Minulý týden jsme navštívili Mariánské lázně, kde jsem byl, ještě co by školák, na dovolené s rodiči. Moc už jsem si z toho nepamatoval, a tak jsem se ani neoddával nostalgii. Jeden zážitek mě však povznesl. Každé dvě hodiny je hned vedle kolonády možnost spatřit tzv. zpívající fontánu. Původně jsem si myslel, že půjde o běžný turistický zážitek, a tak jsem se postavil před pramen a očekával, co se bude dít. Octl jsem se tak v řadě lidí, kteří do kruhu stáli kolem fontány, ze které náhle začala tryskat voda za zvuku majestátní, až hymnické hudby (složil ji Petr Hapka). Lidé viděli zároveň na druhé, a přitom stáli čelem k tryskajícímu prameni. Po prvních tónech a zpočátku letmém pohledu na pramen vody a v kruhu stojící posluchače mi bleskla hlavou biblická pasáž (je složena ze dvou oddílů):
„Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině. Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm“.
V tu chvíli jsem měl pocit – upozorňuji, že nešlo o žádný změněný stav vědomí nebo vidění – že církev bude jednou stát takto shromážděna okolo nebeského trůnu, kde již nebude možné si na nic hrát. Kde nebude možné nic skrývat. Kde budou zcela zjevně, čitelně a neoddiskutovatelně jasné, co kdo a z jakých motivů na zemi činil. Nebudou zde naši lidští soudci, kteří nás obviňují z nečistých motivů, a kteří se nás vyvoláváním falešného pocitu viny snažili zastrašit. Nebude zde ani publikum, které nám dodávalo pocit důležitosti při našich písemných či slovních projevech. Nebudou zde lidští učedníci, kteří následují své lidské vůdce. Neobstojí zde pracně budované alibi před vlastním svědomím; neobstojí zde církevní politika, jejíž účel světil prostředky. Bude zde zjevný každý náš čin, ať dobrý či zlý, který byl skrytý lidským očím. Nebude zapomenut ani přehlédnut každý náš skrytý zápas a zároveň bude odhalena naše případná touha vyniknout. Prostě zde neobstojí naše lidské skutky a jediné, co obstojí, bude to, co bylo vykonáno z čisté víry v Krista, a to, co on sám vykonal skrze nás. Tehdy se jnaplní slova Písma „lepší je maličko se spravedlností než mnoho výtěžků s bezprávím“.
Když jsem si to uvědomil, cítil jsem se nadmíru povznesen, snad i znějícím světským hymnem, svobodný a prostoupený Boží láskou a pocitem jistoty, protože zde nebudu stát ve své spravedlnosti, ale ve spravedlnosti Jeho. Kolikrát jsem ale v církvi zažil, jak je třeba popostrčit věci dopředu lidským přičiněním; jak sehnat správné svědky, pořídit správné písemnosti, oslovit správné lidi, a to jen kvůli lidem. Nyní to bude zjevné! Jak zbytečně je plýtvat silami zde na zemi na svoji obhajobu, jak zbytečně je snažit se vynikat nebo budovat si pomníky. Jak zbytečné je předbíhat věčnost, toužit po chvále od lidí nebo se dožadovat pozornosti už na zemi, neboť platí: „nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha“. A bude to zjevné na věky. Vše ostatní bude zapomenuto, skryto a po soudu již nikdy a nikým zmiňováno. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl. Zato skutky vykonané v Bohu půjdou s námi.
Krátce na to jsem se dostal do nemilé situace, kdy jsem Bohu vyčetl některé věci. Nikdo z lidí to neslyšel. Uvědomil jsem si docela citelně, že záleží na tom, jak věci vidí Bůh a ne člověk. A že je mnoho věcí v životě člověka, které by každý z nás nejraději vygumoval. Stále je čas. Doporučuji proto vyznávat své hříchy hlasitě Bohu (nejen v duchu, i když i to platí) a žádat odpuštění, abychom nemuseli být jednou zahanbeni. Někdy je dobré (a ponižující) slyšet i své vlastní ústní vyznání! Zároveň neusilovat o prosazení pravdy silou a už vůbec si nenalhávat, že naše úspěšnost se měří skutky viditelnými člověku. Bůh nás vybízí konat dobro v skrytu, ne na odiv, jelikož Bůh vidí, co je skryto a každému odplatí. Tento článek jsem byl příliš líný sepsat a to, že jsem tak nakonec učinil, je z pouhé víry, že by snad mohl přispět k pomoci komukoliv a k slávě Jemu.
Minulý týden jsme navštívili Mariánské lázně, kde jsem byl, ještě co by školák, na dovolené s rodiči. Moc už jsem si z toho nepamatoval, a tak jsem se ani neoddával nostalgii. Jeden zážitek mě však povznesl. Každé dvě hodiny je hned vedle kolonády možnost spatřit tzv. zpívající fontánu. Původně jsem si myslel, že půjde o běžný turistický zážitek, a tak jsem se postavil před pramen a očekával, co se bude dít. Octl jsem se tak v řadě lidí, kteří do kruhu stáli kolem fontány, ze které náhle začala tryskat voda za zvuku majestátní, až hymnické hudby (složil ji Petr Hapka). Lidé viděli zároveň na druhé, a přitom stáli čelem k tryskajícímu prameni. Po prvních tónech a zpočátku letmém pohledu na pramen vody a v kruhu stojící posluchače mi bleskla hlavou biblická pasáž (je složena ze dvou oddílů):
„Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině. Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm“.
V tu chvíli jsem měl pocit – upozorňuji, že nešlo o žádný změněný stav vědomí nebo vidění – že církev bude jednou stát takto shromážděna okolo nebeského trůnu, kde již nebude možné si na nic hrát. Kde nebude možné nic skrývat. Kde budou zcela zjevně, čitelně a neoddiskutovatelně jasné, co kdo a z jakých motivů na zemi činil. Nebudou zde naši lidští soudci, kteří nás obviňují z nečistých motivů, a kteří se nás vyvoláváním falešného pocitu viny snažili zastrašit. Nebude zde ani publikum, které nám dodávalo pocit důležitosti při našich písemných či slovních projevech. Nebudou zde lidští učedníci, kteří následují své lidské vůdce. Neobstojí zde pracně budované alibi před vlastním svědomím; neobstojí zde církevní politika, jejíž účel světil prostředky. Bude zde zjevný každý náš čin, ať dobrý či zlý, který byl skrytý lidským očím. Nebude zapomenut ani přehlédnut každý náš skrytý zápas a zároveň bude odhalena naše případná touha vyniknout. Prostě zde neobstojí naše lidské skutky a jediné, co obstojí, bude to, co bylo vykonáno z čisté víry v Krista, a to, co on sám vykonal skrze nás. Tehdy se jnaplní slova Písma „lepší je maličko se spravedlností než mnoho výtěžků s bezprávím“.
Když jsem si to uvědomil, cítil jsem se nadmíru povznesen, snad i znějícím světským hymnem, svobodný a prostoupený Boží láskou a pocitem jistoty, protože zde nebudu stát ve své spravedlnosti, ale ve spravedlnosti Jeho. Kolikrát jsem ale v církvi zažil, jak je třeba popostrčit věci dopředu lidským přičiněním; jak sehnat správné svědky, pořídit správné písemnosti, oslovit správné lidi, a to jen kvůli lidem. Nyní to bude zjevné! Jak zbytečně je plýtvat silami zde na zemi na svoji obhajobu, jak zbytečně je snažit se vynikat nebo budovat si pomníky. Jak zbytečné je předbíhat věčnost, toužit po chvále od lidí nebo se dožadovat pozornosti už na zemi, neboť platí: „nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha“. A bude to zjevné na věky. Vše ostatní bude zapomenuto, skryto a po soudu již nikdy a nikým zmiňováno. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl. Zato skutky vykonané v Bohu půjdou s námi.
Krátce na to jsem se dostal do nemilé situace, kdy jsem Bohu vyčetl některé věci. Nikdo z lidí to neslyšel. Uvědomil jsem si docela citelně, že záleží na tom, jak věci vidí Bůh a ne člověk. A že je mnoho věcí v životě člověka, které by každý z nás nejraději vygumoval. Stále je čas. Doporučuji proto vyznávat své hříchy hlasitě Bohu (nejen v duchu, i když i to platí) a žádat odpuštění, abychom nemuseli být jednou zahanbeni. Někdy je dobré (a ponižující) slyšet i své vlastní ústní vyznání! Zároveň neusilovat o prosazení pravdy silou a už vůbec si nenalhávat, že naše úspěšnost se měří skutky viditelnými člověku. Bůh nás vybízí konat dobro v skrytu, ne na odiv, jelikož Bůh vidí, co je skryto a každému odplatí. Tento článek jsem byl příliš líný sepsat a to, že jsem tak nakonec učinil, je z pouhé víry, že by snad mohl přispět k pomoci komukoliv a k slávě Jemu.
Minulý týden jsme navštívili Mariánské lázně, kde jsem byl, ještě co by školák, na dovolené s rodiči. Moc už jsem si z toho nepamatoval, a tak jsem se ani neoddával nostalgii. Jeden zážitek mě však povznesl. Každé dvě hodiny je hned vedle kolonády možnost spatřit tzv. zpívající fontánu. Původně jsem si myslel, že půjde o běžný turistický zážitek, a tak jsem se postavil před pramen a očekával, co se bude dít. Octl jsem se tak v řadě lidí, kteří do kruhu stáli kolem fontány, ze které náhle začala tryskat voda za zvuku majestátní, až hymnické hudby (složil ji Petr Hapka). Lidé viděli zároveň na druhé, a přitom stáli čelem k tryskajícímu prameni. Po prvních tónech a zpočátku letmém pohledu na pramen vody a v kruhu stojící posluchače mi bleskla hlavou biblická pasáž (je složena ze dvou oddílů):
„Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině. Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm“.
V tu chvíli jsem měl pocit – upozorňuji, že nešlo o žádný změněný stav vědomí nebo vidění – že církev bude jednou stát takto shromážděna okolo nebeského trůnu, kde již nebude možné si na nic hrát. Kde nebude možné nic skrývat. Kde budou zcela zjevně, čitelně a neoddiskutovatelně jasné, co kdo a z jakých motivů na zemi činil. Nebudou zde naši lidští soudci, kteří nás obviňují z nečistých motivů, a kteří se nás vyvoláváním falešného pocitu viny snažili zastrašit. Nebude zde ani publikum, které nám dodávalo pocit důležitosti při našich písemných či slovních projevech. Nebudou zde lidští učedníci, kteří následují své lidské vůdce. Neobstojí zde pracně budované alibi před vlastním svědomím; neobstojí zde církevní politika, jejíž účel světil prostředky. Bude zde zjevný každý náš čin, ať dobrý či zlý, který byl skrytý lidským očím. Nebude zapomenut ani přehlédnut každý náš skrytý zápas a zároveň bude odhalena naše případná touha vyniknout. Prostě zde neobstojí naše lidské skutky a jediné, co obstojí, bude to, co bylo vykonáno z čisté víry v Krista, a to, co on sám vykonal skrze nás. Tehdy se jnaplní slova Písma „lepší je maličko se spravedlností než mnoho výtěžků s bezprávím“.
Když jsem si to uvědomil, cítil jsem se nadmíru povznesen, snad i znějícím světským hymnem, svobodný a prostoupený Boží láskou a pocitem jistoty, protože zde nebudu stát ve své spravedlnosti, ale ve spravedlnosti Jeho. Kolikrát jsem ale v církvi zažil, jak je třeba popostrčit věci dopředu lidským přičiněním; jak sehnat správné svědky, pořídit správné písemnosti, oslovit správné lidi, a to jen kvůli lidem. Nyní to bude zjevné! Jak zbytečně je plýtvat silami zde na zemi na svoji obhajobu, jak zbytečně je snažit se vynikat nebo budovat si pomníky. Jak zbytečné je předbíhat věčnost, toužit po chvále od lidí nebo se dožadovat pozornosti už na zemi, neboť platí: „nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha“. A bude to zjevné na věky. Vše ostatní bude zapomenuto, skryto a po soudu již nikdy a nikým zmiňováno. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl. Zato skutky vykonané v Bohu půjdou s námi.
Krátce na to jsem se dostal do nemilé situace, kdy jsem Bohu vyčetl některé věci. Nikdo z lidí to neslyšel. Uvědomil jsem si docela citelně, že záleží na tom, jak věci vidí Bůh a ne člověk. A že je mnoho věcí v životě člověka, které by každý z nás nejraději vygumoval. Stále je čas. Doporučuji proto vyznávat své hříchy hlasitě Bohu (nejen v duchu, i když i to platí) a žádat odpuštění, abychom nemuseli být jednou zahanbeni. Někdy je dobré (a ponižující) slyšet i své vlastní ústní vyznání! Zároveň neusilovat o prosazení pravdy silou a už vůbec si nenalhávat, že naše úspěšnost se měří skutky viditelnými člověku. Bůh nás vybízí konat dobro v skrytu, ne na odiv, jelikož Bůh vidí, co je skryto a každému odplatí. Tento článek jsem byl příliš líný sepsat a to, že jsem tak nakonec učinil, je z pouhé víry, že by snad mohl přispět k pomoci komukoliv a k slávě Jemu.
Minulý týden jsme navštívili Mariánské lázně, kde jsem byl, ještě coby školák, na dovolené s rodiči. Moc už jsem si z toho nepamatoval, a tak jsem se ani neoddával nostalgii. Jeden zážitek mě však povznesl. Každé dvě hodiny je hned vedle kolonády možnost spatřit tzv. zpívající fontánu. Původně jsem si myslel, že půjde o běžný turistický zážitek, a tak jsem se postavil před pramen a očekával, co se bude dít. Octl jsem se tak v řadě lidí, kteří do kruhu stáli kolem fontány, ze které náhle začala tryskat voda za zvuku majestátní, až hymnické hudby (složil ji Petr Hapka). Lidé viděli zároveň na druhé, a přitom stáli čelem k tryskajícímu prameni. Po prvních tónech a zpočátku letmém pohledu na pramen vody a v kruhu stojící posluchače mi bleskla hlavou biblická pasáž (je složena ze dvou oddílů):
„Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině. Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm“.
V tu chvíli jsem měl pocit – upozorňuji, že nešlo o žádný změněný stav vědomí nebo vidění – že církev bude jednou stát takto shromážděna okolo nebeského trůnu, kde již nebude možné si na nic hrát. Kde nebude možné nic skrývat. Kde budou zcela zjevně, čitelně a neoddiskutovatelně jasné, co kdo a z jakých motivů na zemi činil. Nebudou zde naši lidští soudci, kteří nás obviňují z nečistých motivů, a kteří se nás vyvoláváním falešného pocitu viny snažili zastrašit. Nebude zde ani publikum, které nám dodávalo pocit důležitosti při našich písemných či slovních projevech. Nebudou zde lidští učedníci, kteří následují své lidské vůdce. Neobstojí zde pracně budované alibi před vlastním svědomím; neobstojí zde církevní politika, jejíž účel světil prostředky. Bude zde zjevný každý náš čin, ať dobrý či zlý, který byl ukryt lidským očím. Nebude zapomenut ani přehlédnut každý náš skrytý zápas a zároveň bude odhalena naše případná touha vyniknout. Prostě zde neobstojí naše lidské skutky a jediné, co obstojí, bude to, co bylo vykonáno z čisté víry v Krista, a to, co on sám vykonal skrze nás. Tehdy se jnaplní slova Písma „lepší je maličko se spravedlností než mnoho výtěžků s bezprávím“.
Když jsem si to uvědomil, cítil jsem se nadmíru povznesen, snad i znějícím světským hymnem, svobodný a prostoupený Boží láskou a pocitem jistoty, protože zde nebudu stát ve své spravedlnosti, ale ve spravedlnosti Jeho. Kolikrát jsem ale v církvi zažil, jak je třeba popostrčit věci dopředu lidským přičiněním; jak sehnat správné svědky, pořídit správné písemnosti, oslovit správné lidi, a to jen kvůli lidem. Nyní to bude zjevné! Jak zbytečně je plýtvat silami zde na zemi na svoji obhajobu, jak zbytečně je snažit se vynikat nebo budovat si pomníky. Jak zbytečné je předbíhat věčnost, toužit po chvále od lidí nebo se dožadovat pozornosti už na zemi, neboť platí: „nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha“. A bude to zjevné na věky. Vše ostatní bude zapomenuto, skryto a po soudu již nikdy a nikým zmiňováno. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl. Zato skutky vykonané v Bohu půjdou s námi.
Krátce na to jsem se dostal do nemilé situace, kdy jsem Bohu vyčetl některé věci. Nikdo z lidí to neslyšel. Uvědomil jsem si docela citelně, že záleží na tom, jak věci vidí Bůh a ne člověk. A že je mnoho věcí v životě člověka, které by každý z nás nejraději vygumoval. Stále je čas. Doporučuji proto vyznávat své hříchy hlasitě Bohu (nejen v duchu, i když i to platí) a žádat odpuštění, abychom nemuseli být jednou zahanbeni. Někdy je dobré (a ponižující) slyšet i své vlastní ústní vyznání! Zároveň neusilovat o prosazení pravdy silou a už vůbec si nenalhávat, že naše úspěšnost se měří skutky viditelnými člověku. Bůh nás vybízí konat dobro v skrytu, ne na odiv, jelikož Bůh vidí, co je skryto a každému odplatí. Tento článek jsem byl příliš líný sepsat a to, že jsem tak nakonec učinil, je z pouhé víry, že by snad mohl přispět k pomoci komukoliv a k slávě Jemu.
