Střípky ze života - svědectví blízké smrti
Toto svědectví, resp. příběh pochází z konce devadesátých let a stalo se jistým mementem v mém přístupu k mladým lidem, resp. v naléhavosti zvěstování dobré zprávy spočívající ve smíření skrze Ježíše Krista. Událo se jednoho pátečního podvečera, kdy jsem se se svým kolegou vracel ze služební cesty z Prahy, kde jsme navštívili výstavu farmaceutického a zdravotnického zařízení.
Při zpáteční cestě, během které jsme mluvili o běžných věcech, jako jsou typy vozů, které jsme potkávali na dálnici, kolega projevil zájem společně povečeřet v jedné brněnské restauraci. Byl jsem zvyklý šetřit svůj čas a páteční podvečer jsem hodlal strávit jinak, ale věřím, že mne snad toho večera vedl Duch svatý, abych nabídku neodmítl a pokusil se jí využít ke sdílení s věcmi, které mají pro život člověka trvalou hodnotu. Vybrali jsem si jednu poměrně solidní restauraci a usedli ke stolu poblíž okna, kde již nikdo další neseděl. Vzpomínám si ještě, že jsme si oba objednali smažený sýr.
Během hovoru jsem hledal vhodná slova, jak začít téma rozhovoru, ze kterého by bylo možné přejít na zvěst evangelia. Kolega u nás nepracoval dlouho a předpokládal jsem, že o mém křesťanství nemá ani ponětí. Přiznám se, že jsem se bál, abych se v jeho očích nestal pouhým náboženským náborářem. V duchu jsem se tedy modlil, aby mi Pán dal vhodná slova, jak se kolegy dotknout.
Nebývá pro mě vždy snadné začít rozhovor o Bohu a mnohdy jsem byl natolik úzkostlivý, že jsem jistě působil až nepřirozeně. Jaké však bylo mé překvapení, když kolega po pár větách na mě pohlédl a sám se mě zeptal, zda jsem křesťan a položil mi otázku, v čem křesťanská víra spočívá. Dozvěděl se patrně o mé víře v Krista od našeho společného přítele a od spolupracovníků ze svého oddělení. Znovu jsem si mohl připomenout známý fakt, že o víře křesťanů na jejich pracovišti obvykle vědí i ti, se kterými dotyční prakticky nepřicházejí do styku.
Kolega měl mnoho otázek týkajících se vyvolení, zatracení, možnosti odpuštění hříchů a ohnivého jezera. Před každou odpovědí jsem se snažil upnout ve své mysli k Pánu a spoléhat na jeho vedení. Cítil jsem se vnitřně veden k tomu nemluvit jen akademicky, ale dával jsem při tom důraz na osobní odpovědnost člověka vůči Boží výzvě.
Divil jsem se, že prakticky ani na jednu, ne vždy snadnou otázku, jsem nemusel hledat odpověď. Během rozhovoru jsme probrali celé evangelium, včetně pádu člověka, Kristovy zástupné smrti, vzkříšení, odpuštění hříchu, ale i posledního soudu a pekla.
Kolega pozorně poslouchal a odpověděl mi, že nyní je mu vše srozumitelné a divil se, že po něm nepožadují žádné rozhodnutí. Neměl jsem s tímto způsobem dobré zkušenosti, a proto jsem mu učinil nabídku, že rozhodnutí by měl sám zvážit a předložit v pokání svůj život Pánu Ježíši Kristu. Dodnes mi v hlavě zní slova, která mi nakonec žertem řekl: „A co když mě zítra přejede auto?“ Rozpačitě jsem se usmál neboť jsem znal tyto pohrůžky evangelistů a považoval jsem je za nemístný nátlak.
Od té doby jsem kolegu dlouho neviděl. Když jsem jednoho dne přišel do zaměstnání, na nástěnce viselo jeho parte. Jeho spolupracovníci mi řekli, že byl zabit rychle jedoucím automobilem, když ve svém voze vyjížděl od benzínové stanice. Vhrkly mi slzy do očí neboť se mi znovu v hlavě rozezněla jeho slova… „a co když mne zítra přejede auto?“ Netušil jsem, jakou pravdu tehdy měl. Dodnes nevím, zda svěřil svůj život do Božích rukou, zda přijal nabídku, kterou mu tehdy, věřím, skrze náš rozhovor Pán Bůh učinil. Ještě hlouběji jsem si uvědomil, jak pomíjející je lidský život a jak hrozná je věčnost těch, kteří tuto nabídku odmítnou.
Dnes, pokud mám příležitost, již nechci možnost této nabídky odkládat komukoliv, kdo o ní projeví zájem. Byl jsem sice v církvi vyučován, že je třeba dlouze čekat a nejdříve člověka vést do církve a až později k pokání. Na této strategii je založeno i mnoho současných evangelizačních aktivit, jako jsou např. Kurzy Alfa. Tato zkušenost mi ale pomohla poznat, že tomu tak není. Je to až sám Bůh, kdo vede své děti do sborů a vyučuje je skrze církev všemu potřebnému. Na tom nemůže nic změnit ani špatná praxe mnohých evangelistů, kteří využívali spíše psychologických metod k tomu, aby dosáhli rychlých výsledků. Věřím proto, že je třeba člověka vést jak pokání, tak víře v Krista a odpuštění hříchů.