Hrozí nám liberální teologie?
Snad všichni evangelikálové se shodnou na tom, že teologický liberalismus je směrem, kterému je třeba se vymezit. Problémem však je, že teologický liberalismus přichází v tak přitažlivých, či nenápadných formách, že i když můžeme formálně zastávat doktrínu o neomylnosti Bible, prakticky se můžeme stát liberálními křesťany zcela nepozorovaně. Uvedu zde jeden výstražný příklad z Německa. V polovině devatenáctého století měla již Lutherská církev za sebou jak reformaci, tak vlnu obnovy pietistické zbožnosti. V Evropě se však tou dobou rodila učení, jako darwinismus a marxismus (jejich otcové byli původně křesťany přesvědčenými o neomylnosti Písma), která nakonec dala základ i pro opodstatnění třídního boje na pozadí boje druhů o přežití a rasismu. Vyrostlo na nich i podhoubí národního socialismu a později fašismu. Když Adolf Hitler projížděl v triumfálním průvodu Berlínem, představitelé Lutherské církve jej vítali jako hrdinu německého národa. Jak se to mohlo stát? Církev ztratila měřítko, Boží Slovo, skrze které nedokázala rozsoudit již tehdy nápadnou zločinnost nastupujícího režimu. Podívejme se proto v krátkosti na nástup evropského, teologického liberalismu, který se zrodil v Německu 19. století.
Schleiermacher
V pozadí nástupu teologického liberalismu stojí luterský profesor teologie, který uhodil na pietistickou strunu. Řekl něco ve smyslu, že znalost Písma není až tak podstatná, protože důležitý je převážně život, a že lidé nepotřebují teologii, ale Boha. Schleiremacher tak podle Bartha zahájil celou novou epochu křesťanství, když oddělil „náboženství“ a „teologii“ a popřel sounáležitost mezi křesťanstvím a vědou. Své teze v roce 1821 shrnul v díle „Věrouka“. Nauky a dogmata nejsou podle Schleiermachera nutné pro křesťanské náboženství a zastávání doktrín bylo podle něho „úzkoprsým tmářstvím“. Tento hyperpietismus lze shrnout parafrází Schleiremacherova učení, že náboženství je pouze cit a zážitek. Podle Laneho tak Schleiermacher „zcela popřel dosavadní nazírání na křesťanství jako na „Boží zjevení, jak jej nacházíme v Písmu, tradici, přírodě, či některé jejich kombinaci… Schleiermacher otevírá dveře „křesťanství“, které již nepřijímá učení Bible jako závazné měřítko a které již není svázáno vnějšími pravidly.“ Bible je tedy podle něho spíše knihou vypovídající o zkušenosti s Bohem, než neměnné, stálé a věčné Boží slovo, skrze které se dává Bůh člověku poznat. Když přišel darwinismus, a to dokonce z teologických pozic, křesťanství zbavené racionálního pojetí a teologie bylo bezbranné. Schleiermacher tak vlastně popřel reformační princip „Sola Scriptura“.
Ritschl
Cesta vytýčená Schleiermacherem však záhy ukázala svá nebezpečí, neboť oddělila „prožitek“ od „doktríny“ a mnoho lidí bylo svedeno na nebezpečnou cestu křesťanského mysticismu. Německý profesor teologie Albert Ritschl šel v Schleiermacherově „poznání“ dále a zcela vygumoval jeho důraz na zkušenost a učinil tak křesťanství náboženstvím bez teologie i zkušenosti a otevřeně napadl pietismus, který byl Schleiermacherem již beznadějně zkarikován. Jako východisko nabídl Ritschl kolektivní pojetí křesťanství v reflexi církevní historie, kterou však ve svém obsáhlém díle „Dějiny pietismu“ přizpůsobil svému pojetí. Zároveň zpochybnil možnost nalezení spásy a pravdy lidskému individuu, což vedlo k zdůraznění nutnosti podřizování církevní autoritě v otázce možnosti individuálního hledání pravdy. Popřel tím další ze zásadních reformačních principů „Sola Fide.“ Věřící tak byl „oloupen“ nejen o neomylné Boží Slovo, ale i o realitu křesťanské zkušenosti a možnosti individuálního zakoušení křesťanské spásy. Evangeliu tak zůstal hlavně sociální rozměr, což později podnítilo, zejm. v USA, rozvoj tzv. „sociálního evangelia“.
Harnack
Také Ritchelovo nasměrování do církevních dějin – jako náhražka ortodoxie – vedlo k tomu, že lidé, zbaveni učení i praxe, se zaměřili na historii a křesťanství hrozilo, že se stane pouze pomníkem ustrnulé církve. To podnítilo šlechtice a dalšího německého profesora teologie Adolfa von Harnacka, aby v roce 1886 zrevidoval dogma obsažené v církevních dějinách. Z pozice liberalismu tak napadl existenci dogmatu jako takového a přirovnal jej k pohledu řeckého myšlení v křesťanské praxi. Tak vlastně zpochybnil relevanci prvních křesťanských kréd, vyznání víry a de facto i relevanci raných církevních koncilů. Jeho přednášky byly přeloženy do angličtiny pod názvem „What is Christianity?“ a v USA si nacházely posluchače zejm. z řad velkých kongregací. Harnack odmítl, že by evangelium obsahovalo nějakou neměnnou prvotní formu, neboť se –podle něho- tato forma neustále měnila a učil, že evangelium obsahuje pouze určité jádro, které na sebe časem navléká určité slupky.
Ano, později povstala nová ortodoxie Karla Bartha v Evropě a fundamentalismus v USA, ale již nikdy si protestantská církev v Evropě nenašla sílu vrátit se k Písmu jako k Božímu Slovu, ale spíše hledala Boží Slovo v Písmu. Plyne z toho pro nás nějaké poučení? Myslím, že ano.
Církev má mj. tři pilíře: Ortodoxii, ortopraxi a historii. Ani bez jednoho se nelze obejít. Teologický liberalismus však přichází nejprve tím, že teologie, doktrína a dogma nejsou až tak důležité, protože nejdůležitější je přece vztah k Bohu a od toho se vše vyvíjí. Poznání je koneckonců částečné a známost nadýmá. Mnohem důležitější je Duch svatý a jeho dary, prožívání jeho přítomnosti a skutky víry. Tato Schleiermacherova cesta brzy přinese trpké ovoce falešných prožitků a pocitů, které již nikdo nerozsuzuje, protože teologie není podstatná a nakonec dochází k obecnému rozčarování. Nastupuje tedy druhá fáze, Ritschlova cesta, a to je postavit se proti citům a prožitkům jako takovým a nahradit individuální zbožnost a odpovědnost podřízení se církevní autoritě a rozpuštění křesťanské rozmanitosti v uniformitě. Z kazatelen neustále zaznívají kázání zakazující lidem pocity, z křesťansví zůstávají jen vzpomínky a žije svojí tradicí z minulosti. V této fázi se však křesťanství již natolik odchyluje od své historické cesty a i člověk vidí jasný předěl, že musí nastoupit Harnackova cesta, a tou je přepsání, resp. zpochybnění správnosti dosavadní historie. V této fázi obvykle nastupují diktatury neboť církev ztratí schopnost být slaná a není sto konzervovat společnost. Je možné, že takto zpracovaná církev jednou s famfárami přivítá Antikrista?
Existuje nějaké univerzální řešení? Myslím, že ano. Již Pavel říká Timoteovi, aby dával pozor na své učení i svůj způsob života. Tedy, abychom mohli žít Boží Slovo, musíme he dobře znát a jeho znalost je velmi podstatná. I neznalost světského zákona neomlouvá, natož Božího! Svou cestu bychom však měli kontrolovat i retrospektivně a umět se poučit jak z historie církve, tak ze svých vlastních chyb. Před vlastní historií se nelze skrýt a už vůbec ji nelze přepsat.