Střípky ze života - AC a referendum o vstupu do EU
Psal se počátek roku 2003. Měl jsem krátce po svatbě a na ekumenické půdě probíhal boj o dvě věci. A to o církevní restituce a o ratifikaci konkordátu Parlamentem ČR, podepsaným vládou ČR a Vatikánem v červenci roku 2002. Rudek byl v těchto věcech prozíravý a viděl, jak se představitelé římskokatolické církve, často skrze synodního seniora ČCE Pavla Smetanu a skrze představitele Církve bratrské, snaží tuto agendu zrealizovat. Již řadu let jim v tom Rudek stál v cestě a římští katolíci čekali, až bude ve své funkci vystřídán, jelikož se jim nepodařilo jeho vliv eliminovat.
Rudkův rozhodný postoj vůči církevním restitucím na půdě ERC dokonce způsobil, že restituce padly, jelikož se na jednání ERC otevřeně postavil proti nim a na jeho stranu se přidali husité, pravoslavní a starokatolíci, což spolu s AC tvořilo 40 % členské základny. Tehdejší předseda ERC Pavel Smetana na protest v roce 2000 odstoupil z funkce. Následkem mediálních útoků byly v AC vyhlášeny společné modlitby, aby Bůh AC chránil, neboť média tuto skutečnost interpretovala tak, že AC se nechce vzdát státních dotací. V té době tomu tak ovšem nebylo, i když později Martin Moldan restituce podpořil i díky insolvenci AC, zřejmě i díky pořádání nákladných evangelizací s argentinskými evangelisty.
Nicméně hlavní důvod odmítnutí restitucí byl tehdy ten, že si Rudek zřetelně uvědomoval nebezpečí následného Konkordátu, který měl po restitucích následovat, čímž by vznikla právní nerovnost mezi církvemi s privilegovaným postavením římskokatolické církve. Peníze navrácené římskokatolické církvi a rozdělené částečně mezi ostatní církve by měly za důsledek vděčnost „obdarovaných“ církví vůči ní, jak to ostatně vidíme dnes. Nebezpečí bylo viděno zejména v tom, že římskokatolická církev opakovaně, například naposled ústy papeže Jana Pavla II. v jeho encyklice z roku 1995, usilovala, aby se ostatní církve staly "de facto" její součástí tím, že by uznaly úřad římského biskupa.
Další důležitou akcí, kterou si římští katolíci vzali za svou, byl vstup ČR do EU. Ostatně, jak se vědělo, projekt EU, včetně jejího principu subsidiarity, vycházel z římskokatolických kruhů a jak přiznával i pan kardinál Vlk, dvanáct hvězd na vlajce EU bylo symbolem Ženy ze Zjevení, ve které římští katolíci rozpoznávali Pannu Marii. Na proevropskou rétoriku ale slyšel tehdejší předseda CB Pavel Černý, který byl ovšem bytostný demokrat, a vždy se snažil, aby byly v CB slyšet i protichůdné názory. Jak se nám ovšem jevilo, ryze a jednostranně prounijní a potažmo prokatolické názory zastával tehdejší tajemník CB Karel Fojtík.
Katolíci tehdy měli na své straně ERC, kde se v podstatě mluvčím pana kardinála stal již jmenovaný synodní senior CČE Pavel Smetana. Jelikož katolíci nikdy nepochybovali, že projekt EU je věcí duchovní, před vypásáním referenda měli eminentní zájem, aby společnost nabyla dojmu, že všechny ekumenické církve vstup ČR do EU podporují. Zejména lidovci pak iniciovali akci, že kampaň do EU zahájí faráři. Za celou akcí stála Česká biskupská konference (ČBK) a bylo vytištěno 200 000 propagačních brožur. Mluvčí ČBK Daniel Herman se nechal slyšet: "Chceme, aby co největší počet těch, kteří mají k církvi vztah, věděl, jaký je postoj církví ke vstupu do EU, a ten je jednoznačná podpora bez jakýchkoli ale." Církve tak byly ekumenicky zaúkolovány, aby povzbuzovaly věřící hlasovat pozitivně v referendu, neboť formálně tvoří třetinu obyvatel ČR. Vše mělo vyvrcholit setkáním mezi zástupci církví, v čele s ECR a ČBK v Míčovně Pražského hradu.
Tehdy si mě Rudek zavolal a dlouze jsme spolu mluvili, co se s tím dá dělat. Chápali jsme, že se nedá zabránit vstupu ČR do EU, což později vyústí v nesvobodu, ale nechtěli jsme ustoupit bez boje. Diskutovali jsme pak o tom, jak se k tomu staví jednotlivé církve. Evangelíci byli jednoznačně pro, stejně jako Církev bratrská, a tyto církve byly v podstatě pod agendou katolíků. Husité se jevili nejednoznační, ale jejich patriarcha se nám zdál jako prozíravý. U baptistů tou dobou mělo silné postavení charismatické křídlo, které ovšem podle Rudka bylo značně dezorientované. Jednota bratrská si tou dobou, díky schismatu, nemohla dovolit stát proti proudu a nedalo se proto s její podporu nikterak počítat. Podle Rudka se představitelé církví báli „pohnout malíčkem u nohy“ a ochotně plnili přání ČBK, promulgované skrze ERC.
Apoštolskou církev v té době v ERC zastupoval Aleš Navrátil, ke kterému již Rudek ztratil důvěru, protože slyšel od některých zástupců v ERC, že je nejednoznačný a zřejmě ironický vůči jeho osobě. Mezi některými pastory pak byl Aleš vnímán jako ten, kdo se připravuje na funkci biskupa. Rudek mě pak nominoval, abych jel s Alešem na shromáždění onoho setkání zástupců církví na Pražský hrad a veřejně se tam v případě potřeby distancoval od jakéhokoliv prohlášení, které by mohlo vést ke zdání, že Apoštolská církev podporuje vstup ČR do EU. Aleš je prý instruován, co má dělat, nicméně Rudek si nebyl jist, zda tak skutečně učiní. Mě v té době považoval za „smělého muže“, jelikož jsem vydal brožurku „Charismatická církev sjednocení?“ Evangelikální církve se v té době obávaly aktivit KMS a zároveň se bály si to rozházet se svými členy, začleněnými v této instituci. Tato brožurka pak jednoznačně oslabila vliv KMS a její představitelé od té doby začali svůj vliv uplatňovat skrze ČEA. Jenže já jsem moc smělý nebyl, patřil jsem vždy mezi ty bázlivé, až příliš úzkostlivé, a celou věc jsem si musel aktivně před Bohem mnohokrát a opakovaně promodlit.
Dne 17. února 2003 nastal den „D“ a já jsem se po ránu se staženým hrdlem doslova vlekl k Pražskému hradu v doprovodu bratra, právníka, u kterého jsem přespal. Pozdě do večera jsme probírali právo EU a já jsem si v hlavě sumíroval různé varianty odpovědí a přehrával jsem si všechny možné scénáře. V jednu chvíli jsem prožíval tak silný duchovní tlak, že jsem měl snad i chuť se sebrat a odjet domů. Po cestě na hrad jsem potkával různé církevní a politické celebrity, což mi na náladě moc nepřidalo. Bylo mi jasné, že pokud mi Bůh nepomůže, nebudu schopen říct proti ani slovo.
Nakonec jsem došel až na místo a vešel jsem do Míčovny, která byla přeplněna politiky, církevními hodnostáři všech druhů a například univerzitními profesory z řad teologů. Bylo zde několik televizních kamer a množství novinářů. Místo jsme měli úplně vpředu, pod jakousi tribunou, kde již seděl nový předseda ERC, luteránský biskup Vladislav Volný a vedlo něho řada katolických biskupů. Všiml jsem si velkého, pro mě podivného, nadšení zúčastněných, které mi trochu připomínalo politické schůze z dob minulých. Zeptal jsem se Aleše, co bude dále a on mi odvětil, že se modlí, jak ho Pán povede. Později sám sdělil, že vlastně neměl nic konkrétního v plánu a vyčkával, co se bude dít.
Začali vystupovat jednotliví řečníci a s velkým nadšením mluvili o tom, co vše pozitivního nám členství v EU přinese. Snažil jsem se zaposlouchat, ale občas mi unikal smysl jejich řeči. Nadšený projev Karla Fojtíka, tajemníka CB, byl jedním z nich. Vše jaksi pomyslně vyvrcholilo projevem velvyslance EU v ČR Ramira Cibriana. Hlavní myšlenkou jeho projevu bylo, že účast ČR v EU zajistí, rozvine a upevní její demokratickou orientaci. K jeho projevu bylo možné klást otázky. Přihlásil jsem se do diskuse a v podstatě se zeptal, jak je možné - pokud ČR zastává klasickou parlamentní demokracii s dělbou moci, resp. exekutivy, legislativy a soudnictví - že EU, která má evidentně demokratický deficit rozhodovacích struktur, zajistí demokracii zemi, která tento deficit nemá? Nevím už přesně, co mi odpověděl, ale slovo „demokratický deficit“ jako by nemohl ani vyslovit. Sdělil, že se jedná především o termín britských konzervativců, kteří kritizují EU. Nakonec mimo jiné sdělil, že neumí natolik česky, aby se vyjádřil detailněji.
Všiml jsem si ovšem, že mé otázky poněkud znervózněly některé církevní představitele a jeden z nich prohlásil, že je lépe zamést si před vlastním prahem než klást takové otázky. Na mé otázky ale pozitivněji zareagoval v té době místopředseda strany lidovců, Jan Kasal. Sdělil, že jsou to jistě legitimní obavy, které je třeba vysvětlovat, a nazval mě „bratrem“ z Apoštolské církve. O přestávce mě zašel poněkud „opravit“ v mých názorech jeden politik, který nyní kandiduje na prezidenta ČR.
Závěrem se mělo přečíst slavnostní prohlášení ekumenických církví, resp. ERC a ČBK. Stálo v něm, že jsme si vědomi své povinnosti usilovat o sjednocení Evropy na základě úcty k lidskému životu a k celému stvoření a že Evropská unie stojí na principech demokracie, plurality, trvalé udržitelnosti života, naděje a smíření a že křesťanské církve v Evropě se na procesu integrace aktivně spolupodílejí.
Stále jsem čekal, co udělá Aleš, ale seděl a díval se kolem sebe. Kamera a fotoaparáty se nachystaly a atmosféra očekávání a nadšení by se dala krájet. Srdce jsem cítil až v krku a začal jsem se modlit v duchu o Boží vedení. Mělo dojít zřejmě k jakémusi slavnostnímu vyhlášení. Nevěděl jsem co dělat, ale uvědomil jsem si, že formálně musím zabránit tomu, aby se AC k tomuto prohlášení přihlásila. Do napjaté atmosféry jsem tedy zvedl ruku a oči všech biskupů se obrátily na mě. Ten pohled bych opravdu nikomu nepřál. Tak otevřeně nepřátelské a zároveň vyděšené pohledy, jak jsem to tehdy vnímal, se jen tak nenaskytnou. Dostal jsem ale slovo. Divil jsem se, že jsem vůbec schopen cokoliv ze sebe vypravit, ale řekl jsem něco ve smyslu, že jelikož EU není založena na demokratických principech dělby moci, jako delegát v žádném případě nemohu nikomu jménem AC doporučit, aby v referendu hlasoval pro vstup do EU. V sále po mém proslovu nastalo ticho a pak vybuchl granát nesouhlasu ostatních. Ozývalo se, že AC je už zase proti, zazněly určité názory požadující vyloučení AC z ERC. Nejpozitivněji nakonec zareagoval husitský patriarcha Jan Schwarz, který se jen zeptal, proč jsme s tím nepřišli dříve a zdálo se mi, že snad s tím i sympatizoval. Nakonec vstal Aleš a prohlásil, že AC žádá o uplatnění minoritního vóta, kde může vyjádřit svůj nesouhlas, a které bylo zavedeno i díky jejím častým nesouhlasům, což bylo v tu chvíli snad až rezolutně odmítáno.
Nešlo si nevšimnout naprostého zklamání médií, protože kamery beze slova zhasly a novináři se vytráceli ze sálu. Bylo po všem. Žádná pompa, fanfáry, večerní zprávy. Nic takového. Vzpomínám, že jsem se Aleše ještě zeptal, zda má někde připravený pancéřový vůz, protože jít si v sále pro kabát a potkávat zklamné nebo rozzlobené politiky a církevní představitele včetně katolických biskupů bylo opravdu nepříjemné. Doufal jsem, že se s nimi už nikdy nepotkám. Ale potkal.
Večer jsem pak ještě pomohl s bratrem zkoncipovat o celé věci prohlášení, které adoptoval biskup Apoštolské církve. Bylo ve znění:
Stanovisko Apoštolské církve k „Prohlášení křesťanských církví v ČR ke vstupu naší země do EU“
Dne 17. února 2003 přijali představitelé Ekumenické Rady církví a zástupci České biskupské konference dokument „Prohlášení křesťanských církví v ČR ke vstupu naši země do EU“. Tento dokument je koncipován jako prohlášení „představitelů křesťanských církví“, ve kterém zúčastnění mimo jiné tvrdí: „jsme si vědomi své povinnosti usilovat o její sjednocení [Evropy] na základě úcty k lidskému životu a k celému stvoření.“ V dokumentu se prohlašuje, že Evropská unie stojí na principech demokracie, plurality, trvalé udržitelnosti života, naděje a smíření. Prohlášení také tvrdí, že „křesťanské církve v Evropě se na procesu integrace aktivně spolupodílejí.“
Setkání, na němž bylo toto prohlášení přijato, se zúčastnili i zástupci Apoštolské církve. Protože Apoštolská církev tvrzení, uvedená v prohlášení, nesdílí, prostřednictvím svých zástupců MUDr. Aleše Navrátila a Mgr. Aleše France se od prohlášení na místě distancovala. Nyní uvádíme podrobnější důvody, proč jako církev nemůžeme toto prohlášení podpořit.
Nevidíme jako správné, aby křesťané „byli povinni“ o tuto integraci usilovat, neboť jsme přesvědčeni, že důvody uvedené v tomto prohlášení nejsou pravdivé. Řada dokumentů Evropského parlamentu radikálně podporuje potratovou politiku, opatření proti rodině a také homosexualitu. Ačkoliv tyto dokumenty mají většinou charakter doporučení, je zde snaha vydat je jako závazné právní předpisy pro členské země, které budou nadřazeny národním legislativám. Tyto předpisy by pak nebylo možné odmítnout ani na základě principu subsidiarity. Proto považujeme za nebezpečné klamání veřejnosti proklamovat, že principem evropské integrace je „úcta k životu a celému stvoření“.
Za nepravdivé rovněž pokládáme tvrzení, že tato integrace stojí na „principu demokracie“. Mezi pilíře demokracie, jak je chápána svobodnou společností, patří mimo jiné dělba moci a demokratická kontrola mocenských orgánů, ústavní záruky proti zneužití moci a státní suverenita. Evropská Unie však není založena na těchto principech. Není zde zachován demokratický předpoklad dělby moci, tedy oddělení moci zákonodárné a výkonné. Orgány EU, jako je Rada Evropské Unie a Evropská komise, v sobě zahrnují jak moc legislativní, tak exekutivní. Tyto orgány navíc nejsou demokraticky voleny a nejsou zde ani záruky proti zneužití moci. Z těchto důvodů nelze souhlasit, že evropská integrace stojí na demokratických principech. Evropská unie rovněž ve velké míře omezuje svrchovanost státu. Prvním pilířem EU jsou „Evropská společenství“, kde se státy vzdávají značné části své suverenity ve prospěch orgánů EU. V rámci tohoto pilíře jsou pak právní předpisy EU nadřazeny zákonům členských států.
Navíc nelze beze zbytku souhlasit ani s tvrzením, že se křesťanské církve v Evropě na procesu integrace aktivně spolupodílejí. Je známou skutečností, že např. mnozí křesťané v Norsku proti vstupu své země do EU aktivně vystupovali a stejně tak řada křesťanů ve Velké Británii. Chceme tímto prohlášením zabránit mylnému dojmu, že křesťané jako celek, ať již v ČR nebo v celé Evropě, podporují vstup svých zemí do EU.
Za Radu Apoštolské církve, biskup Rudolf Bubik, 19. 2. 2003
Následně jsme pak navrhli komplexnější prohlášení:
Stanovisko Apoštolské církve
Rádi bychom využili možnosti poskytnout širší veřejnosti pohled jedné z protestantských církví na aktuální politické dění v souvislosti s přípravami ČR na referendum o vstupu do Evropské Unie. Předesíláme, že jsme církví, která respektuje víru v Boha jako osobní a dobrovolné rozhodnutí člověka. Jsou nám proto vzdáleny snahy o využití křesťanství ve prospěch dosažení politických cílů, které jsou podle nás v rozporu se samotnou podstatou Evangelia. Takováto politizace křesťanství popírá Kristova slova „mé království není z tohoto světa“.
Nesdílíme proto přesvědčení, že by se církve měly zhostit politické agitace, která dává novinářům mandát ke zveřejňování článků typu „Kampaň pro EU odstartují faráři“ (MFD, 26. února 2003). Naše církev se od tohoto postoje veřejně distancovala na společném setkání Ekumenické rady církví a České biskupské konference dne 17. února a vydala stanovisko, které bylo českými médii téměř ignorováno. Snad i proto, aby mohl být vytvořen nepravdivý dojem, že křesťané jako celek podporují vstup do EU.
Odhlédneme-li od principu celé záležitosti, jako církev navíc nikdy nemůžeme věřícím v naší zemi doporučit, aby hlasovali pro připojení k organizaci, která upírá jednotlivým národům velkou část jejich suverenity, sama nevychází z demokratických principů svobodné společnosti a nedává ani jednotlivým zemím právo z Evropské Unie vystoupit. Jako vysvětlení našeho postoje nabízíme níže uvedené prohlášení.
Za Úzkou radu Apoštolské církve, biskup Rudolf Bubik, 28. 2. 2003
Když jsem o všem referoval Rudkovi, byl viditelně nadšen. Seznámil jsem ho i s prací o EU s tím, zda by nebylo možné ji zaslat vedení některých církví. Napadlo mě, že by mohli být pro charismatici a že by bylo dobré nějak spojit síly ve společném odporu. Rudek mi dal k dispozici svoji mailovou schránku, abych to učinil jeho jménem. (Těšil jsem se tehdy opravdu jeho důvěře jako málokdo, což některé sborové autority v minulosti velmi znervózňovalo). Dnes si nejsem jist, zda to bylo moudré, protože charismatické pojetí ve vzduchu visících „nevolených vyvolených“ apoštolů, sjednocující církve, kterých ani nejsou členy, a uplatňující vedoucí autoritu nad členy jiných církví, je podobné pojetí jednoty EU. Vždyť stejně jako EU v podstatě neuznává národní státy, tak charismatici neuznávají denominace. Později jsem proto pochopil, že charismatici z principu nemohou EU vidět jako něco špatného.
Dané prohlášení jsem pak oficiálně, jako zástupce AC, nabídl tisku a jmenovitě všem hlavním i regionálním deníkům a církevním časopisům. Kromě Getsemany a tuším Grano Salis to nikdo nezveřejnil. Byli tím však velmi potěšeni katoličtí konzervativci, jmenovitě pan Michal Semín, kteří to přejali na své stránky. S panem Semínem jsem si pak začal občas (na krátký čas) dopisovat a máme spolu dokonce, neplánovaně, publikaci.
Po tom všem jsem si znovu jasně uvědomil, že mé angažmá v Apoštolské církvi se chýlí ke konci a má nedávno otevřená vzpoura vůči Božímu povolání přinese své ovoce.