Střípky ze života - proč jsem jej nemohl vyhnat?
Jako kluk jsem studoval střední zdravotnickou školu a bydlel na internátě v Brně na Grohově ulici. Tento internát byl vybudován z ženského kláštera a v kapli stála bronzová busta soudruha Lenina. Později byl tento internát, ještě v prvním kole restitucí, navrácen církvi a jeptišky se sem vrátily. Někdy v roce 1994–95 jsem měl zvláštní sen. Ocitl jsem se v kapli, kde v místě, kde dříve stával Lenin, mluvila nějaká sestra představená a něco říkala jeptiškám. Jeptišky hltaly každé její slovo a stály doslova v pozoru. Náhle ta žena vzala nádobu, pochopil jsem, že s kyselinou, a chrstla ji těm dívkám do obličeje. Já jsem stál u vchodu a tyto dívky vycházely ven, popálené v tváři. Rozpoznal jsem mezi nimi dvě sestry ze sboru, které byly zároveň členkami našeho evangelizačního týmu. Ujal jsem se těchto dvou sester a začal jsem je ošetřovat. Avšak zjistil jsem, že mě přitahují i jako ženy. V tom jsem se probudil. Sen mě docela udivil, ale vůbec jsem mu nevěnoval pozornost. Někdy se nám zdají prostě nesmysly a nechtěl jsem být tím, před kým varoval Jeremjáš, že se zaobírají svými sny.
Krátce na to jsem šel na čtvrteční odpolední modlitby. V té době jsem docela přemýšlel, jak jednat s lidmi, kteří jsou démonizovaní, a kteří při našich evangelizacích někdy podivně křičeli, vyhrožovali nebo se rouhali. Knížky Hagina a Margiese mě odpuzovaly, a tak jsem se modlil, co dělat. Po cestě přes náměstí Svobody jsem pak před sebou uviděl jednu známou brněnskou postavičku, pána v kloboučku, který pravidelně chodil na naše kázání na náměstí a byl jedním z těch, kdo se chovali velmi zvláštně. Muž mě neviděl, ale když jsem se mu zezadu přiblížil a chtěl ho oslovit, k mému překvapení oslovil on mne. Podotýkám, že mě nemohl vidět. Začal mi něco vyprávět a nepustil mě vůbec ke slovu a stále mluvil a mluvil. Začal jsem se v duchu modlit v jazycích, aniž bych to dal najevo. Maximálně jsem přitom pohyboval jazykem za zuby. Zastavil se, položil mi ruku na ústa a řekl něco ve smyslu „nech toho, kdo to má poslouchat“. To už mi bylo hodně divné. Nemohl ani náznakem, tušit, že se modlím.
Došli jsme až k hlavnímu nádraží a tam jsem pokračoval tramvají, zatímco on zůstal na perónu. Vzpomínám, že na modlitbách jsem za něho pak prosil. Když jsem se asi po dvou hodinách vracel, už na mě čekal na stejném místě se slovy „budeme pokračovat“. Podotýkám, že jsem mu nesdělil, že tudy opět půjdu a ani jsem to neplánoval.
Nabídl jsem mu, že si půjdeme někam sednout. Šli jsme do jedné restaurace rychlého občerstvení. Muž mluvil a mluvil, snad půl hodiny. Já jsem se jen modlil a čekal, jak mě Duch svatý povede. Muž náhle vyndal fotografii nějaké ženy, která ho dříve opustila. Řekl, že byl dříve adventistou a dlouze se rozpovídal o svém životě, svém zklamání, ale kdykoliv jsem chtěl něco říct, začal zrychlovat mluvu, abych se nedostal ke slovu. Nevěděl jsem, co mám dělat. A tak jsem si dodal odvahu. Položil jsem mu ruku na ramena a zpříma jsem mu pohleděl do očí. Na ten pohled nezapomenu: jako bych hleděl někam do dálky, rozhodně ne do lidských očí. Zdálo se mi, že jsou to oči, jako má ještěr. Řekl jsem – myslím, že nás už sledovaly i oči lidí od jiných stolů – „už jsi toho řekl dost, teď mluvím k tobě, nech toho člověka a ve jménu Ježíše Krista okamžitě odejdi“!
Muž se velmi nepřirozeně a zřejmě i bolestivě zkroutil a odpověděl: „i tebe má ve své moci.“ To mě docela nadzvedlo a přikázal jsem ještě důrazněji. Muž se zvedl a utekl a už jsem s ním nikdy nemluvil.
Vyšel jsem z restaurace značně zmaten. Co se stalo? Proč jsem neměl moc ho vyhnat? Napadl mě verš, že toto pokolení neodchází leč skrze modlitbu a půst. Nezakoupil jsem si na stánku můj oblíbený smažený sýr a rozhodl jsem se zůstat bez večeře. Když jsem došel domů, padl jsem na kolena a přímo se zeptal: „Pane, proč jsem ho nemohl vyhnat?“ Ale vůbec jsem nečekal, že dostanu bleskovou odpověď. Rozhovor probíhal asi takto:
„Vzpomínáš si ještě na tu ženu, co mluvila v kapli a poté lila kyselinu?“ „Ano, Bože.“
„Ta žena jsi byl ty! Dokážeš svými slovy mluvit tak, že tě lidé s obdivem poslouchají, ale stejnými ústy dovedeš i pálit jako kyselina. Pokud svá ústa neposvětíš, nebudeš mít skutečnou moc“.
Zůstal jsem jako opařený. Něco podobného jsem opravdu nečekal. Ty dvě sestry, které byly popálené, se nedávno staly terčem mého dost nepěkného vtipu, který zde nebudu opisovat a nejen jednoho. A, ano, ne vždy mé řeči byly dostatečně svaté a někdy i dvojsmyslné. Jindy jsem se jen vytahoval, protože se mi (přiznávám) tehdy docela líbily. Proč jsem byl někdy k sestrám tak krutý? Teprve nyní, když po letech píšu toto svědectví, vidím, proč si možná – je-li tomu vskutku tak – Bůh použil ten internát. Byl jsem čtyři roky sám kluk ve třidě, což je dost nepřirozené. Abych si vnitřně uhájil svoji odlišnost, začal jsem si z žen utahovat a moje spolužačky mnou pak právem pohrdaly. To jsem si zpočátku přenesl i do svého křesťanského života a poměrně dlouho jsem se toho zbavoval. Uvědomil jsem si, že mě zde asi Pán Bůh něčemu naučil. Pokud budeme svá ústa propůjčovat dvojsmyslným řečem, pokud budeme používat své obdarování k získání pozornosti nebo vlivu, můžeme sice přikazovat démonům, ale bez jakékoliv odezvy. Něco podobného se stalo i proroku Jeremjášovi, když začal pochyboval o svém povolání:
„Jestliže se obrátíš, vrátím tě k sobě, staneš přede mnou. Budeš-li pronášet vzácná slova, nic bezcenného, budeš mými ústy.“
Přiznám se, že neposvěcená ústa jsou dodnes asi mým největším problémem. Kolikrát jasně cítím, že bych měl mlčet nebo něco neříct a „neubrzdím to“. Bývá to obvykle tehdy, když stagnuje můj modlitební život a když odbývám čtení Bible. Démona jsem už mnoho let nevymítal a vůbec po ničem podobném netoužím. Mnozí mylně vymítají nemoci, a navíc z křesťanů, kteří jsou chrámem Ducha. Tedy z území, kam má ďábel vstup zakázán. Ovšem jsou situace, kdy vidíte, že nestojíte jen proti člověku. Pokud vás Duch Boží povede, pak jistě máme příležitost naplnit zaslíbení šlapat po hadech a štírech, ale neskončíme jako učedníci, kteří ho nemohli vyhnat?