našem pozitivním vyznávání. Liardon se Sumrallem k tomu uvádějí:.

Bůh uvedl tento vesmír do existence slovem a nepotřeboval k tomu nic materiálního. Bůh promluvil a byly tu planety. Stvořil je mocí a silou svých úst (Gen 1, Žd 1:3). I my můžeme fungovat na této úrovni. Možná, že si to neuvědomuješ, ale tvá ústa jsou to, co tě strhne dolů, anebo vynese vzhůru. Jsi to, co vyznáváš. Jsi to, co vyznáváš v soukromí..”129 “Proto se vám někdy zdá, že vaše modlitby nejsou vyslyšeny. Anděl vám přinese odpověď z nebe a váš duchovní člověk se po ní natáhne, aby obdržel to, co Bůh řekl, že je vaše – ale pak stačí říct jedno špatné slovo, pomyslet jednu špatnou myšlenku, udělat něco špatného nebo se přestat modlit a ztratíte to!”130

Učitelé Víry dále uvádějí, že přestože světlo přišlo na svět, bylo pohlceno tmou, kterou způsobil satan. Našimi slovy můžeme tuto moc tmy zlomit a umožnit světlu, aby svítilo, a vyhlásit spasení nevěřícímu člověku – v jehož životě, dle kontextu výše uvedeného, máme autoritu. Jak učí Hagin:

“Evangelium už bylo dáno. Světlo už je tu. Nemůže svítit pro to, co způsobil ďábel… Vstal jsem, v jedné ruce bibli, druhou jsem pozdvihl vzhůru a řekl jsem: “Ve jménu Ježíše Krista lámu ďáblovu moc nad životem mého bratra Duba a vyhlašuji jeho osvobození… A vyhlašuji jeho plné spasení ve jménu Ježíše Krista.”131

Mají lidská slova tvořivou moc?

Bůh nestvořil svět nějakou univerzální mocí skrze Slovo, ale Slovem (Žd 11,3). Tím Slovem je Kristus (J 1,14). Naše slova tedy nemohou být Slovem, skrze které bychom uplatňovali tvůrčí moc, ale pouze slovy lidskými (Kaz 5,1). Slovo nám nikdy nebude poddáno. My sami jsme jen neužiteční služebníci, kteří jsou na svém Pánu naprosto závislí a sami nic nemohou (L 17,10). “…beze mne nemůžete činiti nic” (J 15,5).

Ve světle Božího slova víme, že jsme jen vanutí větru (Ž 39,6), prach (Ž 103,14), pára (Jk 4,14). Můžeme vidět, že jsme zlí (Mt 7,11), hříšní (Ř 7,14; 1J 1,8) a slabí (Ř 6,19). Tuto skutečnost nezměníme vyznáváním opaku, ale uznáním skutečnosti (L 18,13–14), pokáním (2K 7,10) a posvěcováním se (Zj 22,10). Pouze očišťováním Kristovou krví a mocí Ducha svatého můžeme být z milosti Boží spravedliví, čistí a svatí. Jde o Boží dar, nikoliv o naši přirozenost. Svůj kříž musíme brát na každý den, káznit své tělo a v modlitbě prosit, abychom neupadli v pokušení.

Může Bůh sám spasit?

Na rozdíl od Hagina jsme v souladu s Biblí přesvědčeni, že Ježíš je světlo, které ve tmě svítí a tma je nepohltila (J 1,5). Boží Slovo není ničím spoutáno (1Tm 2,9). Bůh sám spasí ty, nad kterými se smiluje (Ř 9,15). Jeho ruka není ukrácena ke spasení (Iz 50,2). Není na světě žádná vyšší moc, než je moc Boha. Je-li člověk na Bohu naprosto závislý a nemůže-li bez něho učinit naprosto nic (J 15,5), je troufalostí tvrdit, že Bůh nemůže konat bez moci lidského slova. Křesťané nejsou těmi, kteří sami v sobě mají moc vyprostit člověka z moci temna. I toto je Boží pravomoc: “Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůlí.” (2Tm 2,25).

Eschatologie

Jednota

Nekonfesní jednota křesťanů – jak jinak – bude průvodním jevem probuzení poslední doby. Jak přijal Hagin v jednom ze svých četných vidění, kde byl Bohem instruován, aby zahájil tažení všech vyznání, kam by zval nejen křesťany, ale i příslušníky jiných náboženství – masy lidí se v poslední době stanou křesťany. Když měl Hagin vidění zástupů spasených lidí, požádal Ježíše o výklad:

“Ježíš mi řekl: Ti lidé jsou z toho, čemu říkáš “denominační” církve, a z jiných světových náboženství. V těchto dnech navštěvuji hladová srdce na všech místech. Přijdu do míst, o nichž sis nikdy nepomyslel, že je navštívím. Přijdu nejen tam, čemu říkáš denominační sbory, ale navštívím i lidi v jiných náboženstvích, jejichž srdce jsou hladová a otevřená pro mě. Tito lidé přijdou do světla nového narození a přijmou plnost Ducha svatého. Musíš se na tom podílet, řekl Ježíš, chci, abys sloužil celému tělu.”132

Vztah ke katolické církvi

Zde můžeme vidět zjevný rozpor mezi americkou a skandinávskou větví hnutí Víry. Zatímco část okolo Uppsaly je až militantně antikatolická, hlásící se k odkazu reformátorů, kteří v katolické církvi spatřovali Nevěstku ze Zjevení a toto, dodejme, že nikoliv nebiblické učení, zasadily do roviny téměř lidské nenávisti, americké sbory Víry mají ke katolické církvi přístup veskrze kladný.

Již Haginovi bylo ve vidění ukázáno, že bude sloužit v římskokatolických farnostech, což se prý později stalo.133 K podobné zkušenosti došel i John Osteen, který ve vidění rozpoznal, že katolická církev se v poslední době celá zreformuje, až se promění v ryzí biblickou církev.

“Na počátku šedesátých let, tedy předtím, než došlo mezi americkými katolíky k výraznějším projevům charismatické obnovy, přijal pastor Osteen o římskokatolické církvi vidění. Zjevila se mu obrovská hora, jejíž štít čněl vysoko vzhůru. Pak se hora začala otřásat. Když silné otřesy pokračovaly, začal se odshora dolů rozpadat. Tak se ukázala lidská hlava. Z pokračujících otřesů byl postupně odhalován trup a paže. Když byly paže zcela uvolněny, člověk náhle ožil a zvedl své paže do výšky, jako by chváli Boha. Potom Pán Ježíš Kristus řekl Osteenovi: “Ta hora je římskokatolická církev. Budu jí otřásat! Budu jí otřásat! Budu jí otřásat, dokud nepozdvihne své ruce k nebi!”134

Pastor Osteen je přesvědčen, že se vize již naplňuje a vidí v katolické církvi “nádherné působení svatého Ducha.” Jednota s katolickou církví má proto vést k naplnění verše J 17,21 a má být svědectvím k obrácení lidí k Bohu.136

Probuzení poslední doby

Probuzení poslední doby je samozřejmou součástí teologie hnutí Víry. Hagin jej viděl osobně, když stál s Ježíšem před Božím trůnem, zvěstuje ho, jak bylo uvedeno výše, Copeland i Howard-Brown, Ekman o něm mluví na svých evropských konferencích Víry a např. M. A. Isleib doporučuje druhy modliteb, jak je vyvolat.

Hnutí Víry je dle absolventa Rhemy Roberta Liichowa137 právoplatnou součástí hnutí Pozdního deště, pro které je “probuzení poslední doby” stěžejním pilířem teologie.