Jak by se společnost měla poučit od některých církví
Často jsem v církvi zaslechl, že církev není demokracie, ale teokracie, resp. království. To znamená nejen, že vládne a rozhoduje Bůh, ale svoji autoritu deleguje na své autority a skrze ně se pak moc rozlévá zase dále. Církev poté vytváří strukturu pyramidy, na jejímž čele stojí například soudobí apoštolové, kteří se pak zodpovídají už jen Bohu. Autority není možné si zvolit, jelikož je povolává sám Bůh a jejich rozpoznání mohou učinit zase jen vyšší autority, protože jsou v pyramidě Bohu nejblíže. Slyší tudíž nejlépe jeho hlas a jsou schopny rozpoznat vše lépe než ti, kdo v pyramidě obsadili nižší patra. Bůh sám povolává do špice pyramidy lidi dle jejich kvalit a ti jsou odpovědni pouze jemu, nikoliv lidem pod nimi.
V církvi tudíž neexistují nějaká nezadatelná lidská práva, jako svoboda projevu, volební právo apod. Běžní členové církve totiž nejsou schopní rozpoznat pravdu ani povolání autorit. O tom, co je pravda a co se smí šířit dále, rozhodují pouze autority, které jsou Bohu nejblíže a jen ony mohou mezi sebe kooptovat další, Bohem povolané autority.
Církev je v permanentní duchovní válce s ďáblem a cílem je vyrvat mu co nejvíce duší z jeho moci, a proto je zde i zostřený disciplinární režim. Aby církev byla pro svět přitažlivá, nesmí v ní být různice, spory, ani debaty, protože rozdělené království pustne a ve válce neobstojí. Církev proto musí navenek vypadat takřka dokonale, být jednotná a budit dojem harmonické, nekonfliktní a nekonfrontační instituce. Jinak by lidé neuvěřili a církev by byla zodpovědná za jejich krev. Tato jednota se buduje poslušností Bohu, která je prakticky neomylně zjevena zase skrze nejvyšší patra pyramidy.
Neznamená to ovšem, že by v těchto církvích nebyla svoboda. Lidé mohou totiž svobodně diskutovat a navrhovat cesty, jak rozhodnutí autorit, které je jim svěřené přímo od Boha, zrealizovat.
Největším nepřítelem teokracie je demokracie, ve které by všichni mohli hlasovat, resp. rozpoznávat povolání autorit. Nebo kde by všichni měli právo se vyjádřit či rozsuzovat, co je správné. A už vůbec není přípustné, že by všichni mohli vykládat Bibli a řídit se jí, jelikož schopnost rozumět Písmu je opět dána v nejvyšší míře autoritám a není tudíž možné s nimi vést veřejnou polemiku nebo dokonce nesouhlasit. Neuposlechnutí rozhodnutí autority je vzpourou a odmítnutím Boží vůle, která se uskutečňuje zase jenom prostřednictvím autorit, v přísné vertikální posloupnosti.
V současné době vidíme, že konečně máme vysněnou a vymodlenou vládu. Tato vláda, protože má přímý mandát od Boha, jelikož není autority než od Něho, má přímé boží zjevení a vedení. Bylo by nesmyslné domnívat se, že běžný občan může s vládou nesouhlasit nebo dokonce otevřeně vyjadřovat nesouhlas. O tom, co je pravda, tudíž nezvratně rozhoduje vláda, která není odpovědná svým voličům. Jelikož i naše společnost je ve válce, máme nouzový stav a není tudíž možné trpět odlišné názory. Jiné názory, které by popíraly důvěru v autority a jejich pochopení skutečností, jsou dezinformacemi, které je třeba trestat, protože nahrávají nepříteli.
Zatím společnost ještě nedospěla k poznání, které mají některé církve, že běžní lidé nejsou schopni rozpoznat povolání autorit, a proto se pořádají volby. Věřím, že s touto zlovůlí bude třeba se v budoucnu co nejrychleji vypořádat. Stejně, jako člověk není schopen rozpoznat, co je pravda – od toho má autority –, není ani schopen rozpoznat, koho Bůh do vládní moci povolává, resp. komu propůjčuje svoji autoritu.
A tak zatímco lze s radostí vítat omezení svobody projevu, pohybu apod., stále ještě hrozí, že si nepoučení lidé, pokud budou s vládou nesouhlasit a nerozpoznají její zvláštní a jim nedostupné poslání, sobecky zvolí nesprávné lidi. Tomu je samozřejmě třeba zamezit. Předpokládám proto, že pokud se bude současná situace zdárně vyvíjet jako doposavad, budou volby ve stávající, bezbožné podobě zrušeny, a vláda si bude povolávat sama své nástupce, a ti budou toliko potvrzováni aklamací lidem. Nebo volební právo budou mít pouze poučení a prověření lidé, kteří osvědčili svoji loajalitu a věrnost idejím současné vlády. V každém případě bude nadále neúnosné, aby volby byly tajné a nikdo si nemohl zjistit, koho lidé volili a volat je za to k odpovědnosti.
Doufám, že některé církve, které touží, aby se společnost stala Božím královstvím, k čemu je podle nich vyzývá modlitba Otče náš, sami tento model naší vládě nabídnou a budou se podílet na jeho uskutečňování. Věřím, že i křesťanská média přiloží svou ruku k dílu.