Střípky ze života - Biblická škola
Kdybych mohl ve svém životě změnit jen jedinou věc, pak by to byla tato. Existují totiž v životě člověka hříchy, které nelze vzít zpět a poznamenají celý další život. Pro krále Davida to bylo cizoložství a úkladná vražda, pro mě to bylo vědomé odmítnutí Božího povolání. Až do této doby jsem měl pocit téměř trvalé Boží blízkosti a prožíval jsem i citelněji jeho vedení. Ale od doby, kterou nyní popíšu, jsem o něco důležitého přišel.
To, že mohu být Bohem povolán na „plný úvazek“, jsem zažil ještě v době, kdy jsem zcela netušil, co tato Boží výzva v celé šíři obnáší. Když se mi v práci začalo dařit, dostal jsem – věřím – od Pána konkrétní nabídku: „Byl bys jednou ochoten se své práce pro mě vzdát?“ Poprvé jsem tuto velmi tichou výzvu v duchu uslyšel v autobusu při cestě z Českých Budějovic do Brna někde v okolí Jindřichova Hradce. Domníval jsem se, že je to spíše vnitřní myšlenka a nebyl jsem si jist, protože o něčem takovém jsem neuvažoval. Svoji práci jsem bral jako dar od Boha, a tato otázka pro mě navíc byla zpočátku velmi nepříjemná. Ovšem za čas, dokonce při průjezdu stejným místem, mi tato otázka projela mojí myslí v plné intenzitě znovu. Nesměle, velmi váhavě a potichu jsem přitakal, ovšem s dovětkem, „dáš-li mi k tomu sílu.“ V té době jsem velmi respektoval všechny kazatele a byl jsem přesvědčen, že všichni mají konkrétní Boží povolání, které se mi, jako „pouhému smrtelníku“, jevilo jako něco nedostupného. Plánoval jsem si, že až do konce svého života budu pracovat ve výzkumu léčiv a že až mi bude tak čtyřicet, přijde pronásledování, při kterém mě bude čekat snad bezbolestná mučednická smrt nebo přijde vytržení. Byl jsem silně ovlivněn proroctvím Davida Wilkersona o nadcházející celosvětové hospodářské krizi a pronásledování pravých křesťanů, mezi které jsem se počítal.
Ve sboru jsem stále více narážel na charismatickou orientaci, a prakticky od svého příchodu už jen to, že jsem nedostatečně aktivně souhlasil s každým závanem nového charismatického zjevení, nezvedal jsem při chválách ruce a na jedné sborové dovolené jsem odmítl mávat nad hlavou kapesníkem nebo odmítal rozšířenou praxi vymítání démonů z křesťanů, mě činilo trvalým předmětem zájmu pastora. Navíc kritizovat učení o pozitivním myšlení, o boji s démony a vymítání z křesťanů, zástupném vyznávání hříchů apod., které byly zpravidla oděny do slibného pláštíku jednoty a probuzení, se nevyplácelo. Přesto jsem se stal postupně redaktorem sborového periodika, starším sboru, vedoucím mládeže, a nakonec poradcem biskupa církve. Tato povolání přicházela vždy v době velkých krizí a v situacích, kdy jsem byl například kritizován v křesťanských periodicích v ČR. Také jsem však toužil po studiu teologie, které by mě k mé práci uschopnilo, ale na které jsem však nenacházel čas. Jednoho dnes si mě vzal Vláďa stranou a před Bohem mě napomenul, že bych měl studovat teologii. Opověděl jsem mu, že v současné době na to nemám čas, ale že vím, že budu jednou odstaven od služby a vyloučen, a pak si čas určitě najdu.
V roce 2000 jsem se v zaměstnání dostal do velké pracovní krize. Pracoval jsem tou dobou často do večera a každý den jsem navíc ve sboru buď vyučoval, vedl mládež, kázal nebo vedl domácí skupinku Ukrajinců, a ještě připravoval materiály pro církev. Často jsem neměl čas ani na večeři, a tak jsem jedl v tramvaji, po cestě ze zaměstnání do sboru. V tom čase jsem dlouhodobě onemocněl zánětem dutin. Mluvil jsem tehdy s pastorem a řešil s ním své problémy a on mi náhle řekl, zda nepřišel čas k službě na plný úvazek. Takovou odpověď jsem opravdu nečekal. Ten den, večer, jsem Bohu řekl: „jestli mě potřebuješ mít někde jinde, dej mi to vědět, zavolej a půjdu, ale dej, ať je to opravdu od Tebe, ať do toho nemluví nepřítel a prosím, ať je to hned.“ Krátce po tom jsem ve své e-mailové schránce nalezl dopis, ve kterém mi ředitel biblické školy nabízel místo vyučujícího. Zjistil jsem, jak radostné je obdržet Boží nabídku. Avšak – ke svému zahanbení – musím přiznat, že jsem v sobě nenašel další odhodlání čelit nepříjemnostem. V té době jsem byl členem výzkumného týmu, který se podílel na výzkumu originálního protinádorového léčiva. Věc byla později v novinách i v televizi. (Jak mi to tehdy připadalo velké, zatímco dnes to vidím úplně jinak).
Ty dny jsem se hodně modlil a prosil o sílu. Měl jsem pocit, že mě Bůh volá do Kolína i proto, abych byl blízko Rudkovi a že mě volá, abych se od něho učil. To jsem nakonec rozsoudil, že nemůže být pravda, jelikož byl už v té době pohlcen Torontským požehnáním a měl jsem se před ním spíše na pozoru. Při jedné cestě do Kolína, kde jsem si měl promluvit s ředitelem, jsem pociťoval v budově školy velmi stísněné pocity. Napadlo mě, že to souviselo s modlitbami za probuzení, které zde zažehl oheň z Pensacoly, ale spíše mi to připadalo jako nějaká obrovská síla, která se mě snaží odvést pryč.
Mé okolí můj případný odchod neslo s velkou nelibostí. Měl jsem odejít do Kolína, který jsem sice dobře znal, protože jsem se zde narodil, ale kde jsem neměl byt a na mé místo učitele nebyly finance. Najednou jsem si všiml, jak mi hodně záleží na společenské prestiži, zaměstnání a žel – i na platu. Když jsem o vidině nového zaměstnání řekl doma, otce popadl záchvat zuřivosti a začal podnikat kroky k tomu, aby omezil mé dědictví. To mi sice vůbec nevadilo, ale začal jsem pochybovat o svém povolání, až jsem téměř přestal věřit, že mě Bůh volá. Byl jsem ale vázán slibem poslechnout, když mi přijde nabídka, a bál jsem se jej zrušit. Začal jsem tedy k Bohu dokola volat, že nikam jít nechci a cítil jsem se lapen svým slibem. V jednu chvíli jsem dokonce měl pocit, že se mě Bůh rozhodl zničit, že budu mít hlad apod. Jednoduše jsem úplně přestal věřit Božím zaslíbením. Dostával jsem vyčítavé dopisy z domu a v zaměstnání se za mě hledala náhrada. Měl jsem problémy usnout a brzy jsem se budil. Touha po věcech, které zastiňovaly mé povolání, byla větší, a tak jsem začal Boha prosit, zda bych nemohl zůstat ve svém zaměstnání. Zkusil jsem Boha vyzkoušet a žít za minimum peněz. Podotýkám, že jsem se stravoval co nejlevněji, kupoval jsem jen nejnutnější věci a byt jsem si zařídil vyřazeným nábytkem z brněnského výstaviště. Nešetřil jsem a peníze jsem většinou dával do sboru. Ale zkusil jsem přestat i kupovat jídlo, abych si vyzkoušel, zda v Kolíně přežiji a zde se o mě Bůh postará. Ten týden jsem si začal psát finanční deník. Jelikož mě ale skoro každý den někdo pozval na večeři, utratil jsem asi jen padesát korun. Pro někoho by to bylo jistě potvrzením, ale mě to nestačilo. To celé trvalo asi tři týdny. Při jedné cestě ze zaměstnání jsem opět naléhal na Boha, že nikam nechci. Protože pršelo, schoval jsem se v jenom výklenku na schodišti jednoho domu poblíž zastávky Skácelova. Náhle jsem uslyšel zcela zřetelně vnitřní, věřím, Boží hlas: „jestliže nechceš, pak nepůjdeš“. Když jsem došel domů, měl jsem ve schránce oběžník TeenChallenge, kde bylo kázání Davida Wilkersona o tom, jak Izrael ze strachu nevešel do zaslíbené země pro svoji nevěru a už tam pak nikdy nevkročil. Toto kázání jsem v následujících dvou týdnech vyslechl ještě dvakrát a opravdu jsem se v tom nalezl. Činil jsem si ještě naději, že by to Bůh mohl vzít nazpět, ale uvnitř jsem věděl, že nikoliv. V té době mě velice oslovil jeden verš z proroka Ezechiele. Zněl: „Hledal jsem mezi nimi muže, který by zazdíval zeď a postavil se v trhlině před mou tvář za tuto zemi, abych ji neuvrhl do zkázy, ale nenašel jsem“.
Za týden na to mi zavolal ředitel školy, že můj nástup se odkládá o rok. Uvědomil jsem si, co jsem udělal. Začal jsem volat k Bohu o odpuštění, ale nějak jsem věděl, že jsem se minul a že Bůh své slovo bere vážně.
Za necelý rok jsem se ženil a rodiče mé manželky počítali, že se budeme stěhovat do Kolína. Plánovali jsme svatbu s tím, že se nakonec přestěhujeme do místa biblické školy, kde jsem měl náhle i přislíbené stipendium na studium v zahraničí. Stále jsem měl ale v srdci nejistý pocit, že jsem Boha zklamal. Svatební týden jsem strávil v nemocnici se střevním onemocněním a na infuzích. Když jsem se vrátil z nemocnice, byli jsme s manželkou nejistí, co se bude dít ohledně Kolína. Poklekli jsme a zeptali jsme se Boha, zda se budeme stěhovat. Jakmile jsem řekl amen, zazvonil mi telefon. Volal mi ředitel školy, že pastoři Středomoravské oblasti sepsali petici a odmítli škole finanční pomoc, pokud budu přijat. Dostal jsem ultimátum: zrušit svoji veřejnou kritiku Torontského požehnání a některé aspekty učení charismatického hnutí, kterému se naše církev otevřela, nebo nenastoupit. Vytušil jsem, že ředitel školy se zalekl a že ustoupí. Nabídl mi, že pokud zruším své stránky, bude mne moci přijmout a že stránky budu moct dál provozovat pod hlavičkou školy. Tomu jsem ovšem nevěřil. Věděl jsem velmi jasně, k čemu mě Bůh povolal a tušil jsem, že služba Jemu není politika ani šachová partie. Věděl jsem, že kdybych začal taktizovat a nadřazovat službu nad poslušnost Bohu, pak by se Bůh za mě už nepostavil. Navíc jsem věděl, že ředitel si mě vybral právě pro to, co jsem psal a ustupovat nátlaku lidem, kteří hájili blud, jsem jednoduše nemohl. Také mi došlo, že ani ředitel by se za mě nepostavil, pokud by se jednalo o nějaký věroučný spor, i když by byl přesvědčen, že mám pravdu. Nijak jsem mu to ale neměl za zlé, jelikož jsem věděl, že jsem zklamal Boha a že je na vině můj vzdor. Po mnoha letech jsem pak dostal pozvánku na jednu konferenci, kterou pořádala biblická škola. Situace se opakovala, vystoupili pastoři a ředitel mou přednášku zrušil. Uvědomil jsem si, že jsem se zachoval správně a že není možné postavit svoji službu nad věrnost Bohu a taktizovat, abych v církvi přežil. Došlo mi tehdy, že se již blíží doba, kdy budu z církve definitivně vyloučen a že nelze jít cestou „účel světí prostředky“.
Když už jsem věděl, že je po všem, navštívil jsem Rudka. Seděli jsme v křeslech a on na mě náhle pohleděl. Otevřel Bibli a sdělil mi: „Bůh mi dal tento verš, můžeš mi to vyložit?“ a přečetl: „Hledal jsem mezi nimi muže, který by zazdíval zeď a postavil se v trhlině před mou tvář za tuto zemi, abych ji neuvrhl do zkázy, ale nenašel jsem“. Pokračoval. „Jak je to možné? To ani Ezechiel nebyl tím mužem? Marně si lámu hlavu, co to znamená“. Měl jsem však pocit, že mu Bůh položil na srdce, aby to přečetl a že i on to dobře věděl. V tu chvíli jsem vážil asi tunu a zabořil jsem se hluboko do křesla. „Ty to možná nevíš, ale já vím moc dobře, proč ti dal Bůh tento verš na srdce“, pomyslel jsem si. Potom pokračoval. „Ještě jsem to veřejně neohlásil, ale já už budu končit se službou biskupa. Pán mi řekl, že si najde někoho z jiného města, kterého přivede, aby se ode mě učil“. Ačkoliv to Rudek ještě nevěděl, všichni již věděli a počítali s tím, že to bude Martin Moldan, který v té době nikomu nevadil, neměl nepřátele a byl přijatelný jak pro konzervativce, tak pro progresivce. O Martinu Moldanovi jako o budoucím biskupovi mluvil těsně před tím i ředitel školy.
Dnes vím, že Pán Bůh nepovolává schopné, ale uschopňuje povolané. Nejsou to schopnosti, vědomosti nebo inteligence člověka, co jej předurčuje ke službě. Je to mnohdy naopak lidská slabost, která vyžaduje naprostou závislost člověka na Bohu. Oslavit se skrze silné a mocné je výsadou antických božstev, ovšem oslavit se na slabých, bezmocných a ubohých, kteří jsou schopni dát Bohu sami sebe, mnohdy přes odpor druhých, je výsadou mocného Boha, který se v Kristu sám v slabosti těla vydal lidem do rukou. Tuto svoji šanci jsem promarnil. Dodnes si kladu otázku, jak by můj život vypadal, kdybych tehdy Boha poslechl. Zcela jistě by se vyvíjel lépe a naplnil bych Boží vůli. Na druhou stranu Bůh mě neopustil, jen už mě nechránil v některých věcech tak, jako před tím, a vydal mě do rukou těch, před kterými mě léta chránil, jako byli pastor a starší sboru.
Nyní stále pracuji ve svém oboru, mám možnost publikovat, cestovat, učím na univerzitě, ale přesto vím, že jsem nenaplnil to, k čemu jsem se Bohu zavázal. Činil jsem pokání, prosil o odpuštění, většinu svých úspor, na kterých jsem tehdy závisel, jsem odevzdal do sboru, ale dveře zůstaly zavřeny. Dnes vím, že se nejednalo o dílo lidí, ale svrchovaný Bůh shledal nedokonalost mého charakteru. Nevím, zda bych dnes dokázal obstát. Tento můj charakterový defekt patrně při mně zůstal a plně se spolehnout na Boha je pro mě dodnes největším problémem. Dokážu se nasadit, obětovat čas, ale opravdová víra mi v rozhodujících situacích chybí.
Znovu opakuji. Kdybych v životě mohl změnit jednu jedinou věc, nepostavil bych se Bohu na odpor, poslechl bych a šel do Kolína. Ale Bůh mi to odpustil. Přesto vím, že jsem se v něčem minul a že v mém charakteru zůstala jedna podstatná vada, a to neschopnost plného se spolehnutí na Pána. Když o tom zpětně přemýšlím, vidím jasně, že Bůh o tomto mém pádu věděl a měl již tehdy připravenou alternativu, která ovšem zůstala jen alternativou.