Střípky ze života - svědectví z restaurace
V osmdesátých letech jsem studoval v Hradci Králové. Vedl jsem tehdy zcela běžný studentský život a často jsem se spolužáky večer chodil do restaurace „Pod strání.“ Nebudu se nyní chlubit věcmi, za které bych se měl stydět, a proto tuto část svého svědectví nebudu dále rozvádět. Jen se později, ve svém příběhu, k této restauraci vrátím.
Když jsem se, po dosti bouřlivém obrácení, kterému předcházela zcela bezvýchodná životní situace, stal křesťanem, velkou část svého času jsem věnoval tomu, že jsem procházel brněnskými ulicemi, mluvil s lidmi, kázal se skupinou křesťanů evangelium na náměstí, bezdomovcům, v hudebním klubu, po nocích na nádraží a na školách.
Byl jsem tím tak pověstný, že když jsem ve svém zaměstnání navštívil provoz výrobny tablet, dělníci si posedali na zem a vyzvali mě, zda bych jim nekázal „jako v kostele“. Přes to jsem věděl, že nejsem povolán jako evangelista. Mnohdy jsem raději v soukromí studoval Písmo a teologii a nejraděj jsem si bral dovolenou k tomu, abych je mohl nerušeně číst. Tehdy mě velmi znepokojovaly hereze, které se vyskytovaly v současné církvi, a psal jsem „do šuplíku“ biblické úvahy.
Každý čtvrtek jsme s evangelizačním týmem chodili na naše oblíbené místo na náměstí Svobody, kde jsme za pomoci jednoduchého komba měli sérii křesťanských písní, svědectví a kázání. Každý den po práci jsem na to místo chodil, abych „promodloval“ požehnání na čtvrtek.
V té době jsme udržovali přátelské a vřelé vztahy se sourozenci KS Hradec Králové, resp. s jejich pantomimickou skupinou a občas jsme se navštěvovali. Po jedné takové návštěvě v Hradci jsme s naším týmem zavítali i do mé oblíbené restaurace „Pod strání“ na oběd. Byla v tom z mé strany trocha nostalgie. Předesílám, že sestrám v našem týmu bylo okolo dvaceti let, byly pohledné, a po příchodu do restaurace trochu budily rozruch u sedících dělníků.
V té době dávali v televizi film „Poslední pokušení Ježíše Krista.“ Patřím mezi křesťany, kteří televizi nesledují, a navíc jsem o daném filmu neměl ani ponětí. Hned vedle u stolu však seděla skupina mužů ve středních letech, kteří o tomto filmu dosti nahlas diskutovali. Pamatuji si, že okázale rozebírali, zda Pán Ježíš se v mysli dopouštěl hříchu smilstva a velmi barvitě to nahlas komentovali. Cítil jsem se trapně a začal jsem litovat, že jsem vůbec do restaurace zašel.
Obsah rozhovoru se však viditelně přestal líbit jedné sestře. Neustále mě vybízela, že bych jako muž měl povstat a pány rázně napomenout. To bylo však to poslední, co bych toužil učinit. Muži ale zcela opustili obsah filmu a začali k všeobecnému veselí rozebírat život Pána tak, že už i otrlé ateisty by to pohoršilo. Sestra mě znovu upozornila, že bych měl jít muže napomenout. Dodnes to nepovažuji za šťastný nápad a přes otevřených blasfemismus daných návštěvníků jsem to považoval za jejich ryze soukromou záležitost.
Sestra mě naposled upozornila a podotkla, že když mám strach, že půjde zjednat nápravu sama. Nedovedl jsem si představit, jak dvacetiletá dívka uklidňuje již značně alkoholem posílené muže v nejlepších letech a jen rezignovaně jsem vznesl námitku. Bylo mi ale stejně jasné, že pokud něco neučiním, můžeme se díky horlivosti dané sestry dostat do potíží. Spíš z pragmatismu než z vyznavačství, abych předešel konfrontaci, jsem se zvedl a ve střelné modlitbě jsem Pána požádal o pomoc. Pamatuji se, že muži se akorát shodli na tom, že Bůh je mrtev a možná by toto téma i opustili.
Pomalu jsem přišel ke stolu a začal konverzaci podobnými slovy: „Prosím, nezlobte se, že se vám vměšuji do hovoru, samozřejmě respektuji váš názor a nerad bych se kohokoliv z vás dotkl, ale chtěl bych vás jen upozornit, že co se týče mého otce, mýlíte se, když jej považujete za mrtvého.“ Muž v kožené bundě vzhlédl od stolu, nechápavě se na mě podíval: „Ale mladý muži,“ řekl nečekaně mírně, „my vašeho otce vůbec neznáme“ a podíval se po ostatních, zda je tomu tak… Využil jsem chvíli ticha a dodal jsem: „No, před chvílí jste tu řekli, že Bůh zemřel, no a já bych vám rád jen řekl, že Bůh je můj Otec, že žije a že se těší dobrému zdraví.“
Čekal jsem výsměch případně slovní atak. Muž se na mě znovu pohlédl a místo výsměchu se zatvářil až stydlivě. „Vy jste kněz?“ zeptal se. „Ne, jsem lékárník. Člověk nemusí být zrovna knězem, aby mohl být božím synem.“ Muži se dost nechápavě dívali, ale přece jen se začali potutelně usmívat.
Muž v kožené bundě povytáhl volnou židli. „Posaďte se“, řekl. „Zrovna tady řešíme otázku, zda chodil Ježíš do nevěstince, nechcete nám k tomu něco říct?“ řekl s neskrývanou ironií. Ostatní muži začali přidávat podobné postřehy, které se zde zdráhám popisovat. Jeden z nich začal být agresivní a po chvíli rozhovoru mě začal slovně napadat a viditelně se rouhat. „Víš co“, přešel záhy na tykání, „ten Bůh vůbec není, a když na to přijde řeč, zůstane vždy jen u slov. Ukaž mi tvého Boha, přiveď mi ho sem… Jak v něj můžeš věřit, když honemůžeš dokázat?" Na tyto otázky prakticky neexistuje odpověď. Mohl jsem odpovědět klasickým podobenstvím o větru, který také není vidět, ale můžeme pozorovat, jak ohýbá koruny stromů, ale v obával jsem se, že v dané situaci by se slova minula svým účinkem.
Vzpomněl jsem si na Eliáše na Karmelu. Při celém rozhovoru jsem se srdcem upíral k Pánu, prosil ho o moudrost. V jednu chvíli se mi zdálo, že se mi dostalo toho, co Písmo nazývá „slovo moudrosti“ a prožil jsem náhlý, téměř nadpřirozený příliv víry. Věděl jsem, že pokud něco neudělám, nepodám teď hned hmatatelný důkaz, pokud „nesestoupí oheň“, „nepřejde anděl“ nebo „nerozpůlím rukama stůl“ jako Samson, bude to jen rétorické cvičení, kterému tito, někteří již rozjaření, prostí muži neporozumí.
„Ono je to jinak“, řekl jsem ve víře. „Důkaz nepotřebuje ten, kdo věří, ale ten, kdo nevěří. Protože v něho věřím, nepotřebuji důkaz já, ale potřebujete jej vy. Bůh je živý“ – pokračoval jsem – „a dá se upřímnému poznat. Já se teď proto za vás budu modlit, aby se vás Bůh dotknul a věřím, že on tak učiní.“ Za normálních okolností bych takové vyznání považoval téměř za pokoušení Boha, ale zdálo se mi, že tato slova mi byla poslána z nebe. Pozvedl jsem hlas k modlitbě a uvědomil jsem si, že mě nyní poslouchá již dobrá třetina restaurace, včetně personálu. Začal jsem se přesto nahlas modlit:
„Pane, děkuji Ti, že ses mi dal poznat. Znám Tě a nepotřebuji žádný důkaz o Tvé existenci, ale je tady muž, který Tě nezná. Pane, Tys nám zaslíbil, že začkoliv Tě budeme prosit ve Tvém jménu, Ty tak učiníš. Drahý Otče, já Tě nyní prosím ve jménu Pána Ježíše Krista, dotkni se tohoto muže…“ Ještě jsem nestačil říct amen a ve chvíli, kdy jsem řekl „dotkni se“, se onen muž vymrštil od stolu, zcela nepřirozeně, a začal utíkat k východu. Bezděčně jsem se zvedl od stolu, ukázal na něho prstem a zvolal: „Nyní se vás On dotkl, už nemáte výmluvu.“ Má slova toho muže zastavila. Otočil se, rozhlédl se a skoro poslušně se vrátil ke stolu. Muži se chvíli udiveně dívali na mě a pak na něho. Nakonec jeden z nich muže napomenul slovy, která se nehodí reprodukovat v seminární práci teologického studia.
Nevím, co ten muž prožil, co ho tak popudilo a vyhnalo, proč se zastavil, ani proč se vrátil. Vím, resp. věřím, že se ho skutečně Bůh dotkl. Poučení, které jsem si dané situace odnesl je, že ke svědectví potřebujeme spoléhat na Boží vedení a že při zvěstování evangelia jsme pouze Božími nástroji, jejichž úkolem je nechat se použít. Přesto chápu tuto situaci jako mezní a nikdy jsem podobné situace nevyhledával. Nejednalo se o evangelizaci v pravém slova smyslu, ale mohlo jít spíše, slovy evangelia, o rozsévání, které se mohlo stát kamínkem v mozaice pro kohokoliv, kdo byl této situace svědkem.