Je ještě vůbec nějaký rozdíl mezi církví a světem?
Při pohledu na různá prohlášení předních církevních představitelů a vlivných publicistů mám pocit, že jsou zcela pohlceni sekulární agendou. Nejprve se zaměřili na epidemiologii a profilovali se téměř jako dealeři farmaceutických firem. Dnes jsou z nich váleční zpravodajové a komentátoři, kteří schvalují cenzuru, která umlčuje pohledy odlišné. Předpokládám, že na podzim se z nich opět stanou epidemiologové. O spolehnutí se na boží milost, lásku k nepřátelům, nesení kříže a pokání se od nich již nedozvíme prakticky nic. Proč? Není to sekulárně vděčné téma a nezaujme ty správné, vlivné lidi.
Není to ale náhlá proměna. Četl jsem před léty články křesťanů, kteří byli nepokrytě zaměřeni na svůj úspěch a dávali sami sebe za příklad. Stěžovali si ale, že svět jejich názory nebere a že mají malý vliv. Jeden kazatel si stěžoval, že jeho příbuzný má pod sebou padesát lidí, zatímco on téměř stočlenný sbor, a zdaleka se netěší takové prestiži jako jeho příbuzný. Jiný kazatel, když již v církvi nenalezl místo pro jeho službu, se zcela zaměřil na politiku a dnes je agitátorem idejí konkrétní politické strany. Mnoho dalších přestalo sloužit v místních sborech a upnulo se k paracírkevním organizacím, kde se mohli plně seberealizovat. Není to v historii církve ovšem poprvé, kdy někteří kazatelé využívali společenské poptávky ke svému zviditelnění. Koneckonců i Písmo kritizuje ty, kteří svoji víru považovali za prostředek k dosahování svých cílů.
K překlenutí frustrace z malé společenské prestiže se pořádaly semináře, jak získat vliv, jak se zviditelnit a začaly se k tomu požívat i výdobytky z oblasti řízení a rozvoje lidských zdrojů včetně marketingu, koučinku nebo multiplikace. Církev zde přeci byla jednoduše od toho, aby pomohla člověku rozvinout jeho potenciál, naplnit potřeby sekulární společnosti a stát se uznávanou institucí se správnými lidmi v jejím čele. V oblasti charismatického hnutí se pak vedoucím prorokoval úspěch a tito vedoucí motivovali své sbory k dosažení svých „Bohem zjevených“ cílů. Ideálem byl sbor, který zcela rezignoval na vedení Duchem svatým a plně se ztotožnil s vizí svého vůdce, kterou následoval. Weby takových sborů pak nápadně připomínaly prezentaci obchodních firem, nešetřících neetickou reklamou, např. zveřejňováním návštěvnosti, kdy se vyfotila nějaká úspěšná akce, a fotografie se prezentovala jako běžná návštěvnost sboru. Viditelný úspěch byl považován za jedinou devízu.
Pokud se přeci jen zvěstovalo evangelium, muselo být zábavné, příjemné a nekonfrontační a hlavně zážitkové. Muselo táhnout masy. Jeden z protagonistů zašel až tak daleko, že ve svých kurzech nahradil všechna biblická slova sekulárními termíny, až mu zbylo jen slovo Ježíš a Bible. To prý nahradit nelze. Obávám se, že pokud by nahradil i tato slova, byl by v evangelizaci ještě úspěšnější a populárnější a získal by mnohem více přátel evangelia, nikoliv však Kristových učedníků.
Kromě toho se změnil i pohled na eschatologii. Lidem již nebylo zdůrazňováno, že na tomto světě jsme cizinci bez domovského práva, kteří musejí projít mnohým soužením, než vstoupí do dokonalé radosti Božího království po své smrti, po níž bude následovat přísný Boží soud. Začalo být zdůrazňováno, že Boží království máme v plnosti zakoušet již zde, na zemi. Nebyla již míněna jen církev, ale i sekulární sféra a celková společnost, do které mají křesťané proniknout, ovládnout ji včetně médií, politiky, školství apod. a poté ustanovit Boží království na zemi.
Něco takového by samozřejmě první církvi znělo jako blouznění, ale systematickým opakováním důrazů k tomu vedoucím se postupně proměnilo smyšlení křesťanů, kteří začali církev považovat za servisní organizaci, která je má vylepšit natolik, že se stanou úspěšnými ve světě a zaujmou v něm vlivné pozice a promění svět v místo radosti a prosperity. Bylo zvláštní sledovat, jak se stoupenci tohoto učení stávali stále více duchovně slepými a často začali slevovat i z křesťanské etiky včetně nepřijatelnosti rozvodu a homosexuality.
Proto dnes tito lidé plují v sekulárním mediálním proudu, který jim poskytuje výhody, jejich názorům se dostává zdánlivě publicity a rozhodně v ničem nepůjdou proti proudu, čímž by riskovali případný postih nebo perzekuci. Ve víru dnešní doby, uměle pěstovaného strachu a nenávisti, to nemusí být každému zřetelné.
Potíž je dále v tom, že Bible nám na sklonku věků opravu ukazuje odpadlou církev, která se zcela chopí vedení společnosti a skutečně nastolí království svého Krále po celé zemi. Tehdy již vskutku nebude rozdíl mezi viditelnou církví a světem a nastane probuzení poslední doby, provázené mnoha zázraky. Tedy sen mnohých teonomistů, charismatiků a hlavně hnutí nové Apoštolské reformace. Již nyní můžeme vidět, jak se někteří radují, že do vlády po celém světě pronikají křesťané, o jejichž ortodoxii se nesmí pochybovat. Bible ovšem ukazuje, že jejich Králem vposledku nebude Kristus, ale Antikrist. Obávám se, že jej mnozí nepoznají a budou jej následovat jako populárního náboženského Mírotvorce, který ve jménu nového náboženství, zahrnujícího křesťanství, sjednotí znesvářený svět. Samozřejmě ani jiná náboženství nesmějí zůstat stranou, a tak již nyní můžeme sledovat nesmělé pokusy od dříve konzervativních křesťanů ospravedlňovat mezináboženské modlitby, přičemž odmítání z důvodu poslušnosti Krista bude nazváno nejprve fundamentalismem, později xenofobií a následně třeba fašismem. Podobně to jistě bude i se sexuálními zvrácenostmi, které budou stále více považovány za přirozenou a morální součást lidského života. Zde bych ovšem chtěl varovat textem Písma:
„Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké!“ (Iz 5:20)
Písmo rovněž svědčí o tom, že nové, progresivní náboženství, kde jistě řada progresivních a ctižádostivých křesťanů zaujmou vlivné pozice, se nesmíří s odmítáním, natož s kritikou. Začne pronásledování odlišných názorů a zejména odlišné praxe. Konkrétní formy netřeba zmiňovat, stačí mít otevřené oči. Nicméně progresivní křesťané nakonec nezvítězí. Jednou s hrůzou poznají, jak moc se mýlili, když se nechali svést svojí ctižádostí, zaměřením na sebe, touhou po úspěchu a srovnáváním se světem. Mnozí snad začali v dobré víře, ale jako galatští křesťané dokonávají tělem. Nejsou to naši nepřátelé, protože nevedeme svůj boj proti tělu a krvi. Je ovšem třeba se za ně modlit, jako za ty, kteří uvízli v ďáblových nástrahách, když podlehli jeho vůli (2 Tim 2,26).